Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Caroline - 16. kapitola

02.01.2011 (12:30) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 3629×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

16. kapitola

Rodinná večeře… Uf. Normálně jsem měla podobné sešlosti ráda. Popovídali jsme si, pobavili se. Pojem rodina zahrnoval i Aidena s Ally a jejich malé rodinky, takže nás bylo spousta. Jenže tentokrát šlo o méně příjemnou záležitost a to hned ze dvou důvodů. Přivedu Cama a poprvé ho představím rodině. A možná se rovnou setkám s otcem, což nebude zrovna nejpříjemnější. Předpokládám, že by to dal Camovi pěkně sežrat, i když on za nic nemůže.

„Už budeš?“ strčil Cam hlavu do koupelny, kde jsem se připravovala.
„Vteřinku.“ Hřebenem jsem si pročísla vlasy a vrchní sepnula na temeni. Pak jsem se ještě prohlédla v zrcadle. Měla jsem starorůžové letní šaty na ramínka a páskové sandály.

„Sluší ti to,“ ozvalo se za mnou a Cam mě objal kolem pasu. „Měli bychom jít,“ upozornil mě.
„No jo,“ zahučela jsem.
„Neboj, dobře to dopadne. Však víš, stačí se na mě podívat,“ zasmál se.
„No jo, já zapomněla. Tvoje osobní kouzlo.“
„Tak vidíš.“ Líbnul mě na ucho a táhl ven k autu.

Cestou si pískal do rytmu písničky, co hráli rádiu a celý se zdál být dokonale uvolněný a klidný. Na zadním sedadle ležely tři pugéty. Jedna po mámu, druhá pro Ally a poslední pro Beky. Cam říkal, že si je musí všechny předcházet.

„Neměl bys být náhodou nervózní?“
„Proč?“ podivil se.
„Normálně se kluk nehrne k přítelčiným rodičům, ale… ty vlastně nejsi normální,“ ušklíbla jsem se.
„Jsem moc rád, že sis toho všimla.“

Zastavil u mámy před domem a já ztuhla. Hned před námi stálo tátovo auto. To není dobré.

„Co se děje?“
„Táta,“ řekla jsem. „Připrav se na palbu,“ varovala jsem ho.
„Ale prosím tě, tvůj táta nemůže být tak hroznej,“ povzbuzoval mě.
„Aby ses nedivil.“ Cam nevěděl nic o chování mého otce. Hodně to souviselo s mojí minulostí, o které jsem mu zatím neřekla. Věděl jen, že si otec přál, abych byla s Mattem, a že ho dost rozčílilo, když jsem to s ním ukončila.

Zazvonila jsem a za malou chvíli mi otevřela Ally.

„Ahoj, už na vás čekáme,“ přivítala nás a ustoupila ze dveří, abychom mohli projít.
„Ráda vás zase vidím, pane Cullene.“
„Cam,“ opravil ji.
„Já jsem Ally. Zlato, všichni už jsou tady, i Charles. Když mu Diana řekla, že přijedete oba, netvářil se zrovna nadšeně,“ oznámila mi.
„Já vím, tak pojďme, ať to máme za sebou,“ vzdychla jsem a ruku v ruce s Cameronem a Ally po boku vešla do obýváku.

„Caroline, konečně jste tady,“ křikla mamka a běžela mě obejmout. Neušlo mi, jak očima utíká na mého společníka. Táta se při pohledu na něj zamračil. Les a Aiden s Beky se usmívali a Peter hladil po bříšku Ally a nás si moc nevšímal.

„Vážení, dovolte, abych vám představila Camerona Cullena, mého přítele,“ řekla jsem. „Came, tohle je máma, táta, mámin manžel Les, Aiden s Beky a Allyin manžel Peter.“ Postupně jsem je všechny představila.

Všichni se k němu nahrnuli a jeden přes druhého mu podávali ruku. Cam předal ženám kytice, čímž si je okamžitě získal. Všechny kromě táty. Ten si nemohl odpustit svoje nemístné poznámky a hned začal: „Caroline, už jsi mluvila s Mathewem?“ Vykulila jsem oči, tak on bude vytahovat Matta.
„Ne, tati, a ani to nemám v plánu,“ řekla jsem a myslela jsem, že to je všechno, ale bohužel.
„Měla bys s ním promluvit. Vy dva se k sobě úžasně hodíte.“
„Tati,“ vyjekla jsem a podívala se na Cama, který se jen usmíval. Jeho nemohlo nic rozhodit a to jsem byla ráda, každý jiný by byl pěkně naštvaný.
„Je to pravda,“ bránil se táta.
„Charlesi, nemyslíš, že je naše dcera dost stará na to, aby se uměla rozhodovat sama? Věřme jejímu úsudku, sama ví, co je pro ni nejlepší.“ Vděčně jsem se na mámu usmála. Ona je zlatá. Táta už naštěstí nic neříkal a Cama okatě ignoroval a nevšímal si ani mě. Ale usoudila jsem, že ignorace je lepší, než ty nemístné poznámky a narážky.

S holkama jsme šly pomoct mamce do kuchyně a kluci, mimo táty ovšem, si zabrali Cama a o něčem s ním živě debatovali. Cam ani nevnímal, že už s ním nejsem.

Byla jsem ráda, že ho tak přijali. Obzvlášť Aiden, který byl na mé kluky dost náročný, ne, že bych jich měla nějak moc, vlastně jen jeden a toho přímo nesnášel. Považoval se za mého ochránce a zdálo se, že Cam prošel.

Taky, že jo, ještě před večeří si mě odvedl stranou.
„To je on, Krásko, to je on,“ šeptal naléhavě. „Konečně sis našla pořádnýho chlapa a ne takový neduživý cosi. Tenhle se mi líbí, moc se mi líbí. Drž se ho,“ radil mi. Radostně jsem ho objala.
„Děkuju. Víš, miluju ho, strašně moc.“
„On tebe taky, je to vidět na první pohled,“ mrknul na mě a štípl mě do tváře.

„Caroline, co tam děláte, pojďte jíst,“ vyzvala nás mamka. Poslušně jsme došli k obrovskému stolu, který se prohýbal jídlem. Máma s tátou seděli v čelech, máma měla po pravé straně Lese, vedle něho jsem byla já a pak Cam. Po levé straně měla Ally, Petera a Beky a Aidena.

„Jsem ráda, že jsme se tu všichni sešli,“ začala máma, ale přerušilo ji zvonění telefonu.
„Omluvte mě.“  Táta se zvedl a zmizel.  Všichni se povzdechli a čekali, až se vrátí, bylo jasné, s čím přijde.

„Promiňte, ale musím do práce, je to naléhavé.“
„Charlesi, nešlo by to aspoň dnes?“ ptala se máma.
„Promiň, ale tohle nepočká. Nashledanou.“ A byl pryč. Nerozuměla jsem tomu. Co je na dnešku tak jiného, že by to mělo tátu zastavit? Ale ať to bylo cokoliv, rozumělo se samo sebou, že u něj je práce vždycky na prvním místě.

„Nevadí, budeme pokračovat.“ Rozhodila mamka rukama. Cam mi stiskl pod stolem dlaň a usmál se na mě.
„Jsem ráda, že jsme se tu dneska všichni sešli, je to důležitý den,“ pokračovala. Důležitý den, že bych zapomněla na nějaký státní svátek nebo tak něco? „Věřím, že by byl Tyler moc rád, kdyby věděl, že se tu stále scházíme.“

Tylerovo jméno bylo jako rána pod pás. Prudce jsem stiskla Camovi ruku a on se na mě zvědavě podíval. Netušil, kdo je Tyler… kdo byl Tyler. Proč o něm mluví? Zrovna dneska?

„Dneska by mu bylo třicet dva, nejspíš by měl rodinu,“ podívala se na Ally, která sklopila oči, „a užíval si života.“ Narozeniny, dneska má Tyler narozeniny. Jak jsem na to mohla zapomenout.

„Moc nám tu všem chybí, ale i přesto mu přejeme všechno nejlepší, ať je kdekoliv,“ pozvedla skleničku, stejně jako ostatní, ale já to nedokázala. Byla jsem naprosto v šoku.

„Na zdraví,“ rozlehlo se jídelnou.

Jak jsem jen mohla na Tylera zapomenout. Nikdy jsem na něj nezapomněla. Jeho narozeniny byly důležité datum. Mělo mě napadnout, že je ta večeře kvůli tomu. Mělo mě to napadnout… Do očí se mi hrnuly slzy. Slzy smutku, bezmoci, vinny.

Prkenně jsem se postavila.

„Omluvte mě,“ špitla jsem, pak mě zradil hlas a slzy se mi vylily na tváře. Utekla jsem nahoru, a schovala se u sebe v pokoji.

Ale nebyl to dobrý nápad. Všude, kam jsem se podívala, byl Tyler. Ze všech koutů se na mě dívala jeho tvář. Zabouchla jsem dveře a ještě jednou se rozhlédla. Na mém starém malířském stojanu, na zdech… prostě všude byly vystavené obrázky Tylera, které jsem jako malá malovala. Tyler na soše Alenky v říši divů, na lavičce s cigaretou, se svým starým kolem, kelímkem kávy. Všude jen a jen Tyler.

Bylo toho moc. Brečela jsem jako malá holka. Nemohla jsem se na něj dívat. Nešlo to. Zradila jsem ho. Schovala jsem tvář do dlaní a schoulila se na zem vedle postele.

Hlasitě jsem vzlykala, nešlo přestat. Připadala jsem si jako malá holka. Jako, když jsem ho tenkrát ztratila.

V rámci vlastního štěstí jsem na něj úplně zapomněla.

Ozvalo se klepání na dveře, ale nevěnovala jsem tomu pozornost. Chtěla jsem být sama.

Ale dotyčnému to nejspíš nevadilo. Dvě silné ruce mě zvedly a posadily do něčí náruče. Podle vůně jsem poznala Camerona.

Přitiskl mě k sobě a jen tak seděl, objímal mě a nic neříkal. Brečela jsem mu do košile a nebyla k zastavení.

Tohle se nemělo stát. Jak to teď Camovi všechno vysvětlím? O Tylerovi nic neví… možná už mu to máma řekla, když jsem tak utekla.

Popotáhla jsem.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se tiše. Kývla jsem hlavou, ale slzy mi dál tekly proudem. „Co se stalo?“ Nic jsem neříkala. Otočil se a ze stojanu sundal jednu kresbu.

„Tos kreslila ty?“ zeptal se a pozorně si ji prohlížel. Trochu se mu stáhlo obočí a vypadal zamyšleně. „Je to moc hezké.“
„Když jsem byla malá,“ pípla jsem.
„Máš talent, proč už nemaluješ?“ vyptával se a tím se zase dostal k jádru problému.
„Nejde to, nemůžu,“ vrtěla jsem hlavou.
„Kdo je Tyler, C?“ ptal se něžně a palcem mu jezdil po hřbetu ruky.
„Mamka už ti to řekla, ne?“ Skoro mi nebylo rozumět.
„Chci to slyšet od tebe.“ Shrnul mi z obličeje pramínky vlasů, které se uvolnily z culíku, a zadíval se mi uslzených očí.

Polkla jsem.

„Je tohle Tyler?“ Přikývla jsem a další slzy unikly na tváře. Chvíli si ho prohlížel a pak se znovu zaměřil na mě. Nic neříkal, čekal, až začnu mluvit sama.

Chvíli jsem sama pozorovala tvář na obrázku a úplně jsem ho před sebou viděla. Vzdorovitý pohled, kterým častoval otce, úsměv, se kterým se díval na mě, láska, co se mu objevila v očích, když byl s Ally. To všechno bylo v mých vzpomínkách tak živé.

„Tyler byl můj bratr. Byl starší, on a Michael… Michael byl můj druhý bratr, nejstarší, moc si ho nepamatuju, zabil se, když jsem byla malá. Oba dva měli velké neshody s mým otcem. Michael se nakonec podvolil, ale nedopadlo to dobře. Tyler mu to nikdy nezapomněl.“ Hořce jsem se pousmála. „Jak sis mohl dneska všimnout, táta je hodně vytížený. Práce má vždycky přednost a dřív tomu nebylo jinak. Já byla vždycky až na druhé koleji a Tyler se mi to pokoušel vynahradit. Stal se takovým mým otcem. Byl to nejlepší brácha na světě. Moc mi chybí. Vzlykla jsem.“

Cam mě znovu objal. „Je mi to líto.“ Kývla jsem.
„On mě hodně podporoval v malování. Stál za mnou, tátu to nikdy moc nebralo. Říkal mi umělkyně. Věřil, že jednou něco dokážu. To on k nám přivedl Ally. Byla to jeho přítelkyně. Už tehdy jsem ji měla moc ráda a po tom, co se mu stalo, jsme se ještě sblížily. Byla úžasná… je úžasná,“ opravila jsem se.

„Co se mu stalo?“ Jeho hlas zněl opatrně. Najednou mi nevadilo o tom mluvit, přišla jsem si otupělá, necítila jsem nic.
„Teroristický útok na dvojčata. Táta tam měl kancelář a Tyler tam na něj čekal. Měli se sejít kvůli mně. Tenkrát jsem měla nějaké nepříjemnosti ve škole. Dohodli se, že se sejdou a proberou, co dál. Kvůli mně spolu mluvili a spolupracovali… jenže táta mě vezl do školy a zdržel se. Tyler mě vždycky vyzvedával, ale tentokrát nepřišel. Čekala jsem na něj a on nedorazil.“ Ukazovákem jsem přejela po jeho obličeji na obrázku.

„Pochovali jsme ho vedle Michaela. Snad jsou aspoň teď spolu a šťastní. Od jeho smrti jsem nemalovala. Mám to spojené s Tylerem, prostě to už nejde,“ pokrčila jsem rameny.
„Nemyslíš, že by byl rád, kdybys v tom pokračovala?“
„Nevím… možná, ale já už nekreslím, už ne,“ uzavřela jsem to.

Někdo opatrně zaťukal na dveře a vešla mamka.

„Zlatíčko, je ti dobře?“ strachovala se.
„Je to dobrý,“ řekla jsem, ale asi ji to moc nepřesvědčilo.
Všimla si, co má Cam v ruce a hned vysvětlovala: „Uklízela jsem tu a našla je. Myslela jsem, že by byla škoda schovávat je. Promiň.“
„To nic, mami.“ Bylo mi to jedno.
„Nechala jsem vám schované jídlo, až budete chtít, přijďte,“ řekla a vycouvala.

Koukala jsem před sebe a vzpomínala. V tomhle pokoji se toho tolik přihodilo. Poprvé jsem v něm namalovala obraz, Tyler mi četl před spaním pohádky. Jasně jsem si vybavila melodii jeho hlasu. Bylo to tak uklidňující.

„C, nechceš něco sníst?“ Zavrtěla jsem hlavou. „Holčičko moje,“ zamumlal a pevně mě k sobě přitiskl.
„Mohly bychom jet domů?“ požádala jsem ho.
„Samozřejmě.“

Zvedl se a pomohl mi na nohy. Cestou mě držel okolo pasu a trochu podpíral. Dole na mě padly pohledy všech, tvářili se starostlivě, nechtěla jsem se tím moc zabývat. Rychle jsem se rozloučila, nechala se obejmout od mámy, Ally a Aidena a jeli jsme.

Cestou v autě bylo ticho, slyšet bylo jen tichounké předení motoru. Tupě jsem zírala z okna a nebyla schopná ničeho.

Sotva jsem vnímala, že mě Cam vytáhl z auta a vedl ke mně do bytu.

Mechanicky jsem se osprchovala a zalezla si do postele. Cam se po chvíli natáhl vedle mě a opatrně mě objal.

„Zapomněla jsem na jeho narozeniny,“ špitla jsem ticha. „Tolik jsem se soustředila jen na sebe, na své vlastní štěstí, že se mi úplně vykouřil z hlavy,“ přiznala jsem zahanbeně.
„Zasloužíš si být šťastná, Tyler by si to určitě taky přál. C, musíš žít budoucností, ne se zahrabat v minulosti.“
„Jsem špatná.“ Vůbec jsem ho neposlouchala a mlela si dál svou.
„Nejsi, jsi ta nejlepší, nejušlechtilejší, nejmilejší, nejchytřejší a nejkrásnější osoba, jakou jsem kdy potkal.“ Mírně jsem se usmála. „Takhle ti to sluší nejvíc. C, co kdybychom někam odjeli? Pryč od toho všeho. Uvolníš se, zapomeneš. Užijeme si sluníčka… mohli bychom třeba k moři. Potřebuješ vypadnout.“

Chvíli jsem na něho koukala.  Vypadnout… zapomenout na tátu, Matta, všechno, co se dělo kolem. Užít si s Camem trochu volna. Vůbec to neznělo špatně. Potřebovala bych si trochu odpočinout.

„Dobře,“ souhlasila jsem. Líbnul a mě a hned plánoval, kam bychom mohli.
„Pojedeme k nám. Máma s Lesem mají dům u moře,“ rozhodla jsem.

Konečně jsem pocítila trochu klidu… Takhle to bude nejlepší. Pojedeme hned zítra.

A je to venku. Vyšlo to najevo trochu neplánovaně, ale možná je to tak lepší, nemyslíte?

Moc bych Vám chtěla poděkovat za hlasy v povídce měsíce. Čtvrté místo... o tom se mi ani nesnilo. Vážně moc a moc děkuju. mám z toho ohromnou radost.

15. kapitola      SHRNUTÍ      17. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Caroline - 16. kapitola: