Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Caroline - 23. kapitola

02.02.2011 (14:30) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 3531×

23. kapitola

„Viděla jsem Tylera.“ Sama jsem slyšela, jak to zní.
„Cože?“ vydechl Cam. A tvářil se… vyděšeně? Slzy mi stále tekly po tvářích a celá jsem se třásla, když jsem přikývla.
„Caroline, miláčku. To bude dobré. Určitě se ti to jen zdálo nebo mu byl někdo podobný,“ šeptal a pevně mě objímal, ale jeho hlas nezněl moc přesvědčivě.
„Zbláznila jsem se, je ze mě blázen.“
„Ne, to není pravda. Lehni si tady.“ Snažil se mi sundat ruce z kolenou, když se dotknul mé levé paže, sykla jsem bolestí. Měla jsem na ní tmavou fialovou modřinu.
„Co se ti stalo?“ vyděsil se. „Možná je to zlomené. Měli bychom s tím zajet k doktorovi.“ Zavrtěla jsem hlavou. Nechci do nemocnice. „Dám ti na to aspoň led a počkáme do rána.“

Za chvilku byl zpátky s pytlíkem ledu, který přiložil k modřině. Opatrně mě uložil a jednou rukou objal.
„Vážně jsem ho viděla,“ špitla jsem.
„Pšt, teď spi, ráno bude dobře.“

Po další půlhodině pláče jsem usnula, ale celu dobu mě provázely sny. Byla jsem znovu malá, jedenáctiletá holka, ocitla jsem se v ulicích New Yorku, které byly úplně prázdné. Bála jsem se a pak jsem uviděla Tylera. Stál na rohu a mával na mě. Celá nadšená jsem se k němu rozběhla. Chtěla jsem se zeptat, co se to děje. Ale než jsem se k němu dostala, byl pryč. Pak jsem ho zahlédla o kousek dál a znovu jsem k němu šla.

Najednou jsem byla dospělá. Měla jsem na sobě to samé oblečení jako včera a byla jsem na tom samém přechodu. Tentokrát jsem se k Tylerovi dostala.

„Jsem zpátky, umělkyně,“ řekl a já se s křikem probudila.

Byla jsem zpocená, a když jsem si všechno uvědomila, rozbrečela jsem se.

„C, je to dobré, byl to jen sen. Nic se neděje,“ šeptal mi Cam do ucha a tiskl mě k sobě.
„Já nevím, co je sen a co skutečnost. Nevím.“
„To bude dobré,“ hladil mě po zádech a šeptal uklidňující slova.
„Jsem si jistá, že tam byl. Stál tam a díval se na mě,“ pokračovala jsem. „Možná, že mě zachránil on…“
„Co se včera stalo?“
„Málem mě porazilo na přechodu auto, ale ten muž říkal, že mě nějaký kluk odstrčil a pak jsem ho viděla. Byl jako dřív. Možná jsem se bouchla do hlavy a moje sny se staly skutečností. Já nevím.“
„Klid. Nic se neděje. Uvidíš, že to přejde. Jen se ti to zdálo. Teď budeš ještě spát a zítra bude všechno v pořádku. Zapomeneš na to. Ano?“
„Nechci spát. Nechci ho zase vidět ve snu,“ fňukala jsem.
„Budu hlídat tvé sny. Nikdo ti neublíží.“
„Slibuješ?“
„Slibuju. Pojď, lehni si.“ Uvelebila jsem se na jeho hrudi, ale oči jsem nechala otevřené. Bála jsem se toho, co mě čeká za víčky. Jenže mě únava přemohla a já nakonec usnula. Spíš jsem upadla do bezvědomí. Nic se mi nezdálo. Všude byla jen tma.

Ráno to nebylo o moc lepší. Ale rozhodla jsem se na to zapomenout… nebo to aspoň odsunout. Nic se nestalo, opakovala jsem si. Nic se nestalo.

Cam se mě zeptal, jak se cítím, a když jsem odpověděla, že dobře, víc to nerozebíral. Oba jsme se chovali úplně normálně. Přinejmenším jsme se o to snažili.

Měla jsem volno, tak jsem si ho taky hodlala užít, chvíli jsem malovala, ale když jsem zjistila, že to, co mi vzniká pod rukama, má k zátiší, které jsem vytvořila na stole, hodně daleko. Na plátně nebyla váza, ani zmuchlaná látka, ale postava, jejíž obličej pomalu získával mně dobře známé rysy.

Naštvaně jsem odhodila štětec a přes stojan přehodila bílé prostěradlo. Tohle nemá cenu.

Cam sledoval televizi, tak jsem se k němu připojila. Pozorovala jsem osoby pohybující se na obrazovce, ale přitom je neviděla. V hlavě jsem si přehrávala včerejší událost. Skřípění brzd, rozruch, bolest v ruce, která má nyní takovou zdravou fialovomodrou barvu, pohled do davu a… a Tyler. Jako by neuplynulo několik let. Byl pořád stejný, byl to můj brácha.

„Hahaha,“ ozval se vedle mě smích a ten mě probral. Párkrát jsem zamrkala, než jsem si uvědomila, že v televizi se právě stalo něco směšného a Cam na to reaguje.
„To je dobrý, co?“ ptal se a stále se smál.
„Hmm.“ Neměla jsem potuchy, co se ve filmu děje.
„Co se děje?“ staral se hned. A pohladil mě po tváři.
„Nic, jen jsem se zamyslela,“ přiznala jsem a sklopila oči.
„Myslíš na Tylera?“
„Já nevím. Je to nesmysl.“ Zvedla jsem se a šla si uvařit čaj.

Musím to vyhnat z hlavy. Jinak vážně nevím.
„C, miláčku.“ Objal mě zezadu kolem pasu a políbil do vlasů. „Jak bych ti mohl pomoc?“
„Nijak. Musím se s tím vypořádat sama,“ pokrčila jsem rameny.
„Nejsi sama. Máš mě, tak mě nech ti pomoct,“ promlouval mi do duše. Vzala jsem varnou konvici, napustila do ní vodu a zapnula.
„Ale ono není jak. Já si musím sama uvědomit, že co jsem viděla… jsem vlastně neviděla.“ Do velkého hrnku jsem hodila pytlík oblíbeného čaje a už jen čekala, až se mi dovaří voda.

Cam mě otočil čelem k sobě a zadíval se mi do očí. Jeho zelený pohled byl tak intenzivní, že mě to nutilo podívat se jinam, ale on mi to nedovolil.

„Musíme s tím něco udělat. Jinak tě to zničí. Vidím to na tobě.“ Prudce jsem ho objala a rozvzlykala jsem se mu do trička.

„Já na to nemůžu přestat myslet. Ať se snažím jakkoliv se zabavit. Pořád je to ve mně, v mé hlavě. Nechce to pryč. Nevím, co si s tím počít. Jak to zpracovat. Jak to vymazat,“ naříkala jsem a po tvářích se mi koulely slzy.
„To zvládneme, neboj. Bude to dobrý,“ utěšoval mě Cam. Pak už nic neříkal, jen mě držel a hladil po zádech a vlasech. Voda se dovařila, ale ani jeden z nás čaj nezalil.

Přestala jsem vzlykat a už jen stála v Camově objetí. Najednou se odtáhl, otřel mi mokré tváře a za ruku táhl ke dveřím.

„Kam jdeme?“
„Jdeme se bavit, musíš přijít na jiné myšlenky,“ mrkl na mě a už jsme byli venku. Ani jsem mu nestihla vytknout, že mě táhne ven, aniž bych se trochu upravila. Se zarudlýma očima, celá ubrečená a rozcuchaná musím být k nakousnutí, a už jsme seděli v autě a ujížděli… někam.

„Kam to jedeme?“ zeptala jsem se znovu a tentokrát trochu důrazněji.
„Uvidíš, je to překvapení.“ Hmm, hned je mi to jasnější. Raději jsem se dívala z okýnka. Nebe bylo pokryto šedými mraky, pro změnu, co to sakra je? Takhle léto nevypadá.

„To snad ne.“
„Ale ano,“ usmíval se Cam. Naprosto přesně jsem věděla, kam jedeme.
„Zábavný park?“ Nebyla jsem tam tak dlouho…
„To je přesně to, co potřebuješ. Vystupovat. Jdeme si to tu pořádně užít,“ zavelel a vlekl mě do útrob té spousty houpaček, kolotočů, stánků, střelnic a kdo ví čeho ještě.

Nakonec to bylo jedno z nejlepších odpolední za poslední dobu.

Jedli jsme cukrovou vatu, párky v rohlíku. Líbali se ve výšinách ruského kola. Zašli na lochnesku a spoustu dalších atrakcí, až se mi točila hlava a trochu zvedal žaludek. Cam mi koupil tucet různobarevných balónků, které mi přivázal k zápěstí, abych měla volné ruce a pak mě za tu ruku chytil, prý, abych mu neodlétla, že by to byla škoda. Za to jsem ho plácla do ramene a on podotkl, že by to nejspíš žádná škoda nebyla. Za to dostal herdu do zad. Ale že mě to bolelo. Jauu.

Domů jsme dorazili až večer. Vysíleně jsem padla do postele a Cam se ke mně okamžitě přidal. Když jsem mu, celá naprosto spokojená a vyčerpaná, usínala v náruči, uvědomila jsem si, že se mi celé odpoledne vyhýbaly nevhodné a nebezpečné myšlenky. Aspoň že tak.

***

Proč jsem tam chodila? Proč? K čemu mi to pomohlo. Nadávala jsem si, když jsem šla do práce. Auto už jsem měla doma, měla jsem jet jím, ale to já ne. Musela jsem se jít podívat na ten pitomý přechod. Jako by nestačilo, že ta chvíle pohody bez starostí trvala jen to jedno odpoledne. Hned druhý den bylo všechno zpátky, i když jsem se snažila tvářit, že je pořád všechno v klidu.

Přešla jsem ten přechod minimálně pětkrát, vždycky na zelenou, a v hlavě se mi pokaždé vybavila ta „nehoda" a s tím i všechno, co bylo potom. Všechno se mi to míchalo. Tyler, Tyler, Tyler. Ale přeci to nebyl on, jenže proč jsem ho viděla právě teď? Proč po takové době. Neměla bych vidět, řekněme ducha svého bratra, hned po jeho smrti, kdy jsem z toho zdrcená? Teď jsem naopak šťastná, tak proč?

Odpovědi jsem nenašla. Na chodníku neležely a nikdo jiný je taky neznal.

Rozhodla jsem se jít podívat k Ally, trochu se pomazlit s Celeste, případně pohrát s Jimmym. Tam snad na všechno, aspoň na chvíli, zapomenu.

Tak to jsem si myslela přesně do chvíle, než mi Ally otevřela a já se podívala do jejích pomněnkově modrých očí. Ona a Tyler… a bylo to zpět.

Poňuchala jsem si malou, byla pořád naprosto úžasná. Stále maličká a roztomilá a slaďoučká a… takhle bych mohla pokračovat ještě hodně dlouho. Jimmy byl u dědy, protože ve školce chytl rýmu, tak aby nenakazil Celeste.

Ally malou uložila a šla nám uvařit čaj. Posadily jsme se na pohovku, na stolku stála chůvička, kdyby něco, a Ally mě začala zpovídat.

Ptala se snad na všechno, na Cama, na naše, na práci, na Aidena… Dívala jsem se na ni, automaticky odpovídala a přitom viděla úplně něco jiného.

Viděla jsem ji a Tylera, když nám ji poprvé přivedl ukázat. Vzpomněla jsem si, jak jsme si tehdy povídaly o muzeích. Už tenkrát jsem ji měla ráda. Vybavovala jsem si, jak jsme všichni trávili nějaký čas o prázdninách v domě u moře. Koupali jsme se všichni v moři a blbli. A v neposlední řadě jsem si vzpomněla na výraz v její tváři, když k nám přiběhla v den té události. Nevěřila tomu, že se to stalo. Doufala, že to byl nějaký omyl, ale bohužel. Tehdy se tam úplně zhroutila. A pak na pohřbu… prázdné oči. Všechen život jako by odešel s Tylerem.

Ale dokázala to zvládnout. Začít zase žít. Založit rodinu. Proč já nemůžu taky? Proč mě minulost pořád pronásleduje.

„Zlato.“ Co jsem kdy udělala tak strašného? Proč nemůžu žít v klidu s Cameronem?
„Zlato!“ Ally lehce zatřásla mou rukou.
„Promiň, co jsi říkala?“ probrala jsem se.
„Co se s tebou děje?“
„Nic, co jsi povídala?“ zeptala jsem se znovu, abych se vyhnula její otázce.
„Caroline, vidím, že nejsi ve své kůži. Stalo se něco? Něco s Cameronem?“
„Ne, s ním je všechno v nejlepším pořádku, vždyť jsem ti to povídala.“ Co jí mám říct? Ally, viděla jsem tvého mrtvého přítele. Díval se na mě, když mě málem přejelo auto. Ale já si vlastně nejsem tak úplně jistá, že to byl on. Možná jsem se zbláznila. Ano, s největší pravděpodobností jsem cvok. Necháváš své dítě hlídat bláznem. Jo, to je vážně skvělá řeč, tím bych to dokonale vyřešila.

„Ally, vážně to nic není. Jen jsem nějaká unavená. Asi bych měla jít a lehnout si.“ Zvedla jsem se, ale než jsem se stihla rozloučit, mě objala a zašeptala: „Víš, že za mnou můžeš vždycky s čímkoli přijít.“
„Já to vím. A věř mi, že kdyby bylo s čím, hned mě tu máš. Tak se měj hezky a pozdravuj Petera a Jimmyho.“
„Vyřídím. Jimmy bude vyvádět, že tě prošvihl.“ Usmála se.
„Však já zase přijdu. Ahoj.“

V ne moc dobrém rozpoložení jsem šla domů.

Pršelo, spíš jen trochu mrholilo, deštník jsem si ráno nevzala, takže jsem si nechávala drobné kapičky stékat po obličeji a vsakovat do oblečení.

Byla jsem ráda, když jsem odemykala dveře bytu. Cam byl doma a věděla jsem, že on mi určitě zvedne náladu.

Našla jsem ho v obýváku na gauči. Čekala jsem, že mě přivítá úsměvem, ale on se tvářil vážně. Naprosto. Takhle jsem ho viděla jen párkrát. Mohla bych to spočítat na prstech jedné ruky.

Zatrnulo ve mně, co když se někomu něco stalo?

„Came…“ začala jsem váhavě. „Co se stalo? Je něco s našima? Nebo s Aidenem, Ally?“ panikařila jsem.
„Ne, všichni jsou v pořádku. Jen… mohla by ses, prosím, posadit?“ Trochu uklidněná jsem si sedla do křesla.
„Co se teda děje?“
„C, hodně jsem o tom v posledních dnech přemýšlel. Nebylo to lehké, ale bude to tak nejlepší.“ Při své řeči se tvářil tak ztrápeně. „Pro všechny,“ dodal.
„O co jde?“ Začaly se mi potit dlaně. Bála jsem se toho, co řekne a nakonec se ukázalo, že jsem měla důvod.
„Měl bych ti konečně říct pravdu… celou pravdu o mojí rodině.“

Co asi Camerona přimělo jít s pravdou ven? A jakou pravdu jí vlastně řekne?

22. kapitola     SHRNUTÍ     24. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Caroline - 23. kapitola: