Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Celibát 6. díl

03.03.2010 (21:30) • Mnaaau • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3636×

Edit: Článek neprošel korekcí.

Edward

Pokud se muži dělí na dva druhy, bojovníky, kteří se bojí a na válečníky, kteří se válí, dovoluji si podotknout, že svou maličkost nehodlám zařadit ani do jedné z těchto kategorií.   Ne. Moje nebetyčná skromnost mi radí vytvořit si novou, jedinečnou škatulku, jen pro sebe. Nebyl bych ani poručík, ani generál, ale byl bych sežrant, protože dám Belle pořádně všechno sežrat.

Moje válečné tažení se mělo započít už za pár minut, a protože jsem nechtěl dopadnout jako ta banda poražených vojevůdců přede mnou, musel jsem si nejdříve vymyslet pořádné přízvisko. Vždyť se podívejte na ty amatéry. Napoleon, Caesar a dokonce i Custer, všichni s jedním jménem, jednou ženou a do jednoho dopadli blbě. Zkáza francouzského trpaslíka byla započata sněhurkou Josefínou a u Waterloo už ho jen dorazili. Říman nebyl o nic chytřejší, přišel, viděl Kleopatru, ale nezvítězil. Byl to vážně brutus, co se tam tenkrát stalo. Ovšem před Custerem musím smeknout, ten jediný vyměnil jednu ženu za celé týpí rudošek, ale bohužel to byl stejně nakonec on, kdo viděl rudě. Bylo mi nadevše jasné, že se budu muset vymanit z těchto poraženeckých řad. Takže jaké jen druhé jméno zvolit? Edward dobrotivý? Nikdy. Edward bezzemek? No uznejte, že to by asi nešlo… Docela se na mě však hodilo Edward, liška ryšavá. Bydlel jsem na místě, kde dávají lišky dobrou noc a pravdou je, že můj vlas byl více než bronzový. V tom mě však napadlo dokonalé jméno. Edward veliký. Ano, to naprosto vystihuje mého velkého… ducha.

Měl jsem radost, že jsem si vymyslel tak mužné přízvisko. Jak jsem nad tím vším dumal, musel jsem ovšem uznat, že pouze kvalitní jméno mi nezaručí vítězství. Budu také muset vymyslet neprůstřelnou strategii. Frontální útok s nenápadnou infiltrací do protivníkových obran, to bude klíčovým bodem dnešního večera. Má taktika musí být natolik geniální, že se stane v mých rukách nukleární zbraní. V hlavě se mi pomalu začal rodit plán útoku. Musí vám být naprosto jasné, jak vztyčit vítězný prapor a přitom se držet pěkně při zemi. Ach, já bych málem zapomněl, že vy jste křehké ženy, které vítězné prapory obvykle nestaví, a proto nechápete o čem mluvím. Dobře, že jste to vy, tak vám to vysvětlím.

Vymyslet takovou strategii, přesnou na míru uniformy každé ženy, není věc jednoduchá, naopak je to věc přímo nelehká. Musíte myslet na všechno. Předvídat a brát v úvahu všechny okolnosti. Úspěch celé mise a nelehké zaujetí ženské pozornosti, spočívá v maximální připravenosti. Záleží na dokonalé znalosti terénu. Znáte to, večeře, dobré víno, hudba dokreslující tajemnost setkání a jemné přítmí udržující napětí. Mezi další důležité faktory potom patří také naprosté odhadnutí protivníkových taktik, míra informovanosti obou stran a správné zvolení zbraní. Potom už nezbývá nic jiného, než zavelet vpřed a jít na věc. Ovšem v trochu upravené verzi.

Bylo přesně osm hodin nula minut a nula sekund západoamerického času, když jsem zazvonil u Belliných dveří. Její mundur byl prvoplánově předurčen k odlákání pozornosti protivníka. Kamufláž byla jasná – splynout s prostředím. Její šaty měly na odstín stejnou barvu jako její kůže a společně s velkým výstřihem to vypadalo, jako by byla nahá. Když mě ještě prozkoumala pohledem od hlavy k patě, můj společník ve zbrani okamžitě zavětřil nebezpečí a salutoval jako o život. Musel jsem hned ze začátku ozkoušet strategii zákopové války a uklidnit své běsnící pudy křičící „do zbraně“. Takhle by to tedy nešlo, když už teď Bella tak nenápadně účinně a elegantně prolomila moje pečlivě vybudované linie obrany, jak by to potom vypadalo po zbytek večera? I když mé jednotky prošly pečlivým výcvikem, nebylo úplně snadné pokračovat k výhře. Musel jsem se zapřít, ujasnit si, že takhle by to skončilo tak maximálně obrovským debaklem z mé strany a držet se předem daného plánu.

Byl jsem neuvěřitelně pozorný a vtíravý. Od naznačení políbení Bellino ručky, podržení dveří, až po odložení kabátu, jsem se stal perfektním řadovým vojákem, se kterým si jeho velitel může dělat co chce. Posadil jsem jí u sebe doma ke stolu, přisunul židli, položil ubrousek na klín a s výmluvou, že už jsem jedl, jsem jí naložil marinovanou kachnu. Musel jsem uznat, že smrdí opravdu ještě luxusněji poté, co jsem ji nejdříve spálil, oškrabal tu černou vrstvu z povrchu a potom dochucoval dle svých upířích chuťových pohárků. Možná by se dala použít jako biologické palivo, avšak její nutriční hodnota byla někde v minusových hodnotách. Nalil jsem jí do sklenice zkušeně červeného vína, sedl si naproti ní a čekal až její pohár trpělivosti přeteče. Předpokládal jsem, že jedno sousto v kombinaci s mým ufňukaným monologem o vymyšlených bývalých přítelkyních, zklamání a krutosti ženského pohlaví, který jsem si pečlivě nacvičil před zrcadlem, zabere natolik, že budu mít tuhle bitvu vyhranou ještě dřív, než doopravdy začne.

Bella po několikátém zaváhání napíchla na vidličku odporně vyhlížející kus ukrojeného masa, bázlivě ho vložila do úst a opatrně začala žvýkat. Nemohl jsem si nevšimnout té nechuti, zračící se v její tváři. Dlouho povalovala to titěrné sousto na jazyku, až konečně hlasitě polkla. Napjatě jsem očekával její reakci.

„Edwarde musím říct, že jsi opravdu vynikající kuchař,“ usmála se a pohladila si břicho. Byla opravdu dobrá v maskování nehodících se stop, ale já byl lepší.

„Promiň, co jsi říkala? Já se na okamžik ztratil ve tvých nádherných očích a představoval jsem si, jak by asi vypadaly na našich dětech.“ Trefa Edwarde. Tohle se ti povedlo. To nezkousne a uteče, že za ní zůstane jen dlouhá prachová čára. Nastalo hrobové ticho, které narušoval pouze tikot kuchyňských hodin. Tik tak. Tik tak… Konečně se Bella vzpamatovala a nasadila pracně zpět úsměv na svou tvář, která se začala svou barvou dosti podobat té mojí.

„Říkala jsem, že je ta kachna výtečná,“ odpověděla, teď už bez sebemenší známky strachu v očích. Statečná.

„Jsem rád, že ti chutná můj, s láskou dělaný, pokrm. Ochutnej ještě tu propečenou kůrčičku, ta se mi obzvláště povedla.“

Jemně se zamračila na zuhelnatělou část křidélka a chvíli se nimrala v talíři pod mým přísným dohledem.

„Edwarde zlato, víš co mi přijde sexy? Když tě budu smět nakrmit.“ V momentě, kdy vypustila tato slova z úst, jsem se otřásl odporem a překvapením zároveň. Tak slečna chce převzít kontrolu? To se jí nepovede, já do sebe rozhodně ten blivajs nedostanu. Vydal jsem ze sebe tichý ufňukaný vzlyk a pohled sklopil dolu.

„Copak je?“ podívala se na mě dokonale starostlivým pohledem.

„Fňuk, když já… fňuk… když ty… když ty si myslíš, že jsem moc tlustej! Já jsem viděl ten pohled, kterým jsi mě sjela, když jsem tě vyzvedl…“ Jo jo, když máš tak vražedný pohledy, který mě nutí vyskočit z kůže a přehnou tě rovnou tam, kde se právě nacházíme, proč je neobrátit proti tobě, že?

„Ale Edwarde, neblázni, já si přece nemyslím, že jsi tlustý, jen jsem se chtěla podělit o tu výbornou chuť a tam venku jsem si náhodou říkala, že ti to moc sluší,“ při vyslovení té části věty, kde mluvila o jídle, však nedokázala skrýt ironii a přetvářku, která se jí zračila v hlase.

„Tobě to vůbec nechutná!“ vzlykal jsem dál jak ufňukaná manželka.

„Ale chutná, je to lahoda. Vidíš?“ dala si do pusy další sousto a slastně zamručela.

„Vždyť jsi skoro nic nesnědla,“ nevzdával jsem se tak lehce.

„Ale to já jen proto, že nemám hlad…“ snažila se mě stále konejšit, ale jako na potvoru jí zakručelo v břiše. Tak to jí nevyšlo.

„Nemáš hlad joooo…“ znovu jsem propukl v hysterický usedavý pláč, ovšem tentokrát jsem musel hlavu schovat do dlaní, aby neviděla, jak se mi zvedají koutky. Očividně se cítila značně nepříjemně a nevěděla co dělat. Dopila víno, nalila si druhou sklenici, občas mě jedním nebo dvěma slovy utěšila a já stále neopouštěl bezpečný úkryt skrytý brečíc pod stolem. Vidět její zmatenou tvář by znamenalo výbuch smíchu, horší než výbuch miny.

„Edwarde promiň, že se tak ptám, ale bereš na to nějaké léky?“ tak po téhle otázce už jsem se málem neudržel a začal se smát nahlas. Nakonec jsem ale ustál i tohle.

„A teď si o mě ještě myslíš, že jsem magor? No to snad…“ zakroutil jsem hlavou a dál sípavě oddechoval.

Slyšel jsem jen její netrpělivé klepání nohou o podlahu a po chvíli zavrzala židle.

„Musím na toaletu,“ oznámila a odešla pátrat po oné místnosti nahoru.

Byl jsem rád za to, že můžu aspoň na okamžik odhodit masku totálního idiota, a také mě těšilo, že mi tak hezky vychází odpuzování Belly. Jak málo stačí k tomu, aby se chlap znechutil dívce natolik, že by si o něj ani kolo neopřela, natož s ním chtěla setrvávat v intimním styku.

Když se však nevracela ani po pěti minutách, začal jsem nervózně přecházet po místnosti. Co tam jen tak dlouho dělá? Má maličkost si už tak zvykla, že slyším myšlenky, že jsem asi natolik zakrněl, abych na takovou vzdálenost zaslechl tlukot jejího srdce nebo tichý nádech a  neslyšel jsem vůbec nic. Možná, že utekla oknem, blýskla mou myslí naděje, jenže jak by se doslala z prvního patra? Nevydržel jsem tu nevědomost, kterou ve mně dokáže vzbuzovat jen ona a vydal se na průzkum.

Našel jsem ji až ve svém pokoji, kde ležela ve velmi kompromitující pozici na mé posteli. Interně vám musím sdělit, že mít po ruce zbraň, tak jí na místě zastřelím, za takovou zkoušku mého sebeovládání. Měl jsem však jen jeden kulomet, který právě velice pečlivě zaměřoval Bellinu polohu a už by i byl připraven k akci, bohužel však na něm ale byla nálepka „z důvodů rekonstrukce mimo provoz“…

Autor: Mnaaau (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Celibát 6. díl: