Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Celibát 1. díl

01.02.2010 (19:30) • Mnaaau • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4572×

Edward

„Tak tohle ti teda nežeru,“ nevěřícně na mě zíral Emmett, „nekecej, žes jí fakt měl dneska v noci u sebe v posteli. Já při pohledu na ní slepil stránky už nejednoho časopisu, a ty si sem v klidu nakráčíš a řekneš mi, že ses vyspal s mojí modlou. Vždyť ona byla pětkrát za sebou vyhlášená Playboyem za nejvíc sexy holku od vedle. Navíc si mě ani nezavolal, nenatočil to a nezdokumentoval… panebože, co já bych dal za to, vidět jen její nahatý kotníček! Tak tohle jsem tě hochu teda neučil.“

„No jo, kdyby to aspoň za něco stálo…“ máchnul jsem nad tím rukou, takovejch holek už bylo, a bude ještě víc.

„Počkej, ty mi jako chceš říct, že ti – to - nestálo?“

„Prosím tě co to meleš. Já jsem funkční za všech okolností. Jen to prostě nebylo nic moc…“

„Nebylo to s NÍ nic moc? Tomu teda věřím asi tak stejně, jakože do minuty dostanu čtyřicítku horečku a chcípnu.“

„Víš, kámo, už jsem měl těch koček tolik, že mě žádná nepřekvapí.“

„Se nedivím, ty je klátíš, jak na běžícím pásu. Seš normální sexuální závislák a už si ani neužiješ, když si to rozdáš s nejkrásnější ženou planety… Je to u tebe jak házet perly prasatům. Poradil bych ti, ať si dáš pauzičku, ale tvůj organismus už je tak zvyklej na pravidelnou dávku instantní rozkoše, že bys normálně zkolaboval. Ještě že se nikdy neunavíš.“

Sice nerad, ale musel jsem uznat, že má Emmett pravdu. Uvědomil jsem si, že dřív jsem věnoval pozornost tomu, koho jsem si přivedl domu, pamatoval jsem si tu dívčí vůni, která mi ještě ráno zůstala v peřinách. A teď? Sotva postřehnu, že u mě strávil někdo noc. Začal jsem panikařit. Co se to ze mě stalo? Jsem normální deviant. Dostal jsem se, ani nevím jak, do rozjetého vlaku, který každým dnem jen zrychloval, a nebyla jiná možnost úniku, než vyskočit a zabydlet se ve stanici Suchánkov.

„Ty Emme, asi máš pravdu. Možná, že bych si měl vážně dát na chvíli tu tvou pauzičku. Co třeba takových 5 týdnů, to mi přijde fér!?“ přemýšlel jsem.

Odpovědí mi však byl jen výbuch smíchu. „No to snad ne? Ani ve snu by mě nenapadlo, že zrovna tohle uděláš… Já to spíš jen tak plácnul. To nedáš!“

„Co bych to nedal. Vždyť to není zas tak nic těžkýho.“

„Teda kámo, nevím,“ nedůvěřivě si mě měřil, „jestli tohle dáš, tak já… já si normálně oholím hlavu!“

Postavil jsem se do pozoru, a abych svým slovům dodal vážnosti, použil jsem dialekt z doby mého lidského života. „Přijímám vaši výzvu pane, a aby tato sázka nabyla platnosti, stvrdíme jí krví,“ řekl jsem jako pravý kavalír a smeknul pomyslný klobouk, „a jelikož se nám krve nedostává, viděl bych to tak, že půjdeme na lov a podělíme se o medvěda.“

Emmett nezůstal pozadu a taky začal máchat imaginárním kloboukem ve vzduchu. „Jistě Edwarde, bude pro mě čest vidět vás s plešatou hlavou, na oplátku, když prohrajete vy. Jo a nesmíme opomenout malý detail. Máte zakázáno se něžného pohlaví byť jen dotknout, políbit dívku už vůbec nepřipadá v úvahu a sebeukájení je naprosto nepřípustné. Platí?“ smál se škodolibě.

„Platí, zítra až se přestěhujeme do toho zapadákova Forks, tak začnu,“ odpověděl jsem rozhodně.

„Tím pádem jsme domluveni a jdeme skolit toho méďu,“ ukončil debatu Emm.

A tak jsme se, ani nevím jak, vsadili a já byl odsouzen k pěti týdnům celibátu. Ale co? Když to zvládne papež, tak já taky… Teda, ne, že bych se rád srovnával zrovna s papežem, ale kdo jiný je tak roztomile nevinný? Už vím… takže znovu, když to zvládne i papež tak já budu hotová matka Tereza!

Bella

Forks. Představte si zapadákov, pak si představte ještě větší zapadákov, a když tuto představu ještě tak aspoň zdvojnásobíte, potom tušíte, jak vypadá moje milované město, kde jsem uvízla. Nechápu, jak se to mohlo stát, ale už jsem tu celý rok. Bydlela jsem se svou mamkou ve Phoenixu, ale našla si přítele, tak jsem vyklidila pole působnosti a odstěhovala se za tátou.

Dovedete si jistě dokonale představit, jaký rozruch dokáže v malém městě způsobit příjezd někoho nového. Někoho, jako jsem já. Moje pověst neposedné holčičky mě předcházela na každém kroku, a když jsem poprvé vkročila do budovy místní střední školy, všichni byli celí žhaví se seznámit. Nechtěla jsem si nikoho pořádně připustit k tělu, nepředpokládala jsem, že zůstanu dlouho. Navíc jsem byla ta dokonalá městská holka, která je moc hrdá na to, aby se bavila s místními domorodci. Po nějaké době jsem začala pociťovat, že mi společnost větší skupiny lidí kolem mě chybí, a tak jsem se plně začlenila do koloběhu společenského života. Trochu jsem slevila ze své hrdosti, zaškemrala na správných místech a už jsem byla jednou z nich.

Zkrocena více než jindy jsem si však ponechala svou touhu po malých dobrodružstvích a díky tomu, že jsem hledala stále nové výzvy, jsem našla kamarádku v podobě nenápadné dívky Angely, která mou dobrodružnou mysl jen podporovala. Byla jiná. Netoužila být středobodem vesmíru (tedy Forks), jako ostatní tady. Nestačily jí možnosti malého města a nespokojila se s ničím průměrným. Ona chtěla víc, tak jako já. Bohužel jsme ještě ani jedna nepřišla na to, cože to vlastně hledáme.

„Ang neblázni, měla by sis někoho najít. Už si dost dlouho sama,“ domlouvala jsem jí jednoho odpoledne.

„Ty neblázni! Koho bych si tu tak asi vybrala, když už jsme příděl zdejších fešáků vyčerpaly? A navíc, ty mi máš co radit, když seš taky sama,“ mrkla na mě uličnicky.

„O mně se teď nebavíme. Tak co třeba někdo ze školy?“

„Jo? A kdo? Erik úchyla, Tyler otrava anebo Mike, kterej má tak velký uši, že když foukne vítr, popoletí pokaždý o dva metry jinam?“

Musela jsem se zasmát. Její charakteristiky naprosto seděly. Ale přeci jen… „No tak, nebuď na ně tak zlá. Jsou sympatický, docela pěkný. Nejsou zas tak hrozný,“ bránila jsem je, i když jsem věděla, že mi na to neskočí.

„Nejsou? Ty bys s nima chodila?“ zeptala se mě zákeřně. No, Bello, dostala ses do slepé uličky, ze které není úniku. Když už si jí ty kluky tak doporučovala, tak existuje jen jedna možná odpověď na její otázku. I když ne zrovna pravdivá.

„Klidně,“ povedlo se mi zalhat bez mrknutí.

„S kýmkoliv z nich?“ stále nedůvěřivě otravovala Angela.

„S kýmkoliv,“ trvala jsem zase já na svém.

Pak ovšem přišla podpásovka, kterou jsem nečekala. „Dokaž to! Sázka? Zejtra až přijdeš ráno do školy, si všimneš, jakýho frajera si potkala jako prvního. Toho sbalíš, začneš s ním chodit, a když se s nim vyspíš, řekněme do pěti tejdnů (naši kluci jsou přece jen stydlivky a musí se na ně pomalu) – vyhrálas a já začnu chodit taky s někým ze školy.“

Musela jsem uznat, že v tuto chvíli mi v hlavě šrotovaly naplno všechny neuronové stroječky a zavrtávaly se mi do mozkové kůry. Nebude těžký někoho ze školy sbalit a dostal do postele. To zvládnu levou zadní. Jen nevím, jestli vydržím ten nápor na žaludek a neudělá se mi nevolno. Panebože, co když potkám jako prvního třeba právě úchylu Erika?

„A co když  prohraju sázku já? Co když toho onoho nesbalím?“ zeptala jsem se opatrně.

„I když pochybuju, že by se ti to nepovedlo,“ pronesla s lehkou ironií v hlase, „když to vážně nedokážeš, tak mě nebudeš nutit, při každý možný příležitosti, abych si někoho našla.“ Bylo mi jasný, že tady jde spíš o to, aby dokázala, že má pravdu ona, a na škole není žádnej použitelnej chlap, proto jsem asi nemusela tancovat nahá na stole nebo vykonat něco podobně hloupého, jak to často u sázek bývá a stačilo jen přiznat porážku. Jenže to byla právě ta jediná věc, kterou mi má hrdost zakazovala udělat. Sakra.

„Zastav to Bello, dokud ještě není pozdě…“ radila mi moje opatrnost a racionální část mysli.

„To zvládneš,“ našeptávalo mi mé dobrodružné já, které mě jako vždy nakonec naprosto ovládlo.

„Ok. Jdu do toho,“ rozhodla jsem se a plácly jsme si.

Autor: Mnaaau (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Celibát 1. díl: