Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Celý život spolu?! 24. kapitola

06.01.2011 (21:30) • Pawi • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3146×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

„Kde je vůbec Jasper?“ zeptal jsem se, když jsem neslyšel jeho myšlenky.

„Zaběhl si na menší lov, prý si pročistit myšlenky. Mám na něj podezření, že něco věděl. Já to z něj vytáhnu,“ promnula si ruce s děsivým úsměvem, který říkal jen jedno. Bud se to dozvím, nebo tě budu mučit.

Šel z ní docela strach. Takovou Alici znám a není to nic hezkého. Mě mučila, když mi bylo deset a to jen kvůli tomu, abych si oblékl růžovou košili. Ty víkendové nákupy byly to nejhorší, co jsem kdy zažil a mám z toho doživotní trauma.

„Za minutu je zpět, takže zatím, bráško,“ líbla mě na tvář a s vypočítavým úsměvem zmizela v patře. Po zádech mi přejel mráz. Mírně jsem zatřásl hlavou, abych uvolnil tělo a se zavřenýma očima se opřel o opěrku gauče.

Padla na mě únava. Celý den byl celkem vysilující, a tak se nedivím, že jsem během chvíle propadl do příjemné, zatím bezesné, temnoty. Jenže pak se to změnilo. Zdálo se mi o nás. O Belle a o mně ještě před tou obrovskou chybou, kterou jsem provedl.

„Edí. Vstávej. Běž si lehnout do postele, zlatíčko,“ budila mě mamka. Pomalu jsem otevřel oči a snažil se zaostřit. Párkrát jsem zamrkal a jako ve snu se zvedl. Tělo jsem měl ztuhlé spánkem. Trochu mi zakřupaly kolena.

„Uždu,“ zamumlal jsem neurčitě a loudavým krokem se sunul do pokoje. Se zívnutím jsem si prohrábl vlasy a otevřel dveře mého pokoje. Pak už jen vím, jak jsem padl na postel a opět se ponořil do příjemné, tentokrát opravdu bezesné temnoty.

Ráno mě probudil Emmett.

„Vstávej brácha. Musíme zajet do města. Holky jsou na lovu, mamka s tátou v práci. Šup, šup, ať to stíháme. Chci se jet mrknout na wrestlingovej zápas, kterej začíná ve čtyři,“ kecal. Radši jsem ho ignoroval a zapadl do koupelny. Osprchoval jsem se, umyl si hlavu, provedl ranní hygienu a do pokoje vpadl jen s ručníkem kolem pasu. Byl jsem příjemně odpočatý, myšlenky mi neutíkaly k Belle, i když jsem měl její jméno vypálené v srdci.

V šatně jsem vytáhl bílé kalhoty, tmavě modrou košili a boxerky s bílými ponožkami.  Oblékl jsem se a odnesl ručník na topení v koupelně. Snažil jsem se namyslet na Daniela, který na 70% pojede s námi. Nemám toho chlápka rád. Né kvůli Belle, ale tak celkově mi leze na nervy.

Radši jsem si upravil svou bronzovou hřívu a šel dolů, kde všichni seděli.

„Ahoj,“ promluvil jsem poprvé za celé ráno. Daniela jsem propálil pohledem a radši zamířil do kuchyně, jinak bych po něm musel skočit. Ani jsem si neuvědomil, že všichni pozdravili zpět. Naházel jsem do sebe toasty, připravené na stole a šel do garáže za klukama, kteří se tam přesunuli.

„Edí? Jedeš s Danielem. Do jeepu se nevejde,“ zazubil se Emm. To mi snad dělají naschvál.

„Nemyslím, že je to dobrý nápad. Já nic proti Edwardovi nemám, přijde mi, že je to fajn chlap, ale myslím, že by to neskončilo dobře,“ ozval se Dan. Má u mě první bod. Ještě jich zbývá 99 a budu ho mít možná i rád.

Jasper se na mě vyčkávavě podíval.

„To je v pohodě,“ zamručel jsem a ukázal na dveře mého aston martina. Sám jsem se posadil na sedadlo řidiče. Když nastoupil i on, se zatnutými zuby jsem vyjel.

„Promiň. Nechápu, proč mě nemáš rád. Asi chceš chránit svou sestru, ale já tě ujišťuji, že se o ni postarám. Miluju ji víc, než svůj život. Vím, že její láska není tak hluboká, protože jí v tom něco brání, ale nemusíš se bát,“ začal hned po první zatáčce a s každým jeho slovem jsem drtil volant víc a víc.

„Nech toho!“ zakřičel jsem nakonec. Bolelo to. Moc to bolelo. A nejhorší na tom bylo, že má pravdu. Postará se o ni líp než já. Ale já se jí nemůžu vzdát, na to ji moc miluju. Jsem sobecký, to vím, a moc jsem jí ublížil, jenže já ji nedokážu pustit dál. Udělám to, až mi řekne, že mě nemiluje. Chci to slyšet z jejích úst a pak ji nechám jít. A ona mi nedokáže lhát, vím to. Nikdy to neuměla.

„Promiň,“ přerušil mé myšlenky Danielův šepot.

„Ne ty promiň. Jen téma ,Bella‘ je citlivé. Nedokážu si představit, že ji ztratím,“ vysvětlil jsem. Já to myslel jinak, než on to pochopil, ale pořád to mělo stejný účinek.

„Neztratíš,“ pousmál se a otočil k oknu. Mlčky pozoroval krajinu a v myšlenkách viděl jen stromy. Snažil se mi to ulehčit. Fajn, už má dva body.

V hlavě mi vířila jeho slova. Neztratíš. Já vím, že ne. Ale já ji chci mít u sebe. Chci, aby usínala se mnou, abychom spolu měli rodinu, vnoučata a žili až navěky. Proč jsem takhle nepřemýšlel předtím?

„Jsme tu,“ probudil mě Danielův hlas. Sním nějak moc často.

Vystoupil jsem a až teď mi došlo, že ani nevím, co jedeme nakupovat.

„Emme? A co tu vůbec děláme? Cos chtěl koupit?“ zeptal jsem se. Opravdu mě to zajímalo. Jenže mé myšlenky pořád utíkaly k té nejkrásnější osobě na světě. Co teď asi Bell dělá?

„… a ještě Esmé chtěla něco,“ šťouchl mě do ramene.

„Co? Promiň, nevnímal jsem,“ drcnul jsem ho loktem. Ublíženě se na mě podíval, ale odpověděl.

„Říkám, že potřebuju koupit kameru, boty a tílko na baseball. Ještě Esmé mi dala seznam, co chce nakoupit za jídlo,“ zopakoval.

„Já koupím s Emmettem tu kameru,“ řekl Daniel a ihned jak pípl výtah, vypařili se jak pára nad hrncem.

„Co se děje?“ zeptal se mě starostlivě Jasper.

„Nic,“ sklopil jsem hlavu a loudal se do obchodu s potravinami.

„Něco se děje. Vím, že ti vztah Daniela a Bell ubližuje. Cítím to. Ale teď máš smíšené pocity. Jsem z tebe na větvi, Ede,“ vysvětlil.

„Promiň. Když já mám chuť Daniela zavraždit. Při tom jsem odhodlaný dostat Bellinku zpět a snažím se vymyslet jak. Daniel je…“ nedokončil jsem. Nemohl jsem najít to správné slovo.

„Prostě na něj žárlíš, to je jasné, ale nebudeme na to myslet. Ale chci ti říct, že bys to neměl vzdávat. Pojď nakoupit, ať kluci nečekají,“ pošoupl mě dopředu. S povzdechem jsem bral všechno, co mi nadiktoval. Snažil jsem se soustředit na nákup a překvapivě se mi to dařilo.

Měli jsme všechno. Tašky naskládané v jeepu, ale kluci pořád nikde.

„Jdeme se po nich podívat,“ ozval se Jazz. Kývl jsem a vydal se za ním. Nechtěl jsem tu být sám, akorát bych myslel na Bellu. Ne, že bych to nedělal rád, ale vidina nemilé budoucnosti, nebyla příjemná. Jak myslel to, že to chci vzdát? Váhal jsem, ale už ne.

Začal jsem se soustředit na pachy.

„Jsou v elektru,“ oznámil jsem. Zašli jsme dovnitř a opravdu. Emm s dvěma taškami prohlížel kamery.

„Co tu děláte tak dlouho?“ zeptal jsem se celkem otráveně. Už mě to tu nebavilo. Nejraději bych si doma zalezl do postele a přemýšlel nad plánem, jak vystrnadit Daniela, když se mi to minule nepovedlo.

„Nemůžu se rozhodnout. Stříbrnou nebo černou?“ otočil se na nás.

„Stříbrnou,“ ozvali jsme se trojhlasně. Automaticky vzal černou a šel k pokladně. Zakroutil jsem hlavou. Je to pako. Po chvíli jsme byli doma. No, po chvíli, po hodině.

Holky akorát přišly. Vysmáté nás srazily ve dveřích. Bell se zadrhl ten krásný zvuk v hrdle, když se střetla s mým pohledem.

Vpil jsem se do jejích čokoládových očí a nemohl se odtrhnout. Byla tak krásná. Trošku jí zrůžověly tváře a to mě donutilo pootevřít ústa. Nemohl jsem se vynadívat na její tvář.

Ale najednou mi výhled zastoupil Daniel a Bell objal. Byl jsem rozzuřený a přitom rozhodnutý ji nechat být. Sice jsem tvrdil, že se jí nikdy nevzdám, ale miluji ji. Musím ji nechat s ním. On jí zařídí šťastný život.

„Ede, ne,“ zakroutil Jasper hlavou. Jak to sakra může vědět?

„Proč? Miluje ji,“ napojil jsem se na něho v myšlenkách. Trochu s sebou cukl. Nikdy jsem to na něj nepoužil, nebylo kdy, když se to včera dozvěděl.

„Promluvte si, bude to rozumné,“ snažil se mi odpovědět stejným prostřednictvím. Nic jsem neodpověděl. Nevěděl jsem, co mu mám říct. Má pravdu? Nebo se ve mně snaží zasít semínko naděje.

„Slyšíš mě?“ ozval se opět v mé hlavě. Kývl jsem na souhlas a odpojil se. Má pravdu. Měli bychom si promluvit.

„Jdu nahoru,“ oznámil jsem a šel se natáhnout do postele. Přemýšlel jsem nad tím. Kde bychom se měli sejít. V obýváku je to divný. Kuchyň… Žádná místnost v domě není vhodná. Co Esmeina zimní zahrada? Tam je málo místa… Pak už jedině zimní altánek vzadu za domem.

Místo tam je… To se mi líbí.

„Jaspere?“ řekl jsem normálně. Bratříček se okamžitě objevil ve dveřích.

„Uděláš pro mě něco?“ posadil jsem se. Ale věděl jsem, že na něj se můžu spolehnout. Je rozumný, i když se občas nechá unést Emmettovou blbostí.

„Jasně, že je vezmu na lov. Co bych pro tebe neudělal?“ zazubil se.

„Sakra! Nemám tu být já, ten, který čte myšlenky?“ zeptal jsem se se zdvihnutým obočím. To snad není normální.

„To sice ano, ale já jsem upír dost dlouho, abych poznal potřeby mých blízkých a ani nepotřebuju dar,“ mrkl na mě a zase odešel.

„Děkuju,“ zašeptal jsem. Zvedl jsem se a šel najít Alici. Musí mi s tím pomoct.

„Jasně, že to udělám,“ poskočila vedle mě.

„Jak to víš?“ zeptal jsem se ohromeně. Už jsem podezříval Jaspera, že jí to vykecal.

„Vidím sama sebe, jak vyklízím altán,“ zazubila se a zmizela. Miluju svou rodinu. Kluci seděli u televize a Bell s Danielem byli v pokoji, takže vzduch čistý. Pomohl jsem Alici vyklidit a očistit altánek tak, aby vypadal přirozeně. Bílé dřevo porostlé břečťanem vypadalo dobře. Jen jsme museli otrhat uschlé lístky a stonky. Houpačka zaházená dekami se vytáhla a Alice ji umyla mezi tím, co jsem odnášel krabice a hromady dek. Stolek stojící uprostřed jsem otřel a už nebyl ošklivě zašedlý, ale krásně bílý. Alice mě poslala dovnitř, abych se připravil, že to už dodělá. Vlastně nic nezbývalo, jen uklidit kýbl a zabílit prasklinu na sloupku. Naštěstí nebylo okno do zahrady z Belliného pokoje, jinak by se asi divila, co tu provádíme.

V pokoji na posteli jsem měl nachystané oblečení. Černé kalhoty, Bellinu oblíbenou rudou košili a sako. Černé polobotky stály u dveří. Já tu Alici zbožňuji.

Už hodnou chvíli jsem seděl na posteli, když jsem uslyšel Aliciiny myšlenky.

„Můžeš, Ede. Sedí tam, já s Rose padáme. Kluci už taky zmizeli. Máte dvě hodiny, než se vrátí rodiče.“

Zhluboka jsem se nadechl. Žaludek se mi stáhl do velikosti pink-ponkového míčku. Nemohl jsem ani polknout. Žmoulal jsem si prsty, a čím víc jsem se blížil altánku, tím jsem byl blíž nervovému zhroucení.

Jakmile jsem vešel do altánku svítícího ve tmě, porostlého zelení, nervozita opadla. Cítil jsem se volně. Její vůně mi vlila do žil adrenalin a já byl odhodlaný udělat vše, jen abych ji přesvědčil o mé lásce k ní.

„Bello,“ špitl jsem. Musel jsem si odkašlat, abych vůbec mohl promluvit hlasitěji.

„Edwarde,“ špitla stejně jak já. Už jsem nebyl tak nervózní, ale nevěděl jsem čím začít. Přesunul jsem váhu na druhou nohu a promluvil.

„Ehm… Jak se poslední dobou máš?“ vyklouzlo ze mě. Po chvíli mi došlo, že to vyznělo divně.

„Jo… dobře. Vlastně bych se měla krásně, bez jistých okolností,“ vykoktala.

„To je, myslím, dobře,“ odmlčel jsem se. Očima jsem těkal všude, jen ne a ne se kouknout na Bell.

„A… je to pohodlné?“ ukázal jsem na houpačku, na které seděla. Nastala chvíle ticha. Párkrát poposedla a pak s malinkým úsměvem přikývla, jenže ihned na to zvážněla.

„Je… ehm… já…“ ošila se.

„No… Víš… chtěl jsem mluvit o… Chtěl jsem s tebou mluvit o… nás,“ šeptl jsem. Stál jsem dva metry od ní. Neměl jsem odvahu přijít blíž. Teď už jsem byl zase nervózní.

„Žádné ,my‘ už není,“ zamrkala. Opět jsem se zhluboka nadechl a odhodlal se vykročit k ní.

„Bell… jen ti chci něco říct,“ zamumlal jsem.

„Ne, Edwarde. Už není, co řešit,“ utnula mě.

„Bello, ale já ti to musím říct,“ řekl jsem trochu zapáleně.

„Mě-to-nezajímá,“ odsekávala ostře slova.

„Dlužíš mi to. Já ti dlužím vysvětlení!“ zvýšil jsem hlas, ale okamžitě toho litoval. Nechci se hádat.

„Já ti nic nedlužím. Ale dobře… začni,“ podívala se na mě celkem děsivě, ale pak její hlas povolil a byla milá. Téměř.

„Víš… nevím jak začít. Když… když jsem se s tebou roz… no ty víš. Nemyslel jsem. Nevím, co to do mě vjelo. Před tím… byl jsem zmatený. Nevěděl jsem, co chci. Vnímal jsem všechno ze sobeckého hlediska a staral se jen o sebe. Neuvědomoval jsem si city, které k tobě chovám už od tvého narození. Já… myslím, že… ne, vím to jistě… já… Miluju tě… moc tě miluju. Udělal jsem obrovskou chybu. Moje hormony se splašily, ale to mně neomlouvá. Prostě… v jednu chvíli jsem uvažoval normálně jako vždycky, ale pak jsem se pomalu ztrácel. Chtěl jsem moc věcí najednou. Byl jsem rozpolcený a… Chtěl jsem volnost a ukojení chtíče a přitom mít tebe, ale uvědomoval jsem si, že by tě to zranilo a… tak jsem… to ukončil… a pak toho litoval, než mi to došlo… a měl jsem obrovské výčitky… a,“ zavřel jsem oči. Proč všude cpu ,a‘? Promnul jsem si kořen nosu a klekl si na čistou podlahu před její nohy. Pak jsem pokračoval.

„Já… Moc bych chtěl, aby sis vybrala mě, ne jeho, ale mě. Snažil bych se… Udělal bych pro tebe všechno… všechno, co budeš chtít, jen mě, prosím… ne… neopouštěj,“ kuňknul jsem.

„Edwarde,“ vzlykla.

„Taky tě miluju, ale nemůžu. Nechci se k tobě vrátit. Všechno ti odpouštím, ale víc po mně nechtěj,“ slzela. A mně se chtělo taky.

„Prosím, tohle mi nedělej. Snesu všechno, jen ne tohle. Řekni mi, co mám udělat, jen mi tohle neříkej, prosím. Prosím,“ zabořil jsem hlavu do jejího klína. Mé ruce se automaticky omotaly kolem jejího pasu. Tajně jsem smáčel bílé šaty. Její ruce se vpletly do mých vlasů, za krk mi padaly vlhké kapičky slaných slz mé lásky.

„Vím, že jsem udělal chybu. Bylo to to nejhorší rozhodnutí mého života. Nemůžu vůbec pochopit, jak jsem to mohl udělat. Bello, prosím. Jen mi dej šanci to napravit. Jen mi dej šanci,“ mumlal jsem jí do stehna.

„Nejde to. Mám Daniela. On je moje jistota. Miluji tebe, ale to nic neznamená. Jeho taky miluji,“ vzlykala.

„Nemůžeš milovat dva nejednou,“ trhavě jsem se nadechl.

„Můžu. Láska k němu není tak velká jako k tobě, ale mám ho ráda. Vím, že mě nezradí,“ popotáhla.

„Bell,“ špitl jsem. Mé srdce se definitivně rozpadlo.  Nic neřekla.

Mlčky jsem ležel v jejím klíně. Má pravdu. Nemůže mi věřit, ale já si jsem jistý, že bych to znovu neudělal.

Byli jsme takto dlouho, dokud nás nevyrušily hlasy. Hlasy rodičů, kluků i sester.

„Promiň. Promiň,“ zamumlala. Zvedl jsem hlavu a utřel si mokré řasy.

„Miluju tě, ale nechci to zpět,“ vtiskla mi polibek na rty a zmizela. Zničeně jsem se zvedl a koukal na dům.

„Miluju je,“ dolehly ke mně myšlenky Daniela. Je? Se trochu spletl, ne?

„Je čas,“ špitla Bell. Nevěděl jsem, o co jde a tak jsem se pomalu loudal do domu.

„Musím vám něco říci. My vám musíme něco říci,“ začala mluvit. Zmateně jsem zrychlil. Všichni byli zmatení. Nechápali její uslzené oči. Daniel vyzařoval jen štěstí. Bell mi nedovolila se na ni napíchnout, abych zjistil, o co jde.

„Povídej, zlatíčko,“ pobídla ji mamka. Šum myšlenek se zvýšil. Byli jsme napjatí jak struny.

„Jsem těhotná,“ oznámila. Ztuhl jsem ve dveřích.

„Co?“ vylétlo ze mě.

„Jsem těhotná. Čekám miminko,“ zopakovala ke mně s bolestí v očích. Zničeně jsem se svezl po zdi. Bell odkapávaly slzy z očí upřených na mě. Radši jsem odvrátil pohled a pomalu se zvedl a posadil do křesla.

Všem to začalo docházet. Je dojatá, proto ty slzy, proběhlo mamce hlavou, ale pořád byla trochu v šoku. Jako první se srovnal Emmett. Já se nemohl ani pohnout.

„Blahopřeju, mamko,“ zvedl Bell do vzduchu a zatočil se s ní. Opatrně. Ostatní se už také zvedli. Ale já to nedokázal. Můj mozek to nechtěl pochopit. Je těhotná. S ním. Všude kolem byl šum, vnímal jsem to jako ve snu. Hlasy byly vzdálené pohled rozmazaný. V hrudi mě začalo pálit a ruce se klepat. Bell potichounku plakala.

„Blahopřeju, taťko,“ zahalekal Emmett, jakoby v dáli a natáhl k Danielovi ruku.  Ten se nesměle usmál a přijal. Bylo to jako ve zpomaleném filmu.

„Díky Emmette…“

Snad nejste zklamaní. Tahle kapča mi dala zabrat. ;) zanechte, prosím, komentářek. :) moc mě to potěší... jaké jsou Vaše názory na Bellino těhotenství? Ráda si to poslechnu - přečtu - a pokusím se přidat kapču co nejdříve. Už je rozepsaná, tak počítám se středou, ale nevím to jistě. Vaše Pawi.

PS: Své otázky mi pište na ICQ nebo skype. ;) Ráda Vám odpovím. :)

< >

Autor: Pawi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Celý život spolu?! 24. kapitola: