Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Caroline - 20. kapitola

21.01.2011 (22:00) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3584×

20. kapitola

Nebylo to tak tragické, jak jsem si myslela. Cam to bral sportovně a chápal, že jeho dárek odmítám používat. Když se přišel podívat, co dělám a viděl mě celou uslzenou, začal mě okamžitě utěšovat a ujišťoval mě, že to nevadí, jenže o to to bylo horší, protože jsem v jeho očích zahlédla záblesk zklamání.

Cítila jsem se hrozně. Bohužel ani to mi nepomohlo překonat ten… strach? Ale je fakt, že jsem k tomu dostala nejednu příležitost, protože Cam stojan neuklidil. Pěkně ho nechal stát uprostřed ložnice, všechny barvy a ostatní pomůcky jakbysmet.

Ani jeden z nás to nekomentoval. Cam se tvářil, že je to běžná součást zařízení a já se naopak snažila tvářit, že stojan vůbec neexistuje. Ale bylo to těžké, občas jsem se přistihla, že na něj bez mrknutí koukám, ne, přímo zírám. Jednou mě u toho nachytal i Cam. Čučel na mě, jak já na ten stojan, a když zjistil, že jsem si ho všimla, usmál se. Pak jsem rychle odešla pryč.

Ke stojanu mě to táhlo čím dál tím víc. Bylo to jako dát do místnosti sklenici s medem a zavřít tam s ní vosu. Ať bude chtít odolávat sebe víc, neodolá. A já taky tak.

Bylo to jednou odpoledne, byla jsem doma sama, seděla jsem na posteli a hypnotizovala plátno. Představovala jsem si, co všechno by se na něj dalo namalovat, jakým stylem, jakými barvami. Viděla jsem to úplně živě a než jsem se nadála, držela jsem tužku a papír a dělala si hrubý náčrt. Bylo to zvláštní. Tak dlouho jsem nekreslila…

Z práce mě vytrhl Cam, respektive hluk v zámku. Rychle jsem skicák schovala a šla ho přivítat. A tak to šlo pak každé odpoledne. Na to, abych malovala na to krásné velké plátno, jsem zatím nenašla odvahu a ani Camovi jsem neřekla, co dělám.

Léto bylo v plném proudu, letos bylo vážně nádherné počasí. Byli jsme na grilování u mámy a Lese, kde se sešla celá rodina, mimo táty, teda, který musel do práce. Taky mě Cam vytáhl na koupání. V tom krásném lese, kam jsme poměrně často jezdili na procházky, se nacházel malinký rybníček, spíš taková tůňka, která byla od zářících paprsků krásně prohřátá. Bylo to skvělé, a když jsme se pak na břehu v trávě milovali, původně jsem se bála, aby nás někdo nenašel, ale Cam veškeré moje obavy rozehnal, bylo to báječné zakončení ještě báječnějšího dne.

Velkým překvapením pro mě bylo, když se jednoho dne ozval táta, že nás, ano nás oba, zve na nějakou párty. V tom šoku jsem se ani pořádně nezajímala o to, co je to za akci a slíbila jsem mu naši účast, protože jsem byla ráda, že Camerona konečně začal brát jako moji součást, což on nepochybně byl.

Táta řekl, že pro nás v pátek pošle auto a to nás doveze na místo. Jenže když jsem se v pátek odpoledne začala připravovat, vůbec jsem nevěděla, co si vzít. Nakonec jsem zvolila jednoduché koktejky a lodičky, Cam to vyřešil oblekem. Jo… být mužem je tak snadné, povzdychla jsem si v duchu.

Párty to teda byla, spíš takový koktej, ale myslela jsem, že tam bude pár lidí a ono to bylo pěkně ve velkém. Tátovi společníci, kolegové, známí a spousta dalších lidí.

„Ach.“ To bylo jediné, čeho jsem byla schopná, když jsem to zahlédla.
„Budeme mít velkou společnost,“ poznamenal Cam a nabídl mi rámě. Prošli jsme do vestibulu, kde na nás čekal táta.

„Jsem rád, že jste přišli,“ přivítal nás. S Camem si podal ruku a mě políbil na tvář.
„Co se tady děje?“ zeptala jsem se.
„Slavíme pětadvacetileté výročí firmy. Přišel každý náš významný zákazník, spolupracovníci, nikdo si to nemohl nechat ujít.“ Dvacet pět let, to je teda něco.
„Gratuluju, Charlesi,“ popřál tátovi Cam.
„Díky. Nepůjdeme dovnitř?“

A taky jsme šli. Bylo to elegantní, luxusní… snobské. A bohužel tu byli skutečně všichni, tedy i Stevensovi. Zahlédla jsem je hned od vchodu, takže jsem nás nasměrovala opačným směrem. Poslední, co bych si přála, bylo setkat se s Mattem a jeho matinkou, která má na mě nejspíš pifku.

„Je to tu moc hezké,“ řekla jsem taťkovi, když jsme se zastavili se skleničkami šampaňského v ruce. Cestou zdravil spoustu lidí, já zdravila taky, a když jsem někoho neznala, táta mě milerád představil. Camerona představoval každému, což mi na jednu stranu lichotilo, mluvil o něm jako o mém příteli, na druhou stranu to bylo dost nepříjemné, protože si mě všichni spojovali s Mathewem a pohledy, které mě po tom oznámení stíhaly, byly všechno, jen ne milé.

Uprostřed sálu hrála hudba a prvních pár odvážlivců plulo po parketu.

„Smím prosit?“ Podívala jsem se na Cama, jestli to myslí vážně, usmíval se na mě a ruku, kterou ke mně natahoval mě obrácenou dlaní vzhůru. Povzdechla jsem si a se skrývaným potěšením mu do ní vložila tu svou. Nejraději bych se mu vrhla kolem krku, jak byl neodolatelný, ale asi by to nebylo zrovna nejvhodnější.

Zavedl mě na parket a uchopil do tanečního postoje. Jemně, ale přitom pevně si mě k sobě přitáhl a začal. Hráli walz, jeden z mých oblíbených tanců, takže jsem se hned chytila a už jsme vířili v rytmu hudby.

Cameron byl opravdu skvělý tanečník. Každý jeho krok byl sebejistý, naprosto přesný, vedl mě s jistotou sobě vlastní. Točili jsme se po celém parketu, až se mi začala motat hlava, ale Cam mě nepustil, ani nenechal upadnout. Na chvíli přibrzdil a tančili jsme na místě, až se mi ulevilo a já zase viděla, co se děje okolo.

Možná bylo lepší, když jsem měla všechno rozmazané. Tančili jsme sami, ostatní páry postávaly kolem a pozorovaly nás. A nebyly sami. Kolem parketu se shromáždilo docela dost lidí, kteří, když hudba dohrála, začali tleskat, jako bychom předvedli nějaké vystoupení.

Zrudla jsem jak pivoňka a táhla Cama rychle pryč. Taková ostuda!

„Kam se ženeš? Užívej si svých pět minut slávy,“ smál se. Zpražila jsem ho pohledem a táhla dál. Jenže…

„Matte,“ pozdravila jsem osobu, která se mi postavila přímo do cesty.
„Caroline,“ řekl, ale na mě se ani nepodíval. Očima probodával Cama za mými zády. „Předvedli jste úžasné divadlo,“ poznamenal chladně.
„Jen jsme tančili,“ bránila jsem se.
„To jsem viděl.“ Cameron mě objal kolem pasu a přitáhl k sobě, jako by mě chtěl chránit.
„Máš nějaký problém?“ Z Camova hlasu mi naskočila husí kůže. Nikdy jsem ho neslyšela mluvit takovým tónem. Zdál se klidný a vyrovnaný, ale jeho hlas byl řezavý, pichlavý, odměřený.
„Nepředstavíš nás?“ zeptal se mě Mathew, aniž by na Camovu otázku reagoval.
„Nemyslím, že bych tě toužil znát,“ řekl mu na to Cam.
„A kvůli tomuhle jsi mě nechala?“ začal Matt a v jeho hlase bylo znát opovržení. „Ty jsi snad přišla o rozum, podvádět mě s takovýmhle.“ Tak to už vážně přehnal.
„S nikým jsem tě nepodváděla. Rozešla jsem se s tebou, protože jsem to tak cítila a udělala jsem moc dobře. Cam s tím nemá nic společného.“ Byla jsem rozčílená, jak si dovoluje takhle mluvit.
„To ti tak budu věřit. Jsi obyčejná coura.“ V tu chvíli jsem stála sama a Cam se nakláněl nad Mattem. Převyšoval ho o dobrých patnáct centimetrů.
„Tak pozor chlapečku, ještě slovo a budou se odnášet po kouskách,“ zasyčel mu do obličeje.

Matt byl zjevně přikrčený, ale přesto bojoval dál.
„Vyhrožuješ mi? Mám tu na to spoustu svědků.“ A skutečně, kolem nás se nakupilo docela široké obecenstvo.

Chytila jsem Cama za rameno a pokoušela se ho od Matta dostat.

„Came, pojď. Pojedeme domů,“ přemlouvala jsem ho, ale ani se nepohnul. „Prosím.“

„Tak vy už spolu bydlíte?“ pozvedl Matt obočí. „Vážně se chováš jako štětka Caroline, můžu být ještě rád, že jsme spolu skončili.“ To neměl říkat. Cam ho celý rozzuřený chytil pod krkem.
„To ona může být ráda, že není s takovým švábem, jako jsi ty.“

„Pánové, uklidněte se,“ mírnil jejich roztržku nějaký starší muž s velkým břichem.

„Co se děje?“ Do popředí se protlačil táta a sledoval scénu před sebou.
„Charlesi, vidíš, co dělá? A takového ty necháš se svou dcerou?“ prskal Matt a pomalu začínal popadat dech.
„Taky si to zasloužil,“ poznamenal někdo z přihlížejících.

„Pusťte ho nebo zavolám ochranku,“ ozval se vysoký hlas z druhé strany a na scéně se objevila paní Beatrice s manželem po boku.

Cam spustil paži a Mathew se s dutým nárazem zřítil k zemi. Natáhla jsem se po Camovi, vzala ho za ruku a pevně stiskla. Podíval se na mě, v očích vzteklý výraz, který ale rázem zmizel. Pohladil mě po tváři a políbil na čelo.

„Drahoušku, jsi v pořádku? Neudělal ti nic?“ křičela paní Beatrice a pomáhala synovi na nohy. Pan Stevens postával vedle a bral to se stoickým klidem.
„Viděli jste to? Napadl mě,“ ječel Matt a prstem ukazoval na Cama.
„Ano, bezdůvodně napadl mého syna. Měli by ho zavřít,“ přidala se jeho matka.
„To Cam neudělal,“ bránila jsem ho.
„Ty mlč,“ okřikla mě paní Beatrice. „Všechno je to kvůli tobě. Jak si vůbec dovoluješ se tady ukázat,“ vřískala.
„To by stačilo, Beatrice, nemyslíš?“ mírnil ji táta, ale marně.
„Ne, to ona ho určitě navedla. Chtěla Mathewovi ještě víc ublížit. Jakoby nestačilo, že už ho zničila společensky.“
„Ale ona za nic nemůže,“ promluvila drobná černovláska a postoupila dopředu. „Ten váš trasořitka ji urážel. Zasloužil by si i víc.“ Pár lidí přikývlo. Paní Beatrice zalapala šokovaně po dechu.
„No, co si to…“
„Drahá, měla bys toho nechat. Už jsi nás zesměšnila dost.“ Pak Stevens se mračil na svou ženu a syna a bylo vidět, jak je mu celá situace trapná. „Jdeme!“ rozkázal. Oba, Matt i jeho matka, chtěli protestovat, ale přísný pohled pána domu je zarazil. Ne však na dlouho.

„To mi ještě zaplatíš,“ křikl na Cama a možná i na mě.

A pak byli pryč.

Nikdo se ani nepohnul, všichni stáli a koukali na nás.

„Panstvo, myslím, že bychom mohly pokračovat v zábavě,“ řekl diplomaticky táta. A když nikdo nereagoval, dodal: „Kvůli tomu tu dnes jsme, tak se pojďme bavit.“

Lidé se začali pomalu rozcházet, až jsme zbyli na místě sami. Táta mě popadl za loket a vedl pryč. Já za sebou táhla mlčenlivého Cama.

„Tati, Cam vážně za nic nemůže. Matt jen…“
„Já vím, ale asi bude lepší, když půjdete.“ Pohladil mě po paži a podíval se na Cama.

„Moc se omlouvám, Charlesi, ale když o ní tak neurvale mluvil, neudržel jsem se,“ omlouval se Cam a tvářil se kajícně. Stiskal jsem mu ruku na povzbuzení, i když to ve mně samotné vřelo.
„Nic se nestalo, Camerone, jsem rád, že je tu někdo, kdo dokáže mou dceru ubránit, a vidím, že vy to dokážete s přehledem. Tak si hezky užijte zbytek večera. Musím jít zpět,“ loučil se.
„Měj se, tati, ahoj.“

***

„To je takovej…“ Nadávala jsem celou cestu domů a už mi nějak docházeli jména, která bych Mattovi přisoudila. „Jak si vůbec dovoluje tě z něčeho obviňovat. A ještě ti vyhrožuje!“
„Miláčku, zapomeň na to,“ říkal mi už po několikáté. „Nemá cenu kazit si tím idiotem večer. Je pátek, ještě není tak pozdě a my jsme tu sami,“ koketně na mě zamrkal.
„Ale já na to nemůžu zapomenout. Co si o sobě vůbec myslí…“ Dál jsem nemohla pokračovat, protože mi Cam zacpal ústa svými rty. A Matt byl najednou pryč.

A tak jsme strávili zbytek noci tou nejpříjemnější činností.

„Nikdy nedovolím, aby se k tobě někdo takhle choval. Byl bych ho za ty řeči zabil,“ šeptal mi Cam, když jsem ve tmě ležela schoulená v jeho náruči.
„Já vím.“
„Ale jsem rád, že jsem to neudělal, ušetřil jsem si toho červa na jinou příležitost,“ zamumlal pomstychtivě.
„Už na to nemysli. Je to pryč,“ přemlouvala jsem ho tentokrát já.
„Máš pravdu, nechci mít v posteli někoho třetího a už vůbec ne, když by jím měl být ten idiot.“

Zasmála jsem se a pořádně ho objala.

Caroline zase maluje, sice tajně, ale i to je dobrý začátek, Matt je pořád stejnej idiot a Cam... však Vy víte.

Protože je tohle druhá kulatoučká kapitolka, ani jsem netušila, že se sem dostanu, bude s věnováním. Je pro všechny, kteří mi poctivě komentují každou kapitolku, miluju Vaše komenty.:)

Takže, Leni326, Julo, Niky, MarushQko, Annelly, AshGreene, FailleDraco, SaDiablo, LoWEeGirlEverything, Mattie, Banno, MaiQo, Sherry, LadyLilianne, Dančo95, Evíku, Natty a Nessienko, simi1918, Janebo tohle je jen a jen pro Vás. Díky Vám všem.:)

19. kapitola     SHRNUTÍ     21. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Caroline - 20. kapitola: