Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Celebrita {8. kapitola}

08.02.2010 (07:30) • Tillien • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1562×

Čtěte perex ↑

8.Kapitola – Očistec

Nikdo

Krajinou se nesl lehký vítr. Sem tam bylo slyšet zašustění listí nebo nějakého nočního živočicha. Temné mraky nad Forks pomalu odkrývaly velký měsíc. Zrovna dospěl ke stádiu úplňku. Malé děti se doma schovávaly pod peřinou a každé se bálo něčeho jiného. Mumie, robota, zmutovaného poníka, vlkodlaka, upíra… Dospělí se v klidu dívali na televizi, spali, popíjeli kafe, surfovali na internetu či prováděli jiné činnosti.

Ovšem v jednom domě, dál za městečkem, ukrytém v lese a jehož příjezdovou cestu nenajdete snadno, byl slyšet křik.

Nebyl to ledajaký křik. Nebyl to křik mužů v hospodě, když jejich oblíbený baseballový tým scóroval. Nebyl to křik malého dítěte, jež se dožadovalo více pozornosti. Nebyl to křik opilých náctiletých, ani křik provázený tříštěním nádobí. Byl to srdceryvný křik bolesti.

Kdokoliv, kdo by procházel kolem onoho domu a uslyšel jej, ihned by vzal nohy na ramena a už se na tom místě nikdy neukázal. I ten nejzvědavější člověk by nakonec utekl. Moc by jim to připomínalo scény z hororových filmů, kde oběti mučí, odřezávají jim končetiny, oddělují kůži od těla… a to všechno zaživa.

Kristine

Já už to nevydržím! Jen Bůh ví, jak dlouho už mě spalují ty plameny. Možná minuty, hodiny, dny… mě to připadá jako věčnost. Co jsem komu udělala? To jsem v pekle? Zemřela jsem? To snad pykám i za činy všech ostatních?

Další nesnesitelná vlna bolesti, nemohla jsem nekřičet. Snad jen masochista by nekřičel… i když, i v to pochybuju. Každý by křičel a já křičím už hodně dlouho. Divím se, že mi ještě nevynechaly hlasivky. Bylo to, jako by se čím dál víc zdokonalovaly, vůbec mě nebolel krk a měla jsem pocit, jako by celé mé tělo sílilo.

Tohle byla jedna z výjimečných chvilek, kdy jsem mohla myslet na něco jiného než na ty plameny spalující mé tělo. Opravdu jsem v pekle, protože tak dlouho hořet? To není možné. Na mysl mi přišla představa mě v obrovském vařícím kotli a kolem něho pobíhajících špinavých chlápků s ocasem a rohama. Někteří dokonce držící vidle.

Neodvážila jsem se otevřít oči, moc jsem se bála, abych neuviděla tu svou představu nebo ještě něco horšího. To prostě ne.

Další vlna ohromné bolesti – nepočítám tu stálou – a já zase vykřikla, tentokrát táhleji. Utichla jsem, abych nabrala druhý dech, ale cosi jsem uslyšela… nebo někoho? Zdálo se mi to, nebo jsem opravdu slyšela uklidňující sametový hlas a pár dalších v pozadí, které ale za chvíli utichly?

Snažila jsem se soustředit na ten hlas a ne na tu palčivou -… hlas! Hlas… Nerozeznala jsem slova, na to mě moc rozptylovala ta b… hlas! Copak asi říká?

Díky tomu zázračnému hlasu jsem se nemusela tolik soustředit na ty plameny uvnitř a kolem mě – teda alespoň myslím – a díky tomu se stala ta bolest více snesitelnější. Ale pořád byla hrozná, jen jsem na ni tolik nemyslela.

Chtěla jsem zase upadnout do toho záhadného stavu, kdy jsem nemusela na nic myslet, kdy jsem se nemohla ani pohnout, kdy jsem nevěděla, kde mám hlavu, ruce, srdce. Ale bolesti jsem tak jako tak neutekla, jen byla malinko utišena.

Trvalo to snad celou věčnost, než bolest začala ustupovat.

Nejprve pomalu ustupovala od konečků prstů, po zápěstí, lokty, ramena... na nohách po kotníky, kolena, pánev – směrem k srdci. Ovšem problém byl, že s každým milimetrem dále už nepálené kůže se oheň jakoby přesunoval do srdce, takže bolest v něm... jestli jsem předtím říkala něco o nesnesitelnosti, tak jsem ještě nezažila tohle.

Mé srdce pod náporem té bolesti začalo bít jako splašené, až to překračovalo hranici snesitelnosti. Navíc už bych dávno měla dostat infarkt. Tohle je peklo, v nebi by mě tak nemučili.

Už jsem měla volné všechny končetiny, jen bolest v hrudi byla stále větší a větší. Ani jsem si neuvědomila, že křičím, co to dá. Byla jsem moc zabraná úvahami, kde jsem se to ocitla a za co mě to trestají. Křík byl prostě reflex. Kdo by taky v mé situaci nekřičel?

Když už jsem si myslela, že to snad ani horší být nemůže, v mém srdci jako by něco explodovalo a to začalo některé údery vynechávat. Takže ještě nejsem po smrti? Je tohle smrt???

Vnímala jsem jen stále víc a víc vynechávající údery svého srdce. Jestli je tohle smrt, zemřu statečně, bez křiku.

Ze všech sil jsem tedy zatla zuby, až jsem se divila, že jsem si nezlomila čelisti. Bylo to zvláštní, jako bych měla o dost větší sílu a přitom pevnější kosti... jako z kamene.

Srdce už vynechalo snad tři údery za sebou a počty se stále zvyšovaly až.... až se mi srdce zastavilo úplně? Ale jak to, že ještě žiju?

Že by existoval nějaký posmrtný život? Nebo budu navždy bloudit ve tmě? Budu dál existovat ve světě jen jako nějaká energie a sledovat ostatní? Nebo budu navždy ležet tady v mém těle neschopná jakéhokoliv pohybu?

A navíc, co ta náhlá bolest v krku? Bylo to jako když máte ohromnou žízeň, když máte strašně vysušený krk a nutně se potřebujete něčeho napít, ale na vodu jsem určitě chuť neměla - zvláštní, voda mě přímo odpuzovala. Co pak budu pít? Jsem snad odsouzena k věčné žízni? Jaký kousek od pravdy jsem byla...

Riskla jsem to a rozhodla se otevřít oči. V tu ránu by mě mělo oslepit prudké světlo, ale mým očím to nevadilo. Co mě ale nejvíc šokovalo bylo to, že jsem viděla každý detail toho bílého stropu. Každou prasklinu, každý kousíček prachu na lustru, každou mikročástečku. Bylo to, jako by byly mé oči zahaleny nějakým zakaleným závojem a až teď jsem viděla všechno. Ta ostrost, ty barvy... nemožné a zároveň tak ohromné!

Jako další věc jsem si uvědomila, že nedýchám. Chtěla jsem začít panikařit, protože se udusím, ale mé tělo nepotřebovalo ani trošku vzduchu. Dokázala jsem se bez něho v klidu obejít. Přesto jsem se zkusila zhluboka nadechnout.

Do nosu mě praštilo tolik vůní, až jsem sebou cukla, ale tak rychle, že to snad ani není možné. Cítila jsem prach, vlké dřevo, vůni mokrého listí, les... avšak nejsilnější a zároveň nejkrásnější vůně pocházely jen kousek ode mě.

Nemohla jsem je k ničemu přirovnat, takové voňavky neexistují a snad ani nikdy existovat nebudou, protože tohle bylo tak... tak výjimečné a připadalo mi to i osobní... avšak, kdybych to měla přirovnat k něčemu, co se tomu alespoň vzdáleně podobalo, mohla bych říct, že jsem cítila med, šeřík, slunce, skořici, hyacint, hrušku, mořskou vodu, kynoucí chléb, borovici, vanilku, kůži, jablko, mech, levanduli, čokoládu*... Tak nádherné.

Zároveň s tím (jak prostornou mysl mám!) jsem si uvědomila, že slyším. Že slyším všechno. Slyšela jsem jak se vítr pere s větvemi ohromných smrků, jak si to malí živočichové kráčí trávou, vzdálené předení motoru nějakého auta, puštěné rádio, které se pomalu vzdalovalo... slyšela jsem prostě všechno.

A co jsem rozhodně nemohla přeslechnout, byl dech sedmi lidí v této místnosti.

Hned, jak si to můj mozek připustil, okamžitě jsem vyletěla z postele (já jsem ležela na posteli?) a nahrbila se do obranné pozice. Zase, byl to prostě reflex, tělo to udělalo samo.

Zarazila mě ta rychlost. Normálně, kdybych se měla pohnout takovou rychlostí - a to bych určitě nemohla - bych měla všechno vidět rozmazaně... jenže já viděla každou částečku prachu, mohla jsem zkoumat jeho zvláštní tvar...

Ale tím se zabývala jen jedna část mé mysli. Ta druhá, rozumnější, se soustředila na sedm osob přede mnou. Sedm bohů. Tři osoby mi byly tak známé a přitom tak jiné. Zase ta věc s lepším zrakem.

Ve dvou bohyních jsem rozpoznala Alici a Esme. Ovšem když jsem spatřila an... Edwarda, všechna má obezřetnost se vypařila a já byla... ohromená je velmi slabé slovo. Kdyby jste viděli to co já, okamžitě jdete do kolen (mé tělo bylo jaksi odolnější a tak jsem zůstala ohromeně stát s otevřenou pusou dokořán a vykulenýma očima, až jsem se bála, že je budu muset sbírat po podlaze), protože to, co tam stálo... wow. Kdybych použila slovo “krásný“, urazila bych ho. Na to nejsou slova. Už předtím byl přenádherný, ale teď, když ho vidím pořádně! Edward se na mě váhavě usmál. (Nepředstavujte si ho jako Roberta, ano? Protože on a spojení nepopsatelně nádherný... to mi nejde dohromady :D.)

Mé myšlenkové pochody přerušilo čísi odkašlání. Podívala jsem se na původce - díky mým smyslům jsem dokonale věděla, že to je ten světlovlasý můž stojící před Esme. Když jsem mu pohlédla do obličeje, měla jsem podivné nutkání mrkat. Jako bych se dívala do slunce*2.

,,Ahoj, Kristine. Abychom se představili, já jsem Carlisle Cullen a tohle je má rodina. Má žena Esme, kterou už znáš, synové Edward, Emmett a Jasper a dcery Rosalie a Alice, kterou už také znáš.“ Postupně ukazoval na každého člena své rodiny a mě se zmocnil strach smíšený s potřebou chránit si krk, když jsem pohlédla na toho velkého svalovce - zřejmě Emmetta. A potom ještě, když jsem viděla všechny ty jizvy na... Japerově? tváři. Jako by celé jeho jizvené tělo křičelo pozor, nebezpečí!

O mou pozornost se zase žádal ten světlovlasý... Carlisle.

,,Musela sis jistě všimnout, že máš zostřené smysly, všechno vidíš, všechno slyšíš a všechno cítíš. Taky ta bolest v krku. Přemýšlel jsem, jak ti to co nejšetrněji vysvětlit abys... víš, asi bude nejlepší, když ti náš příběh povím úplně od začátku.“

Byla jsem zmatená. Co mi vysvětlit, jaký příběh? A proč začínám být hodně deprimovaná z té bolesti v krku?

Carlisle už se nadechoval, že začne vyprávět, - prosím rychle, chci se něčeho napít! - ale předběhl ho Emmett.

,,Prostě jsi upír.“

Předchozí kapitola x Další kapitola

Shrnutí povídek

*) Rozbřesk, str.311

*2) Rozbřesk, str.317

Vzala jsem si menší inspiraci :D.

Autor: Tillien (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Celebrita {8. kapitola}: