Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Čau baby! Tady mě máš. Ty se mi jako rošťa zdáš! 13. kapitola

Vkládám vám takovou kratší oddychovou kapitolku, dokud nepromyslím, co dál s Erikou. Doufám, že se bude líbit. Napovím, dala jsem víc prostoru Arovi a Alecovi.

05.09.2010 (08:15) • Elisme7 • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 3747×

 

Věnování patří Reviewer. Bez tebe by si Aro neužil. :D

---

Aro na rande se chystá,

Dohodil mu ji sám metalista.

Vezměte místa, nepijte.

Pěkně se u toho pobavte.

„Aro, Aro, Aro, to jsem já. Upravuji si své háro. Prsatice na mě už čeká,“ prozpěvuje si Aro u zrcadla, zatímco na vlasy nanáší gel.

Do pokoje vstoupí Marcus a slyší zpěv Ara. To bych si radši zopakoval přeměnu než tohle, pomyslí si a zpozoruje na posteli dva obleky. Jeden fialový a druhý bílý.

Aro vychází z koupelny. „Čau, brácho. Tak jaký?“ Pokyne hlavou k oblekům. Marcus ví, že by to Arovi slušelo v bílém. Protože však žárlí, že raději jde na rande, než by s ním hrál scrabble, ukáže na fialový. „Díkec.“

„Jseš si jistý ohledně toho rande?“ zeptá se nedůvěřivě.

„Jo, jsem. Bude sranda. Sám metalista mi ji dohodil.“

„Odkud ji zná?“

„Prý ji potkal, když bloudil po městě, zatímco Alec lovil.“

„Hm.“ Marcus si myslí svoje.

„No tak, trochu nadšení. Jinak, dohlídneš tu na všechno, že jo?“ ujistil se Aro. Marcus přikývl.

„Kam vůbec jdete?“

„Ne, nemůžeš nás sledovat,“ prokoukl jeho záměry Aro.Marcus protočil očima a šel si po svých. Rande. Pche! Pomyslel si nazlobeně. Už je to nějakou dobu, co si sám nevrznul.

Cestou potkal Aleca, jak nese tělo a píská si u toho. Když zaregistruje Marcuse, tělo vyhodí z okna a dá si ruce za záda plus nasadí výraz Já nic, jen jsem nesl mrtvolu.

Marcuse osvítily všechny oběti, které vysál a v hlavě se mu zrodil nápad.

„Alecu, chlapče, pojď sem,“ zavolal si ho k sobě. Alec lehce znervozněl a opatrně se k němu přibližoval.

„To byl jen Felix. Stejně všechny sral,“ obhajuje se a mává přitom rukama, jako by odháněl Carlislea, který kolem něj kličkuje s metrem a zkoumá, jestli náhodou nevyrostl.

„Jasně, to jo. Nevadí,“ uklidní ho Marcus a vede do odlehlé a hlavně prázdné místnosti. Vylíčí mu svůj plán. Alec chvíli váhá, ale nakonec, co by chlapec neudělal pro srandy kopec.

> pohled  Aleca <

Plácl jsem si s Marcusem a zamířil do svého kutlochu. Naproti mně si to jako klokan skákal Felix.

„Kurník,“ zaklel jsem nahlas. „Felixi.“

„Hm?“

„Co tu děláš?“ dělal jsem blbečka.

„Bydlím tu. Proč?“ Rychle, rychle vymyslet, jak se Felixe zbavit, než ho někdo uvidí, hlavně Marcus. Kdyby zjistil, že jsem mu lhal, měl bych po ptákách.

„Aro tě posílá na misi do – honem někam daleko, přemýšlel jsem – do Francie, do Marseille. Nedoneslo se to k tobě?“

„Ne, nedoneslo. Jedu sám?“ Přikývl jsem. „Tak mizím, čauvec.“  Uff, oddychl jsem si. Tak, šupito presto se převléknout na Arovo rande.

> pohled nikoho <

Aro si nechal přistavit auto. Alec si vlezl do kufru a čekal. Nevěděl však, že Ara zdrželi v sále jeho bratři.

„Tak kde je?“ stěžoval si v kufru. Ne že by mu docházel kyslík, ale jaksi začal šílet. Ne že by šílený nebyl, ale začal tancovat. Ne že by byl bůhví jak nadaný, ale v kufru auta je to opravdu dřina.

Uslyšel, jak někdo usedá do auta a startuje. Konečně, oddychne si Alec. Nějakou dobu jeli v tichosti, než to řidičské nemehlo konečně napadne pustit rádio. Vsune tam své cd Rammsteinů, spustí oblíbenou písničku Amerika (byl by nářez si tu písničku poslechnout) a prozpěvuje si se zpěvákem.

Alecovi se metal song líbí a pokyvuje hlavou do rytmu. Kam se na takovou pecku hrabe jeho Helenka s Dlouhou nocí. Od teď má nového favorita. A to si vždycky o Arovi myslel, jaký je to střevo. Překvapil starouš, asi proto si stále u těla drží metalistu. Cítí se jako doma.

„Ach, cítím s tebou, Aro,“ pronesl soucitně Alec, ale až příliš pozdě si uvědomil, že udělal chybu.

„Bože, jsi to ty?“ ozve se Aro a náš kufřík k němu promlouvá.

„Ehm – ano, můj… synu,“ rychle plácl nějakou blbost.

„Mám rande,“ pochlubí se Aro.

„Ano, já to vím, všechno vím. Jsem přece Bůh,“ odpovídal mu hlubokým hlasem, aby se neprořekl.

„Jsem nervóznííí,“ zapiští, až Alecovi praskl zub.

„Vžidť já ťjaky,“ snažil se znět srozumitelně a vyprskával poslední zbytky zubu.

„Proč tak divně mluvíš? Máš zácpu?“

„To víš, z tebe, ty hovado,“ zamumlá si pod vousy. Alec měl štěstí. Aro ho neslyšel.

> pohled Aleca <

Náš rozhovor dál už neprobíhal. Aro si dál prozpěvoval s Rammstein. Najednou prudce zabrzdil a já málem nosem provrtal zadek auta.

Po zaklapnutí dveří nastalo hrobové ticho. Pootevřel jsem dvířka kufru a vykoukl, zda není nikdo na blízku. Vzduch čistý. Paráda.

Vylezl jsem a pořádně si protáhl kosti. Příště ať si radši vezme autobus, tam je víc místa, pomyslel jsem si.

Zahlédl jsem Ara, jak míří do parku. Venku se už stmívalo, a tak naše menší tajemství nemůže vyjít najevo. Asi proto si domluvil schůzku až na večerní hodinu. No, tak to jsem zvědavý na tu jeho šťabajznu.

Nepozorovaně jsem ho následoval. Aro si sedl na lavičku, dal si ruce do klína a rozhlížel se okolo. V rychlosti jsem se schoval za strom, kdyby mě náhodou zaměřil.

Nervózně si poklepával nohou a neustále díval okolo sebe. Že by mu dala košem? Neměl jsem moc času nad tím přemýšlet. Aro se narovnal a něco si pro sebe začal brebentit.

„Ahoj, já jsem Aro,“ zašeptal. „Ne, to ne. Čau, já jsem Aro. To taky ne! Čau, jmenuju se Aro a jsem pořádný řízek.“ Dostal jsem takový výbuch smíchu, že jsem vyplašil snad všechny veverky v parku.

„Bože, to jseš zase ty?“ zeptá se do nebe.

„Ano, můj… synu.“ To je nezvyk, říkat mu synu, připadám si o tolik starší. Copak mi nestačí už těch 222 let, co mám?

„Kdybys věděl, jsem tak nervóz…“

„Jo! Já vím! Už to neopakuj!“ stihl jsem ho včas zarazit od pískotu, který by určitě následoval. Čím pak budu sát lidi, když mi všechny zuby díky jeho ječáku vypadnou?

„Potřebuju tvou pomoc, budeš mi radit?“ poprosí Boha, což jsem vlastně teď já.

A najednou mi to bliklo. Tohle je skvělá příležitost splnit misi od Marcuse. Pěkně mi to zapadá do plánu. Hezky sis naběhl, upíre.

„Že váháš. Jsem k tvým službám.“

„Díkec, máš to u mě. Už jde. Je stejně krásná, jak mi ji popisoval,“ básnil. Vystrčil jsem hlavu z koruny stromu, kde jsem se uvelebil a měl tak i lepší výhled. Pohled mi spadl na dokonalou, prsatou blondýnku s kilometrovými nohami. Páni! Ten má ale štěstí.

„Ahoj, jsem Sulpícia,“ představí se mu, přehodí si vlasy dozadu a podává mu ruku.

„J – jsem r – ro. A - Aro,“ zakoktá. Copak on nikdy nebalil žádnou holku, že je tak nervóz… Ucítil jsem menší škubnutí v ústech. Ne, radši to slovo nedopovím.

„Ty jsi ale roztomilý, když se stydíš,“ promluvila k němu něžným hláskem. Aro a stydlivý? Vsadím se, že budu první upír, který bude brečet. Ale smíchy. Na druhou stranu tak rád bych teď byl místo té stydlivky já. Avšak bránil mi v tom plán. Nesmím Marcuse zklamat.

„Stydlivý?“ podivil se, popadl Sulpícii za boky a vášnivě políbil. Co? Řítil jsem se šokem ze stromu a tvrdě přistál nosem v zemi. Než jsem se vyhrabal zpátky na strom, naše hrdličky se posadili na lavičku a nesměle se na sebe dívali.

„Tak kde pracuješ, Aro?“ začne první. Jasně, že nemůže říct pravdu, a tak nastupuje náš amor.

„Popelář,“ poradím mu. Pokud vím, holky nesnáší smradivý chlapy a popeláři holt nemají na výběr.

„Jsem popelář,“ zopakoval po mně.

„To je vskutku… sexy,“ konstatovala. Sexy?

Kolem mě proběhla veverka. „Připadá ti popelář sexy?“ zeptám se jí. Zastaví se, ťukne se oříškem do hlavy a odskáče pryč. „Souhlasím.“

(pozn. Aleca: „Nesmím zapomenout si do budoucna pořídit veverku.“)

„A máš sourozence?“ vyptává se ho dál. Předešlé otázky jsem jaksi prošvihl. No nic. Snad to zkazil i beze mě.

„Dvě sestry,“ znovu mu napovím. „Caiusinku a Marcusinku.“ Sám si rukou zavřu pusu, abych se nezbláznil smíchy.

„Cauisinku a Marcusinku,“ odpoví jí.

„Jsou blbé,“ dodám.

„Jsou blbé. Až hrůza.“ Zakroutí hlavou.

„To od tebe není hezké, Aro!“ naštve se Sulpícia a chystá se na odchod.

Nářez. Zaraduju se.

„Sulpi.“ Zastaví ji. Pootočí se na něj. „Já jsem se asi za…“ neměl odvahu doříct slovo, na které bych reagoval, vlastně po infarktu ani nereagoval. Ajaj. Tohle se Marcusovi nebude líbit. Dělej, Alecu, honem něco vymysli.

„Zasekl rukou v poklopci,“ rychle jsem plácl první blbost, co mě napadla.

Nebyl by to Aro, kdyby to nezopakoval.

„Ty podsvinče!“ zakřičela na něj a ťopkala na podpatcích pryč.

„Né! Já  jsem se asi zamiloval!“ Po jeho slovech se otočila zpátky a usmála se.

„Vážně?“ Přikývl. Rozeběhla se mu do náruče, ale on ji chytl jako v Hříšném tanci – nad hlavu. Pak se začali líbat jako o život.

„Copak musím dělat všechno sám,“ stěžuju si, jak mi nakonec plán vůbec nevyšel a já budu muset sám zakročit.

Seskočil jsem ze stromu, odstrčil Sulpi od Ara a prokousl ji krční tepnu.

A jak to bylo dál?

… Aro vše prokoukl - celou mou hru na Boha. Vyváděl jako smyslů zbavený a honil mě po celém parku s lavičkou, kterou vyrval a použil jako zbraň.

Dohonil mě. Chtěl se mnou udělat krátký proces, ale všiml jsem si záchrany.

„Není mrtvá! Probíhá přeměna!“ Aro se podíval na blondsku a ve vteřině ji odnášel do auta.

 

> ve Volteře <

Sulpícia se proměnila v upírku. Rozhodla se, že zůstane ve Volteře po boku svého milého. Jenže už zdaleka není tak milá a stydlivá.

Aro přestal mluvit se svým bratrem kvůli tomu podrazu. Marcus Alecovi příliš nepoděkoval a nepomohlo mu ani, když se vrátil Felix z mise. Dostal největší trest. Horší, než by si někdy pomyslel.

„Moje andulky nééé!“ zakřičel jako rozmazlené dítě, které nedostane, co chce. Propaloval pohledem Marcuse odcházejícího s klecí. „Tak. A mám po ptákách.“

 

---

Co dodat?

Jedná se o menší vsuvku, než opět zamíříme za Erikou a Demim -> příště.

Tak střílejte. :D

12. kapitola - 14. kapitola

Autor: Elisme7 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Čau baby! Tady mě máš. Ty se mi jako rošťa zdáš! 13. kapitola:

Sice jsem tuhle kapitolu četla na části, ale i tak byla hodně dobrá - nejvíc mě dostala ta část s Bohem

Přidat komentář:

Nick:

Text: