Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Čekám na druhé straně 2. kapitola

26.12.2009 (21:30) • WereVampira • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 2320×

Následných padesát let jsem jen přežíval. Jasper se kvůli mému stavu nemohl vrátit a Alice ho zase nechtěla opustit. Carlisle se s Esme několikrát přestěhovali a mě s Emmettem a Rosalií brali sebou. Pokoušel jsem se opět chodit do školy, ale všechno mi ji připomínalo, už jen to, že já chodím do školy mi ji připomínalo. Nakonec jsem toho nechal a střídavě pomáhal Carlislemu nebo Esme v práci.

Opět jsme se přestěhovaly, tentokrát do Port Angeles, Carlisle si tam našel dobré místo v nemocnici a já nastoupil na oddělení s dlouhodobými a stálými pacienty. Vždy jsem se hlásil k vážně nemocným a umírajícím pacientům a v duchu jim záviděl, taky jsem chtěl takto umírat, ale moje podstata mi to nedovolovala. Carlisle nad mím jednáním jen vrtěl hlavou, ale nic neříkal, jen jeho myšlenky ho občas prozradily.

Dnes jsem měl noční směnu, jak jinak. Procházel jsem chodbou a kontroloval podle myšlenek pacienty. Moje schopnost se v tomto případě prokázala velice nápomocná, protože většina pacientů nebyla schopná mluvit. Podle rozpisu jsem věděl jaký tip pacientů kde je. Právě jsem procházel oddělením se stálými pacienty, byly zde čtyři nevyléčitelně nemocní a tři na dožití, jak jsme jim tu říkaly. Jednalo se tedy o lidi, kteří zde pravděpodobně stráví poslední dny, chvíle svého života.

Zkontroloval jsem všechny pacienty až na jednoho, byla jím osmašedesátiletá žena s nemocným srdcem. Procházel jsem kolem jejího pokoje a naslouchal. Její srdce bylo velmi slabé, špatně se jí dýchalo. Poslouchal jsem její myšlenky a zarazil se. Neslyšel jsem nic! Nejprve mě napadlo, že už spí, ale pak jsem si uvědomyl, že neslyším ani její sny, což v jiných případech bývá naopak.

Nedalo mi to a vešel jsem dovnitř. Ta žena spala klidně na lůžku a slabě se usmívala. Rozhlédl jsem se po pokoji, byl tu obyčejný nemocniční nábytek, což mě překvapilo, většina dlouhodobých pacientů si totiž své pokoje porůznu vylepšuje a zkrášluje, ale tento pokoj byl holý a pustý. Přistoupil jsem k té ženě blíž, měla ztrhaný obličej a šedivé hlouhé vlasy měla sepnuté do copu.

Nevím co mě to napadlo, ale pohladil jsem jí jemě po tváři. Okamžitě otevřela oči a podívala se na mě. Její čokoládové oči se vpíjeli do mých. Nedokázal jsem od ní odvrátit zrak.

Usmála se na mě. Nevědomky jsem jí začal hladit po vlasech. Vypadala tak křehce a zranitelně, měl jsem strach, že jí neopatrným pohybem ublížím. Stále se na mě usmívala, ale její oči říkali něco jiného. Plakala, tiše jí po tváři tekla jedna slza za druhou.

,,Věděla jsem, že přijdeš... můj krásný anděli.“ Zašeptala, tak tiše, že to mohly slyšet jen mé upíří uši. Její hlas byl plný bolesti a smutku a byl mi vzdáleně povědomí.

,,Edwarde.“ zašeptala znovu. Vyděšeně jsem se na ní díval, její pohled se změnil, dívala se nad sebe do stropu a její úsměv byl smířený.

Jak může znát moje jméno, opakoval jsem si stále dokola, byl jsem si naprosto jistý, že ji neznám a navíc v této nemocnici jsem dnes poprvé, takže jak by mě mohla znát. A pak jsem se zarazil a nevěřísně hleděl na ženu. Ať jsem se snažil sebevíc, nedokázal jsem jí číst myšlenky. Znal jsem jen jednu jedinou osobu,u které jsem to nedokázal.

,,Bello?“ zašeptal jsem tak, aby mě slyšela. Opět se na mě podívala a oči jí zajiskřili nadšením.

,,Ty jsi zatím ten nejkrásnější přelud, který jsem viděla.“ odpověděla. Padl jsem vedle jejího lůžka na kolena, chtěl jsem se jí omluvit, říct jí pravdu, požádat jí o odpuštění, ale nedokázal jsem to, byl jsem příliš slabý než abych dokázal cokoli říct. Kdybych mohl, tak bych teď jistě plakal, ale to já nedokážu.

,,Řekni, že neodejdeš, jako ty ostatní přeludy.“ šeptala, ale dál se dívala do stropu. Dýchala velmi ztěžka, na každý nádech musela naložit příliž velké úsilí.

,,Neodejdu... zůstanu tu s tebou.“ odpověděl jsem zlomeně, jen slabě přikývla.

,,Až zemřu... slib mi, že budeš žít dál... slib mi to!“ pohlédla mi do očí, bylo v nich tolik bolesti a přitom tolik něhy.

,,Slibuji.“ zněla má odpověd. Políbil jsem jí na čelo a ona se na mě usmála.

,,Zaspívej mi moji ukolébavku... tolik mi chybí.“

Začal jsem jí broukat ukolébavku, kterou jsem kdysi pro ni složil. Zavřela oči a slabě si povzdechla.

Ještě než usnula zašeptala: ,,Miluju tě Erwarde Cullene.“ Pak už jen pravidelně oddechovala. Neodešel jsem od ní a zůstal s ní celou noc. Hladil jsem jí po vlasech a obdarovával její tvář malinkými polibky, nejraději bych jí líbal opravdu, ale nechtěl jsem jí probudit.

Asi v pět hodin ráno začalo její srdce nepravidelně poskakovat, nebyla napojena na přístroje,takže o tom nikdo nevěděl. Chtěl jsem zavolat pomoc, ale ze skušenosti jsem věděl, že by jí stejně nedokázali pomoct, nepřišli by včas.

Sedl jsem si k ní na postel a vzal si svoji Bellinku do náručí. Tichounce mi umírala před očima a mě se hroutil celý svět. Ve chvíli, kdy její srdce přestalo tlouct jsem v tom mém ucítil neskutečnou bolest,  zhroutil jsem se. Zavřel jsem oči a po chvýli přestal vnímat okolí.

Když jsem potom zase otevřel oči, už jsem nebyl v Bellině pokoji, ale v postely v našem novém domě. Pomalu jsem se posadil a rozhléhl se po místnosti.

,,Už je vzhůru.“ ozval se z dolního patra Emmett.

,,Nejdříve bych za ním měl jít já.“ řekl Carlisle.

Myslel jsem, že půjde rovnou dovnitř, ale on nejdříve zaklepal. ,,Pojď dál Carlisle.“ odpověděl jsem mu.

,,Jak se cítíš synu?“ zeptal se mě obezřetně. V myšlenkách měl o mě strach. Není divu, uvědomyl jsem si, že jsem se vlastně probudil, což by znamenalo, že jsem SPAL! Ale upíři přece nespí! Celou dobu jsem slyčel v uších bubny a díky nim se nemohl plně soustředit na to, že jsem se probudil.

,,Proč jsem spal?“ v duchu jsem si sám za takovou hloupou otázku zanadával, ale díky těm ustavičným bubnům v mých učích jsem se nedokázal pořádně na nic soustředit.

,,Erwarde nemáš bolesti... nebo necítíš nevolnost?“ odpověděl mi opět v otázce.

Ani jsem se nezmohl na nějakou reakci a do pokoje vtrhl Emmett. ,,Jak je mu?“ upíral na mě vykulené oči.

,,Emmette!“ zaslech jsem za ním výhružný hlas Esme. Z hluboka jsem se nadechl a najednou si uvědomyl, že musím dýchat. Kdybych byl člověk, tak by mi nepřipadalo divné, že musím dýchat, ale dýchání se pro mě stalo už jen zvykem a tak jsem tomu teď nemohl uvěřit, když moje plýce žádaly kyslík. Ale když žádají kyslík, tak přeci jen, když by mi bylo srdce! Zaposlouchal jsem se do zvuku těch bubnů a hledal jejich zdroj, nebyl odemě daleko.Bylo to mé srdce, jehoš tlukot jsem cítil.

,,Moje srdce.“ vypravil jsem ze sebe v šoku. ,,Jak?“

Ani Carlisle mi na tuto otázku nedokázal odpovědět. Stal se ze mě smrtelník. Nebyl jsem člověk, ale ani upír, byl jsem něco mezi. Měl jsem potřeby jako každý jiný člověk a také jsem stárnul jako každý jiný člověk.

Dožil jsem se osmdesáti let a zemřel 18.prosince. Svůj ,,život“ jsem prožil s rodinou, na sklonku mého věku jsem často vystupoval jako Carlisleův otec, v duchu jsme se tomu oba smály. Když jsem na sobě začal pomalu cítit smrt, tak mi Carlisle nabídl, že mě přemění, ale předem věděl, že odmítnu. Nechtěl jsem, aby mě dával na dýchací přístroj.

15.prosince jsem byl ještě při síle, Esme mi jako vždy připravila večeři a já si šel potom lehnout. Ráno jsem už nedokázal vstát. Carlisle mě chtěl hned nasadit léky a napojit na přístroje, ale já mu to zakázal, chtěl jsem zemřít, vždyť už na mě čekala má láska. Umíral jsem obklopen těmi, kteří mě milují a vydal se za láskou mé existence.

předchozí

shrnutí

Tuto povídku bych ráda věnovala památce mého milovaného kozlíka Toníka anděla mého srdce a jeho vyvolené kozičce Péťe mému strážnému andělu. Tato povídka se mi zrodila v mysli ve chvíly, kdy jsem za sebou táhla mrtvé Toníkovo tělo a ukládala ho ho k věčnému spánku. Doufám, že existuje něco jako nebe a vy jste tam konečně spolu šťastní,když jste nemohli zůstat šťastní tady a osud to chtěl,aby jste se nejprve do sebe zamilovali a pak museli žít v odloučení, oba mi moc chybíte.

Autor: WereVampira (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Čekám na druhé straně 2. kapitola: