Někomu brzy, někomu déle, nebo třeba i nespravedlivě. Ale čas bere životy.
01.08.2010 (18:30) • AnneCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1941×
Věděla jsem, že jdu pozdě. Poznala jsem to nejen podle toho, že hodiny už dávno neukazovaly čas, kdy zde byl. Poznala jsem to podle toho, že smutek naplnil mé srdce. Zlomeně jsem se svezla na zem Volterského náměstí a poddávala se vzlykům. Jen pět minut! Jen pět minut mi zabránilo v tom, vidět znovu dokonalost jeho tváře.
Jen pět minut mi z života udělalo peklo ještě horší, než jsem dosud prožívala. Edward. Už ani není šance ho někdy uvidět. Nafialovělý kouř v aleji to dokazoval. Třesoucí rukou jsem pohladila prach, který tam zbyl. To zbylo z muže, kterého jsem milovala.
Vzlyky otřásaly mým tělem a slzy nešly zastavit. Nekonečná prázdnota se rozprostřela v mém nitru. Tohle není jeho osud! Doufala jsem, že Alice utekla. Nezaslouží si zemřít, já ano! Já za všechno mohu. To já skočila z toho pitomého útesu a nechala jsem, aby mi budoucnost zničila existenci. Aby zničila existenci jemu. Ne, ne, ne! To nemůže být pravda! Prosím, řekněte někdo, že je to jen sen! Řekněte, že se probudím a bude sedět u mé postele. Řekněte, že ho ještě někdy uvidím. Já nemohu žít ve světě, kde on neexistuje. Svět, ve kterém Edward není, nestojí za nic. Nestojím o svůj život, když tu se mnou není. Proč? Proč? Proč?!
Cítila jsem, jak mé srdce zpomaluje. Je to ten očekávaný konec? Jde zemřít žalem? Určitě to jde. Taková bolest se nedá přežít. Lehla jsem si na zem a prsty zanořila do popela. Pořád jsem cítila tu jeho vůni. Zavřela jsem oči. Jeho obličej se mi vybavoval lépe než kdy jindy. Jeho zlaté oči, odstín bronzových vlasů, dokonalý tvar jeho rtů, ten pocit, když mě líbal. To všechno tu teď bylo se mnou.
Probraly mě až ledové paže, které mě chytily za ruce. Ten dotyk mě neutěšil, na to byl stisk moc pevný. Vzhlédla jsem, nade mnou se tyčila vysoká postava v tmavém plášti. Bylo mi jedno, že mě teď možná zabijí, to jediné jsem si přála. K postavě se přidala další, malá jako Alice, ale zpod černého pláště vykukovaly světlé vlasy.
„Aro bude nadšený,“ špit dětský hlas. Mihotavě se mi vybavoval Edwardův hlas. Aro, Caius a Marcus. Noční patroni umění. Možná jsem měla být vystrašená, ale co nejhoršího mi mohou udělat, proměnit mě? To pomyšlení mi vyhnalo všechnu krev z obličeje a přimrazilo mě na místě. Jen okrajově jsem vnímala, že si někdo povzdechl a vzal mě do náruče. Je hloupost, aby mě proměnili, ale přece je tu možnost.
Roztřesenými prsty jsem pátrala po kapsách, až jsem objevila věcičku, která má pro mě právě cenu zlata. Malý drobný spínací špendlík, ale svůj účel splní dokonale. Té jedné noci stačila jediná kapka mojí krve, aby upoutala pozornost všech upírů v domě, a tihle nebudou mít tak dobré sebeovládání. Nedokážou odolat čerstvé krvi a já pak dostanu, co chci, smrt.
Cestu, kterou mě vedli, jsem nevnímala. Ani to, že mi chvíli zimou drkotaly zuby. Probralo mě, až jsem se ocitla na mramorové podlaze nějakého sálu s trůny. Poznala jsem muže, který ke mně natáhl ruku, aby mě zvedl. Aro. Při dotyku s mojí pokožkou mě zkoumal zamlženýma, nevěřícnýma očima. Měla jsem dojem, že zamumlal slůvko „štít“, ale jeho hlas byl příliš slabý.
„Z tebe by byl náramný upír, Isabello. Pověz, nechceš se přidat k nám?“ Slyšela jsem v jeho hlase naději, ale já ho musela zklamat. Jen stěží jsem zvládla existovat, natož být nesmrtelná. Kdysi dávno jsem po tom toužila, ale to pominulo.
„Já chci jen zemřít.“ Každé slovo jsem vyslovila samostatně. Aro se na mě zamračil.
„Odpusť, Bello, ale takové mrhání je nepřijatelné. Jako by nestačilo ztratit tak nadaného hocha, jako byl Edward, ale tvůj dar je příliš cenný, než aby byl zničen.“ Jeho slova mi docházela pomalu - chce mě proměnit v upíra, abych se navěky trápila?
„Dobře,“ stěží jsem na své tváři vykouzlila cynický úsměv. „Jak chceš.“ Rychlým pohybem jsem si špendlík zaryla hluboko do dlaně. Do očí se mi nahrnuly slzy, ale i přes ně jsem viděla, jak Arovi úsměv ztuhnul na rtech. S lačnýma, černýma očima se vrhl na můj krk. Ani jsem nevnímala bolest a pomalu se propadala do tmy.
„Děkuju,“ zašeptala jsem těsně před tím, než mě zahalila temnota.
Malé doplnění na žádost eMusky, které tam původně vůbec nebylo (Chtěla, abych napsala, jestli se setkají):
Ale ta temnota netrvala věčně. Naprosto překvapivě se pozvolna měnila, světlala, až to nakonec vůbec nebyla temnota, ale jas. Otevřela jsem oči do ostrého slunce, které mě příjemně hřálo na kůži.
Ležela jsem na naší louce a ne sama. Byl tu se mnou on. Usmíval se tak krásně a mě přemohlo veselí.
„Byl to jen sen?" zeptala jsem se, ale něco mi tu nesedělo. Oči, které mě propalovaly, byly jasně zelené.
„Ne lásko. Tohle je náš malý soukromý ráj," zašeptal a naklonil se ke mně, aby mě schoval do své teplé náruče.
Autor: AnneCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Čas zabíjí:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!