Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Caroline - 3. kapitola

12.11.2010 (19:30) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3206×

3. kapitola

V sedm ráno jsem vyběhla z domu, cestou v kavárně koupila laté a rovnou pokračovala do galerie. V sobotu měla proběhnout vernisáž jednoho mladého nadějného umělce a my s tím měli spoustu práce. Vybrat ta nejvhodnější díla, zkompletovat celou výstavu, zajistit občerstvení, pozvánky a spoustu dalšího.

„Ahoj, Jenny,“ pozdravila jsem majitelku.
„Dobré ráno.“ Rychle se na mě podívala a vrátila se zpět ke své práci.
„Jak to jde?“
„Ale jo,“ zamrčela si pod vousy. „David se na poslední chvíli rozhodl přidat pár děl, čímž nám to trochu zkomplikoval, protože musíme najít volná místa a některá díla vyřadit. Je to blázinec. Do toho pořád vyzvání telefon. Nevím, kde mi hlava stojí. Ještě, že už jsi tu.“ Z obličeje si odfoukla kadeř černých vlasů a dál se probírala fotkami obrazů připravených na výstavu. „Co myslíš? Zmatení nebo Noc v New Yorku?“ Do ruky mi strčila dvě fotografie. Chvíli jsem si je prohlížela, bylo to skoro jako vybrat si, které dítě máte radši. David byl vynikající malíř, čekala ho zářná budoucnost, tím jsem si byla jistá.
„Noc v New Yorku.“
„Věděla jsem, že to řekneš,“ usmála se a fotku založila. V kanceláři se rozdrnčel telefon. Jenny se tam zoufale zadívala.
„Vezmu to.“
„Díky.“

A tak to šlo celé dopoledne. V devět jsme otevíraly, a dva lidé si přišli koupit díla z naší stálé expozice. Do toho práce s výstavou. Ale líbilo se mi to. Ten ruch, zmatek. To všechno patří k téhle práci. A na výstavě přinese všechno naše úsilí své ovoce, nepochybovala jsem, že to bude úspěch. Tak jako všechno, co se zde odehrávalo.

Když Jenny před lety otevírala malou galerii, ani ve snu jí nenapadlo, že by se mohla uchytit. Chtěla zajistit zázemí pro mladé začínající malíře a různé jiné umělce, a protože měla na šikovné lidi čich, vyplatilo se jí to. Když jsem se do toho všeho zapojila já, už prosperovala a protože sama všechnu práci nestíhala, přijala mě. Dělám asistentku, prodavačku, uvaděčku a odbornou poradkyni dohromady. Stručně řečeno jsem taková holka pro všechno. Ale baví mě to. Navíc si vydělám peníze a nemusím tak být závislá na rodičích. Táta by se o mě určitě rád postaral, ale já se chtěla co nejdřív postavit na vlastní nohy. Což se mi docela povedlo.

Odpoledne mě čekala přednáška z obchodního práva a seminář z psychologie. To první nic moc a psychologie mi nevadila.

Třetím rokem navštěvuji New Yorskou univerzitu. Studuji právničinu, táta doufá, že po něm jednou převezmu firmu. Mě tento obor moc neuchvátil, ale dělám, co můžu. S učením nemám problém, ty právnický řeči mi do hlavy nalezou sami, v tom je ta výhoda. Vlastně si nemám na co stěžovat.

Jelikož jsem se v galerii zdržela trochu déle, měla jsem co dělat, abych to stihla. Kampusem jsem doslova proletěla a ve dveřích posluchárny jsem se srazila nějakým klukem. Zvedla jsem oči, abych se mu omluvila, ale ještě předtím jsem pohledem zkontrolovala okolí. Dobrý, profesor Kaufmann tu ještě nebyl.

„Pardon,“ řekla jsem a nahodila omluvný úsměv.
„Nic se nestalo, měl jsem dávat pozor.“ Jeho zelené oči se na mě smály. Považovala jsem tuto záležitost za vyřízenou a raději se rozhodla vyhledat nějaké volné místo. Učebna už byla docela plná, tak jsem si sedla dolů, abych měla výklad z první ruky.

Než přišel profesor, byla posluchárna totálně nacpaná. Vedle mě sedět ten zelenooček. Je zajímavé, že jsem si ho nikdy nevšimla. Ne, že bych si všímala svých spolužáků, bylo jich hodně a já moc nepěstovala společenské vztahy, ale někoho takového bych si určitě zapamatovala.

Kluk si všiml, že na něj koukám a zaculil se. Trochu jsem zrudla a podívala se před sebe.

„Jsem Cameron, Cam,“ představil se a natáhl ke mně ruku. Trochu pochybovačně jsem si ji změřila a nakonec přijala.
„Caroline.“

Dál už jsme mluvit nestihli, protože profesor Kaufmann dorazil a jízda začala. Mluvil hodně rychle a navíc se ještě ptal, a když člověk nevěděl, vypadal přede všemi jako naprostý idiot. Proto se vyplatilo dávat pozor a řekla bych, že toto byla jediná hodina, na které by bylo slyšet spadnout špendlík.

Dneska se hodina obzvlášť vlekla. Myslela jsem, že to nikdy neskončí. Když profesor zaklapl knihu a začal si balit věci, přišlo to jako vysvobození. Pár lidí si dokonce zavýsklo. Mathew by vážně koukal, jak to tady chodí.

Přesunula jsem se do učebny na seminář z psychologie, aspoň nějaké odlehčení. Hodiny psychologie byly klidné a pohodové. S profesorkou Gomezovou jsme si jen povídali a vlastně tak i cvičili psychologii. Dělali jsme různé práce ve skupinách a byla to zábava.

Domů jsem jela nabytá energií. Stavila jsem se v čínské restauraci pro večeři a plánovala si pohodový večer u nějakého filmu.

Jen co jsem zavřela dveře, mi začal zvonit telefon. Mathew.

„Ahoj.“
„Ahoj miláčku,“ řekl. „Jak se máš?“
„Dobře, teď jsem přišla domů. Dám si večeři a asi půjdu spát,“ oznámila jsem mu. Přesně tohle chtěl slyšet. Pokaždé, když byl ve škole, mi v tuhle dobu volával. Ne proto, že bych mu chyběla nebo tak, byla to prachobyčejná kontrola.
„Snad nejsi moc unavená?“
„Tak normálně.“ Ve skutečnosti se mi spát vůbec nechtělo. „A jak se máš ty?“
„To víš, hned jak jsem přijel, se toho na mě navalilo…“ A už povídal, klidně bych mohla telefon odložit a vzít ho za pět minut a mluvil by dál. Ale neudělala jsem to, přišlo mi to až příliš nezdvořilé. Raději jsem přístroj chytla mezi hlavu a rameno a večeři odnesla do kuchyně. Během servírování jsem párkrát souhlasně zamručela a zpozorněla jsem, až když se zmínil o slavnosti.
„Všechno už je naplánované, matka je výborná organizátorka. My dva přijedeme o den dva dřív, abychom rodičům pomohli. Matka s tebou počítá. Možná by ses u ní mohla příští víkend zastavit. Stejně nemáš co na práci,“ řekl, jako by nic. Tím mě urazil. Jak nemám nic na práci? On si vážně myslí, že bez něj sem úplně neschopná?
„Uvidíme,“ zahučela jsem spíš nesouhlasně.
„Miláčku, musím končit. Zavolám ti zase zítra. Dobrou noc,“ loučil se.
„Dobrou.“ Naštvaně jsem zakončila hovor.

Dobrá nálada byla ta tam, já si od něj nenechám řídit život.

Bez chuti jsem snědla skoro studenou večeři. Nebylo zase tak pozdě, tak jsem zavolala mámě, aby neřekla, že se ani neozvu, možná jsem doufala, že mi trochu zvedne náladu, ale když se zeptala na mého přítele, spolkla jsem vlnu rozhořčení, která se ve mně vzedmula a řekla jí, že je ve škole. Víc jsme to nerozebíraly a já se vymluvila na to, že jsem unavená a půjdu spát.

Místo toho jsem si napustila vanu, dala do ní pomerančovou pěnu a nechala se unášet na obláčku nádherné uklidňující vůně.

Další dny probíhaly v neustálém shonu a poklusu, přejížděla jsem z místa na místo. Škola, galerie, škola, galerie. Jenny si ze mě udělala poslíčka, takže jsem vyřizovala ještě její pochůzky. Výstava se každým dnem blížila a mě přišlo, že je kolem toho stále více zmatku. Do toho všeho mi ještě volala Ally, zda bych nepohlídala ve čtvrtek Jimmyho, že jdou na večeři s přáteli. Nemohla jsem odmítnout a ani jsem nechtěla. Tohle nebyla práce, byla to spíš radost.

Když jsem ve čtvrtek v pět zazvonila u Allyna domu, ozvalo se za dveřmi dětské cupitání a křik, že návštěvě otevře sám.

Nejdřív otevřel jen na malou škvíru, ve které se objevila jeho hlava, ale jakmile mě spatřil, rozrazil dveře dokořán, až bouchly o stěnu.

„Ahóóój,“ zavolal, jakoby stál několik metrů ode mě.
„Nazdárek,“ usmála jsem se. Na nic nečekal a už se mi šplhal do náruče. Dala jsem mu pusu a zase pěkně postavila na zem. Už nebyl to miminko, které se dá nosit. Teď se docela pronesl.

Chytil mě za ruku a táhl za sebou do domu. Sotva jsem zavřela dveře, už mi ukazoval svoje nejnovější auto. Dostal ho prý od dědy. Popisoval mi jeho funkce, a co všechno dokáže. Každičkou informaci jsem mu odkývala a bavila se jeho nadšením.

„Ahoj Caroline,“ přivítala mě Ally. Měla na sobě černé pouzdrové šaty, uzpůsobené tak, aby je mohla mít i se svým větším bříškem, a boty na jehlách, moc jí to slušelo.
„Ahoj.“
„Moc ti děkuju, že jsi přišla. Táta dneska nemůže a ty jsi jediná, s kým je Jimmy ochotný zůstat,“ děkovala mi.
„To vůbec nestojí za řeč. Vždyť víš, že to dělám ráda.“
„A jak se vůbec máš? Od narozenin jsem o tobě neslyšela?“ ptala se a přitom si připínala do uší náušnice.
„Dojdu pro Boba,“ oznámil mi Jimmy a zmizel.
„Je toho teď dost. V sobotu budeme mít výstavu, takže je práce nad hlavu, do toho škola.“
„Nikdy jsem nepochopila, proč jsi začala studovat právničinu. Nic proti, zlato, ale to není nic pro tebe, navíc tě to nebaví,“ řekla.
„Ale baví.“ Nevěděla jsem, jestli přesvědčuju ji, nebo sama sebe. „Navíc z toho má táta radost. Plánuje, že za něj jednou převezmu podíl ve firmě.“
„Říkej si, co chceš, ale nejsi to ty. Tohle není tvůj život.“
„A co je můj život?“ vyletěla jsem hlasitěji, než jsem měla v úmyslu.
„Malování,“ odpověděla s jistotou v hlase. „Měla bys malovat. Byla jsi… jsi tak šikovná. Hezčí obrázky jsem neviděla.“
„Ne, malovat už nebudu. Nikdy,“ zavrhla jsem to.
„To se budeš do konce života trápit?“
„Já se netrápím,“ odporovala jsem jí.
„Ale ano. Rok od roku jsi smutnější, jen když mluvíš o galerii, objeví se ti v očích to staré nadšení. O Mathewovi vůbec nemluvím. Caroline,“ sedla si vedle mě a vzala mě za ruce, „Tyler by chtěl, abys byla šťastná. Přál by si, abys dál malovala, měla výstavy, dělala to, co máš ráda. Měla přátele.“

Do očí se mi opět dostaly slzy. Nechtěla jsem tohle poslouchat. To, co říkala, bylo před tím, před Tylerem. Můj život už nebylo malování. Bude ze mě právnička a hotovo.

„Caroline.“ Ally mě pohladila po tváři. „Udělej s tím něco, než bude pozdě,“ přemlouvala mě.
„To nejde. Takhle je to správné,“ stála jsem si na svém.

„Jsem doma,“ zavolal ode dveří Peter. Rychle jsem si otřela oči a šla ho pozdravit. Ally ho vyhnala, aby se převlékl a já se vydala za Jimmym do pokoje.

Seděl na zemi a prohraboval se mezi vojáčky.

„Myslela jsem, že jdeš pro Boba,“ řekla jsem. Bob byl králíček, kterého jsem mu koupila, když se narodil. K mé pýše byl jeho nejoblíbenější.
„Jo, ale myslel jsem, že si budeme hrát s vojáčkama.“ Děti.

Než byl čas jít spát, prohrála jsem na celé čáře dvě bitvy a musela přečíst tři pohádky. Pak pusa na dobrou noc a konečně upadl do říše snů. Chvíli jsem ho pozorovala. Vypadal tak klidně a bezstarostně. Záviděla jsem mu. Jeho život byl zatím tak jednoduchý.

Sedla jsem si v obýváku na pohovku a zavřela oči. Přemýšlela jsem o rozhovoru, co jsem vedla s Ally. Vím, že to nemyslela špatně, ale já jinak nemůžu. Prostě to nejde. Takhle to je a tak to i zůstane. Budu studovat a stanu se právničkou. Nastoupím u táty ve firmě a až odejde do důchodu, převezmu jeho místo. Takhle jsme se spolu domluvili a tak to bude.

Pamatuju si, jakou mu moje rozhodnutí udělalo radost. Jak na mě byl pyšný, když jsem se tak rozhodla. Všichni ostatní se zdáli překvapení, ano, nikdy jsem o podobný obor neprojevila zájem, ale tenkrát se mi to zdálo jako ta nejlepší volba.

Do galerie chodím pracovat teď a to mi musí stačit. Mojí budoucností prostě není umění.

Předpokládala jsem, že si vezmu Mathewa, i když jsme o tom zatím nemluvili, ale táta se zmínil, že to bylo výborné, firma by se začala spojovat. Moje budoucnost byla celkem jasná, svatba se Mattem, práce v otcově firmě, časem si pořídíme děti a budeme žít… snad šťastně, aspoň trochu, až do smrti.

Se svým životem jsem… smířená. Zní to hrozně, ale není to tak strašné. Je to můj život a já ho budu žít dál. Prostě beru věci tak, jak jsou, tak, jak přicházejí.

Další kapitola je za Vámi, snad jste to přežili. Prosím o trpělivost, já se k tomu podstatnému dostanu, ale bude to ještě tak dva tři dílky trvat. Nějak mi trvá, než se vykecám a hlavně nemůžu jít hned na věc...

Snad se Vám kapitola aspoň trochu líbila a odměníte ji komentem. Díky

2. kapitola     SHRNUTÍ     4. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Caroline - 3. kapitola: