Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Černý život otrokyně - 12. díl

05.12.2010 (13:45) • Jennush • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2732×

„Dobrá práce, Bille. A vy se konečně hněte,“ ozval se uznale pirát a přitom zacloumal s Angelou pomocí jejích vlasů.

„Nech ji na pokoji,“ štěkla jsem na něj zuřivě, ale ostatní zjevně pochopily závažnost celé situace a radši bez protestů k nim vykročily. S pitomým úšklebkem Angelu pustil a vydal se ven, aby dodal další rozkazy.

Ihned jsem přistoupila k Angele a vzala jsem ji kolem ramen. Všude se třásla a zírala někam do dáli. Pokoušela jsem se ji uklidnit, ale marně.

„Ššš, to bude dobrý,“ tišila jsem ji, když vypukla v pláč. „Pojď, půjdem pomalu,“ dodala jsem, když se na mě Bill výhružně podíval.

Následovaly jsme dav děvčat a došly jsme poměrně v pořádku, až tedy na ty vražedné pohledy dívek všude okolo nás. Nemohla jsem se divit, kvůli nám jsme byly objeveny a stalo se to, čemu chtěl Edward zabránit – uvědomila jsem si s úšklebkem na tváři.

„Takže dělejte. Vlezete po laně do naší lodě a pak uvidíme,“ řekl Bill a přitom ho zradil hlas a vyzradil, že je doopravdy nervózní. Až potom, co dořekl větu, jsem si všimla té veliké díry na straně lodi a u ní přivázané lano.

Jak jsem pochopila, tak šel jako první, aby nám předvedl, jak se to dělá.

„Další!“ popostrčil Edmund nějakou dívku k lanu a pak se šlo postupně. Schválně jsem se zařadila s Angelou k posledním. Naneštěstí na nás opravdu vyšla řada jako poslední. Angela mě překvapila, sama začala klouzat po laně k protější lodi bez mých přesvědčovacích prostředcích. Dokonce jsem myslela, že budu muset jít před ní, ale jak už jsem řekla, tak překvapila...

„Tak konečně poslední,“ vydechl úlevně Edmund. „Ale pohni se už!“ vyštěkl na mě a prudce do mě strčil, tak, že jsem málem spadla z lodě. Neochotně, ale rychle jsem začala slézat z lodě na vratké lano.

Trochu jsem zavrávorala, tak jsem usoudila, že bude lepší se více k němu přišpendlit, abych neskončila jako něčí potrava. Ale na druhou stranu to nebylo vůbec dobré. Hrozně mě znervózňoval pohled na rozbouřené moře těsně pod mým tělem.

S vypětím všech sil jsem se doprobojovala až na půlku provazu. Ani nemusím říkat, jak dlouho mi to trvalo. Navíc mi to ani nešlo. Mé zpocené dlaně mě děsně zdržovaly. Promyšlené a třesoucí a hlavně neskoordinované pohyby mě zdržovaly. Ale co na plat.

Takže v té polovině jsem byla úplně bez všech sil a navíc promočená, protože při mém štěstí samozřejmě začalo pršet.

„Dělej, kurvo! Pohni tím svým černým zadkem,“ vyštěkl na mě poněkolikáté Edmund. I několik dalších hlasů se ozývalo. Některé byly povzbuzující, ale většina urážlivých. Už dávno jsem to neposlouchala. A trochu jsem se divila, že ještě nikdo nepřišel, aby se podíval, co se tu děje.

V tu ránu mi v hlavě blýskl nápad. Sice dost riskantní, ale co je na téhle mojí situace neriskantní? Když už visím na provazu, který vlastně řídí můj osud, tak to udělám.

„Edwarde,“ zkusila jsem šeptem svůj nejistý hlas.

„Edwarde!“ zaječela jsem, co nejvíc, jak se dalo. Dokonce jsem málem přišla o hlasivky.

Všichni naráz ztichli a jakoby zmrzli, ale za chvíli se první probudil Edmund.

„Ty kurvo! Počkej až se k tobě dostanu,“ vyhrožoval mi Edmund plný vzteku a chvatně skočil na provaz. Trochu to s námi zakomíhalo při tom skoku, ale důležitý bylo, že jsem to ustála.

Pud sebezáchovy mě popoháněl dál do bezpečí od toho surovce, který momentálně měl zastřený zrak. Ale slovo bezpečí je zavádějící, protože na druhé straně, kam jsem se snažila jakkoliv dostat byli další piráti, které můj čin nenechá chladný.

Když už byl Edmund ode mě jen na tři dlouhé skoky, tak jsem si uvědomila, že se na mě Edward vykašlal znova. Zavřela jsem oči v očekávání, že vše skončí. Absolutně vše – bolest z provazu, tíseň z té výšky a můj život.

Ale ozval se takový zvuk, jako když kameny padají ze skály, tak jsem prudce otevřela oči. Řekla bych, že jsem už od té dřiny měla halucinace. Protože jsem viděla, jak na naší lodi okolo sebe krouží Edmund s tím, koho jsem tak náruživě volala.

„Ne,“ vyjekla jsem, když se začal provaz divně natahovat, kvůli tomu jsem se přešmátla a málem skončila tam dole. Vzápětí jsem si všimla, jak se začíná ta cizí loď od té naší odtahovat.

„Pomoc,“ vypískla jsem, když jsem si to plně uvědomila. Začala jsem vehementně lézt zpět k naší lodi, ale šlo mi to snad pomaleji než předtím.

Ztuhla jsem uprostřed pohybu. Uviděla jsem oba, jak jsou v kolenou pokrčeni, shrbení a vrčeli na sebe! Kroužili okolo sebe a různě dělali na sebe navzájem výpady. Ale ta rychlost... Obdivně a s velkým překvapením se mi otevřela ústa.

„To přece není ani možný,“ zamumlala jsem nezřetelně.

Jediné, co jsem dokázala rozpoznat bylo, že Edward vyhrává, ale to zřejmě věděl i Edmund, protože vytrhl provaz z lodi. Ještě jsem stačila shlédnout, že Edmund využil šance, kdy Edward byl mimo, kvůli tomu provazu. Vší silou – a to byla tedy síla – někam Edwarda odhodil do vnitřku lodě, ze které se pak ozval šíleně ochromující zvuk.

Ale ten zvuk přehlušil můj zděšený výkřik plný zoufalství. Přitiskla jsem se v panice ještě více k provazu a přitom zavřela oči. Jen ten tvrdý náraz do strany cizí lodě mi dokázal otevřít oči. Zaryla jsem se své nehty do provazu a zalapala po dechu, když jsem začínala sklouzávat. Z posledních sil jsem se snažila šplhat, ale bylo to tak účinné, jako když hrách na stěnu házím.

V poslední chvíli, kdy jsem si myslela, že skončím v moři, mě někdo naráz vytáhl na palubu.Těžce jsem se skulila ma záda. Trhaně jsem dýchala. Náhle se v mém zorném poli objevil rozlícený Bill.

„Ty zkurvená divoško! Kvůli tobě je můj nejlepší přítel – Edmund – mrtvý a kvůli tobě po nás teď Cullenovi půjdou!“ zavřeštěl mi do obličeje, ale já ho jen zpola vnímala. Na druhou stranu jsem si plně užívala ty kopance a rány, které do mě nelítostně hustil a samozřejmě s příslušnou dávkou nadávek.

„Buď klidná, za chvíli si pro tebe příjdu, Bello,“ nabádal mě Edwardův hlas odkud ze tmy. Vynořil se těsně za mnou a pošeptal mi ty nejněžnější slůvka na světě: „Ty víš, že tě miluji.“

A pak to krásné teplo spolu s jeho charakteristickou vůní prostě zničehonic znizelo. A já se propadla do reality...

Už zase ta tekutá, vlezlá voda. Už zase jsem ji okolo sebe vnímala. Pomalu, pomaloučku jsem otevřela oči a první, kdo mě přivítal byla tepající bolest v hlavě. A další menší bolesti různě na těle.

Ležela jsem uprostřed temné místnosti, která byla nespokojivě malá a plná vody. Smrdělo to tu všelijak. Ale poznala jsem plíseň, vlhkost a různý další věci.

Prudce jsem zvedla hlavu, protože jsem si vzpomněla na svůj sen, který byl tak něžný a tak naléhavý, že bych si vskutku přála, aby to byla skutečnost. Ale pravda je jiná.

„Kde to vůbec jsem?“ zamumlala jsem neurčitě.

Něčí ruka mi pomohla vstát. „Vítej, Růženko, na nepřátelské lodi pirátů,“ zaskřehotala Angela, když mi dopomohla vstát.

„Panebože,“ vydechla jsem šokovaně. Až teď mi došlo, co se stalo. Tato loď odplula od té naší, než nás mohl kdokoliv zachránit. Takže jsme odkázaní na jejich milost a nemilost a už zase! Už jsem zase na lodi plné neznámých, krvežíznivých pirátů, kteří jsou očividně něco zcela jinýho než obyčejný člověk. Pomyslela jsem si, když jsem si vzpomněla na tu rychlost. Nejhorší na tom je, že Edward je taky něco zvláštního.

Najednou se zničehonic Angela rozeštkala.

„Bello, já už nikdy neuvidím Reginu!“ zakryla si tvář dlaněmi a urputně zarývala nehty.

Sedla jsem si s ní na jednu ztrouchnivělou postel. Dohromady tam byly dvě. Objala jsem ji a hladila jako mi to dělávala maminka, když jsem byla smutná.

„To bude dobré. Určitě je v pořádku a v bezpečí,“ uklidňovala jsem ji, jak se to dalo.

„Ale jak to můžeš vědět,“ smutně se ke mně otočila a podívala se mi do očí. „Ty nevíš, jaký to je pocit, když nevíš, jestli ten, koho máš ráda, je v bezpečí. Pořád se musíš chtě nechtě zaobírat tím, jestli není náhodou mrtvý, zraněný,“ sykla hněvivě, protože jsem nevěděla jistě, že je v pořádku.

Ale neměla pravdu. Já ten pocit taky prožívám, ale ne s Reginou, i když mi je jí líto, ale ten někdo je Edward Cullen. Můj osobní pirát. Už ho asi taky neuvidím – to jsem si musela přiznat, ačkoliv mi to trhalo srdce na milion kousků.

„Proč jsme tu vlastně samy? Vždyť otrokyň bylo mnohem více,“ ochraptěla jsem zavedla řeč jinam, aby se ona - a vlastně i já - netížila svými myšlenkami.

Uchichtla se. Zřejmě poznala můj chabý pokus o rozptýlení. „Po tom, co jsi zakřičela a dostala ses sem na palubu, tak se kapitán lodi Bill na tebe sesypal a začal tě mlátit. Já jsem se mezitím trochu vzpamatovala a začala jsem tě bránit. No, tak proto jsme si obě vysloužily trest. Takže jsme tu uzavřeny do odvolání,“ vysvětlila mi mezi jejím popotahováním. Konečně jsem pochopila, proč mě vše bolí, jako bych skočila do ohně.

Chvíli jsme tam jen tak mlčky ležely. Nevím jistě, jestli to byla dlouhá chvíle a nebo krátká chvíle. Ale byla každopádně rozkošná. Díky ní jsem si urovnala hodně myšlenek v hlavě.