Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Časem nezměněni 3. kapitola

09.01.2010 (08:15) • PrincessSofie • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1235×

3. Kapitola – utopená v životě

A s výkřikem jsem se posadila na postel. Cože, co se stalo, kde to jsem? Já se bojím, pomoct, pomozte mi někdo!

Můj mozek přestal pracovat a já se ocitla na pokraji svého rozumu, jinak se tomu taky říká, že se ze mě stal blázen. Začalo to tak, že jsem se probudila a nevěděla, kde se tu vzala, v nádherném ve zlatě ozdobeném pokoji, všude byl přepych, který v naší době nebyl normální. Mé oči těkaly po místnosti panikou a mozek s myšlenkami začal pracovat. Co se vlastně stalo? Stále dokola, se mi opakovalo, že jsem v jiné době s jiným životem. Ne a ne, tomu uvěřit. Po delší době a brouzdání po pokoji – v mé komnatě, když mé tělo bez duše se octlo u okna. Z mého okna jsem se koukala na muže, který držel uzdu koně, na kterém byla stejně nádherná žena jako on.

Já se zamilovala. Cože? Já se zamilovala? Jak mě to mohlo napadnout? V žádném případě, se nemohu zamilovat, tak do dokonalého může, kterého jsem viděla! Byl stvořený pro moji dobu na přední stánky těch nejlepších časopisů. Vysoký a ve vlasech měl snad rovnou čtyři odstíny barev, medovo – zrzo – červeno – hnědou. Byl prostě nejkrásnější muž v mém dosavadním světě. Co mě trochu zmátlo, byla jeho bělostná pleť – stejná jako ta má a touha k němu. Dobrou chvíli se na ten dokonalý pár dívala. Žena, seskočila z koně a vrhla se na mého boha. Mého? Hned jsem tu myšlenku zahnala a pocítila neznámí pocit, bolest a zradu, ale proč? Došlo mi, že žárlím. V té chvíli bůh se mým směrem natočil, vypadalo to, jako kdyby mě viděl. Na malý moment na mě koukal, nevěřícností a se zájmem, ale pak se jen zamračil a předvedl s jeho přítelkyní dokonalý kolotoč, radost a smích. Já se odvrátila od okna a začala blouznit dál. Přicházely ke mně pocity, které jsem v životě ani nepoznala.

Můj strach šel do tak ohromných pocitů, že mě ani kdysi nenapadlo, že tak velký strach existuje. I beznaděj, pocit samoty a bolest hlavy. Dostala jsem se, tak do špatného duševního a psychického zdraví, že můj život byl v ohrožení a začala vidět v té velké a nádherné samotné komnatě stíny, postavy. Ze začátku můj strach z nich byl tak silný, že jsem v křečích pláče a dost hlasitými výkřiky probudila celý dům.

Uplynula nějaká doba a já na tom byla čím dál hůř. Má mysl byla tak otupělá, že většinu času jsem hleděla do stejného místa a nevěnovala se života kolem mě. Chodili mě navštěvovat, dodávali jídlo, které vždy bylo stejně netknuté, ale semnou nehnuly. Jedné mé přání bylo, že se chci dostat zpátky do svého starého života – do doby za třista let. Nic jiného pro mě nebylo a nežilo.

Postupem času mé noční vidiny došli do takového stádia, že postavy, které sdílely moji noc, byly už i součástí toho všeho, nebála jsem se jich. Jednou večer se to vše změnilo, nejenom ten večer, ale celý život. Spala jsem, ale spánek byl lehčí, tak že mě probudilo ostré světlo naproti mé posteli. Vzhlédla jsem a uviděla jasné modro-bílé světlo, ve kterém byla postava z mnoha, které jsem vídala. Později mi došlo, že to nebyla postava, ale jaká si osoba – anděl či ďábel? Tenká jak dětská ručka a vysoká dva metry – do dnes nevím, co to bylo zač, ale vím, že mi zachránila život, ale zároveň se už víc nemohla bát. Myslela jsem, že je to má smrt, že si pro mě už jde. Vlastně jsem byla ráda, že můj život končí. Dvě hodiny jsem se strachovala a cítila, jak kolem mě proudí teplo a zima a v jednu chvíli mi i připadalo, že mě to modré světlo dusí a pak... Zdál se mi sen. Sen, který mě pronásledoval do mých desíti let.

Ve snu jsem se octla v nádherném přepychovém domě s milující rodinou a já k nim cítila totéž. Byla jsem moc šťastná. Sdílela jsem s nimi nějaké tajemství. Neuvěřitelnou rychlostí ke mně přiběhla drobná dívka s tmavými vlasy a s elfím vzhledem a v rukou nesla obrovské zrcadlo. Já se do něj podívala, ale uviděla jsem neznámou osobou, která mi nebyla podobná. Stála tam, žena s bílou, jemnou pletí, s krásnými hnědými vlasy. Ale co mě překvapilo, že má pokožka se stále lišila - jemně zářila.

Z mého snu mě vtrhly lomcování, vzhlédla jsem a uviděla nad sebou celou rodinu, která byla semnou teď ve snu. Cvak, cvak – najednou mi vše začalo zapadat, do všech správných životních přihrádek. S touhle rodinou Cullenů, jsem se měla potkat a zrovna tak i v tomto časovém rozmezí v 17. století. Ach jo, vážné se ze mě stal blázen. Holt musím vše brát, tak jak je a se vším se poprat. Nemůžu stále jen blouznit a čekat než mě dostihne smrt či nic.

Dívala jsem se do jejich nádherných obličejů, na kterých byla vidět bolest. Ptala jsem se sama sebe, z čeho jsou tak smutní a najednou mi docvakl další dílek – jsou smutní, protože Já jsem smutná! Lehce jsem se začervenala a usmála a rozhodla se, že je potěším.

„Dobrý den, hmm – poledne? Večer?” sakra, sakra, tak tohle mi zrovna nevyšlo. Podívala jsem se na novou rodinu znova a všichni se usmívali od ucha k uchu. První prolomil ticho Emmett.

„Spící hraběnka se nám konečně probudila.” Spadl mi kámen ze srdce.

„Ano, prosím. Myslím, že je čas se zvednou na své vlastní nohy!” Všichni jen přikývli.

„Omlouvám se, že jsme u vás tady všichni, ale vaše volání a zoufalé vzlyky, byly neobvykle silnější než ty ostatní, které jsme od vás slyšeli. Hodně nás to vyděsilo.” Řekl Carlisle.

„Nemusíte se omlouvat, jsem vám vděčná za vše, co pro mě děláte.”Řekla jsem a vzhlédla. Uviděla jsem, jak se můj princ otáčí a bez dalšího pohledu a rozloučení mizí z mé komnaty. Zesmutnila jsem. Zmýlila jsem se, všichni o mě jeví zájem, jediný markýz ne! Vlastně se ani nedivým, když se podívám na markýza Edwarda a na mě – obyčejnou holku. Srovnání je takové, že Edward je Ferrari a já Trabant. Aspoň já si tak připadala. Z mého přemýšlení mě vytrhla Alice.

„Isabello, jste v téhle komnatě už dva měsíce. Nemyslíte, že je čas vyjít ven? Měla bych plán. Co vy na to?” Pane jo, dva měsíce jsem promarnila.

„Ano, jistě a ráda. Ale chtěla bych vás poprosit, abyste mi říkala Bello, jsem na to zvyklá.” A najednou mi to došlo. Musím hledat tu cigánku, abych se mohla dostat zpět! Ano, přesně tak, budu hledat, ale kde? Vždyť Francii vůbec neznám. Nějak to snad udělám… nemohla jsem dál zdokonalovat svůj plán, protože Alice mě začala tahat z postele a zároveň jsem si všimla, že tu zde zůstaly jen Esmé a Rosalii. Jen samé dámy se skutečnými tituly a ohromnými šaty.

Alice na sobě měla toaletu fialkové barvě, Rosalii měla róbu v jasně žluté, Esmé zapůsobila zas jemně žlutou se tmavě zelenou. Všechny měly rukávy k loktům, ze kterých vysely krajky skoro až k dlaním, živůtek byl těsný kolem jejích těl, ozdoben spousty kytiček vyšitých z perel, stuh, diamantů, safírů. Sukně byla velice nadýchaná, ale v té době se takhle nosila stále -  všem sahala až na zem a od zad se jim rýsovala vlečka ve stejné barvě šatů.

„Bello máme pro vás překvapení. Byli jsme pozváni ke Králi na zámek Versailles, kde se koná ples!” Alice vypískla nadšením. Já se přitom zděsila! Král, ples a můj vysněný sen Versailles. Zámek, který se v této době teprve vybudoval, uvidím ho na vlastní oči. Doopravdy jsem se zbláznila!

Dámy beze slov mi pokynuly, abych je následovala. A tak jsem šla.

Přišly jsme do něčeho, co vypadalo jako šatna. Byla tu spoustu skříní, truhlic a skříněk nacpaných k prasknutí vším možným. Látky, stuhy, šperky, spony a všechny možné i nemožné šaty; připadala jsem si jako v muzeu módy. Bylo tu vše, na co si jen člověk vzpomene.

Na hromádce v rohu jsem zahlédla světle modrý kabátec, v němž byl oblečen Edward, když jsme se poprvé setkali. Naproti oknu bylo velké zrcadlo v bohatě zdobeném rámu, zabudované do nádherné vyřezávané toaletky s malou, sametem potaženou židličkou.

Cullenovi musí být asi dost bohatí, zrcadla jsou v této době vzácnost! Byla jsem nadšená, milovala jsem starožitný nábytek. To, že tyto starožitnosti byly nejspíš nové a podle poslední módy, mi vůbec nevadilo, naopak. A když jsem spatřila to, co po chvíli přinesla Alice, měla jsem chuť výsknout radostí.

Byly to přenádherné šaty pošité modrými třpytivými kamínky, vyšívané stříbrem. Vypadaly, jako letní nebe; nikdy jsem neviděla krásnější látku, ani v případě šatů Edwardovy přítelkyně.

Když jsem byla mala, vždycky jsem si hrávala na princeznu, ověšovala se záclonami a desítkami náhrdelníků z falešných perel z babiččiny krabičky, ale teď jsem se stávala princeznou doopravdy. Žádné náhražky, všechno byly originály nevyčíslitelné hodnoty. Měla jsem tušení, že takové šaty by stály jistě víc než nový mercedes.

Rosalii mi spletla vlasy do několika menších pramenů a pomocí šikovných vycpávek, drátků a jehlic mi na hlavě vytvořily vysoký elegantní účes, z nějž mi spadalo několik pramenů na ramena. Celý účes byl propleten šňůrkami modrých perel a několika hřebínky s modrým kamínkem. Rovněž náušnice s náhrdelníkem perfektně ladily. Samozřejmě šperky, které mě zkrásňovaly, byly diamanty.

Když dílo bylo hotovo, vzhledla jsem do zrcadla. Kéž by, jste mě mohli vidět! Nevypadala jsem jako princezna, ale jako samotná královna. Šaty, které jsem měla na sobě se vůbec nepodobaly těm, které jsem si zkoušela ve své době. Jakoby je šil sám bůh.

Byly jsme všechny připraveny, otevřely dveře a tam stáli…

4. Kapitola

Autor: PrincessSofie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Časem nezměněni 3. kapitola: