Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Časem nezměněni 4. Kapitola

16.01.2010 (10:45) • PrincessSofie • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1251×

4. Kapitola – králův ples

Stáli tam dokonalí muži! Na sobě měli dokonalé obleky. Dámy a pánové se k sobě hodili jak vzhledově tak i byli sladěni v oblečení. Každý pán nabídl dámě rámě a já tam zůstala stát. Až teď jsem viděla, jak všichni odcházeli ke kočáru, že na mě čeká markýz. Stála jsem jako přimražená! Uvědomila jsem si, že se budu muset Edwarda dotknout. S rychlostí se mi rozběhlo srdce, která mi naznačovala, že s tím souhlasí. Edward se na mě z ničeho nic podíval a překvapeně si mě prohlížel. Jako kdyby snad slyšel mé srdce! Zčervenala jsem se jako rajče. Možná to byla špatná reakce, ale stále jsme si hleděli do očí a když viděl, jak jsem zčervenala, já uviděla na jeho ústech lehký usměv. Pomalým krokem jsem k němu došla – musela jsem jít pomalým krokem, protože bych zakopla o své nové šaty. A teď si všimla, že Edwardovy šaty jsou stejně sladěny, jak ty moje. Znovu se mi rozběhlo mé srdce. Edward se znovu lehce usmál.

„Mohu hraběnko Isabello?” nabízel mi rámě a já jsem jen přikývla a dotkla se jeho svalnaté paže.

„Velice vám to sluší. Modrá barva vám rozjasňuje oči.” Zpanikařila jsem. Cože? On, můj princ mě pochválil – ách! Mé srdce dělalo neuvěřitelné kotrmelce.

„Děkuji, pane.” Edward se usmál.

„Isabello, prosím říkejte mi Edward, nemám rád oslovování pane či markýzi!”

„Ano, jistě pan.. hmm.. Edwarde.” Já jsem tomu dala, drmolit víc nemohu. Má červeň mě stále prozrazovala.

Doprovodil mě ke kočáru, který se vyjímal na nádvoří. Koně byly sytě černí a byly tak vyhřebelcováni, že i ve tmě se leskly od měsíční záře. Kočár byl na čtyřech obrovských kolech a celý byl tmavě modrý se zlatými doplňky. V zadní a přední polovině byl Cullenů erb. Uvnitř byl vypolstrován měkkými polštáři. Edward se zastavil před vozem, otevřel dvířka a podal mi ruku. Já vzhlédla na jeho dlaň, chvíli jsem váhala a pak se ji dotkla. Projel mnou zvláštní elektrizující pocit a zároveň jsem ucítila jak moc má ledovou ruku. Když viděl, jak jsem se otřásla, rychle stáhnul ruku. Litovala, že jsem tak zareagovala, protože to nezpůsobila jeho studená ruka, ale ten neznámí pocit, který mnou projel.

Když jsme se posadili, zjistila jsem, že naproti mně sedí také dvojička. Byli to Alice s Jasperem. Usmáli se na mě a já jim usměv oplatila.

„Já se tak těším!” Alice naskakovala radostí a celá šťastná drmolila dál.

„Těším se, až uvidí novou tvář a to zrovna vedle markýza. A hned jak dojedeme, musíme si jít hned zatancovat, že Jaspere?” Novou tvář? To myslí mě? Jaj, jak já nenávidím, když jsem středem pozornosti.

„Ano, jistě Alice. Půjdu si s tebou zatančit.” Jasper ji objal a políbil. Rychle jsem sklopila pohled ke svým rukám. Bylo mi trapně a zároveň jsem jim velice záviděla. Bohužel, takováhle scéna se mi stát nikdy nemůže. Já tak obyčejná a nudná holka, nemůže najít lásku života a to zvlášť když se mi ještě k tomu líbí Edward. U takového muže nemám žádnou šanci. Ale představa, že s Edwardem vstoupím po boku vedle něj. Do sálu plný toužících žen po markýzovi, mi dělal dobře. Všimla jsem si, že mě Edward se zájmem pozoruje. Vzhledla a usmála jsem se na něj.

„Pane, nezpůsobím vám problémy tím, že mě musíte doprovázet?” Edwardovi zmizel usměv. Aha, tak že mu je způsobím. Usměv mi také zmizel.

„Ano i ne, nevím co na to řekne Tanya, určitě se jí to líbit nebude, ale dávno jsem jí už řekl, že na ten ples s ní nepůjdu. Dělá naší rodině špatnou reputaci!”

„Reputaci? Jestli je to ta, stejná žena, kterou jsem viděla z okna, tak nechápu jak vám může dělat špatnou reputaci. Podívejte se na mě” a ukázala jsem na sebe. Proti ní jsem byla úplná ošklivá.

„Každopádně se chová hodně vyzývavě a to pro naši rodinu není dobré. A vy nám uděláte rozhodně dobrou reprezentaci. A myslím, že dnes vypadáte skvěle.”

„Aha, děkuji.”

Dorazili jsme k zámku Versailles, když mé oči uviděli tu nádheru, spadla mi ústa a jen zírala. Povzdálí jen uslyšela, jak se mi Alice směje. Zámek byl obrovský, ale slovo obrovský bylo velice slabé, proti tomu co se přede mnou rýsovalo. Palác ze třech pater s obrovskými okny. Byl prosinec a všude byl sněhem pokryta, každá vrstva místa vystavena k nebi. Všude bylo mnoho kočárů, šlechticů a služebníků. Každý kočár byl pozastaven, aby ukázal svoji pozvánku. Všimla jsem si, že jsou zde dvě brány. A bylo mi vysvětleno, že jedna je pro blízké krále a ta druhá pro ty méně. Samozřejmě náš kočár byl poslán do brány krále.

Stanuli u jednou z obrovských masivních, zlatých schodů a tam jsme vystoupili. Stála tam garda, která nás vítala. Všichni byli stejně obléknuti a v ruce tasili šavle. Podívala jsem se na svoji polovičku a zrychlil se mi tep. Edward vzhledl a usmál se na mě. Ten tomu teda dal, ztratila jsem se v jeho úsměvu zapomněla na chůzi s dlouhou sukní a byla jsem ta tam. Letěla s měr k zemi. Zavřela jsem tedy oči a čekala na náraz. Po delší chvíli, jsem nic neucítila a tak jsem vzhlédla. Edward na mě zhlížel v očích měl jiskřičky pobavení. Až teď jsem si uvědomila, že mě drží kolem pasu a všichni kolem se na nás dívají. Proč já? Vážně, tohle se může stát jen mě, nikomu jinému. Edward mě vytáhl na nohy a pokračovali v cestě.

„Edwarde děkuji a zároveň se vám omlouvám.” Zašeptala jsem mu. On v zhlédl a šlo vidět, že něčemu nerozumí.

„Isabello, proč se mi omlouváte? Vždyť se nic až tak hrozného nestalo, jen vaše sukně se připletla mezi nohy a za to při vašem štěstí nemůžete.”

„Nechci vám kazit reputaci.” Začervenala jsem se. Svoji červeň na obličeji nenávidím!

„Tím, že upadnete a já vás zachytím mi nekazíte reputaci.” Dál jsme šli už mlčky.

Naše jména byly uvedena v sále a my vstoupili. Byl mi poskytnut nádherný výhled z balkónku. Pod mnou byl ohromný sál, kde tancovali nádherné páry s přepychovými šaty. Po pravé straně byl masivní stůl plný jídla a pití. Schody, po kterých mé přepychové boty šly, byly z mramoru a pokryté červeným kobercem. Náš stůl ležel uprostřed, mezi mnoho dalšími. Edward mě dovedl k vybrané židli, odsunul ji a já se posadila. Všichni ostatní učinili tak též. Kolem dokola vedli nepodstatný rozhovor, proto jsem neposlouchala a dívala na tu nádheru. Přála jsem si, jen aby mě někdo nevyzval tanci. Neumím tancovat hlavně proto, že moje nohy jsou levé. Bohužel mé štěstí, jako vždy nebylo na mé straně. Markýz se postavil, natáhl ke mně ruku a zeptal se.

„Hraběnko, mohu vás vyzvat k tanci?” Oči mi málem vypadly z důlku.

„Hmm, já neumím tancovat. Nechci vás odmítnout, ale doopravdy tancovat neumím.” Najednou se všichni tvářili pohoršeně. Alice prolomila ticho.

„Každá pravá dáma musí umět tancovat, vy jste neměla učitele?”

„Ano, měla jsem učitele, ale naše země je zaměřena na jinou výuku.” Mám jim snad říct, že mé učení se skládalo z biologie, francouzštiny a jiných? To bych tomu dala. Musela jsem se zasmát. Očividně Edwardovi to bylo jedno, jestli umím či neumím tancovat, stále trval na svém.

„Nuže hraběnko, čekám na vaši odpověď.” Co jsem měla dělat? Měla jsem nějakou možnost?

„Ano, přijímám. Ale pod jednou podmínkou, že mě to musíte naučit.” Edward se sebevědomě usmál.

„Pro vás cokoliv Isabello.” Řekl svůdným hlasem. Vzal si moji ruku a vedl mě na taneční parket. V duchu jsem se modlila, abych nespadla. A k mému pádu by rozhodně pomohly moje nádherné šaty. Zastavil a já na markýza vzhlédla.

„Hraběnko, musíte dělat přesně co já. Chci vám velice vypomoct, aby jste znovu neupadla.” Vzal mě kolem pasu, lehce mě nadzvedl a mé krásné střevíčky přistály na těch jeho. Podívala jsem se na něj jestli to myslí vážně. Jen přikývl hlavou na souhlas. A dali se do výru tanečního večera. Nevěřili by jste mi, jak mi bylo. Přímo nádherně, jako v pohádce, která doopravdy existuje za propadlinou ve sklepě. Cítila se jako doma, v bezpečí. Vítr tancem nás ovíval, rozhazoval Edwardovu vůni. Ta vůně byla samého blaha. Úžasné! Podívala jsme se mu znovu do obličeje, ale najednou jeho pohled byl úplně jiný. Nebezpečný. Jeho oči zčernaly. Ucítil jak jsem ztuhla a tanec ukončil. Provedla jsem snad něco? Naštěstí tuhle divnou chvíli někdo prolomil. A ten někdo byla markýzova přítelkyně. Dívala se na mě stejnou zabijáckou nenávistí, jako před chvíli Edward. V rychlosti jsem se probudila a představila se.

„Těší mě lady Tanyo. Markýz Edward mi o vás povídal. Mohu se představit? Já jsem hraběnka Isabella Marie Swam de La Holl.” A lehce s uklonila. Šlo vidět, že se oba uklidnili.

„Těší mě.” Jen přikývla a to bylo vše. Tak a teď rychle musím zmizet, nemůžu se ani na jednoho dívat. Zde prostě nepatřím.

„Omluvte mě. Musím si odpočinout.” A vydala se zpět ke stolu. Dlouhou chvíli se nic nedělo. Občas na mě někdo promluvil a já odpověděla. Jinak pozorovat teren byl teď moje stálá činnost. A nemohla si odpustit párkrát – stále koukat na Edwarda a jeho nádhernou přítelkyni. Nuda byla nesnesitelná, tak jsem si řekla, že se půjdu projít. Vydala se na krásnou zahradu, kde byl všude sníh. Byla zima, ale mě to nevadilo. Dobrou chvíli mi procházka byla příjemná, ale pak jsem se rozhodna, že zase půjdu zpět. Ale něco jsem zaslechla a vydala se za hlasy. Uviděla Edwarda s Tanyou, jak si nahlas a rozčíleně vyměňují názory. Skrčila jsme se za zdí a poslouchala, ani nevím proč jsme to dělala a pozdě si uvědomila, že to bylo špatně.

Tanya hulákala.

„Jak si mi to mohl udělat? Takhle se ukazovat s jinou! Teď moje pověst nebude zrovna nejlepší. Vypadá to jako kdyby si mě odkopl!”

„Tanyo, prosím tě nech toho!” Edward byl skoro klidný.

„Ne Edwarde, nenechám! Myslela jsem, že se milujeme, ale jak vidím z tvé strany je opak! Edward já tě miluji, nechci tě ztratit! Ona snad je něco víc než já?” Ajaj, to je asi řeč o mě.

„Vždyť mě neztratíš. Nevím co tě to napadlo. Ona pro mě nic neznamená. Bohužel moje rodina ji přijala pod svá křídla a já s tím nic nenadělám.” Když jsem to uslyšela, hrozně mi bodlo u srdce. Hned mám jasno, že u něj nemám, žádnou šanci. Vlastně to co právě řekl, už žádnou šanci nechci. Láska neláska. Ale milovat ho budu stále! Otočila jsem se, bohužel má sukně udělala právě to co jsem nechtěla a já upadla. Samozřejmě mě Edward uviděl. Dál jsme už neuvažovala, rychle se postavila a utíkala zpět. Nechci ho už nikdy vidět! Nenávidím ho!

EDWARD

Tanya mě vytáhla ven, že si chce semnou promluvit. Ach jo, dneska mě vážně nudí. Radši bych byl u našeho stolu a bavil Isabellu, když vidím jak se nudí. Je vážně nádherná a hlavně, když se začervená. Červená se pořád a proto je úchvatná stále. Hřeje mi mrtvé srdce, když její srdce se rozeběhne na plné obrátky a hlavně to působím já! I když, bych to neměl dovolit – jsem hrozný sobec, chci ji jen pro sebe! Nejhorší je to, že já jsem zrůda a ona člověk – křehký člověk. Zkoušel jsem se jí vyhýbat, nejde mi to. Táhne mě k sobě, jako magnet. Uvažoval jsem, krátkou chvíli a podíval se na Tanyu, co mi chce. Vlastně jsem to věděl… je fakt nudná, jak malé dětsko. Vše musí být po jejím. Rozkřikla se na mě.

„Jak si mi to mohl udělat? Takhle se ukazovat s jinou! Teď moje pověst nebude zrovna nejlepší. Vypadá to jako kdyby si mě odkopl!” V duchu jsem si představoval, jak jsem ji mohl zhoršit pověst, když jí má zničenou už dávno.

„Tanyo, prosím tě nech toho!” Bylo mi to úplně jedno, otravovala mě.

„Ne Edwarde, nenechám! Myslela jsem, že se milujeme, ale jak vidím z tvé strany je opak! Edward já tě miluji, nechci tě ztratit! Ona snad je něco víc než já?” To mě vyvedlo z míry. Proč se ptá na moji Isabellku? Nechci, aby měla nějaké podezření, ona je schopna udělat, komukoliv a cokoliv. V její mysli jsem nic nenašel.

„Vždyť mě neztratíš. Nevím co tě to napadlo. Ona pro mě nic neznamená. Bohužel moje rodina ji přijala pod svá křídla a já s tím nic nenadělám.” Zaposlouchal jsem se pořádně do její mysli co na to řekne. Ulevilo se mi. Ale zároveň jsem uslyšel něco úplně jiného, co by zde teď nemělo být. Rychle ťukající srdce. Zatajil jsem dech. Po chvíli se ukázalo, že jsem měl pravdu.Upadla a viděl její nádherné čokoládové oči, že jsou hodně bolestné. Isabella nás poslouchala, proč? Slyšela všechno? Podle jejího srdce ano. Co teď?

Vydal se zpět z Tanyou, ale nemohl se ani podívat na Isabellu, protože ke mně přišel králův sluha a zavedl mě k němu. Uklonil jsem se s velkou poklonou. Král naznačil, abych si k němu přisedl.

„Zdravím tě markýzi Edwarde.”

„Potěšení je na mé straně.”

„Musím tě o něco požádat, je to velice důvěrné – bude to jen mezi mnou a tebou.”

„Ano, jistě.”

„Pošlu tě pro věc, která závisí na celém království. Jedná se o medailon. Je ukryt. Mohu se na tebe spolehnout? Je to hodně důležité, pokud se o tom někdo dozví, dokázal by ten dotyčný zničit celé království.”

„Jsem k vám službám.” Dál jsme hovořily o důvěrné misi. Když král ukončil náš hovor, zamířil jsem přímo k našemu stolu. Ale Isabella tam nebyla. Šel ji hledat, chtěl jsem vše vysvětlit nebo spíš omluvit. Našel jsem ji jak hovoří s lordem Sebastiánem, to mě naštvalo! Upoutalo mě i to jak on s ní laškoval. Vyloženě ji nabízel postel.

Můj směr byl jasný vše zarazit. Isabella je jen moje!

5. Kapitola

Autor: PrincessSofie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Časem nezměněni 4. Kapitola: