Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Celebrita {6.Kapitola}

12.01.2010 (19:00) • Tillien • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1586×

6. Kapitola - V cizím domě

Dobře, tohle je divné. Je mi až moc pohodlně. Když vynechám čímsi tlumenou bolest z celého mého těla, cítím se…skvěle. Až moc skvěle.

Počkat, co se vlastně stalo? Poslední co si pamatuju je tvář toho nejkrásnějšího anděla. A jeho sestru…počkat, co se stalo předtím?  Ach ne…ne, ne ne! Prosím, řekněte někdo že to není pravda! Že nejsem mrtvá???! Oni mě zabili? A ten zbytek byl a jen moje představivost?? Jsem v nebi? Proto mi je tak pohodlně?? Nebo to je peklo a to nejhorší mě teprve čeká?

Začala jsem se o sebe opravdu bát. Musím se probudit. Hned. Musím zjistit kde to jsem a zároveň se toho děsím. Srdce mi tlouklo jako o závod když v tom jsem slyšela cosi zakřičet hlas, který mi přišel tak povědomý a přitom tak neznámý. A taky musím podotknout že byl krásný.

Za chvíli jsem ucítila cosi ledového na čele. Bylo to jako kus ledu – ledové, tvrdé jako kámen a přitom strašně jemné a hladké. Tak kde to sakra jsem???

,,Kristine, Kristine slyšíš mě? No ták neboj se, jsi v bezpečí, tady ti nikdo neublíží, pomůžeme ti. Otevři oči Kristine.“ To mluvili na mě? Nu dobrá, budu tomu povědomému hlasu věřit – toho si musí cenit, já jen tak nikomu nevěřím, ale ten hlas…už jen tím tónem mě uklidňuje.

Přiměla jsem víčka aby se od sebe odlepily a bože…tolik námahy jen abych otevřela oči jsem nikdy nepotřebovala. Cítila jsem se strašně ospalá a unavená. Buďto mi ti grázlové způsobili něco s mozkem – i když si myslím, že alespoň ten otřes mám určitě – anebo mě tady museli něčím nadopovat, protože takhle divně jsem se nikdy necítila, ani když mě nejvíc než kdy jindy zmlátil ten parchant, co si říká otec.

Pomalu jsem otevřela oči a zaostřila na bílý strop nade mnou. Chtěla jsem se posadit, ale jakási bílá ruka mě zatlačila zpět se slovy, že musím odpočívat.

Byla jsem ještě dost malátná nevnímala co se děje okolo mě a tak jsem sebou cukla, když mě něco píchlo do ruky, celkem to bolelo. Podívala jsem se na zdroj té bolesti a uviděla další bílou ruku, která protentokrát drží injekci a cosi mi vpichuje do žíly. Hned na to se mi zase začaly klížit oči a já usnula.

***

Probudila jsem se až…vlastně nevím kdy, ale co mě vážně potěšilo bylo to, že bolest už ustoupila a v podstatě celá jsem se cítila líp. Až na to, že jsem měla strašný hlad, snědla bych snad cokoliv, jen abych ho zahnala.

Otevřela jsem oči – už normálně, bez obtíží – a uviděla siluetu nějaké ženy. Zaostřila jsem a opět jsem oněmněla tou krásou. To už jsou tři lidi – je to normální?

Před postelí stála žena s karamelově zbarvenými vlasy a na srdcovitém obličeji se jí rýsoval úsměv. Další věc, na kterou mi hned padl zrak byl tác plný jídla a já měla chuť se zvednout a sníst to všechno i s tácem, ale ovládla jsem se.

Podívala jsem se zpátky na tu ženu, která na mě právě opatrně promluvila. ,,Ahoj, já jsem Esme. Jsi u nás v domě, Alice s Edwardem tě přivezli. Napadlo mě, že až se probudíš tak budeš mít hlad tak jsem ti něco přinesla. Nevím co máš ráda tak jsem se snažila udělat od každého něco, vem si co chceš.“

Chvíli tam jen stála a usmívala se, zatím co já jsem hypnotizovala to jídlo Jakobech snad měla nějakou moc ho přimět aby mi vletělo přímo do pusy. Kdybych se neuměla chovat jako člověk, tak už bych se tady dávno cpala vším tím – hmm až teď jsem si všimla jak krásně to voní, ach, to mi moc nepomáhá – a vsadím se, že by ten pohled nebyl moc hezký.

Asi ta žena – Esme – vycítila, že bych se ráda najedla, ale před ní se zdráhám tak mi věnovala poslední úsměv, který způsobil, že se mi zastesklo po normální, hodné mamince a vyšla ven z pokoje. Ještě než za sebou zavřela tak se ke mně otočila a pravila ,,Kdybys cokoliv potřebovala, stačí říct, budu dole.“

Dveře se zavřely a já se konečně poddala tomu hladu, který mě do teď celkem dost sžíral. Prudce jsem se posadila, čehož jsem vzápětí dost litovala, protože ta bolest se opět vrátila a rozbolelo mě celé tělo. Normálně bych si zase lehla, ale přece jsem tam ten plný tác nemohla nechat jen tak ležet!

S myšlenkou, že mu musím pomoct zbavit se té zátěže co má na sobě jsem se pomalými pohyby zvedla a polovinu jídla z něho naskládala na postel – na talířích, v miskách apod. samozřejmě – a já sama jsem si mezi ně lehla a zakryla se peřinou.

Jo vím, že jsem v tuhle chvíli hrozný prase a ještě k tomu v cizí posteli, ale já si prostě nemohla pomoct. Z toho hladu mě už dokonce bolelo břicho, takže jsem to do sebe rychle naházela a vlastně ani nevím, co všechno to bylo.  Ale něco vám povím, chutnalo to výtečně. Jako kdybych navštívila nějakou pětihvězdičkovou restauraci, kde se místo u stolu jí v posteli.

Ovšem jak jsem uviděla tu spoušť, nemohla jsem uvěřit, jak jsem si něco takového mohla dovolit. Tolik drobků všude kolem, špinavé povlečení, mastné fleky! V tu chvíli jsem se chtěla propadnout hambou na druhý konec Země. Nebo se jen propadnout a už nikdy nevylézt.

A aby toho nebylo málo, ozvalo se zaklepání směrem ode dvěří a za chvíli už tu zase byla ta žena…Esme. Jakmile uviděla co jsem tu udělala za nepořádek vytřeštila oči a já si byla jistá, že by mou hlavu mohli prodat jako obří rajče. Asi by to chtěla něco na obranu.

,,Eh…p-pardon…já-já nechtěla…já měla s-strašný hlad a…a  prostě….“  Zoufale jsem se na ní očekávala řev co si to jako dovoluju tady, že jsem strašný prase atd…Ona však udělala něco jiného.

Šokovaně jsem sledovala, jak se rozesmála – znělo to krásně, jako tisíce zvonečků – a mávla nad tím rukou. ,,Ale prosím tě, vždyť to nic není. No tak jsi měla hlad a já to tu znova povleču, vždyť se nic nestalo, potřebovala jsi se najíst. Alice nám řekla co se stalo….“ Vážně? A zmínila se taky o tom, že jsem namyšlená hollywoodská hvězda?

Sklopila jsem pohled a stále se cítila trapně z toho úletu a teď ještě se k tomu přidal pocit viny, že je obtěžuju…tohle bych si měla řešit sama.

,,No ták, bude to dobrý. Neměla by jsi dělat moc prudké pohyby nebo vůbec vstávat z postele, přece jenom máš otřes mozku, ale tady jsi v těch nejlepších rukách - Carlisle je doktor.“  Když viděla můj nechápavý pohled, tak mi tu informaci trošku upřesnila. ,,Můj manžel.“ Řekla to s takovou láskou a oddaností. Asi ho musí opravdu milovat. Za to já pravou lásku nikdy nepoznala a na vlastní kůži ani nepoznám, tím jsem si jistá.

,,Jinak jen abys věděla, máme v rodině celkem pět dětí…adoptovali jsme je.“  Takže pěstounka? Co já bych za ni dala místo té mé… ,,Všichni chodí na místní střední školu. Alici už jistě znáš, pak je tu ještě Jasper, Rose, Emmett a Edward. Možná se sem některý z nich staví, Alice určitě až přijede ze školy…Jinak dávej si pozor na Emmetta, je to hrozný vtipálek a ty jeho vtípky mě někdy stojí dost nervů a starostí.“ I když o Emmettovi mluvila poněkud naštvaně, pořád tam byla slyšet všechna ta láskyplnost. Taky bych chtěla takovou mámu.

A počkat…říkala Edward? Takže anděl má dokonce čtyři sourozence? No páni, zajímalo by mě, jestli jsou všichni tak krásní jako Edward a Alice…už o nich raději přestanu myslet jako o andělech.

Věnovala jsem jí plachý úsměv a ona se za to na mě…láskyplně usmála. Na mě! Láskyplně! To jsem ještě nezažila…opravdu závidím těm šťastlivcům, co mají takové mámy jako je tahle.

,,Opět opakuji, kdybys něco potřebovala, stačí říct.Teď ti jen povleču postel do čistého a pak tě nechám, měla by jsi spát alespoň do doby než přijedou děti protože když tu bude Emmett tak by jsi asi už dobrovolně neusnula. Potom budu dole, ale neměla by jsi vstávat tak stačí zavolat a já přijdu..“ S těmi slovy odešla a pak se zase hned vrátila s plnou náručí povlečení.

Provinile jsem pomalu vstala z postele a raději si hned sedla na pohovku hned vedle. Jaksi jsem totiž ztrácela balanc a hrozilo, že tu sebou plácnu na podlahu a to jsem opravdu nechtěla. Raději jsem v klidu seděla a pozorovala Esme jak obratně a s ladností převléká peřinu, polštář a matraci do čistého povlečení.

Než jsem se nadála tak byla hotová a já si mohla jít opět lehnout. Opět mě začal přemáhat spánek a tak jsem skoro hned, jen co jsem lehla do té pohodlné postele a zachumlala se do peřiny usnula. Ještě jsem slyšela Esme jak opakuje, že kdybych něco potřebovala, stačí ji zavolat a už jsem byla v říši snů.

A moc pěkný sen to teda nebyl.

Zdálo se mi o všech těch lidech kteří na mě házely zhnusené pohledy, nadávali mi, strkali do mě…prostě se to psychicky nedalo zvládnout. Pak se najednou sen změnil. Šla jsem za prudkého deště po chodníku jako Ashley, když v tom mě přepadla jakási partička a způsobila mi dost bolestivá zranění. Sen se změnil, zrovna když mi jeden z nich silou kopl do hlavy. Najednou jsem bezmocně ležela na posteli  a vytřeštěným pohledem jsem sledovala toho mého pěstouna jak je rudý vztekem, kope všude možně do věcí a nakonec i do mě. Začal mě mlátit a vůbec mě nešetřil. Jako bych byla nějaký boxovací pytel do kterého si může každý mlátit jak chce hlava nehlava bez ohledu na to, jestli se ten pytel nějak poničí. A pak jsem se v jeho očích změnila z boxovacího pytle na 16ti letou dívku a začal ze mě surově strhávat oblečení. Nakonec si on sám sundal kalhoty a…zase mě zneužil.

V tu chvíli jsem se probudila a snažila se zadržet výkřik. Prudce jsem oddechovala a očima kmitala všude kolem. Nemohla jsem přijít na to, kde to jsem a ani bych na to nepřišla. Všude byla šílená tma a až na mé prudké oddechování  tu panovalo ticho. Jako bych tu byla jen já a někdo jiný.

Najednou jsem dostala pocit, že odtud musím rychle vypadnout. Prostě se dostat někam pryč, pryč od té tmy, pryč od něho, pryč od celého světa!!!

Rychle jsem se zvedla z postele nehledě na stále trvající bolest – která už díkybohu není tak silná – a rychle jsem vystřelila z pokoje. Bylo mi jedno kde to jsem, jestli tu jsem sama nebo ne, ani kolik je hodin, jestli už je nad ránem nebo teprve noc. Prostě jsem potřebovala rychle vypadnout.

A to se mi taky podařilo. Na konci chodby jsem seběhla schody a hned jsem uviděla velké prosklené dveře, kterýma jsem vyběhla ven z domu do temné noci a života nočních tvorů…

Předchozí kapitola x Další kapitola

Shrnutí povídek

Ještě bych Vám všem chtěla moc poděkovat za trpělivost, komenty ať už pěkné nebo nepěkné, to všechno mi dnes pomohlo se konečně pohnout vpřed a dopsat to :). A vida, je to celkem dobrý pocit to teď vydávat, i když se citím fakt provinile a trapně že to tak trvalo :(....pardon. Odteď se pokusím být rychlejší a každý den napsat alespoň ty dva blbý odstavce, ale zase nic neslibuju.

Proč? Teď jsem byla víc jak 2 týdny doma (přes Vánoční prázdniny a Silvestra to bylo fakt super sedět doma na zadku a od středy jdu do školy a co já vím, teď se píšou samé písemky tak nevím jestli budu mít náladu napsat i jednu větu, takže....když tak až po písemkách, o víkendech relaxuju :)...

P.S. - jestli mi ten proklatej úžasnej photoshop přestane blbnout, tak slibuju nový obrázek k povídce a možná najdu nějakou holčinu alias Kristine a hodím ji sem ať si máte koho představovat :).

Till

Autor: Tillien (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Celebrita {6.Kapitola}: