Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Časem nezměněni

24.12.2009 (19:30) • PrincessSofie • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2629×

Časem nezměněni

Předmluva

Příběh, který vám chci vyprávět, se doopravdy stal. Asi mi neuvěříte, ale nebudu vám to zazlívat ani se vám moc nedivím. Budete mě považovat za lhářku, ale s tím jsem počítala. Věřte mi, že i já pochybovala, zda mám zdravý rozum a celou dobu nesním. Vše co jsem prožila, se vymyká zdravému rozumu a zemské přitažlivosti.

To, co se mi stalo, nedokážu nijak vysvětlit a ani ti nejlepší vědci by nenašli správnou teorii. A proto chci, celé mé vzpomínky zapsat, abych si je navždy zapamatovala a zároveň se o ně podělila s vámi.

Mé vzpomínky jsou nezidealizované, neupravené a nezapomenutelné. Boj o život, mi ukázal jiný pohled na svět.

Žádám vás o prominutí mé nevědomosti, nechápavosti a neschopnosti porozumět všemu.

Kapitola 1.

Mí nejbližší o mně často říkávali, že nejsem úplně normální. Vždy jsem se lišila od ostatních. Svým způsobem má mysl poletovala jinde než ostatní v mém věku. Nejspíš mé představy přišli úplně sami, jako kdybych se pro ně narodila, ale při tom nechápu, co dělám v 21. století. Mé sny se točily kolem doby Krále slunce – Ludvíka XIV.

Byla to jako by má bublina, do které nikdo nikdy nevstoupil, ale když se to tak vezme, přála jsem si mít k sobě člověka, kterému se budu moct svěřit, popovídat. Snaha o přátele byla marná, protože v mé fantasii byl jiný život, do kterého se nikdo nehodil. Samozřejmě spousty kluků se zkoušelo nejen kamarádit, ale chtěli něco víc, bohužel pro ně a bohudík pro mě neuspěli. Nikdo nedokázal dobít mé srdce, nevím proč a v hlouby duše jsem cítila, že na mě někdo čeká. A já si řekla, i kdybych měla čekat tisíc let, já si počkám. Věřím, že pravá láska existuje.

Ve Francii, ve které pobýval samotný král Ludvík XIV., v té době se stavěl krásný zámek Versailles, nosily se nádherné, přepychové a neschopno nositelné toalety z těch nejemnějších prací té doby.

Jak šel čas, já postupně dospívala a ze snílka se stal fanatický knihomol. To byl i důvod a vrhla se na studium, se skutečnou a fascinující historií. Proto nebyl nikdo překvapen a začala studovat na francouzském gymnáziu se zaměřením na dějiny francie a francouzského jazyka.

Ke konci druhého ročníku studia se stal první zázrak - vybrali mě, jako nejlepší žáka na tří týdenní výlet do Francie a dalších pár studentů. Byla to skutečnost, doopravdická skutečnost, splnil se mi můj sen. Mít tak velkou radost, jaká mě obšťastňovala, nebylo vůbec normální a proto mé věci do Francie byly sbaleny tři měsíce předem.

Nastal čas odjezdu, má matka Renée a otec Charlie mě napakovaly do auta a odvezli na letiště. Loučení s rodiči bylo dojemné, vidět mámu jak se plní oči slzami a chtějí vytrysknout.

„Bello bude mi po tobě smutno" chovala se, jako kdybych měla odletět a nikdy se už nevrátit – od pravdy jsem daleko však nebyla.

„Mami vždyť to jsou jen tři týdny" Renée se podívala znovu, slzy už nevydržely a přetekly, už se zmohla jen mě obejmout. Charlie stál za Renee a pozoroval naše dojemné divadýlko a usmíval se, než promluvil.

„Bells, dávej na sebe pozor, víš jak to je s tou tvojí rovnováhou," a usmál se ještě víc. Já jen přikývla. Zamávali si a já pospíchala k letadlu.

Let nebyl pro mě moc dlouhý. Přemýšlení během letu bylo uklidňující, vymyslí mi poletovalo, kam všude se musím podívat. Plány a kresby mapek na všechny památky z Francie, zapadaly na každé vykreslené místo v mé hlavě. Přistání bylo hladké a mohla vystoupit, počasí nebylo zrovna nejteplejší, ale tomu se nedá divit, byl konec září. Pro lepší náladu aspoň svítilo sluníčko. Věřte, že by mě nedokázalo odradit od mého snu a skvělé nálady jakákoliv živelná pohroma, vždyť na takový výlet čekám celý život.

Každý ze studentů tím pádem i já, jsme se měli dostavit do svého rezervovaného hotelu sami. Důvod? Aby, ohodnotili naše zkušenosti, jestli se umíme dorozumět a zároveň podívali na památky. Já se smála od ucha k uchu, nadšená tím, že francouzština pro mě byla jak rodný jazyk. Každý se vydal svoji cestou. Vyšla jsem z příletové haly a uviděla tu velkou Paříž, málem mé oči ji snědly, kolemjdoucí na mě koukali jako kdyby mi měli snad ty oči z důlků vypadnout, ohromená, takové slovo mi padlo na jazyk. Autobus kolem mě projel a neváhala jsem a nesedla. Musela jsem šetřit, měla jsem všechny peníze řádně rozděleny, aby mi vyšli na všechny památky, které jsem si naplánovala, tak že jsem šetřila. Většina studentů byla dost při penězích a jeli s taxíkem, já mezi ně nepatřila a vůbec mě to nevadilo, vždy jsem si nějaké peníze vydělala.

Při cestě do hotelu, jsem se zastavila do dvou kostelů a měla jsem naplánovaný ještě jeden. Když jsem vystupovala, proběhl kolem mě menší kluk, kterému jsem pořádně neviděla do obličeje, jak proběhl, vytrhl mi mou kabelku z rukou, nemohla tomu uvěřit, než jsem se vzpamatovala, kluk mizel v davu. Rázem jsem popadla kufr na kolečkách a běžela za malým zlodějem. Jako naschvál kolem dokola moře lidí, kolečka od kufru se mi zasekla a já skončila na zemi a můj obr kufr, který snad vážil čtyřicet kilo skončil na mě a kluk nikde. Zvedala jsem se ze země, byla jsem rozlámaná jak kolečka od kufru. Začala jsem se rozhlížet, zloděj byl pryč a já bez pasu, mobilního telefonu a peněz. Má dobrá nálada postupně odcházela neznámo kam a beznaděj přicházela.

Vyhledala jsem lavičku a posadila se. Potřebovala jsem si vše urovnat v mysli, jak vše udělám. Veškeré plánky k ubytovaní  byly v mé kabelce, když nemám žádný totožný průkaz k mé osobě, jak jim dokážu, že jsem to já Bella Swanová? Musím na policii, jiné řešení se mi v hlavě zatím nerýsuje.

Na lavičce sedím dobrou hodinu a neustále přemýšlím, co bude dál, když mě vyruší z mého naléhavého myšlení, stará, špinavá a otrhaná ženská. Vlasy měla černo-šedé, dlouhé a zacuchané s veškerou špínou, kterou snad za celý svůj dlouhý život našla po ulicích, obrovské oči na vrásčitém obličeji až jantarově zářily, zuby jsem ani nepoznala, že by nějaké měla. Její oblečení vypadalo hodně staře nejen špínou, ale taky tím jak vypadaly, od pasu dolů měla roztrhanou dlouhou nadýchanou sukni v hnědé barvě, pokud se ta barva dá tak popsat tou špínou a od pasu nahoru měla kdysi bílou teď už bronzovou košili s velkým výstřihem, kde se rýsovala velká poprsí, které byly sepnuty červenou vestou. Na krku, rukou, uších ji vysely různě dlouhé korále a ornamenty.

Připomínala mi cigánku z nějakých dávných dob. Neustále hleděla do mých očí a už mi docházela trpělivost, tak jsem na tu starou babiznu vyštěkla.

„Co chceš?" Baba na mě chvíli zírala a pak odpověděla.

„Slečinko, chcete splnit přání?" nevěřícně jsem na ní koukala. Byla jsem čím dál protivnější.

„Nechci, dejte mi pokoj!" To mi ještě scházelo přání a nějaká babka dobrodějka. Cigánka zakroutila hlavou.

„Jste zlá!" Nad tím jsem jen pokrčila rameny a vytáhla poslední dvě mince a hodila ji je.

„Na, tady máš a už běž" jen kývla.

„Tvé přání?" Ani jsem nepřemýšlela, co jsem řekla.

„Zařiď mi schůzku s Ludvíkem XIV. ať můžu sdělit, že ta jeho Francie je díra plných zlodějů!" Koukla jsem na cigánku a byla ta tam. Vypařila se jako vzduch, znovu jsem nevěřícně zakroutila hlavou, vzala své zavazadlo a pomalu mířila k policejní stanici skoro přes půlku města.

Už byla skoro tma, super to bude cesta hrůzy. Když cesta byla v první třetině, uviděla jsem stát na kraji temné ulice tři osoby, dva z nich byli vetší než ten jeden, malou chvíli jsem je pozorovala a nejednou uviděla, jak ten nejmenší z nich drží v ruce mou kabelku. Neváhala a rozběhla se za tou bandou, samozřejmě má zapomětlivá hlava zapomněla, že za sebou něco táhnu, zlodějíčci mě uslyšeli a každý se rozeběhl jiným směrem. Já měla zájem jen o jednoho, tak jsem se za ním vydala.

Dobrou chvíli utíkal jen po té ulici a pak vlezl do obrovského domu, šla jsem tam, kam šel on. Dům vypadal hodně staře, odhadovala jsem tak to 16. - 17. století. Měla jsem co dělat, abych nezakopla o trámy domu, kusy dřeva různých prken a dveří. Kluk utíkal nahoru po dřevěných schodech, které byly dost shnilé, musela jsem opatrně vystupovat nahoru, ale hluk dole, mě přiměl zěnit cestu nahoru a s radostí ji i vzdala a rozběhla se za zvukem. Tentokrát cesta byla o trochu bezpečnější , ale zase schody a z kamene. Stále jsem za sebou vlekla kufr, a myslela si, když ho někde nechám, že ten zlodějíček mi vezme poslední to, co tady mám.

Pospícham po schodech dolů, jakoby do sklepa, začalo se ochlazovat. Přede mnou stály dřevěné dveře, otevřela je a vešla. Uvnitř byly další schody, které dále vedly směrem dolů, obrátila se, že půjdu zpět, ale znovu se ozval ten zvuk, ani jsem nezaváhala a mířila za zvukem. Před mnou se objeví staré mahagonové dveř, které dřívější majitel nechal okovat železem, dodávaly jim masivnost. Váhala jsem, zda mám nebo nemám vstoupit. V hlavě mi naskakovali pro a proti, samozřejmě že proti vyhráli, ale pro ‚moje pro’ mě něco táhlo. Srdce mi začalo bít, které uvízlo až v krku, strach mě popoháněl vpřed a já se najednou ocitla uprostřed studené hladomorny. Na zdech vysely železné řetězy, nemusím se na ně ani podívat, a hned vím, na co byly.

Zima mě pohltila, chtěla se otočit s kufrem a vydat se zpět, protože zde nic nebylo, jen samé železo.  Nepodívala jsem se na zem, kdybych to udělala dřív než teď, zjistila bych, že je celá ze dřeva, prolezlá červotoči. Bohužel už bylo pozdě, udělala jsem krok, podlaha pod mnou zmizela a já se řítila do propasti. Kufr, který byl ke mně připoután, se řítil na mou hlavu. Než dopadl a skončil na mém spánku, mé oči upoutaly stín na konci dřevěných prken a já uviděla tu šerednou cigánku, která se mi vysmívá.

Když mé oči se začaly otevírat, má mysl byla otupělá, ale to co jsem uviděla…

 2. Kapitola

Autor: PrincessSofie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Časem nezměněni: