Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Caroline - 19. kapitola

16.01.2011 (07:30) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3199×

19. kapitola

Spala jsem, jako když mě do vody hodí. Ráno jsem se slastně protáhla, ale oči neotvírala. Oknem do pokoje svítilo sluníčko, které krásně hřálo, stejně jako Cam, který mě objímal.

„Jsi vzhůru?“ zašeptal.
„Hmm,“ zamručela jsem. Políbil mě do vlasů a něco zašustilo. Hned jsem se podívala, co dělá. Na břiše měl položené album a zrovna otáčel stránku.

„To jsi kreslila ty?“ Ukazoval na mě stojící vedle obrazu. Smála jsem se jako sluníčko.
„Jo, tohle bylo na mé první větší výstavě.“
„Je to pěkný, škoda, že v tom nepokračuješ, i tady je vidět, jaký jsi měla talent.“ Na to jsem nic neřekla. Nebylo co.
„Jsi Tylerovi podobná.“
„Vážně?“ Opřela jsem se o loket, abych se mohla lépe podívat.
„Vážně. Byl skoro stejný fešák, jako ty,“ pochleboval mi.
„Kdybys neblbnul,“ ohnala jsem se po něm.
„Já to myslím smrtelně vážně, tobě bych nikdy nelhal,“ dušoval se, a když jsem chtěla něco namítat, políbil mě.

S Camem jsme si užívali nádherných dní. Byli jsme se projít v Central Parku, vyprávěla jsem mu, jak mě tam vodil jako malou Tyler a na soše, kde si hrály děti, kouřil a maminky mu při tom nadávaly. Při těch vzpomínkách jsem se smála jako blázen, až mi tekly slzy.

Byli jsme také navštívit různá muzea, kde jsme konečně unikli tomu děsivému vedru, které panovalo. Dalo by se říct, že jsem Cama tak trochu zasvětila do mého tajného života. Umění byl můj život, v galeriích mezi obrazy jsem se cítila jako doma, možná ještě líp než doma.

Večer jsem se domů vracela utahaná jako kůň, ale naprosto spokojená a šťastná, nic mi nechybělo.

Proč na mě má takový omamující vliv? Přemýšlela jsem, když jsem opět ztrácela nit a stávala se ze mě obyčejná poddajná hmota, kterou si Cam tvaroval podle sebe.

Večeři s tátou jsme nakonec naplánovali na sobotu. Doufala jsem, že o víkendu by ho nemuseli odvolávat do práce, ale je fakt, že u něj člověk nikdy neví.

I přes tátovo svolení se s Camem sejít jsem byla maličko nervózní. Nevěděla jsem, které šaty si vzít, třikrát jsem se převlékala, nechtěla jsem být moc vyzývavá, moc přeplácaná nebo naopak obyčejná.

Je to jen normální večeře, opakovala jsem si v duchu, ale zbytečně. Obdivovala jsem Cama, který to všechno bral se stoickým klidem. Musel si přece pamatovat, jak na něj byl táta „milý“, ale evidentně mu to bylo fuk.

Jemu bylo fuk snad všechno a nejspíš i to, že si dělám starosti. Byl milý, ohleduplný, starostlivý, to ano, ale o svém neplánovaném výletě mluvil jen nerad. To bylo pořád, všechno je v pořádku, není se čeho bát, problém vyřešen a podobně, ale to mi nic neodhalilo.

Vážně mě to začínalo štvát.

Připnula jsem si náušnice a šla se podívat, jak je na tom on.

„To je bláznovství. Nesmíš mu to dovolit,“ říkal někomu, nejspíš do telefonu, protože doma jsme byli sami a zněl docela naštvaně.
„Krucinál. Už jsem mu to povídal. Ne, ještě zavolám,“ ukončil hovor, když si mě všiml.

„Stalo se něco?“
„Ale, znáš to, když se dospělí někdy chovají jako malé děti?“ zeptal se, ale nebyla jsem si jistá, jestli chce slyšet moji odpověď.
„Jo, znám.“
„Tak přesně tohle teď dělá strejda, ale dalo se to čekat. Můžeme?“ Zase plynně odvrátil řeč jinam. Nechtěla jsem to řešit teď, ale slíbila jsem si, že až se vrátíme, dostanu z něho všechno.
„Můžeme.“

Táta už v restauraci čekal. Když jsme přicházeli ke stolu, samozřejmě v luxusní restauraci, postavil se. Mě políbil na tvář a Camovi podal ruku.

„Dobrý večer, pane,“ pozdravil Cameron a ruku mu stiskl.
„Nazdar,“ řekl táta. Výhružně jsem se po něm podívala. „Zdravím,“ opravil se a posadil se. Cam mi podržel židli a pak si taky sednul.

„Jak se máš, tati?“ zeptala jsem se, aby konverzace nestála.
„Dobře, všechno je perfektní, včera jsem byl na večeři se Stevensovými.“ Na tohle jsem se neptala!
„A jak se mají? Od plesu jsem je neviděla?“ Snažila jsem se o lehký tón a chtěla jsem z tohohle tématu rychle pryč.
„Mathew úspěšně složil státnice a právě se chystá na stáž do jedné právnické firmy s velkým renomé. Ale Jeffry nebyl spokojený s těmi nedávnými událostmi a Beatrice byla přímo rozhořčená.“ Jak jinak. Ale byl to jejich problém. Co si myslí oni, mě nezajímalo ani v nejmenším. „A popravdě se jim ani nedivím.“
„Tati, víš, co jsi slíbil!“ Koukla jsem, co tomu říká Cam. Muselo ho to dost naštvat, ale on se jen uculoval. Je to blázen.
„A jak se máte vy, Camerone, a vaši rodiče?“ zeptal se tedy táta.
„Já se mám skvěle. Rodiče určitě taky, žijí v Kanadě, tak se moc nevídáme, ale často si voláme. Mám hodně velkou rodinu.“
„A čím je váš otec?“ V duchu jsem zaúpěla. Měla to být přátelská večeře a nakonec se z toho stane výslech.
„Otec je lékař, matka nepracuje,“ odpovídal klidně Cam.
„Zajímavé a v Kanadě jste vyrůstal?“
„Ne, v dětství jsem žil ve Washingtonu, v malém městečku Forks. To vám asi nic neříká.“
„To opravdu ne,“ přiznal táta a objednal u číšníka víno.

Chvíli jsme si mlčky procházeli jídelní lístky, a když přišel číšník s vínem, objednali jsme si.

„A co děláte vy? Caroline říkala něco o hudbě,“ pokračoval ve vyptávání.
„Studuju konzervatoř. Mám moc rád hudbu. Jednou bych se jí rád věnoval profesionálně.“

A tak to pokračovalo celý večer. Táta se ptal, Cam v klidu odpovídal a nakonec se zdálo, že mě tam ani nepotřebují.

Když jsme se loučili, řekl táta něco, v co jsem nedoufala ani v nejdivočejším snu.

„Doufám, že se zase brzy uvidíme, moc rád jsem vás poznal.“ Znovu podal Cameronovi ruku.
„Já vás taky, pane,“ řekl a gesto mu oplatil.
„Charles.“
„Charlesi. Nashledanou.“

„Ahoj tati,“ vytáhla jsem se na špičky a políbila ho na tvář.
„Je docela milý,“ zašeptal mi táta do ucha.
„Já vím.“ Chytla jsem Cama za ruku a vyšli jsme do teplé červencové noci.

„Vážně jenom zírám. Jak jsi to udělal?“ vyzvídala jsem v autě.
„Co myslíš?“ dělal nechápavého.
„Jak sis dokázal taky rychle získat mého tátu.“
„Nebylo to rychle,“ namítnul, ale můj pohled ho donutil pokračovat. „Jak jsem ti už jednou říkal, kouzlo osobnosti.“ Usmíval se. Jen jsem nad tím zavrtěla hlavou.

Jak večer začínal a jak končil, byl rapidní rozdíl. Jako by se vyměnili účastníci nebo tak něco. Bylo to skoro nevysvětlitelné. Ale mohla jsem být ráda, že to nedopadlo přesně naopak.

Když jsme pak doma leželi v posteli, dostala jsem se konečně k věci.

„Came, už jsi zpátky skoro týden a ještě jsi mi neřekl, co se stalo?“ začala jsem trochu váhavě.
„Nic vážného, jen jsem musel doma vyřešit… spíš pomoct s vyřešením jednoho malého problémku, ale jak jsem řekl, všechno je v pořádku a není třeba se tím zabývat.“ Zase to chtěl zamést pod rohožku, ale s jeho odpovědí jsem se nemohla spokojit.
„Proč mi to neřekneš?“
„Není co.“
„Není co? Můj přítel z ničeho nic odjede něco honem řešit do Kanady, kde žije jeho tajemná rodina, a není co říkat? Už toho začínám mít dost. Nevadí mi ani tolik, že mě nechceš seznámit se svými rodiči, ale tohle tvoje uhýbání je hrozný,“ vyletěla jsem, a to i doslova, ven z postele.
„Nechci, aby ses zbytečně stresovala a trápila,“ bránil se.
„Stresovala a trápila? Takhle je to mnohem horší. Nerozumím tomu, co se kolem mě děje a to mě ubíjí. Jsem z toho unavená. Proč mi prostě neřekneš pravdu. Máš tam doma nějakou jinou? Nebo co se děje?“
„Nikoho jiného doma nemám. Ty jsi jediná, kterou miluju, ty vlastníš moje srdce. Ale tohle je věc, která se neříká snadno. Bojím se, jak bys to vzala. Myslím, že na to není ani jeden z nás připravený.“
„Ale na co nejsem připravená? Nechápu to.“ Bezmocně jsem rozhodila ruce.
„Lásko, slibuju, znovu ti slibuju, že ti jednou všechno povím. Prosím, vydrž to se mnou ještě chvíli,“ škemral.
„A co jsi dělal doma teď?“ Potřebovala jsem aspoň jednu odpověď, jednu jedinou.
„Strýc David měl… nějaké problémy. On je takový, jak bych to řekl… impulzivní, ale jinak strašně fajn. No a potřebovali, abych si s ním promluvil.“ Usmál se, dobře pochopil, že hádka je zažehnaná. Jsem měkká, ale nedokázala jsem na něj tlačit víc. Když mě žádal o čas, zdál se skoro zoufalý a já ho měla příliš ráda, abych ho trápila.
„A proč zrovna ty?“
„Máme dost společného, rozumíme si,“ odpověděl. Přikývla jsem a posadila se na postel, pak jsem si lehla a chvíli tupě zírala do stropu. Nevěděla jsem, jak s tím vším naložit. Jeho rodina má nějaké, nejspíš strašné, tajemství. Myslí si snad Cam, že až mi to prozradí, změní se mé city? Že ho přestanu mít ráda?

Věděla jsem, že to není možné, byla jsem v tom až po uši a už nebyla cesta zpět. Netušila jsem, jak bych se zachovala, kdyby mi řekl, že jeho rodina je třeba partička nájemných vrahů, jestli bych s tím uměla žít. Abych pravdu řekla, neuměla jsem si to ani v nejmenším představit. Ale co jsem si dokázala představit, byl život bez Cama, který by už nebyl životem, takže bych to nejspíš nějak skousla.

„Je mi to líto,“ zašeptal a objal mě. Schoulila jsem se mu na prsou a chtěla to všechno zaspat.

***

„Zavři oči,“ přemlouval mě Cam. Bylo skoro osm večer, přišla jsem utahaná z práce a on si mě odchytil hned ve dveřích a chtěl po mně takové pitominy.
„Ale no tak, buď hodná holka a zavři oči,“ hučel do mě dál. Povzdechla jsem se. On byl jak malý, skoro horší, než Jimmy.

Aby se ujistil, že nepodvádím, postavil se za mě a rukama mi oči zakryl sám.

„A co teď?“ zeptala jsem se a v mém hlase bylo znát otrávení a absolutní nezájem. To ho však ani v nejmenším neodradilo.
„Pomaličku půjdeme dopředu.“
„Ale já nevidím.“
„Já jo, takže tě budu navigovat. Musíš mi věřit.“ V jeho hlase bylo znát nadšení a radost. Pod víčky jsem protočila oči a rozhodnutá mu tu radost taky udělat, jsem pomalu posouvala nohy vpřed.

Bez větších karambolů jsme se dostali někam. Řekla bych, že to byla ložnice, ale jistá jsem si nebyla.

„A dál?“ zajímala jsem se.
„Nech je ještě zavřené,“ řekl, ale dlaně z mých očí sundal. „Už.“

Na povel jsem otevřela oči a rozhlédla se. Nemusela jsem pátrat dlouho. Camovo „překvapení“ se nedalo přehlédnout.

Uprostřed pokoje stál dřevěný malířský stojan, na něm bylo obrovské bílé plátno a na stolečcích vedle se povalovaly různé barvy, štětce, palety, skicáky, tužky, pastelky, křídy, zkrátka všechno, co jen si může malíř přát.

Vyjeveně jsem na to zírala. Cam stál vedle stojanu a čekal na mou reakci.

„Tak, co na to říkáš?“
„Já… já…“ nemohla jsem složit souvislou větu.
„Líbí se ti to? Prodavačka říkala, že je to to nejlepší, možná jsem si měl pozvat nějakého odborníka,“ dumal a lehce se zamračil.
„Ne, je to perfektní.“ Přešla jsem ke stojanu a přejela po něm prstem. Ale pak jsem rychle ucukla. Konsternovaně jsem ten dárek zírala a jak jsem zjistila, současně jsem i couvala. „Nemůžu… Já nemůžu. Promiň.“ Oči se mi zalily slzami a raději jsem odešla z místnosti, abych se nemusela dívat na jeho zklamání. Určitě si myslel, že mi tím udělá radost a já zase budu malovat… ale to nešlo. I když jsem z dárku měla ohromnou radost, nemohla jsem ani vzít štětec do ruky.

V obýváku jsem se rozbrečela. Všechno jsem to zkazila.

Cam je tajemný, jako hrad v Karpatech, kdy se konečně odhodlá říct pravdu?

18. kapitola    SHRNUTÍ     20. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Caroline - 19. kapitola: