Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Caroline - 26. kapitola

19.02.2011 (11:15) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2999×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

26. kapitola

Ležela jsem v posteli a tupě zírala do stropu. Tohle byl můj program posledních pár dní. Nevím, kolik jich bylo, čas mi splýval, stejně jako všechno okolo. Byla to velká rozmazaná šmouha.

Byla jsem sama, tak strašně sama, jako nikdy v životě. V hlavě jsem měla prázdno, zakazovala jsem si přemýšlet. Bála jsem se toho, jako už dlouho ničeho. Bála jsem se, že pak budu muset pochopit, žít s tím a brát to jako běžnou věc, ale to jsem nedokázala.

Zazvonil zvonek. Nechtělo se mi odpovídat, ale ať už to byl kdokoliv, byl neodbytný. Povzdechla jsem si a zvedla se z postele. Z toho rychlého pohybu se mi trochu zamotala hlava a udělalo černo před očima, přidržela jsem se postele a pak pomalou chůzí pokračovala ke dveřím.

Podívala jsem se kukátkem, abych předešla nepříjemným setkáním a uviděla Ally s kočárkem, jak si podupává nohou. Odhodila si vlasy z tváře, znovu zmáčkla tlačítko a zvonek se opět rozeřval jako na lesy, abych to zastavila, otevřela jsem dveře.

„Ahoj, zvoním tu a nikdo neotevírá, co je s tebou?“ ptala se hned na úvod. Pak se na mě zadívala přimhouřenýma očima a dodala: „Ty máš ránu!“ Zamračila jsem se na ni, jestli přišla jen kvůli tomu, tak zase může jít. „Můžu dál? Volala jsem ti na mobil, ale máš ho vypnutý. Bála jsem se.“

Ano, mobil jsem vypnula, kdyby náhodou někoho napadlo mi volat, Ally jsem tím zrovna nemyslela, ale došlo mi, že jsem tím odstřihla všechny, i když to tam bylo možná lepší, protože kdybych se teď měla setkat třeba s mámou, nevím, jak bych to zvládla.

Ustoupila jsem jí, aby mohla vjet s kočárkem, a když kolem mě procházela, nakoukla jsem dovnitř. Malá spala a vypadala jako andílek, ručičky kolem hlavy, pusinku pootevřenou. Natáhla jsem ruku a prstem ji pohladila po sametově hebké tvářičce.

„Tak co se děje?“ vyrušila mě z rozjímání Ally. „Vážně nevypadáš dobře. Viděla ses? Ty kruhy pod očima, jsi bledá, o vlasech a oblečení radši nemluvím. A navíc tu máš jako v kobce,“ ohodnotila moje zatažené závěry a zabedněná okna a hned se pustila do práce.

Rozhrnula závěsy, okna zotvírala dokořán. Do pokoje vtrhnul teplý letní větřík a sluneční paprsky. Ani jsem nevěděla, že je zase hezky.

„A teď ty, nechci, aby z tebe měla Celeste trauma. Šupej do koupelny. Připravím ti zatím něco k jídlu a pak si promluvíme,“ rozkazovala.
„Ale já…“
„Ať už jsi tam!“ Div si nedupla na důraz.
„Vždyť už jdu,“ zahučela jsem.

Zavřela jsem se ve sprchovém koutě a pustila na sebe proud horké vody. Musím přiznat, že to bylo příjemné, pořádně jsem se namydlila, umyla si vlasy. Opláchla jsem pěnu a zabalila se do osušky. Zadívala jsem se do zrcadla a skoro se zděsila. Vypadala jsem jak smrtka. Přejela jsem si prsty po tváři. Vypadala jsem unaveně, což bylo divné, protože jsem pořád jen ležela. Moje pleť byla křídově bílá a pod očima se mi táhly tmavé stíny. Mávla jsem nad tím rukou, vždyť je to jedno, nemám být pro koho hezká.

V ložnici jsem se oblékla a vydala se do kuchyně za Ally. Na sporáku už něco bublalo a nádherně to vonělo.

Posadila jsem se na židli a chvíli ji sledovala. Zručně se motala kolem sporáku a tiše si prozpěvovala. Pohled na ni byl jako oáza klidu. Přístav jistoty, kterou jsem teď potřebovala.

„Začneš mluvit sama nebo ti mám pomoct?“

Zadívala jsem se na své ruce. Nemohla jsem s ní mluvit o tom, co se stalo. Nemohla jsem to říct nikomu.

„Něco s Cameronem?“ Vyděsila jsem se. Kdo jí to pověděl? On?
„Jak to víš?“
„Není tu a ty jsi smutná,“ vysvětlila. „Pohádali jste se?“ Oddychla jsem si. Jak mě vůbec mohlo napadnout, že by věděla, jak je to s Camem doopravdy. Nikdo to neví!
„Dalo by se to tak říct,“ odsouhlasila jsem jí to a zmlkla.
„A dál?“ postrčila mě.
„Co dál. Hádám, že jsme skončili… definitivně.“ V očích mě zaštípaly slzy a jedna utekla.
„Ale, zlato, to bude dobré. Určitě se to nějak vysvětlí a bude to v pořádku,“ utěšovala mě a objala. „Teď se tu najíš a svět bude hned hezčí.“

Nabrala jídlo na talíř a hned jak ho postavila na stůl, se rozkřičela Celeste.

„Asi bude chtít přebalit,“ konstatovala Ally a odešla se na malou podívat.

Poslušně jsem všechno snědla a šla za nimi. Celeste si hověla na gauči a Ally ji hladila po bříšku. Byla rozbalená a vypadala, že si nabytou svobodu užívá. Vesele kopala nožkama a obdařovala nás svým bezzubým úsměvem. Aspoň někdo byl spokojený.

„Můžu?“
„Jasně, ustrojím ti ji.“ Dala Celeste suchou plínku a letní bodyčko, což se nesetkalo s úspěchem, ale podařilo se mi malou utišit a nakonec mi zase usnula v náruči. Byla hezké držet ji v náruči. Vědět, že svět je pořád normální i po tom… po tom.

„Co se mezi vámi stalo?“ začala zase Ally.
„Lhal mi,“ vyhrkla jsem bez přemýšlení. Sakra, musím si dávat pozor na pusu.
„A v čem?“
„O sobě o své rodině…“ Zděšeně jsem se na Ally podívala. Tyler… vždyť ona neví, že je – co se s ním stalo. Jak by na to asi reagovala?

Malá se ve spánku zavrtěla. Hned jsem věděla, jak by reagovala. Pro Ally byla rodina vše, milovala své děti, svého manžela. Nikdy by se neopustila, ať už by se dělo cokoliv.

„Co je?“ dívala se na mě s pozdvihnutým obočím.
„Nic. Mám tě ráda.“
„Já tebe taky. Všechno se vyřeší a budeš zase šťastná,“ slibovala a už se mě na nic nevyptávala.

***

Když Ally s Celeste odešly, zůstala jsem zase sama. Můj malý byt mi najednou připadal velký a prázdný.

Schoulila jsem se na gauči a nechala slzy volně stékat.

Stýskalo se mi po Camovi, všechno mi ho tu připomínalo. Dokonce tu zůstala spousta jeho věcí. Tak moc mi chyběl, jenže… Už to nebylo stejné. Všechno se obrátilo o stoosmdesát stupňů. Můj život se obrátil vzhůru nohama…

Proč se tohle všechno musí dít zrovna mě. Konečně jsem byla šťastná. Šťastná, jako už dlouho ne a najednou je všechno pryč. Odešlo to s Camem. Ne, odešlo to s tím, když mi řekl pravdu.

Nemohla jsem se jen tak smířit s tím, co je. Ještě před pár dny pro mě podobné bytosti neexistovali. Proboha, vždyť je jednadvacáté století. Moderní doba, kdy má všechno racionální vysvětlení. Žiju v normálním světě, kde jsou podobné věci jen pohádkami. A najednou… všechno to, co jsem dřív vídávala na televizní obrazovce, se stalo realitou. Poněkud krutou realitou, která do mého života zasáhla hned dvakrát. V podobně Cama a taky Tylera.

Tohle přece nejde…

Ale viděla jsem ho. Skutečně jsem ho viděla, nebyla to halucinace nebo něco takového. Nejsem blázen, i když… Můj přítel je upír, poloupír, nebo jak to říkal.

Možná je to jen sen, ze kterého se probudím a všechno bude jako dřív. Prostě zapracovala moje bujná fantazie. Jenže to byla marná přání.

Ne, to prostě nejde. Tohle není normální. Není…

***

Zaparkovala jsem a vyhlédla okýnkem ven. Ani nevím, proč jsem sem přišla. Měla jsem raději zůstat doma, byl to hloupý nápad. Ale stejně mi to nedalo a vystoupila jsem. Nade mnou se hromadily šedé mraky, které hrozily deštěm, takové počasí panovalo dva dny a zase jen nad New Yorkem. Ale tentokrát mi to nevadilo. Počasí přesně kopírovalo moji náladu, která se sluncem neměla nic společného.

Přešla jsem pár kroků a otevřela těžkou kovanou bránu. Pomalu jsem kráčela mezi hroby. Některé byly obložené květinami, ať už živými či umělými, jiné osamělé a skoro rozpadlé. Sem tam jsem zahlédla nějaké lidi, kteří přišli navštívit své přátele nebo příbuzné, jež tu nalezli místo svého posledního odpočinku.

Za stejným účelem jsem přišla i já. Přišla jsem navštívit bratra. Ne Michaela, ale Tylera. Cítila jsem potřebu sem jít, přesvědčit se. Nevím, jestli o tom, že je skutečně mrtvý nebo o tom, že žije, ale musela jsem sem podívat.

Zastavila jsem se před dvěma žulovými náhrobky. Na jednom se skvěl nápis Michael Hawkins milovaný syn a bratr a na druhém Tyler Hawkins milovaný syn a bratr. Kolem obou byly rozsypány kamínky, které jsem sem jako holka pokaždé nosila, květiny od poslední návštěvy uschly a další přibudou za nedlouho.

Sehnula jsem se, abych suché květy sebrala a cestou ven vyhodila. Pak jsem se postavila před Tylerův náhrobek a dívala se na něj.

Je možné, že by to všechno byla jenom lež. Vše, v co jsem ty roky věřila, byl jen klam… Proč za mnou nepřišel hned, proč mě nechal žít v nevědomosti, nechal mě trápit se?

Můj Tyler by tohle nikdy neudělal, on ne.

Vycítila jsem na sobě něčí pohled, bylo to nepříjemné, prudce jsem se otočila a jen zírala.

Nedaleko ode mě se o strom opíral Tyler, tedy ten, který jím údajně je. Díval se přímo na mě a ani se nepohnul.

Celá jsem strnula. Mozek mě nabádal, abych se otočila na patě a utekla, ale nohy mě neposlouchaly.

Vypadal tak… živý. Řekla bych, že je stejný jako dřív, ale nebyla to pravda. Jeho pokožka byla světlá, bílá jako sníh, bledost ještě podtrhovaly tmavé vlasy, které nosil stejně neučesané. Oči, které mě upřeně pozorovaly, nebyly šedé, ale takové nazlátlé, karamelové.

Pomalu jsem se dala na ústup. Musím odtud pryč a to hned. Otočila jsem se a dala se do kroku.

„Počkej,“ řekl tiše, ale i přesto jsem ho slyšela. Zastavila jsem se, ale neotočila. „Nemusíš utíkat, nic ti neudělám.“ Stále jsem stála, celá napjatá, na místě a nehýbala se. Poznala jsem, že se jde blíž, jeho hlas se pomalu přibližoval a mně přebíhal mráz po zádech. „Chyběla jsi mi.“

Otočila jsem se. Byl ode mě vzdálený sotva dva metry. Zjevně se zdál potěšen mým "zájmem" a přistoupil ještě blíž.

„Moc rád tě vidím,“ pousmál se. Nemohla jsem uvěřit tomu, co říká. Jak si dovoluje…
„Co jsi sakra zač?“ vyjela jsem na něj. Zatvářil se překvapeně.
„Jsem Tyler, tvůj bratr.“
„A kdo je potom tohle?“ Rukou jsem mávla k Tylerovu hrobu. „Komu už deset let chodím říkat svá tajemství, ke komu chodím plakat a smát se?“ Nemůže mi prostě sebrat to jediné, co jsem dosud měla, v co jsem věřila.
„Já… je mi to líto. Dovol, abych to napravil,“ řekl.
„Není co napravovat. Můj bratr je mrtvý, oba jsou. Tebe neznám, Tyler by to nikdy neudělal.“ Nechala jsem slova viset ve vzduchu a se vztyčenou hlavou odešla.

Vydržela jsem to až do auta, kde jsem se složila na sedadle a rozbrečela se.

Není to Tyler, není, ale proč jsem cítila takovou potřebu ho obejmout, schovat se u něj a nechat se utěšit tak, jako když jsem byla malá?

Nastartovala jsem a jela domů. Chtěla jsem se tam ukrýt před světem, který byl pro mě tak strašně cizí. Chtěla jsem na všechno zapomenout a žít zase normálně, ale věděla jsem, že to je nemožné.

Já vím, nevyřešilo se vůbec nic. Caroline je prostě paličatá. Třeba příště, budu se snažit jí domluvit.:)

25. kapitola     SHRNUTÍ     27. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Caroline - 26. kapitola: