Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Caroline - 18. kapitola

10.01.2011 (10:00) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 3490×

18. kapitola

Město vypadalo stejně jako před naším odjezdem, za těch čtrnáct dní se nic nezměnilo. Všude byl ruch, lidé pořád někam pospíchali, prostě blázinec.

Cam zajel ke mně, v bytě bylo jako v sauně, okamžitě jsem zapnula klimatizaci, abychom tam přežili. Tašky jsme nechali u dveří a šli se občerstvit a pak jsem se rozhodla, že si dám koupel. Cam mi slíbil masáž zad a to jsem nemohla odmítnout.

Ležela jsem ve vaně a čekala na jeho příchod. Celá jsem byla schovaná pod pokrývkou bílé pěny. Se zavřenýma očima jsem relaxovala a užívala si poslední chvíle klidu, než všichni zjistí, že jsme se vrátili.

„Spíš?“ ozvalo se tiše ode dveří.
„Ne.“ Otočila jsem se a viděla Cama jen v trenkách. Na sucho jsem polkla a rychle se zase podívala před sebe. Myslela jsem, že si vleze ke mně, ale on si sedl za mě, na okraj vany, a lýtka si ponořil do vody vedle mých ramen.

Ruce položil na můj krk a začal ho třít, systematicky pokračoval níž a pak zase výš. Dokonale jsem se uvolnila a mručela blahem.

„Tohle bys mohl dělat častěji,“ řekla jsem. Odpovědí mi bylo Camovo zachechtání.
„Jak jen si budeš přát.“ Hlavu jsem si opřela o jeho břicho a relaxovala.

„Řekni mi něco o své rodině,“ vypadlo ze mě najednou, aniž bych si uvědomila, že to chci říct.
„Už jsem ti o nich povídal,“ vykrucoval se.
„To jo, ale málo, ani neznám jejich jména. Prosím, nechci po tobě, abys mi vyzradil státní tajemství,“ přemlouvala jsem ho.
„Možná by to bylo snadnější,“ zamumlal a já si nebyla jistá, jestli jsem mu správně rozuměla.
„Prosím?“
„Nic.“
„Came… ty o mně víš všechno. Úplně,“ dodala jsem. „Prosím.“ Zřejmě pochopil, jak to myslím, protože povolil.
„Co chceš vědět,“ rezignoval. V duchu jsem se zaradovala.
„Jací jsou, koho máš nejraději, po kom umíš hrát tak nádherně na klavír a tak podobně. Jo a jak se jmenují tvoji rodiče a ta babička, pro kterou jsi vybíral sošku a děda doktor,“ vyjmenovávala jsem.
„Ty jsi ale zvědavá. Tak od začátku. Babička se jmenuje Esmé, je moc laskavá a hodná, na nikoho se nedokáže dlouho zlobit, je úžasná. Děda je Carlisle, je to ten nejchytřejší člověk, jakého znám. Ve své práci je jeden z nejlepších a neustále o něčem bádá, je to takový náš vědec. S babičkou jsou nerozlučný pár,“ vyprávěl. Dokázala jsem si je živě představit. Starší pár, babička možná obarvená, ale děda s bílými vlasy a brýlemi na očích. V mé představě se drželi za ruce a hleděli si do očí. Tváře lehce protkané vrásky, ale i přesto jsou krásní. Jsou to přeci předci Camerona.

„Naši jsou… jsou mladí,“ usmál se. Takže párek v nejlepších letech, který na věk nejspíš nedbá. „Máma je Isabella, Bella, je opravdu krásná, ale jsem spíš po tátovi.“ Takže táta je fešák. „Máma výborně vaří. Hru na klavír jsem zdědil po tátovi, je v tom machr, kam se na něj hrabu. Od něj jsem se to všechno naučil. Hraju už od mala. Jo, táta je Edward,“ doplnil chybějící informaci. Edward… docela zastaralé jméno, ale líbilo se mi. Pak mám spoustu strýčků a tetiček, jsou to nevlastní sourozenci táty. Teta Alice a strejda Jasper, jsou manželé, stejně jako teta Rosalie a strejda Emmett. Alice je ras na módu, strejdové jsou zase pro každou srandu a teta Rose vždycky pomůže. A pak David. Všechny děda adoptoval.“ Při jeho povídání jsem ani nedutala. Měl vážně velkou rodinu.

Všichni museli být skvělí, přála bych si je poznat.

„Mám je rád všechny stejně, nejde je nemít rád.“ V jeho hlase byla slyšet ta úcta, co ke své rodině chová. Oni byli ten typ rodiny, co drží při sobě, ať se děje, co se děje. Cam to sice neřekl, ale dalo se to poznat z toho, jak mluvil. Nic je nemohlo rozházet, práce u nich neměla přednost.

***

Hned ráno jsem jela navštívit mamku, Cam si šel něco zařídit a mě odpoledne čekala práce. Docela jsem se do galerie těšila, čtrnáct dní, je čtrnáct dní.

„Ahoj, mami,“ pozdravila jsem
„Zlatíčko… tobě to sluší, celá záříš,“ přejela mě pohledem od hlavy až k patě. „Čerstvý vzduch ti opravdu prospěl. A jak jste se s Cameronem měli?“ ptala se mě hned mezi dveřmi.

Zatáhla jsem ji dovnitř a v kuchyni jí všechno pověděla. Teda ne všechno, jen to, co je vhodné pro rodičovské uši, i když si myslím, že ona věděla svoje.

„Moc mě mrzí, co se stalo posledně,“ omlouvala se. „Nenapadlo mě, že…“
„To nic,“ přerušila jsem ji.
„A ty obrázky. Když jsem je našla… zasloužily si, aby byly vidět, jsou to poslední, co po tobě mám. Zbytek jsi zničila.“
„Já vím, tenkrát to jinak nešlo.“
„Já to chápu, jsem ráda, že sis jeden vzala domů. Jsou moc krásné,“ usmála se na mě.
„Já si žádný domů nevzala.“
„Ale ten ze stojanu chybí,“ namítla.
„Asi někam zapadl, nebo tak.“ Pohled na hodinky mě ujistil, že na to, řešit takové hlouposti není čas. „Budu muset běžet, Jenny na mě čeká. Dva týdny jsem tam nebyla, tak bych měla přijít v čas,“ loučila jsem se.
„Měj se hezky a zase musíte s Cameronem někdy přijít, je to moc milý mladík.“
„Jo, to on je. Tak ahoj.“

Do práce jsem dorazila na minutu přesně. Jenny mě přivítala jako ztracenou dceru, pověděla mi novinky a pak pospíchala domů, aby se připravila na rande. Měli s přítelem výročí, takže musela vypadat extra dobře.

Prošla jsem si celou galerii, pořádně si prohlédla nová díla, obsloužila pár zákazníků a užívala si to. Tady mi bylo dobře.

Zazvonil mi telefon, tak jsem to běžela zvednout. Na displeji svítil nápis Cam.

„Ahoj.“
„Miláčku, jsi ještě v práci?“ ptal se a zněl divně.
„Jo, budu tu až do sedmi. Potřebuješ něco?“
„Ne, jen jsem ti chtěl říct, že musím na pár dní odjet,“ oznámil mi.
„Odjet? Vždyť jsme včera přijeli,“ namítla jsem.
„Tohle je naléhavé. Je mi to líto, C. Nejdýl za týden jsem zpátky, slibuju. Musím běžet, za chvíli mi letí letadlo. Zavolám ti, miluju tě.“ A zavěsil. Ale že by mi řekl, kam má namířeno, to ne. A je to naléhavé? Stalo se něco někomu v rodině?

Celé odpoledne jsem pak přecházela jako lev v kleci a dělala si starosti. Nedovedla jsem si představit, co by Cama odvedlo pryč, a takhle na rychlo. Vždyť ráno ještě nic neříkal.

Doufala jsem, že se neděje nic vážného a že mi večer zavolá a vysvětlí mi to.

Večer mi skutečně zavolal. Ulevilo se mi, že je v pořádku, teda aspoň nezněl tak, že by mu mělo něco být. Řekl, že musí něco důležitého vyřídit doma. Omlouval se, že odjel tak rychle a pořádně se nerozloučil. A slíbil, že přijede, co nejdřív to půjde.

Když jsem zavěsila, uvědomila jsem si, že se mým otázkám na to, co se děje šikovně vyhýbal a nic mi neřekl.

Volal mi pak každý den, hovory to nebyly moc dlouhé, většinou obsahovaly to, jak si chybíme a těšíme se na sebe. Ptala jsem se taky, jak to doma pokračuje, ale nic konkrétního jsem se nedozvěděla.

Protože jsem měla večery volné, přijala jsem pozvání k Aidenovi a Beky na večeři.

„Rád tě vidím,“ přivítal mě Aiden. „Kde máš toho svého krasavce?“ ptal se zvědavě a rozhlížel se za mnou.
„Musel jet něco zařídit, za pár dní se vrátí.“
„Caroline!“ ozvalo se zavolání a ze schodů dusaly dva páry nohou.
„Ahoj,“ křikla jsem na ně a oba je objala. Daisy mi hned ukazovala nové šaty, ve kterých vypadala jako princezna. Tim měl nové letadýlko na ovládání. Všechno jsem si to musela vyzkoušet, zhodnotit a pochválit.
„Tak už ji nechte, maminka chystá večeři, mazejte si umýt ruce.“ Obě děti mě okamžitě nechaly a vypařily se.
„Dobře sis je vycvičil,“ poznamenala jsem.
„Aspoň u někoho se mi to povedlo,“ mrknul na mě. Vyplázla jsem na něj jazyk. „Co táta? Už se trochu uklidnil?“
„Ještě jsem s ním nemluvila. Mám z toho docela strach, pochybuju, že dostal rozum.“
„To asi ne, ale nevěš hlavu, on si uvědomí, že má smůlu, musíš mu dát čas. On se už nezmění,“ řekl a objal mě kolem ramen.
„Asi máš pravdu. Tady to báječně voní, nejdeme se najíst?“

Beky uvařila úžasnou večeři. Protože sama moc nevařím, jen občas chodím k mámě, dokážu domácí jídlo řádně ocenit.

Dobře jsem se bavila. Pak jsem se nechala uprosit na přečtení pohádky, děti byly nadšené a po mátovém čaji se rozloučila.

Přemýšlela jsem nad tím, co říkal Aiden o tátovi. On se už nezmění… Tak trochu jsem doufala, že ano. Už nebyl tak, dalo by se říct bezohledný, jako dřív. Aspoň se mi to tak zdálo, vždyť i na moje narozeniny si udělal čas. Práce byla pořád důležitá, ale nevěřila jsem tomu, že je to pořád ten samý muž, který mě neviděl ani neslyšel. Tak moc bych chtěla, aby měl Cama rád. Aby s ním vycházel, jako všichni ostatní.

Rozhodla jsem se udělat ten první krok a hned druhý den jsem tátovi zavolala a dohodla se s ním na oběd. Zněl docela potěšeně. Hned jsem byla optimističtější a do restaurace vcházel více méně uvolněná.

„Ahoj, moc ti to sluší,“ pochválil mě. Hmm, to je nějaké podezřelé.
„Díky. Byla jsem dva týdny u moře.“
„Vím, mamka mi to říkala,“ přikývl. Objednali jsme si a táta se hned začal vyptávat, i když odpovědi musel znát už dávno.
„Byla jsi tam sama nebo s…“ Jeho jméno nevyslovil.
„S Cameronem. Ano, byla jsem se svým přítelem. Moc jsme si to užili. Počasí bylo perfektní. Už jsem potřebovala trochu se uvolnit.“
„Mně se zdáš uvolněná až dost,“ zamumlal.
„Prosím?“
„Caroline, rozmyslela sis to dobře?“ Upřeně se na mě díval a vypadal, že si opravdu dělá starosti.
„Tati,“ přiklopila jsem jeho ruku svou. „Jsem si jistá tak, jako nikdy. Matt nebyl pro mě. Ale Cam… měl bys ho víc poznat. On je úžasný,“ rozplývala jsem se.
„Co víš o jeho rodně?“ vypálil.
„Nejsem s ním kvůli rodině, ale proto, že ho mám ráda.“
„Nikdy nevíš, kdo tě může využít,“ začal zase.
„On mě nevyužívá. Jeho otec a dědeček jsou lékaři. A kdybys viděl jeho byt, rozhodně bys něco takového říct nemohl. Cam studuje hudbu, nádherně hraje na klavír.“
„Ty vidíš jen to dobré, musíš se dívat i pod povrch,“ poučoval mě.
„To bude tím, že Cam je jen dobrý. Tati, prosím, dej mu šanci. On si ji zaslouží, uvidíš. Vždyť Ally máš taky rád,“ žadonila jsem.
„To ale není to samé. Ona patří do rodiny.“ Byla jsem ráda, že ji tak bere a to i když nemá s naší rodinou nic společného, teda ne přímo.
„Je to stejné. Tyler si ji taky přivedl a měl jsi ji rád,“ opáčila jsem.
„Jenže Tyler neměl možnost získat tak skvělou partii.“ Pořád to samé.
„O to tady vůbec nejde. Mě nezajímají peníze, moc, postavení, rodina, zázemí. Jde mi o toho člověka samotného. Cameron je jedinečný. Prosím, až se vrátí, půjdeme třeba na večeři. Jsem si jistá, že si tě získá.“ Úpěnlivě jsem se na něj dívala.
„Dobře,“ povolil.
„Jo!“ vypískal jsem a zvedla se, abych ho mohla obejmout. „Děkuju, děkuju, uvidíš, že je to ten nejlepší,“ přesvědčovala jsem ho. Byla jsem tak ráda, že táta svolil aspoň k tomuhle.
„Tak už si sedni, nesou nám jídlo,“ upozornil mě. S chutí jsem se do toho pustila. Najednou jsem dostala obrovský hlad.

Ten oběd s tátou se protáhl do pozdního odpoledne, dali jsme si ještě kávu a něco sladkého a povídali si. Bylo to strašně fajn. Konečně jsem měla zase pocit, že mám celou rodinu, i když to vlastně nebyla vůbec pravda.

***

Převalovala jsem se v posteli, ale nemohla usnout. Jak by to taky mělo jít, když bylo teprve půl deváté, ale neměla jsem co dělat. Nechtělo se mi nic dělat.

Nakonec jsem to vzdala a šla si do knihovny vzít knížku. Zrak mi ale padl na fotoalbum. Opatrně jsem ho vzala, přendala z jedné ruky do druhé a zvažovala, jestli se na něj podívat. Nakonec jsem si ho odnesla do ložnice.

Lehla jsem si na břicho, kotníky zkřížila ve vzduchu a otevřela ho.

Hned na první stránce jsem byla já jako mimino, ležela jsem v postýlce, kolem které stáli dva malí chlapci. Pak následovaly fotky, kde mě všichni chovali. Já při koupání a tak podobně. Postupně jsem rostla a se mnou i ti chlapci. Z jednoho se postupně stával muž. Zarazila jsem se na fotce z Vánoc.

Dobře jsem si na ně pamatovala. Byly to naše poslední společné Vánoce. Tehdy jsem se dozvěděla, že Santa neexistuje. Musela jsem se usmát. To zjištění bylo hodně kruté a taky hodně hloupé. Tyler jako Santa Claus… zavrtěla jsem hlavou.

Pokračovala jsem dál, každou fotku doslova hltala pohledem. Už jsem je tak dlouho neviděla. Pozorně jsem si je prohlížela a prohlížela…

… Někdo mě objal. Zavrtěla jsem se a víc se k dotyčnému přitulila. Teprve pak jsem si uvědomila, že by tu vlastně neměl být.

„Ahoj,“ pozdravil mě a obdařil tím nejkrásnějším úsměvem, který mi tak moc chyběl.
„Co tady děláš? Měl jsi přijet až pozítří?“ Vážně chytré, jako by mě snad zajímalo, proč je tu tak brzy. Hlavní bylo, že tu byl. Rozespale jsem se protáhla.
„Jestli ti tu vadím, tak zase půjdu.“ Už se zvedal, ale rychle jsem po něm skočila a stáhla ho zpět.
„Jsem moc ráda, že tu jsi, chyběl jsi mi,“ přiznala jsem se.
„Ty mně taky. Proto jsem se taky vrátil dřív. Nemohl jsem to bez tebe vydržet.“ Sklonil se a políbil mě. Zdálo se mi to tak dlouho, co jeho rty líbaly ty moje.
„Je všechno v pořádku?“ ptala jsem se, když jsem zase byla schopná mluvit.
„V naprostém a tady?“ Pozvedl jedno obočí. Musela jsem se tomu zasmát.
„Taky. Jdeme na večeři s tátou,“ oznámila jsem mu tu novinku. Teď zvednul obě obočí a vykulil oči.
„Nekoukej se tak. Dneska jsem s ním byla na obědě a souhlasil, že s námi půjde na večeři, není to skvělé,“ radovala jsem se.
„Je, budu muset vymyslet, jak na něj,“ plánoval.
„Na to je času dost. Teď máš na práci důležitější věci.“ Tohle nebylo nic pro mě. Nevěděla jsem, jak někoho svádět.
„A co?“ divil se hraně a uculoval se.
„Mohl bys mi například ukázat, jak moc jsem ti chyběla,“ navrhla jsem a červenala se jako malina.
„Hmm… to není tak špatný nápad,“ souhlasil a než jsem se nadála, cítila jsem ho všude.

A musím uznat, že jsem mu chyběla opravdu hodně.

Tak a už víme všechno... kdo jsou Camovi rodiče a příbuzní. Kde asi byl? Máte nějaký tip?

17. kapitola     SHNRUTÍ     19. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Caroline - 18. kapitola: