Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Celebrita {7. Kapitola}

14.01.2010 (16:30) • Tillien • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1737×

Omlouvám se za chyby, ale dneska jsem toho napsala až moc a to nepočítám tohle o_O.

7.Kapitola - Nečekaná příhoda

Běžela jsem, jen co mi síly stačily a co mi nerovná zem dovolovala. Vždycky jsem byla v tělocviku zdatnější a tak mi nedělalo problém uběhnout velkou vzdálenost. Vždycky jsem byla vytrvalá, ať už fyzicky tak i psychicky.

Na chvíli jsem zpomalila, abych zase pobrala dech. I když už jsem byla pryč z toho domu, pořád jsem cítila potřebu někam utéct a tady v lese to bylo ještě horší, temnota byla všude kolem mě, každou chvíli na mě mohlo něco vyskočit.

Nejlepší by stejně bylo, kdybych se mohla zahrabat. Kdybych tu měla lopatu, neváhala bych a začala bych tu kopat díru. Rozum nerozum, stejně bych to udělala. Jenže já tu žádnou lopatu nemám a musím si stačit po svých.

Za mnou se ozval hlasitý, nepříjemný zvuk a hned po něm něco jako nějaký obrovský pták…jako by letěl přímo na mě a přitom daleko ode mě. Vylekala jsem se a dala se do běhu ještě zběsilejšího než předtím. Kořeny ne-kořeny, stromy ne-stromy, já se odsud musela dostat pryč.

Po další vzdálenosti už mě začalo opravdu dost píchat v boku, ale ignorovala jsem to. Kvůli mému psychickému zdraví jsem se odsud musela neprodleně dostat. Nebo se alespoň dostat z toho lesa.

Už mi pomalu docházely síly, když jsem pod sebou uviděla obyčejnou trávu místo spadaného listí a větviček. Vzhlédla jsem a zjistila jsem, že jsem vběhla na jakousi louku. Ovšem ta mě moc neuklidnila. Vysoké stromy na mě působily klaustrofobickým dojmem a já měla pocit, jako by na mě ty stromy padaly.

Popadla jsem už ani nevím kolikátý dech a dala se znovu do běhu. Kupodivu se mi tu běželo ještě hůř než v lese. Tráva tu byla opravdu vysoká, a půda hodně mělká, místy to bylo bahno, ale já běžela dál. Nebrala jsem ohledy na pády, hned jsem se zase zvedla a snažila se utéct co nejdál. Oči jsem měla zabodnuté do jednoho bodu, ke kterému jsem se snažila dostat. A to se mi vymstilo, protože jsem nedávala pozor na cestu.

Na cosi jsem šlápla, bylo to snad jako…měkký klacek? Zase jsem spadla, ale tentokrát jsem se nezvedla, protože mě začala strašně moc bolet noha.

Absolutně jsem nevěděla co to bylo, jen že to strašně bolelo. A ZASE! Jen v jiném místě! Auuu! Bylo to jako by vás někdo silou kousl a ještě do vás vpravil nějaký jed, co opravdu hodně štípe.

Až pak jsem si to uvědomila. Had! „Měkký klacek“…ach né, já jsem šlápla na hada a on mě teď ještě dvakrát uštknul! Snad mě tu nezačne požírat. Moc toho o hadech nevím a má bujná fantazie mi moc nepomáhala racionálně uvažovat.

Ono to ani moc nešlo, když vás strašně bolela a štípala noha…dovolila jsem si jen na okamžik pohlédnout směrem k nohám a žádného hada jsem neviděla, tak snad mě nesežere. Ovšem co mi začalo dělat starosti, byl jed rozšiřující se mým krevním oběhem.

Za chvíli jsem začala být velmi unavená, jak z toho běhu, tak i z té bolesti a bylo to jakoby mě někdo paralyzoval.  Začala jsem pomalu zavírat oči a začala mě pohlcovat temnota. Už jsem nic nevnímala, byla jsem dokonale paralyzovaná a znecitlivělá.

Mohli by mě spálit a já bych si toho snad ani nevšimla, mohli by mě někam odtáhnout, mě by to bylo jedno.

Ovšem nebylo mi jedno, když jsem cítila rychle se rozšiřující oheň  od mého krku do celého těla. Že bych se nakonec s tím ohněm spletla? Třeba někdo omylem zapálil les a mě spálí spolu se všemi stromy. Ne, to by bylo divné, bylo tu moc mokro a navíc, tohle nebylo jakoby vás někdo pálil zvenku, ale jakoby vás někdo pálil zevnitř.

Nesnesitelné plameny pálily každou mou buňku na prach, jakoby měly za úkol spálit vše, co jim přijde do cesty. Včetně mého těla. Chtěla jsem se zmítat bolestí, chtěla jsem křičet až bych si vykřičela hlasivky, ale nemohla jsem. Necítila jsem vůbec  nic, jen ten oheň. Jen díky ohni jsem si mohla uvědomit, kde mám hlavu, kde ruce a kde nohy.

Opravdu to bolí tak moc, když vás uštkne had? To není možné. Takovou bolest jsem ještě nezažila, a že jsem toho zažila dost. Znásilnění, řezání, otřesy mozku, zlámané kosti, obrovské modřiny...raději tisíckrát to všechno než tohle.

Pohled Edwarda

Ležel jsem u sebe na pohovce a přemýšlel nad tou prazvláštní dívkou. Zase. Za celé století jsem toho viděl víc než dost, ale tohle ještě ne. Jak zvláštní a neuvěřitelné! I když…v tomhle světě asi není nic neuvěřitelného, když existují upíři, vlkodlaci a všelijaká tomu podobná havěť. Už bych se vážně neměl čemu divit. Pomalu bych se ani nedivil, kdyby se z té žáby co slyším na zahradě proměnila nafintěná fiflena čekajíc na prince na bílém koni.

Raději jsem se přestal věnovat takovým nesmyslným – vážně? Nesmyslným? A co upíří? Ti jsou taky nesmyslní? – NESMYSLNÝM myšlenkám a věnoval se opět té záhadné dívce. Poslouchal jsem, jak její srdce klidně tluče a ona rovnoměrně oddechuje. Už pět hodin spí v našem pokoji pro hosty. Celých pět hodin jsem měl chuť vstát, jít za ní a zeptat se jí co je zač. Ovšem jistě by mě nechápala a já bych jí musel říct všechno o nás – přiznej si to. Upírech – a ona by mě měla jistojistě za blázna. Avšak když jsem přes Esmeiny myšlenky viděl, jakou paseku nadělala v posteli…kdo pak je tu asi blázen?

Ale kdyby jen věděla, jak je zvláštní!  Ani Carlisle se s ničím takovým nikdy nesetkal. Znovu jsem si v hlavě přehrál rozhovor s Alice jen co jsme ji dovezli sem k nám.

,,Proboha Alice! To jsi nemohla zavolat normálně zachránku? Musela jsi ji tahat sem??!“ Opravdu jsem zuřil. Jedna věc je, když najde někoho zraněného a zavolá záchranku nebo tu osobu popřípadě sama odveze, ale druhé věc je toho dotyčného tahat k nám do domu a ještě k tomu když tady ani Carlisle není! Co s ní asi máme dělat?

,,Uklidni se Edwarde. Netahala bych ji sem, kdybych si nemyslela, že je opravdu zvláštní, zřejmě má obrovský talent. A navíc, byla hodně zraněná, sám víš, že jich bylo několik, bylo tam několik pachů! Tady ji nejlépe pomůže jen Carlisle.“ A já přes její myšlenky uviděl zraněnou, mokrou a do klubíčka schoulenou dívku ležící na chodníku, naprosto bez hnutí. Vypadala tak křehce a zranitelně, až mě nečekaně popadl ochranářský pud, ale něco mě zarazilo. Vždyť to bylo ta namyšlená hvězdička, která měla tak ohavné myšlenky!

A navíc tu bylo ještě něco, co mě zaujalo. Říkala obrovský talent? Než jsem se stačil zeptat, jak to myslela, uviděl jsem další vzpomínku.

Dívka se pomalu zvedá do sedu. Jde vidět, že má zjevné bolesti, ale snaží se to nedat na sobě tak znát. Špinavé vlasy měla všude po obličeji. Opět pomalu a se zjevnými obtížemi zvedá ruku směrem k hlavě, jako by se snad chtěla poškrábat nebo něco, chňapne se za vlasy a sundá si paruku. A v tu chvíli se celá její budoucnost změní. Jakoby snad změnila osobnost nebo něco takového…nemožná, ale zároveň zjevně možné.

A tady vzpomínka končí. Zůstal jsem na Alice zírat, jako kdybych viděl Boha a nemohl uvěřit svým očím. Je to opravdu možné, aby někdo – a ještě k tomu člověk – měl takový dar měnit osobnost? Začal jsem o tom více uvažovat a nevšímal si Alice, která odešla k ní do pokoje.

Pokud je to teda možné, - a to jakože je – znamená to, že myšlenky té mega star ve třídě vlastně nebyly její? To je blbost…ale když vezmu v úvahu, že se v jednom jediném okamžiku její budoucnost změnila jakoby z jedné osoby na druhou, tu původní, začal jsem tomu věřit. Opravdu se tam navzdory svým myšlenkám tvářila podivně…nesedělo mi to.

Jaké pak jsou asi její pravé myšlenky? Zkusil jsem se zaposlouchat, ale byla v bezvědomí, takže bych se nic nedozvěděl. Budu si muset počkat….

Opravdu zvláštní, ta dívka, že? Oh, a díky Alice jsem přišel i na její pravé jméno. Kristine. Nádhera. Znovu jsem se zaposlouchal a vyhledal její myšlenky. Měla příjemné sny, takové barevné, nic co by ji vystrašilo, prostě příjemné. Tomu se divím, potom co prožila by měla mít spíš noční můry.

,,Pojďte všichni do obýváku, prosím.“ Zaslechl jsem hlas Carlislea z obývacího pokoje. Zvedl jsem se a pomalým lidským krokem jsem se tam došoural. Čekalo se jen na mě.

,,Snad jsi od toho človíčka nechytil nějakou nemoc, která tě zpomaluje na úroveň pomalého šneka!“ Emmett si prostě nedokázal nerýpnout a předvést své herecké schopnosti, když začal pobíhat po místnosti a vyděšeně pokřikovat něco ve smyslu že jim umřu a že si ihned musí půjčit od Carlislea stříkačky a všechny naočkovat a začal se shánět po nějaké ocelové jehle, která by přes naší kůži prošla. Bylo by mu to prd platné, to by se nestalo ani za mák.

,,Emmette, uklidni se.“ Napomenula ho přísně Esme, ovšem pořád s láskou. Ta by na nás nedovedla být dlouho naštvaná.

Carlisle si toho nevšímal a přešel rovnou k věci. ,,Jelikož máme v době člověka a už je to nějaká ta doba kdy někteří z nás byli na lovu, navrhuji, abychom si teď hned udělali menší výlet do okolí. Někdo by tu samozřejmě zůstal a hlídal Kristine kdyby se čirou náhodou probudila.“ S tím jsem souhlasil, ačkoliv se mi moc nechtělo, musím uznat, že opatrnosti není nikdy dost. ,,Kdo byl jako poslední nedávno na lovu?“

Emmett zvedl ruku. To snad ne, kdokoliv jiný, jen on ne! Carlisle už chtěl něco namítnout, ale Rosalie ho předběhla. A musím říct, že si to vymyslela dobře, takhle mu alespoň srazí hřebínek a on se alespoň jeden večer zdrží těch jeho vtípků.

,,To je v pořádku Carlisle, Emmett to zvládne a dokonce vynechá i ty svoje vtípky, jinak si celý měsíc ani nevrzne, že ano Emmettku?“ To by mělo zabrat, opravdu se kvůli jeho zvrácenému smyslu pro humor a nějaký lidský trosce nebudu zase stěhovat.Dodala v myšlenkách.

Kdyby to bylo možné, vsadím se, že by Emmett zbledl. Vykuleně se podíval na Rosalii, jestli to opravdu myslí vážně a když přikývla, otočil se zpátky k nám, v obličeji neurčitý výrat. ,,Jasně! Žádný problém! Stejně jsem se chtěl dívat na baseball…to víte, večerní zápas, noční přenosy…“ a kupodivu to myslel opravdu vážně. Kývnul jsem na Carlislea, že je to v pořádku a hned jsme vyrazili.

Všichni jsme se cestou shodli, že se rozdělíme a maximálně do dvou hodin budeme všichni zpátky v domě. To mi akorát tak vyhovuje abych si zaběhl ulovit nějakou tu pumu a budu hned zpátky. Snad to stihnu i za polovinu.

A jak jsem předpokládal, když jsem se vracel, měl jsem ještě hodinu čas. Nepotřeboval jsem ještě něco ulovit a tak jsem se vydal rovnou domů. Běžel jsem zrovna kolem jedné louky a ztuhl šokem. To není možné! Co by tady dělala?

Zhluboka jsem se nadechl abych nasál okolní vůně a mezi nimi identifikoval…opravdu je to Kristine! Tu její vůni bych teď poznal snad i na kilometry daleko.

Ale něco mě zarazilo. Cítil jsem tu ještě něco, něco smíchaného s její vůní a nevonělo to zrovna vábně. Snad se jí nic nestalo!

Rozeběhl jsem se na tu louku a uprostřed v té vysoké trávě jsem ji uviděl, jak tam leží a nejspíš je v bezvědomí. Hned jsem byl u ní a kontroloval celé její tělo, jestli není zraněná nebo něco.

A pak jsem to na její noze uviděl. Ušknutí, a rovnou dvakrát. Ach bože to ne!

Nepřemýšlel jsem, rychle jsem ji vzal do náruče a rychlostí blesku vyrazil směrem k domu. Já toho Emmetta rozcupuje na malé kousíčky a ať si ho pak Rosalie skládá sama!!!

K mému štěstí – nebo spíš jejímu – už byl Carlisle doma. Vtrhl jsem k němu do pracovny jako velká voda  až nadskočil. Když mě uviděl s Kristine v náručí, zděsil se a myslel hned na to nejhorší.

,,Ne Carlisle, já ji nezabil! Našel jsem jí na louce, dvakrát jí uštkl had a prostě…“ Nedokázal jsem domluvit. Strach mi svazoval jazyk a já to nechápal. Proč jsem se tak bál? Je to prostě jen člověk…neobyčejný člověk, výjmečný člověk, ta její vůně a…DOST! Tady jí jde o život. Už mám z toho všeho pěkně domotané myšlenky.

Zatímco jsem se zaobíral tím, že to není jen obyčejný člověk, Carlisle rychle reagoval. Vytrhl mi ji z náruče a rychle ji přenesl na postel do pokoje pro hosty. Jako ocásek jsem vystřelil hned za ním. Ve dveřích stál šokovaný Emmett. Hrubě jsem ho odstrčil a dal tím jasně najevo, že jsem na něj naštvaný, ale s ním si to vyřídím později. Teď je hlavní zachránit Kristine.

,,Je moc pozdě Edwarde, jed už z ní nedostanu, dostal se do krevního oběhu a už ho má skoro všude. Buďto jí přeměním nebo zemře.“ Opravdu bych měl být tak…já to ani nedokážu vyjádřit a kde se sakra vzala ta bolest nad tím zjištěním?

Pak mi došlo, že mi Carlisle dává na výběr. Proč zrovna mě? Buďto jí necháme zemřít, – představa, že zemře mě nevysvětlitelně bolela – a nebo jí přemění. Nechat jí zemřít nebo změnit se v krvelačné monstrum?

Raději jsem nad tím moc nepřemýšlel - čím později, tím hůř pro ni - a bezmyšlenkovitě vyhrkl ,,Zachraň ji.“ a tím zpečetil celý její osud.

Předchozí kapitola x Další kapitola

Shrnutí povídek

A komenty prosím, moc mi to pomáhá odhodlat se napsat další kapitolu :).

Autor: Tillien (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Celebrita {7. Kapitola}: