Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Caroline - 25. kapitola

13.02.2011 (12:45) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 3057×

25. kapitola

Cameron

Lednička prázdná, žaludek prázdný a na krev vážně chuť nemám. I když… Ne, chci pizzu, velkou pizzu se vším všudy, co se na to dává a hlavně hodně pálivou. Jen z té představy se mi sbíhaly sliny.

Popadl jsem bundu a vyrazil. Byl krásný jarní den, všechno se pomalu zelenalo. Rozhodl jsem se, že pizza počká a nejdřív se trochu projdu, na jídlo pak bude dost času. Možná bych se raději trochu proběhl, ale pomalu lidskou rychlostí mě to moc nelákalo a jinak to uprostřed New Yorku nešlo. Brzo si zase vyjedu do lesů, tam to bude lepší.

Rozhlédl jsem se po všech těch lidech, kteří kolem mě letěli jako splašení, nevím, kam pořád ten spěch. Nic neuteče, všechno počká. Na chodníku postávaly hloučky studentů a o něčem živě debatovaly… a pak jsem ji uviděl. Šla sama, bylo vidět, že někam spěchá. Blond vlasy svázané do culíku se jí v pravidelném rytmu pohupovaly po zádech, tvářila se vážně, možná trochu upjatě, ale i přesto v ní bylo něco, co mě na první pohled zaujalo, jako by vyčuhovala mezi všemi. Jako by vyzařovala něco, co mě k ní táhlo a to doslova.

Bez váhání jsem přeběhl silnici, až na mě pár řidičů zatroubilo a ti odvážnější přidali i ostrá peprná slova a výmluvná gesta.

Kašlal jsem na to a nenápadně se plížil za tou slečnou Zajímavou. Mířila do učeben a ani to mě nezastavilo. Co na tom, že na tuhle školu nechodím. Abych jí nešel v patách, proběhl jsem to chodbou a přicházel z druhé strany. Úplnou náhodou jsme se střetli u dveří. Ano, přiznávám, nebyla to tak úplně náhoda, ale i náhodám se musí pomoct, ne?

Když se na mě podívala těma svýma modrozelenošedýma očima, zastavilo se mi srdce. Stačil jeden pohled a bylo to. Když mi o tom vyprávěli rodiče, nevěřil jsem, ale teď jsem to zažil na vlastní kůži.

Promluvila a její hlas zněl tak něžně a jemně a nesměle. Získala si mě za pět sekund a ani se o to nesnažila ba co, neměla o tom ani tušení.

A tak to všechno začalo. Caroline jsem si postupně, pomaloučku, polehoučku získal. Miloval jsem ji od první chvíle a měl jsem pocit, že se ten cit stále zvětšuje, i když to snad nebylo ani možné.

Jenže… byl jsem poloupír, celá moje rodina upíři a ona to nevěděla. Neměl jsem odvahu jí to říct. Bál jsem se, že by ji to ode mě odehnalo a to jsem, díky své sobeckosti, nechtěl připustit. Tak jsem mlčel a mlčel. Začala si všímat drobností, ale vždycky se mi podařilo z toho nějak vybruslit. Ani jednou ji nenapadla pravda, ale co si budeme povídat, koho by napadlo, že se po New Yorku prochází poloupír, vlastně, kdo by si vůbec pomyslel, že existují upíři, natož polooupíři.

Pomalu jsem se odhodlával k tomu říct jí pravdu. Záleželo mi na ní a nechtěl jsem, aby mezi námi leželo moje tajemství, ale pak se stalo něco naprosto nečekaného.

Byli jsme na večeři u jejích rodičů a všechno… bylo najednou úplně jinak. Dozvěděl jsem se o Carolininých bratrech, o tom, jak zemřeli a měl jsem tu čest vidět nějaké obrázky, které sama malovala. Ale to, co jsem na nic viděl, mi vyrazilo dech. Byl to její bratr Tyler, jenže…

Po čtrnácti dnech, které jsme strávili společně u moře, jsem, spolu s obrázkem, který jsem si vypůjčil z Carolinina pokoje, odletěl do Kanady, musel jsem dostat nějaké odpovědi.

Na letišti na mě čekala teta Alice.

„Ááá,“ pištěla, když mě uviděla. „Hurá, jsi tady. Přijde mi, jako bych tě neviděla roky. A vyrostl jsi,“ plácla mě do ramene a pak se mi pověsila na krk.
„Byl jsem tu asi před půl rokem,“ protestoval jsem, ale stejně ji objal. Bylo příjemné být doma, i když obrázek v tašce mě trochu tížil.

„Jsou doma všichni,“ zeptal jsem se cestou.
„Ano, přijel dokonce i Emmett s Rose, aby tě zase viděli.“
„Jsem tu jen na chvíli. Musím něco vyřídit a vracím se zpátky,“ mírnil jsem její nadšení.
„Ty máš holku!“ vykřikla. „Konečně jsi ji našel. Jaká je? Jak se jmenuje, jak vypadá? Kde bydlí?“
„Alice, zadrž. Ano, mám přítelkyni, ale víc vám povím až doma, abych to nemusel říkat dvakrát,“ zakončil jsem toto téma.
„Ty jsi.“ Uraženě vystrčila bradu a vypadala, že se rozbrečí, ale na mě to nefungovalo. Znal jsem ji už nějaký pátek, takže…

Doma byli všichni rádi, že mě vidí. Máma byla nějaká dojatá, připadal jsem si, jako bych se vrátil z války. Šli jsme společně na lov a pak jsem si nechal uvařit báječnou baštu od babičky Esmé. Celou dobu jsem se snažil nepřemýšlet o tom, proč jsem tu, musel jsem si nejdřív promluvit s Davidem a nepotřeboval jsem, aby to zatím věděl někdo další, třeba táta.

Příležitost se mi naskytla druhý den. Byl jsem se proběhnout po lese, a když jsem se vrátil, našel jsem Davida ležet na gauči s časopisem v ruce.

„Kde jsou všichni?“
„Jeli doplnit zásoby. Já ti mám dělat společnost. Tak co chceš dělat? Budeme cvrnkat kuličky?“ zašklebil se na mě.
„Hahaha,“ zasmál jsem se hraně. „Měl jsi včera nějakou vtipnou srnku, ne?“ Vysloužil jsem si další úšklebek. „Rád bych si s tebou promluvil?“ Moc se mi nechtělo, ale bylo to nevyhnutelné.
„Copak tak vážně, potřebuješ poradit s tou svou holkou? Děláš dobře, že jdeš rovnou za zkušeným,“ zamrkal a posadil se.
„Mohl bys chvíli mluvit vážně? Tohle není sranda,“ vyjel jsem na něj a zhroutil se vedle něj.
„Ta o co jde?“
„Co si pamatuješ z doby předtím, než tě Carlisle přeměnil?“ začal jsem opatrně.
„Nic, sám to víš moc dobře. Je to prostě černá díra. Vím jen, že jsem žil v New Yorku. Proč se na to teď ptáš?“ divil se a krčil čelo.

„V New Yorku jsem se seznámil s jednou holkou…“
„To myslíš tu svojí?“ skočil mi do řeči.
„Jo, přesně tu. Víš, ona je taková jiná než všechny ostatní. Je jedinečná,“ zasnil jsem se.
„No jé, ty seš jasnej.“
„Víš, ona měla bratra, který před lety zemřel,“ lezlo ze mě jako z chlupaté deky.
„Chudák holka,“ řekl.
„Mohl bys chvíli mlčet?“ požádal jsem ho.
„Jasný, žádnej problém.“
„Díky. Takže, její bratr zemřel a já jsem… no uvidíš sám.“

Z kapsy jsem vylovil zmuchlaný papír, měl jsem ho pro všechny případy sebou, člověk nikdy neví, kdo by mohl co najít, a podal mu ho.

„Co to je?“
„Podívej se.“ Rozložil papír a chvíli na něj zíral.
„To jsem přece já!“ vyjekl. „Co to má být? Kdes to vzal?“ Zíral na Carolinin obrázek a na jeho tváři se vystřídala celá škála emocí. Bylo tam všechno od překvapení a zděšení až po radost.
„Caroline,“ zašeptal a vypadal dojatě. „Caroline.“
„Ty sis vzpomněl?“
„Nejsem David, jsem Tyler. Byl jsem u táty v kanceláři, když… Jak se má? Co dělá? Maluje? A co naši?“ spustil proud otázek.
„Klid, všechno pěkně popořádku. Caroline se má dobře…“ Všechno co jsem věděl, jsem mu převyprávěl. Zdál se smutný z toho, že už nemaluje, tak jsem se rozhodl ji k tomu zase pomalu přivést. Ukázal jsem mu její fotku, vyprávěl o rodičích, i když jsem je moc neznal, a její otec mě neměl zrovna v lásce.

Zabralo nám to celé odpoledne. Pak Tyler vyskočil, a že jede do New Yorku za Caroline. V tom jsme mu samozřejmě všichni vehementně bránili. Nebylo by vhodné, aby ho někdo viděl, případně poznal, ani jeho sestra.

Když jsem si vzpomenul, jak byla nešťastná a to uběhlo už tolik let, nedovedl jsem si představit, jak by mohla reagovat na to, že je vlastně naživu, i když trochu jiným způsobem.

Domluvili jsme se tedy na tom, že pojedu domů a časem se uvidí. Nejdřív musím prozradit své tajemství a pak se může řešit další.

Doma jsem realizoval svůj plán s malováním. Koupil jsem C malířské plátno a pak už jen čekal, až vykoná svoje a povedlo se.

Každý den jsem se na Caroline díval a snažil se dokopat k tomu prozradit jí, kdo jsem. Jenže… jsem srab. Kdykoliv jsem se podíval do jejích krásných očí, se moje veškeré odhodlání vytratilo. Nedokázal jsem to.

A pak se to zvrtlo. Tyler utekl z domu. Nemusel jsem dlouho přemýšlet o tom, kam zmizel. Jenže, jak ho mám v obrovském New Yorku najít? Počasí se rapidně zhoršilo a to mou teorii jen potvrdilo.

Tyler si do nového života přinesl jeden malý dárek. Mohl ovládat počasí svou náladou. Co jsem slyšel od C, byl dost emotivní už za svého života, teď to jen trochu vykrystalizovalo.

Hledal jsem Tylera všude, ale nikde ani stopa. Jako by se po něm zem slehla. Snažil jsem se tvářit, jak nejnormálněji to šlo, ale bál jsem se. Kdyby přišel za Caroline, nevím, jak by na to reagovala. Radši na to nemyslet.

***

Ucítil jsem je hned, jak jsem vešel do domu. Proběhl jsem chodbou, vyběhl schody a vpadl do bytu.

„Ahoj, zlatíčko.“ Máma mě objala a stáhla níž, aby mě mohla políbit na tvář.
„Co tady děláte?“ ptal jsem se překvapeně. Byla tu celá rodina, tety, strejdové, naši i babička s dědou.
„Přijeli jsme ti pomoct s hledáním. Takhle budeme mít víc šancí ho najít,“ vysvětlil děda.
„Teda, prcku, sbíhají se mi tu sliny, to je vůně.“ Provokativně začuchal. Kde ji máš?“ žertoval Emmett. Rose ho sjela ostrým pohledem a on hned stáhl ocas a uklidil se do kouta.
„Moc se těším, až ji poznám,“ rozplývala se Alice.
„Koho chceš poznávat?“ zbystřil jsem.
„No přece Caroline. Když tě dokázala tak pobláznit a navíc je to sestra našeho Davida, teda Tylera. Tak, kdy nám ji představíš?“ Spojila ruce a upřela na mě své velké oči. Musel jsem odvrátit pohled, nedokázal jsem se dívat na její zklamání, které se tam zaručeně objeví.
„V nejbližší době určitě ne,“ špitl jsem.
„Cože?“
„Není na to vhodná chvíle a…“
„Ještě jí to neřekl,“ doplnil mě táta.
„Ale to ne,“ začal jsem se hájit. „Vlastně jo,“ zadíval jsem se do země, jak malý neposlušný kluk.
„Proč jsi jí to neřekl, nám by to přece nevadilo,“ zajímala se babička Esmé.
„On se bojí,“ odpověděl za mě táta.
„Umím mluvit,“ ohradil jsem se.
„No tak promiň,“ omluvil se a neubránil se úsměvu.

Já věděl, proč jsem se od rodiny odstěhoval.

A tak všichni celé dny pobíhali po New Yorku a hledali Tylera. Nemuseli jsme se bát, že by mohlo svítit sluníčko, Tyler si to zařídil.

A pak mi jednoho dne přišla zpráva od Jaspera, že ho možná mají a přivezou ho do mého bytu. Strašně nenápadně, nevím, jestli mi na to C skočila, jsem jel domů. Doufal jsem, že ta schovávačka konečně skončí a já se budu moc soustředit na sebe a Caroline a konečně jí říct pravdu. To tajemství mě tížilo, ale když jsem jí to neřekl do teď, musí to ještě vydržet, vážně není nejvhodnější doba.

Doma jsem se potkal s tátou a zrovna, když jsem si šel do pracovny hledat nabíječku na telefon, abych zavolal Jasperovi, který mi oznámil, že jim zase zmizel, přišla C. Evidentně mi na moje hloupé výmluvy neskočila.

Byl jsem v pasti. Táta stál vedle mě, Caroline si ho zvědavě prohlížela. Věděl jsem, že ho musím představit, ale přeci jsem nemohl říct: „C, tohle je můj táta.“ Ne, to by fakt nešlo.

Jenže… můj tatík je geniální. A najednou nebyl můj otec, ale záhadný David. A bylo po problému, alespoň částečně a jen na chvíli.

Přesně do doby, než jsem ji našel zhroucenou v obýváku, kde plakala nad albem s fotkami Tylera.

Když mi řekla, že ho viděla, vyrazila mi dech. To je takový idiot. Přesně tohle se nemělo stát. Doufal jsem, že to nějak… zvládne? To asi není ten přesný výraz, ale mohla to být jen vidina. Nic, s čím by si měla dělat hlavu, jenže, to by nebyla Caroline.

Pokoušela se dělat, že to zvládá, ale sledovat ji denně, jak se trápí, kouká z okna nebo jen před sebe a doslova chřadne před očima, jsem nezvládal. Musí to ven a hned. Tušil jsem, že to nebude snadné, že když to na ni všechno najednou vybalím, bude naštvaná, protože jsem jí lhal, a pak je tu to s Tylerem…

Její reakce se dala očekávat, ale i tak mě to bolelo. Nejdřív nevěřila a pak… byl jsem jí odporný, nesnesla můj dotek, mou blízkost. Při odhalení Tylera vypadal opravdu špatně. Tak moc jsem jí chtěl pomoct, ale nedovolila mi to. Poslala mě pryč a nemohl jsem jí v tom bránit. Měla na to právo, i když mě to rvalo na kusy.

A tak jsem odešel.

Když jsem přišel domů, čekalo mě překvapení, byl tam. Neodolal jsem a chytil ho pod krkem. To on za všechno mohl. Všechen smutek, který jsem cítil, se přeměnil na vztek. Tak rád bych mu urval tu jeho hlavinku.

„Nech ho!“ tahali mě od něj Emmett s Jasperem. „Tímhle nic nevyřešíš.“
„Co se stalo, Came?“ starala se máma a pohladila mě po tváři, abych se uklidnil.
„Nechci o tom mluvit,“ trhl jsem rameny a odešel do svého pokoje.

To mi ta pohádka dlouho nevydržela, ale v jedné věci jsem neměl pravdu. Nemohl za to Tyler, mohl jsem si za to sám. Kdybych jí to řekl hned, mohl jsem si to všechno ušetřit. Věděl bych, na čem jsem a bylo by to tak lepší.

Dveře se tiše otevřely a dovnitř vešel táta. Posadil se vedle mě a poplácal mě po zádech.

„Neboj, ona to musí nejdřív vstřebat. Bude to dobré.“ Kéž by měl pravdu, ale moc šancí jsem tomu nedával.

Tak co s tím... doufejme, že má Edward pravdu.

Jinak takhle kapitola... moc jsem se těšila, až ji budu psát a nakonec... přijde mi to uspěchané a ne zrovna povedené. Ale snad jste díky tomu aspoň trochu nahlédli do Camova myšlení a objasnilo Vám to poslední nejasnosti.

Hodnocení je jen na Vás, tak do mě.;)

24. kapitola     SHRNUTÍ     26. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Caroline - 25. kapitola: