Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Černý život otrokyně - 11. díl

30.11.2010 (13:15) • Jennush • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2475×

V tom jsem uviděla, jak k nám běží Josh. Běžel jako ladná puma. Nevím, proč zrovna puma, ale bizardně mi ji připomínal.

„Edwarde, prohráváme. Potřebujeme tě. Už i Jasper tě hledal,“ naléhal šeptem Josh. Musela jsem napínat uši, abych rozuměla jeho slovům.

„Kde je Jasper a Alice?“ zeptal se netrpělivě Edward ignorujíc drzost Joshe. Tak to je nespravedlivé, on ho může oslovovat jménem, ale já ne.

„On bojuje s kapitánem druhé lodě a podle nás je taky tím i s dalšími piráty. A Alice je v bezpečí se dvěma otrokyněmi hluboko v podbalubí. Jasper by ji nikdy neohrozil,“ řekl poněkud tajuplně.

„Jaký dvě?“ zeptal se Edward ledovým hlasem a překřížil si ruce na prsa.

„Dominque a sličná Rose,“ rozplýval se Josh nad Rosalie – té by se to určitě líbilo. Ulevilo se mi, že Rose s Alice a Dominique jsou v pořádku a v bezpečí. Byla jsem na Alice pořád ještě naštvaná, ale pořád jsem k ní cítila až silnou sourozeneckou lásku.

„Takže, jdeme,“ hlasitě rozkázal Edward ostatním. „A vy běžte,“ zahučel netrpělivě a starostlivě na nás, aniž by se směrem k nám podíval. Opravdu starostlivě. Pořád jsem tomu nevěřila, že by mu na mně někdy nějak vůbec mohlo záležet. Je to hloupost.

Regina se rozeběhla směrem ke kuchyni a mě táhla za sebou. Po chvíli jsem se vzpamatovala a znova dotlačila svoje myšlenky na něj do kouta své mysli. Doběhly jsme mlčky ke kuchyni, která byla zaplněná davem lidí, aspoň podle těch několika hlasů.

„Běž do kuchyně sama. Já musím najít Angelu,“ starostlivě vysvětlila svůj plán. Moc se mi ji nechtělo pouštět, přeci jenom se tu potulovaly cizí piráti. Ale její vztah k sestře jsem plně chápala.

„Ale, prosím, buď opatrná,“ stačila jsem na ni zavolat, než zmizela za rohem. Vztyčila jsem hlavu a vešla do prozatímního útočiště.

Vládu převzal zmatek a strach. Jen, co jsem vstoupila do místnosti, tak mi málem v obličeji přistála pánvička. Ještě, že se ta dotyčná včas zarazila.

„Jéé, promiň, Bello,“ omluvila se jedna z nových pracovních sil v kuchyni.

„Co to děláš?“ vyjekla jsem docela popuzeně, když jsem přemítala o velké bouli, kterou bych kvůli ní měla na hlavě.

„Dveře jsou rozbité a tak střežím vchod. Buď ráda, že jsem tě poznala,“ vysvětlila dotčeně a popoběhla k dívčí skupince, která si něco špitala, aby ostatní náhodou neslyšely nějaká ta tajemství. Mrzutě jsem si uvědomila, že jsou jediní v místnosti, které mluví potichu. Ostatní jaksi soutěžily o nejohlušující řev.

Najednou se ke mně přiřítila, jako neřízená střela drobná postava a málem mě povalila k zemi. Ne, že by měla takovou sílu, ale má vrtkavá rovnováha mě často zrazovala i při jemném drknutí. No, co dodat, prostě nemotora. Až tedy na běh, ten zvládám mistrně a troufám si říct, že nejlépe z celé této lodi.

„To je hrozné. Všude okolo je hrozný zmatek. Musíš mi pomoct,“ zavzlykala mi Angela na rameno. To je ironie. Regina ji šla hledat a Angela je přitom tady v bezpečí. Musím ji jít hledat a říct jí, že Angela je v pořádku.

„Toho zmatku jsem si všimla, ale s čím chceš pomoct?“ utěšovala jsem ji s vypětím všech hlasivek.

„Co jsi říkala? Nerozuměla jsem ti,“ snažila se zrovna Angela překřičet jednu obzvláště vytrvalou křiklounku. Ten dav se musí usměrnit a to hned. Když nikdo jiný, tak musím já. Potom musím sem zavést Reginu. Ach jo...

„Ticho!“ zakřičela jsem tak nahlas, že jsem myslela, že se mi přitom roztrhají plíce. K mému údivu všechny zmlkly.

„Myslíte, že tímto něčeho dosáhnete? Akorát sem nějací piráti vtrhnou. Vždyť vy je sami voláte,“ řekla jsem za pochodu a kličkovala jsem mezi nima a každé slovo zdůrazňovala. Jak jsem to dořekla, tak přišlo další mocnější zemětřesení než předtím. Tentokrát jsem skončila na zemi, aspoň že ne sama. Angela mi podala pomocnou ruku, trochu jsem se přitom hanbila. Takový hezký úvod a oni mi ho zkazí.

„Ale co budem dělat,“ řekl odněkud dívčí ještě nedospělý hlas panicky. A ostatní samozřejmě slepě přitakávaly.

„No, musíme být potichu, zablokovat dveře a modlit se. Jen toto můžeme a musíme udělat,“ rozhodně jsem rozkázala. Evidentně jsem je všechny naráz přesvědčila, protože mě poslechly bez nějakých výrazných námitek.

„Děkuju, ale musíš mi pomoct,“ začala znova panikařit Angela, když do mě opět narazila.

„Ale s čím?“ zvýšila jsem mírně hlas. Její narážení do mé osoby mi už poměrně lezlo na nervy. Mírně řečeno.

„Nemůžu najít Reginu!“ vypustila ze sebe všechen žal. Tím mi připomněla, že ji musím najít. Litovala jsem toho, že jsem na Angelu zvýšila hlas. Muselo jí být opravdu zle, když neví, kde muže být její sourozenecká polovina.

„Nejdřív jsme šly spolu sem, ale pak se rozhodla, že tě musí najít a běžela pryč,“ vysvětlila jsem jí ponuře.

Nejdříve na mě nevěřícně hleděla a pak začala do mě bušit jako zběsilá. „Jak jsi mohla. Víš, co se jí může stát?!“ zařvala z plna hrdla Angela. Chytila jsem její drobné pěstičky do mých rukou a naléhavě jsem jí koukala do očí.

„Chtěla to sama. Musela tě jít hledat a já ji v tom nemohla bránit, protože by stejně neuposlechla. A chceš ji teda najít, nebo ne?“ začala jsem se tlumeně obhajovat.

„Asi máš pravdu, tak ale pojďme. A omlouvám se. Já jsem totiž zpanikařila,“ popotahovala Angela. Ale byla jsem ráda, že v jejích očkách znova vzplanuly energické jiskřičky.

Obě jsme proklouzly ke dveřím a opatrně jsme nakoukly ven.

„Musíme být opatrné,“ otočila jsem se šeptem na Angelu. Ona neodpovídala jen strnula a naprázdno polkla.

„Tady jsou. Konečně máme svou kořist,“ vítězoslavně sykl cizí hlas za mnou. V té chvíli jsem pochopila, proč Angela strnula uprostřed v pohybu. Popadla jsem Angelu za ruku a vtáhla jsem ji zpátky do kuchyně, jenže než jsem stihly zatarasit vchod, tak se objevil vytáhlý, bílý, černovlasý a rudooký pirát, který nás objevil.

Teď jsem si ho důkladně prohlédla a ze všeho nejvíc mě šokovaly jeho oči. Oči nejobávanějších šelem.

„Tak holčičky chtěly utéct, jo? Ale místo toho jste mě zavedly ke stoce plné jídla,“ konstatoval situaci svým divným způsobem. Hned na to se na nás usmál.

„Tak, dámy, pohněte se. Nemáme na to věčnost,“ řekl a s posledním slovem se zachichotal jako blázen. Samozřejmě žádná z nás se k němu nepřipojila.

V hlavě mi bušilo z toho neúnavného přemýšlení o záchraně z rukou toho divného, hrozivého piráta.

„Kde se flákáš, Bille,“ ozval se najednou další, cizí hlas. Bill rázem přestal s chechotem

„Tady, Edmunde,“ odpověděl směrem ke dveřím. „Dělejte, vy děvky!“ štěkl na nás. Bylo pozoruhodné, jak rychle změnil svůj postoj. Když se pořád žádná z nás neměla k uposlechnutí jeho rozkazu, tak jednuduše popadl první, kterou uviděl – Angelu – a strčil ji zrovna do objetí toho druhého piráta, který se najednou objevil ve dveřích. Chudinka Angela.

Tento pirát vypadal stejně, ale přece jinak než Bill. Rudooký s vlasy jako sláma. A byl statný, jako kdyby posiloval. Naháněl hrůzu. Oba naháněli hrůzu.

předchozí * další

Autor: Jennush (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Černý život otrokyně - 11. díl: