Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Celý život spolu?! 23. kapitola

11.12.2010 (20:45) • Pawi • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2618×

Kapitolu chci věnovat všem, kteří toto čtou a podporují mě. Jste zlatíčka... Moc vám děkuji za podporu a kritiku. Vaše Pawi.

„Nemusíš mu to říkat. Je to jen a jen tvá věc?“ vyskočila Bell. Co? Tak to je v pr… čicích. Kde je sakra ta stíhačka, které vadil i polibek na tvář někomu jinému, než jí a rodině? Daniel se na mě nechápavě podíval. Vyndal jsem fotku z kapsy a ukázal mu ji. V očích se mu mihlo pochopení a mně smutek.

„Lásko, ale já…“

„Lásko, ale já ti přeci nemám, co tajit,“ usmál se na ni Daniel mile. „Ale právě jsi poznala mou sestru Samanthu. To bylo na plese, jak jsem musel odjet naléhavě za otcem,“ vysvětloval a já myslel, že to se mnou sekne.

„A, Edwarde, příště stačí říct. Ukázal bych ti to v myšlenkách bez sešlosti,“ usmál se na mě mile. Já i Bella jsme ztuhli stejně jako rodina.

„My-myšlenky?“ zakoktal se táta.

„Sakra, teď jsem to zkazil,“ špitl Daniel.

„Jak je možné, že to Eleazar nepoznal?“ zeptal se Emmett naprosto v pohodě, ale pak mu došlo, co čtení myšlenek obnáší.

„Nepoznal to díky mému štítu,“ řekla Bell a povzbudivě se na mě usmála.

„Štít?“ vyhrkla Alice. Rodiče měli vytřeštěné oči a zatajený dech. Pozorovali nás trochu nevěřícně. Jasper se pomalu posadil na kraj gauče a unaveně si promnul kořen nosu. Rose měla sklopený pohled k podlaze a žmoulala ruce jako holčička, která stojí před učitelkou a něčím se provinila. Nechápal jsem proč, ona nikdy na nic nechutného nemyslela. Za to Emmett pořád.

„Ty čteš myšlenky? A kdy jsi nám to hodlal oznámit! Máš domácí vězení do odvolání,“ vypěnil táta.

„Cože? Ale… to mám domácí vězení za to, že mám dar?“ obořil jsem se na něj.

„Ne, máš ho za to, že jsi lhal,“ ohradil se. Naštvaně jsem si sedl na pohovku a hrozivým pohledem propaloval Daniela, který se omluvně usmíval. To mi tak pomůže.

„A ty…“ ukázal na Bellu, ale zarazil jsem to.

„Ona za to nemůže! To já ji přemluvil, ať to tajíme,“ zastal jsem se jí. Nevěřícně se na mě podívala.

„Je to pravda?“ zeptal se táta. Už už chtěla zakroutit hlavou na nesouhlas, ale opět jsem do toho vlítl já.

„Jasně, že je. To mi nevěříš?“ dělal jsem překvapeného. Bella mě propalovala pohledem.

„Buď ráda,“ poslal jsem jí v myšlenkách.

„Jak mám být ráda, když všechno odneseš ty?“ poslala mi zpět.

„Bello, prosím, alespoň tohle pro mě udělej,“ zašeptal jsem opět v myšlenkách.

Nasupeně se na mě podívala. Ostatní zkoumali změny v našich tvářích.

„Co se děje?“ zeptala se mamka.

„Nic,“ usmál jsem se.

„Ehm… pochopil jsem to správně? Ty nám čteš myšlenky? A pořád?“ ozval se Emm.

„Ano, pořád,“ povzdechl jsem si.

„A to jako i u…“ zakoktal se, ale v jeho myšlenkách jsem jasně viděl, že myslí, když byl s Rose.

„Jo, i když jsi byl s Rose,“ uchechtl jsem se, i když to vůbec nebylo vtipné.

„Cože? A to jsi mě viděl nahou?“ vyjekla.

„Ehm… jo,“ přikývl jsem.

„A jak dlouho tu schopnost máš?“ zeptal se táta. Všichni se posadili a koukali na mě.

„Už od svých pěti let,“ sklopil jsem hlavu a pohled zapíchl do svých dlaní.

„Cože?“ zalapal po dechu.

„No…“ vypustil jsem vzduch z plic a pohledem těkal z pravé ruky na levou.

„Takže za prvé. Bella stáhne štít, aby vás Alice mohla vidět a za druhé, ty vypneš to čtení myšlenek,“ nakázal táta.

„Tati, já ho nechci stahovat. Jsem už dospělá, nechci tě tu prosit. Vím, že je to pro tebe nové, ale my jsme zvyklí na své soukromí,“ šeptala Bell. Byla tak něžná.

„Musím něco promyslet a pak přijďte do mé pracovny,“ zvedl se a odešel. Cože? Náš táta? Odešel? Uprostřed rozhovoru? Všichni, kromě Daniela, jsme zvedli obočí a vypoulili oči. On vážně odešel a zabouchl v pracovně.

„No… cítím se tak nějak divně. Jdu nahoru,“ oznámil jsem a pomaličku se zvedl.

„Omlouvám se, nechtěl jsem vám přidělat potíže, Edwarde,“ ozval se Danielův hlas.

„To neřeš,“ špitl jsem, a aniž bych se otočil, vyběhl nahoru. Lehl jsem si na postel a snažil se nevnímat, ale jejich myšlenky na mě přímo křičely.

Jasperovy myšlenky byly velice zmatené. Chvilkami jsem viděl postupující četu vojáků na nějakém území a jindy Alici v sexy prádélku jak leží na posteli a najednou opět vojáky, jak napadli skupinu jiných. Snažil se soustředit pouze na válku, ale Alice mu hodně leží v útrobách. Radši jsem se zaměřil na moji praštěnou sestřičku. Alice se nejdřív snažila zaměřit na nové střihy vlasů, ale pak prohodila něco o tom, že stejně všechno vím a přemýšlela nad obyčejnými věcmi jako normálně. Chtěl jsem se zaposlouchat do jejích myšlenek, protože mi přišly zatím nejrozumnější, ale to by se nesměl ozvat Emmett.

Přímo na mě křičel slovíčko ,Proč!’. Zaměřil jsem se na něj a musel jsem nakrčit obočí nad jeho debilitou. Prej proč má auto kola a né krychle? To může vymyslet jen Emmett. Ale najednou jako by přeladil a už objímal Roseina kostkatá ňadra svýma rukama a představoval si, jak je nemůže uchopit.

Ne, nad ním se nebudu zabývat, nemá to cenu. Občas, ale jen velmi zřídka mu to pálí, jinak je tupý jak poleno.

„Edwarde? Můžeš na chvíli?“ zavolal na mě táta. Je to tady. Přejel mi mráz po zádech, až se mi postavily všechny chloupky. Přišlo mi, jako bych měl naježené vlasy a žaludek se stáhl do pingpongového míčku. Už teď jsem poslouchal salvu otázek, jak co funguje a proč tohle a tamto. Bylo to velice nepříjemné.

Vstal jsem a oklepal se. Velice pomalým krokem jsem se vydal do pracovny, kde táta „sídlil“. Ten už stál ve dveřích, rozzářená očka jak lampičky a usměv lepší jak hollywoodská hvězda. Ach ne, zaúpěl jsem.

Se svěšenými rameny jsem vešel a s dutou ránou se posadil do křesla.

„Řekni mi všechno,“ zašeptal dychtivě.

„Co chceš vědět?“ opřel jsem si ruku o opěrku a položil na ni hlavu.

„Jak to funguje?“ opřel se lokty o desku stolu a sledoval každý můj pohyb.

„Prostě ti čtu myšlenky. Vidím všechno, na co pomyslíš, ano vidím i tvé vzpomínky na Anglii,“ odpověděl jsem na jeho nevyslovenou otázku.

„To je obdivuhodné,“ opřel se o opěrku své kožené židle. Přišel mi jak dítě. Byl nadšený.

„Ani ne, občas to otravuje, ale jindy to zas upozorní. Třeba když jsme s Bellou… ehm… byli schovaní před Alicí, tak jsem přesně věděl, kam se přesouvat, aby nás nenašla,“ začal jsem mu to vysvětlovat zapáleněji. Jistým způsobem bylo příjemné o tom mluvit.

„A to vás necítila?“ zeptal se s natočenou hlavou na stanu.

„O pach se postaral Bellin štít, který ho schoval. Měli jsme tak výhody, které neměl nikdo. A když jsme spolu mohli pomocí myšlenek komunikovat, tak to bylo ještě lepší. Tajnosti, které jsme, jako děti měli, se nikdo nedozvěděl, páč neměl příležitost je někde slyšet,“ pokrčil jsem rameny.

„Komunikovat myšlenkami?“ zeptal se. Aha, to jsme mu neřekli. Nevadí, už radši nechci nic skrývat, kromě našeho vztahu s Bellou.

„Myslíš, že bys mohl komunikovat i se mnou?“ natěšeně se narovnal v zádech. Pokrčil jsem rameny.

„Můžeme to zkusit, ale možná tě bude bolet hlava,“ špitl jsem.

„Zkus to,“ dychtivě se na mě díval, div do mě nepropálil díru.

„Ok,“ opřel jsem se o opěrku a zaměřil se na jeho mysl. Pomalu, aby se nevylekal, jsem se na něho napojil.

„Tak co? Slyšíš?“ zeptal jsem se. Trochu nadskočil, jak to nečekal a já neudržel malé uchechtnutí.

„To je zajímavé, slyšíš mě?“ začal hrozně křičet. Ani jsem si to neuvědomil a zacpal jsem si uši.

„Trochu tiše, nebo mi vykřičíš mozek z hlavy,“ smál jsem se. Omluvně se na mě podíval a místo toho začal šeptat.

„Tati, mluv jako normálně. Je to přirozené jako komunikace nahlas,“ upozornil jsem ho mimo myšlenky.

„Dobře,“ promluvil už normálně.

Usmál jsem se. Začali jsme si povídat takhle. Ještě nedokázal udržet myšlenky na uzdě, takže mě občas zasypal haldou otázek a já nevěděl na jakou odpovídat dříve. Po pár hodinách, kdy jsem byl pěkně unavený, tak to táta odložil a zavolal si Bellu. Ve dveřích jsme si vyměnili smutné pohledy nad tátovou zvědavostí.

Bylo mi líto, že to musí podstoupit i moje kráska. S povzdechem jsem kráčel dolů za mamkou. Její myšlenky mě už nějakou dobu deptaly. Vyčítala si, že za mé problémy určitě můžou jejich myšlenky, ale nebyla to pravda.

„Mami, tak to není,“ promluvil jsem tiše a přisedl si. Chytil jsem její ruku do své a podíval se do jejích smutných očí.

„Není to vašimi myšlenkami. Jen je teď těžké období. Na myšlenky jsem zvyklý,“ konejšil jsem ji svým hlasem.

„Opravdu? Nechceš jen zlehčit situaci?“ zeptala se.

„Neboj, opravdu. Myšlenky mě sice občas deptají, ale za ty problémy nemůžou. Za ty můžu jen já,“ objal jsem ji kolem ramen. Její pohled i myšlenky opustilo slabé napětí a provinilost, ale trápilo ji to. Chtěla mě nějak utěšit.

„Mami, neboj. Bude to dobré,“ usmál jsem se.

„Jak si myslel, že za to můžeš ty? Jsi super kluk. Mám tě moc ráda. Sice občas bys zasloužil pořádně na zadek, ale jsi téměř dospělý, tak doufám, že to, co bylo, se nebude opakovat,“ něžně se usmála a pohladila mě mateřsky po tváři.

„Neboj, mami,“ políbil jsem ji na tvář.

„To jsem ráda. Jestli se chceš svěřit, jsem tu pro tebe,“ usmála se. Pustil jsem ji, protože v myšlenkách už přemýšlela nad návrhem, ale okamžitě se peskovala, na co to myslí. Prý tu má syna, který ji potřebuje.

„Jsi úžasná maminka, jsem rád, že tě mám, ale můžeš klidně jít. Opravdu mi nemůžeš pomoci, kdyby ano, přišel bych,“ opět jsem ji uklidňoval.

„Dobře, budu v pracovně,“ usmála se a zmizela upíří rychlostí nahoru. S povzdechem jsem se šel posadit k Emmettovi tupě zírajícímu na televizi. Ani nevnímal wrestlingový zápas, který si tam zapnul. Pořád přemýšlel, jak uchopit Roseiny hranaté přednosti.

„Rose? Zklidni si manžela,“ zasmál jsem se. Rose přiběhla z garáže a jednu Emmovi flákla. Ten se probral a rukama okamžitě zamířil k jejím ňadrům. Sevřel je a Rosalie mu opět jednu vrazila, akorát z druhé strany.

„Co je? Snažím se jen přijít, jaké to je,“ ohradil se.

„Co jaké je?“ zeptala se a nakrčila obočí. Nad nosem se jí utvořila malá vráska.

„Jaké je uchopit tvý hranatý prsíčka,“ zazubil se Emm. Rose zmizela vráska mezi obočím a se zatnutými zuby a blesky, šlehajícími z jejích očí, odešla.

„Ale, Rose, já to tak nemyslel. Přemýšlel jsem nad auty, a pak nad tebou a ono to…“ dál jsem neslyšel, protože ti dva zmizeli v lese. To zas bude. Opět se budou k ránu potichu plížit do své ložnice nazí.

„Edwarde?“ objevila se u mě smutná Alice.

„Copak?“ ohrnul jsem spodní ret a udělal psí oči.

„Nedělej si ze mě srandu. Jen chci vědět, proč jste mi to neřekli,“ zeptala se se svěšenými rameny a smutným pohledem upřeným na zem.

„Protože jsi taková naše malá ukecaná sestřička, která by nás byla schopná ukecat k smrti jen pro to, abys mohla vidět naši budoucnost,“ rozčepýřil jsem jí vlasy.

„To není pravda, možná jen o Vánocích,“ ohradila se. Podívala se mi do očí a její přesvědčení se pomalu vytrácelo.

„A to jen proto, že bys chtěla vidět, co dostaneš,“ zasmál jsem se.

„Ale…“ chtěla namítnout.

„Alice, chceš říct, že by to bylo pro naše dobro a ne pro tvé účely? Jen protože jsi zvyklá vědět všechno?“ nadzvedl jsem obočí a zvědavě se na ni otočil.

„To není pravda,“ zopakovala znovu svá předešlá slova.

„Jsi si tak jistá?“ zasmál jsem se.

„Dobře, jsem ukecaná, malinko. Ale malá nejsem,“ opřela se o opěrku gauče a uraženě si založila paže. Vypadala jak malé naštvané dítě, když mu seberete pastelku.

„Dobře, nejsi malá,“ objal jsem ji. Byla moje nejoblíbenější sestřička. Ano, Rose jsem měl také velmi rád, ale s Alicí jsem se cítil odvázaněji. Tenhle prcek je dost bláznivý, aby nás podporoval ve všech praštěnostech. S ní se cítím volný, když to s Rose je lepší popovídání o vážnějších věcech.

„Kde je vůbec Jasper?“ zeptal jsem se, když jsem neslyšel jeho myšlenky.

„Zaběhl si na menší lov, prý si pročistit myšlenky. Mám na něj podezření, že něco věděl. Já to z něj vytáhnu,“ promnula si ruce s děsivým úsměvem, který říkal jen jedno. Buď se to dozvím, nebo tě budu mučit.

Prosím, ráda bych znala vaše názory... Pomalu se pohneme v čase a v příští kapče se budu snažit, aby to bylo znát... Tak šupky dupky ruce na klávesnici a nechte tu pár písmenek pro mé potěšení. :) Děkuju, Vaše Pawi.

< >

Autor: Pawi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Celý život spolu?! 23. kapitola: