Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Celibát 2. díl

04.02.2010 (20:15) • Mnaaau • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3234×

Edward

Hra začíná. Celý náš team Cullenů mění pole působnosti a stěhuje se tam, kde je zelený a pečlivě zavlažovaný trávník. Nové hřiště jménem Forks skýtá jistě mnoho gólových šancí. Uvidíme, na jaké protivníky tam narazíme.

Já a můj post útočníka, jsme tentokrát velice ohroženi. Stal se ze mě, ze dne na den, jen pouhopouhý obránce, záložní hráč nebo prostě jen náhradník a to vše díky jedné blbé sázce s Emmettem. Pět týdnů existence bez možnosti skórovat. Jako pro zapáleného hráče, to pro mě bude jistě utrpení, sedět jen na střídačce a sledovat davy rozdováděných holčiček v hledišti, skandujících moje jméno. Dostal jsem červenou kartu a doufám, že do té doby, než se vrátím do hry, nezapomenu, jak správně vstřelit penaltu. Bez tréninku. Bez možnosti se sám procvičovat. Panebože já asi chcípnu.

Nastal den D a hodina H. Rodinka si dávala na čas, tak jsem jel napřed, prozkoumat nové prostředí a začít znovu v jiné škole. Zatím je vše, tak jak má být. Osazenstvo okolních tribun začalo nervózně a napjatě šustit, jakmile jsem zaparkoval svojí káru na parkovišti. Mysl všech fanynek byla ihned zaslepena a zamlžena obdivem, to upozorňuji, že mě některé ještě ani nespatřily. Je to, jako kdyby měla celá ženská populace v hlavě zabudovaný naprosto přesný satelit, který neomylně upozorní na to, že se v jejich blízkosti objevil Edward Cullen a nutí je se do mě okamžitě bláznivě zamilovat. Naštěstí pro mě, tedy aspoň v situaci, ve které se právě nacházím, je jich v tomhle bohem zapomenutém místě jen opravdu pár, které by stály za hřích a to bych ještě musel přimhouřit oko.

Vstoupil jsem do hlavní budovy a nechal za sebou omdlévající dívky, bledé a zelené v obličeji a chlapce rudnoucí zlostí a závistí.

„Místní populace je jako semafor,“ říkal jsem si, „Zelená znamená pokračuj prosím v jízdě a červená stůj.“ To by sedělo do posledního puntíku.

Hned co jsem vystoupal schody do velké haly, mi padl pohled na takovou zvláštní brunetku. Tato malá křehká dívka se pohybovala velice opatrně podél zdi a rukama si zakrývala oči. Připadala mi dost divná, ale kamarádka zvědavost mi nedala pokoj a já jsem chtěl zjistit, co dělá. Ups? Já jí nemůžu číst myšlenky? Deprimovala mě náhlá nevědomost a rozhodl jsem se, že ji musím prokouknout.

Nebyl jsem nikdy nějak zvlášť škodolibý nebo tak něco, ale tahle situace přímo lákala k malému, neškodnému vtípku. Neslyšně jsem se přesunul ke zdi, kolem které plánovala za pár vteřin projít a ležérně jsem se opřel. Pozoroval jsem ji, jak se nic netušíc přibližuje stále více ke mně… už už do mě měla narazit, když jsem si všiml, že se jí nebezpečně zamotaly nohy. Čekal jsem, že jako každý normální člověk zpomalí a získá zpět ztracenou rovnováhu. Nestalo se tak. Rozplácla se, jak dlouhá, tak široká přímo přede mnou. Potlačil jsem výbuch smíchu a přispěchal jí jako správný gentleman na pomoc. Každá žena v okruhu sta kilometrů by byla více než nadšená aspoň za malou část pozornosti, kterou jsem se rozhodl věnovat této hnědovlásce. Ona očividně ne.

„Ne, ty ne! Jdi ode mě úchyle!“ vypadlo z ní varovným tónem a stále si zakrývala oči. To teda dovol? Úchyle mi nikdo neřekl, ani nepamatuju, vlastně nikdy. Musím říct, že mě to kapičku urazilo.

„Prosím. Jak chceš,“ otočil jsem se na podpatku a odcházel pryč.

„Počkej, kdo seš? Tvůj hlas neznám,“ zavolala na mě. Vrátil jsem se pomalu k ní. Dal jsem si záležet na tom, aby slyšela každý můj krok, ale stále jsem nic neříkal a tak po chvíli znovu promluvila ona.

„No? Já čekám. Jsi fešák? Jsi normální? Chodíš sem vůbec do školy?“ sakra, proč se mě na to ptá? Proč se prostě sama nepodívá?

„Jsem upíří zrůda, která ti asi brzo vysaje krev.“ Nebyl jsem daleko od pravdy, opravdu voněla skvěle.

„Přijde ti to dost normální? A ano. Ode dneška jsem také studentem zdejší školy, i když tak přemýšlím, jestli jsem tu správně. Není tohle spíš ústav pro chorobomyslné?“ zavtipkoval jsem a čekal na její reakci.

„Máš smysl pro humor. I když trochu divnej, ale aspoň nějakej. To ti přidává body navíc. Taky máš příjemnej hlas a hezky voníš. Budeš asi vítěz,“ a s tím si konečně sundala ruku z očí. Měřila si mě zkušeným kritickým pohledem a já si připadal jako předmět aukce, kterou právě vyhrála. Jako dostihový kůň, který se teď předvádí na stupních vítězů a ani neví za co. Byl jsem najednou takhle malinkej. Bylo mi to nepříjemný a celý nesvůj jsem se podrbal na hlavě. Nemělo by to být naopak? Ona je ta, kdo by měl být mimo. Chtěl jsem obrátit situaci ve svůj prospěch, tak jsem začal blábolit.

„Jsem vítěz co vyhrál tebe?“ mrkl jsem na ni a předvedl jeden ze svých nejdokonalejších amerických úsměvů, až se mi zdálo, že se ve světle zářivky zablýskl můj dokonalý chrup. Tak a teď se jí zaručeně podlomí kolena. Nepodlomilo se jí absolutně nic.

„Moc nekecej a radši se otoč. Chci tě vidět zezadu,“ řekla a já z toho byl tak mimo, že jsem se vážně jako poslušný chlapeček otočil dokola. Za mými zády se ozvalo pouze uznalé „hmmm“.

Tak dost. To by stačilo. Stále jsem nevěděl o co tady jde a vůbec se mi nelíbilo, jak elegantně převzala kontrolu nad celou situací a to přede mnou ani ne před pár minutami ležela fláklá na zemi. Stejně tak, jako si ona prohlížela mě, jsem já začal okukovat ji. Stáli jsme naproti sobě a hodnotili se. Pamatujete si, jak jsem říkal, že je tady jen pár dívek, které by stály za hřích? Tak ona je bez debat jednou z nich a to mám obě oči otevřené dokořán.

„Jsem Edward,“ vydechl jsem. Nevím čím to je, ale mám v sobě zakořeněno, že jakmile vidím krásnou dívku, automaticky se musím představit, asi to bude tím, že ji chci okamžitě sbalit. Najednou mi ale došlo, že tahle křepelka je pro mě pasé. Nesmíš Edwarde! Pamatuj na sázku, jinak budeš plešoun.

„Bella,“ odpověděla prostě.

Chvíli jsme tam jen stáli a zírali na sebe. Bylo to kdo z koho. V žádném případě jsem nechtěl uhnout pohledem jako první, nejsem přece žádnej looser, jenže už jsem z ní byl opravdu jak na trní. Ty hnědé hluboké oči mě provrtávaly až do morku kostí a já stále nevěděl, o co jí jde. Na co myslí. Jediné co jsem slyšel ve své hlavě bylo stále dokola… Nesmíš! Nesmíš! Nesmíš! Jak ohraná gramofonová deska. Byl jsem vděčný, že náš malý zírací dýchánek přerušila nějaká dívka, která mezi nás vletěla a odtáhla Bellu někam do kouta.

„No tak to si ze mě děláš holčičko srandu, ne?“ Bella se na ni jen šibalsky usmála a nevinně pokrčila rameny. Sakra tady se děje něco, co mi stále uniká a to mi vážně leze na nervy. Zjistil jsem, že se ta druhá dívka jmenuje Angela a okamžitě jí prohledal kompletně celý obsah hlavy.

„AHA!“ vypadlo ze mě vítězoslavně a obě dívky se po mně otočily. Asi si myslely, že nejsem úplně v pořádku, ale já byl spokojený. Konečně jsem věděl, že tady jde taky o sázku. Sice mi vadilo, že jsem se ve své situaci uvrtal do něčeho takového, ale teď, když jsem věděl, co mě čeká. Mám nepochybně výhodu.  Bello Bello, tak míče jsou, zdá se, opět na mé straně hřiště. Hra začíná. Počáteční skóre – Edward: Bella - 1: 0.

Bella

Rozhodla jsem se dnes ráno, že odmítám skončit s nějakou zrůdičkou. Při mém štěstí bych prvního ve škole potkala určitě jednoho z nejsvětější trojice Mike, Erik, Tyler. Proč nejsvětější trojice? Protože nad nimi už i Bůh lomí rukama. Měla jsem plán. Sice jsem na něj moc hrdá nebyla, ale zoufalá situace si žádá…

Přišla jsem před školu a hodlala jsem, až vejdu, potkat někoho aspoň trochu hezkýho a ucházejícího. Rozhlídla jsem se. Angela nikde nebyla a tak jsem rychle vklouzla dovnitř. Rukou jsem si zakryla oči a tak, abych do nikoho nenarazila, jsem se sunula pomalu podél zdi. Až potkám nebo uslyším někoho, s kým bych mohla uskutečnit sázku, podívám se na něj a tím pádem bude vlastně první, koho jsem si všimla. Uznávám, je to trochu podvod, ale vy byste se v tomto případě chtěli chovat naprosto čestně? Pochybuju.

Ušla už jsem poslepu docela kus, když se mi najednou zamotaly nohy a já jsem se samozřejmě rozplácla na zemi. Už zase? To se mi stává v jednom kuse. Chtěla jsem se hned zvednout, když ke mně někdo přiskočil a začal mi pomáhat. Okamžitě jsem zbystřila. Proboha vždyť on je to určitě Erik, ten mi vždycky hned běží na pomoc, když se někde natáhnu. Neee! Toho já nechci!

„Ne, ty ne! Jdi ode mě úchyle!“ tiskla jsem si ruku na celý obličej, abych ho ani koutečkem oka nezahlédla, když jsem zaslechla nějaký jiný hlas, než Erikův. Začala jsem se vyptávat a zjistila jsem, že je to někdo nový. Mezitím, co on mlel něco o upírech, tak jsem já přemýšlela, jestli to s ním risknout. Všechno nasvědčovalo tomu, že je celkem fajn, hezky voněl a tak jsem nakonec oči otevřela.

Musela jsem uznat, že jsem si opravdu nevybrala špatně. Vlastně jsem si asi nemohla vybrat lépe.

„Tak mě těší fešáku,“ pomyslela jsem si, „Tak tebe teď budu balit? A tebe si nakonec i osedlám?“ čím víc jsem si ho prohlížela, tím víc jsem nemohla uvěřit tomu, že bych měla takové štěstí. Musí tu být něco, co se pokazí. Nějaká nedokonalost nebo nesrovnalost. Přemýšlela jsem nad celou situací a vše si v hlavě probírala skrz na skrz. Potom prolomil ticho mezi námi nějakou hrozně frajerskou větou, asi mě chtěl oslnit, ale já měla teď momentálně tak zaměstnanou hlavu, že bych pomalu nevnímala, ani kdyby mi chtěl naplácat na holou. No kecám, toho bych si samozřejmě všimla.

V tu chvíli mě něco napadlo. Co když má třeba ocas nebo hrb? Vesmír nikdy nebyl mým spoluhráčem, spíše se proti mně vždy velmi rád spiknul a teď mi bylo divné, že by mi přihrál takovýho bezchybnýho týpka.

„Moc nekecej a radši se otoč. Chci tě vidět zezadu,“ rozkázala jsem. Potřebovala jsem se ujistit, že i vzadu má vše na svém místě. Ani jsem nečekala, že mě poslechne, ale on opravdu udělal piruetu a já byla spokojená. Přede mnou byla dokonalost sama a já si s ní budu teď pět týdnů užívat. Ještě chvíli jsem ho zkoumala, když se najednou odněkud vyřítila Angela a odtáhla mě pryč.

„No tak to si ze mě děláš holčičko srandu, ne?“ naštvaně na mě prskla. Bylo mi jasný, že se jí vůbec nezamlouvá, že bych měla plnit sázku s tímhle hezounem, chtěla, abych potkala toho největšího slizouna a ona mohla dokázat, že má pravdu. Jenže já jsem byla naprosto v pohodě a i když si tam vedle nás Edward mumlal něco pro sebe, bylo mi to jedno. Ať si je třeba pošahenej, hlavně, že to není Erik.

Autor: Mnaaau (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Celibát 2. díl: