Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Černý život otrokyně - 10. díl

21.11.2010 (12:00) • Jennush • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3894×

Takový pohled jsem tu viděla snad v každém mužském obličeji, proto jsem ho dokázala tak snadno odhalit.

Zpanikařila jsem tím leknutím, že jsem vykřikla, ale než se mohl rozléhat první tón, tak jeho prst spočinul na mých rtech. Jak se mohl tak rychle dostat přes celou mísnost až ke mně?

„Omlouvám se, že jsem se zdržela, můj převeliký pane,“ jízlivě jsem na něj štěkla přes jeho sametový prst. A už jsem toho litovala. Ta moje drzost mě jednou uvrhne do horoucích pekel. Určitě mě teď čeká druhé zbičování. Nejraději bych si dala facku.

Ale on ucukl svým prstem zpět a zvučně se rozesmál. Pusa mě pálila, když se jeho prst odtáhl a musela jsem si dát pozor, abych neslintala, jak překrásně se smál.

„Doufám, že mě zase nezbičuješ,“ drze jsem mu překazila smích. Pořád jsem vnímala ty emoce, které se ve mně odehrávaly v té chvíli. Lehce jsem si navlhčila rty ve snaze utišit to pálení.

„Ty tomu nerozumíš,“ odsekl mi výhrůžně.

„Tak mi to, můj pane, vysvětlete,“ zašeptala jsem naléhavě. Ještě jsem si nezvykla oslovovat ho pánem. A ani si nezvyknu. Je mi to tak nepříjemné. Ale oslovovala jsem ho takto jen tehdy, když jsem ho chtěla naštvat – vím, že to není zrovna rozumné – a myslím, že to věděl.

Zašklebil se. „Co jsem se od Joshe dozvěděl, že jsi zmizela, tak jsem se nepředstavitelně naštval. Myšlenka, že bych už nikdy neviděl tvou krásu, tvůj ruměnec na tváři a nebo neměl možnost mluvit s tvojí osobností a už vůbec nemoct zkoumat tvé myšlení, které mě tak fascinuje, to jsem prostě nemohl vydržet. Proto jsem tě začal hledat a potom, co jsi mě před všemi potupila, jsem tě musel nějak potrestat. Už od prvního okamžiku jsi mě uchvátila. Něco mě k tobě táhne. Byl jsem nepříjemný, protože vím, že etiketa by poměr s otrokyní striktně zamítala. Ale měl jsem pocit, který pořád trvá, že tě musím ochránit. A...,“ odmlčel se, aby se podíval na mou reakci – vykulené oči a otevřená ústa. „A potom, co tě ten zmetek málem znásilnil – a za to hodně zaplatil, to mi věř - , tak jsem se rozhodl tě přenechat Dominique. Věděl jsem, že tam budeš v bezpečí,“ ukončil své svěření dlouhým, zvědavým pohledem mířeným na mě.

V duchu jsem zaúpěla. Proč mi musel připomenout ten zážitek. Až doteď jsem ho úspěšně zatlačila v mé mysli do kouta a teď mi mé vzpomínky navrátil. To bylo od něj nevědomě sobecké.

Takže, co jsem předpokládala, bylo úplně špatně. Otrokyně může zajímat svého pána, ale potíž je v tom, že nesmí. To je docela smutné. A za zbičování si vlastně můžu sama. To taky není zrovna lichotivé.

„Děkuji za to, že jsi mi to řekl,“ špitla jsem do nastoleného ticha. „Ale nicméně pořád nevím, proč jsi mě chtěl vidět,“ dopověděla jsem chladně a založila jsem si ruce na prsa.

Evidentně ho má otázka zaskočila. „Chtěl jsem se ti omluvit za vše. Za ten trest – měl jsem vymyslet méně bolestivý – a za to jak jsem se k tobě choval,“ povídal upřímně.

„Tvou omluvu beru na vědomí,“ vzdychla jsem. Na něj se člověk dlouho zlobit nedokáže. To není spravedlivé, že mě může tak oblbnout.

„A přijímáš?“ zeptal se s nadějí v hlase.

Prudce jsem se nadechla. „Nevím,“ odpověděla jsem jednoduše. Opravdu jsem to netušila. Sice už není tak komplikovaný, ale pořád se v něm plně nevyznám a nemůžu si být jistá, jestli mě třeba příští minutu nezabije.

Smutně zakroutil hlavou a přikročil těsně ke mně, až jsem pocítila, jak se jeho oblečení tře o mé. „Nikdy jsem ti nechtěl ublížit, ba naopak,“ zašeptal tak svůdně, až jsem trhaně polkla. I jeho vůně se o mě nelítostně třela a sváděla mě ke zvrhlým myšlenkám.

Postupně se ke mně pomalu přibližoval, až se naše rty jemně dotýkaly a přitom neustále sledoval mé oči. Trvalo to příliš dlouho, tak jsem využila šance a přitáhla ho k sobě blíž a hladově a současně něžně políbila. Pocítila jsem, jak se pousmál a začal mi polibek oplácet. Slastně jsem zavřela oči.

Vzpomněla jsem si na svůj sen, kdy jsme se také líbali. Ale teď to bylo mnohem lepší a to jsem myslela, že sladší to být nemůže.

Mírně se odtáhl, abych měla příležitost navrátit zpět trochu kyslíku do plic. Ale ta vůně, tvar a teplo mi natolik omámilo smysly, že jsem na něj znova doslova skočila. On k mému smutku mě jen objal a zašeptal:

„Už mi věříš? Ale nepřeháněj to, Bello.“

Toto mě zaskočilo. „Ano,“ řekla jsem nuceně. Nejdříve mě naláká a pak nic. Co má být zase tohle? Já vím, že nemůžu být tak nenasytná. Už je vůbec div, že políbil svou černou otrokyni. Ale...

Laškovně se usmál. Takový úsměv jsem ještě od něj neviděla. Vlastně jsem ho snad nikdy v mé přítomnosti neviděla se usmívat.

„Řekni mi, co si myslíš o Alice,“ dožadovala jsem se pravdy. Pořád mi leželo v žaludku, jak se k sobě chovali. Ach, Alice, ty malá mrcho. Mě takhle sprostě odhodit a pak mě nechá žárlit na ni. Jejich škádlení mi nešlo do hlavy. Ta zášť v mém srdci spolu s hněvem mi spalovaly vnitřnosti.

Chvíli mlčel plný ohromení. „No, víš... Alice je milenka mého bratra. On ji miluje a ona je takový skřítek. Jsme jen přátelé,“ uklidňoval mě napjatě. Moc ze sebe nevysypal, ale jeho pohled mě ujistil v tom, že to je pouhopouhá pravda. Úlevně jsem si oddychla.

„A proč ses ptala?“ zeptal se ihned pohotově.

„Já...,“ začala jsem vyplašeně, aby nepoznal pravý důvod – žárlivost. Že vlastně na něj žárlím z čiré lásky. To ale zní hloupě – zaskučela jsem v duchu.

Už jsem otevírala pusu, abych to nějak zamluvila. Ale podlaha se nám pod nohama tak silně zatřásla, až jsem vlítla Edwardovi do náruče, který se samozřejmě ani nepohnul.

„Co to bylo?“ zeptala jsem se ho přidržujíc si ho za košili, abych nespadla na zem.

Pevně semkl rty a po tom laskavém, něžném Edwardovi nezbylo nic. Nahradil jej ten děsivý, zuřivý Edward. Otřásla jsem se.

„Přepadli naší loď,“ odsekl hlubokým hlasem a táhl nás ke dveřím. Velmi intenzivně, ale přesto něžně, abych si neublížila.

„Dobrý, můžu jít sama,“ protestovala jsem se zakaboněným obličejem.

Jen se na mě ušklíbl. „Myslíš?“ optal se mě s pobavením v očích, ale pořád měl ve tváři vepsané napjetí.

Jeho reakce mě urážela, ale nezbývalo mi nic než souhlasit. Sama sobě jsem byla nebezpečná. Bohužel se mi smůla lepí na paty.

Ve chvíli, kdy chtěl Edward vyjít z kajuty, tak se prudce otevřely dveře. Jen tak tak jsme uhnuly před silným dřevem. Tedy já jsem sotva uhla.

„Bello, byli jsme...,“ vykvikla Regina, ale její hlas rázem utichl, protože si všimla, jak mě Edward podpírá.

„Pane Cullene, byli jsme přepadeni piráty. Zatím odrážíme jejich útoky, ale musíte něco udělat,“ vysvětlila to zemětřesení. Rychle jsem se odvinula z jeho náruče, ačkoli mi v ní bylo podivně příjemně.

To je hrozné. Co budeme dělat? Co bude dělat Edward? Zahleděla jsem se mu do tváře, ač jsem ho bedlivě zkoumala, tak jeho tvář žádná emoce nevyplňovala. Dokonce mě nechal se od něj odtrhnout, aniž by něco řekl.

„Všechny otrokyně, ať se shromáždí v kuchyni a zamkněte se tam,“ rozkázal s rozmyslem. Teď měl k sobě pevně stisknuté rty a přivřené oči. Mně dobře známý, agresivní Edward se vrátil.

Rychlým, obratným pohybem mě popostrčil k Regině. Vzala jsem Reginu za ruku, protože jinak bych se smýkla po podlaze. Edward na nic nečekal a vykročil do zmateného davu plného pobíhajících lidí.

„Poslouchejte!“ zakřičel přes celou loď sebejistým hlasem Edward. „Otrokyně půjdou do kuchyně s těma dvěma,“ začal vysvětlovat Edward a ukázal na nás. Ve mně až hrklo, když se několik párů očí začalo soustředit na nás. „Zbylí otroci půjdou se mnou rozsekat ty parchanty! Zachráníme naši loď!“ přesvědčoval tak výborně, že všichni uposlechli. Ženy šly do kuchyně a pár těch otroků i s několika – co jsem si všimla - našimi piráty zůstali.

„Zachráníme náš dočasný domov,“ vykřikl povzbudivě nějaký pirát.