Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Caroline - 12. kapitola

17.12.2010 (20:45) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3338×

12. kapitola

Zavrtěla jsem se na sedadle a podívala se na Matta, který řídil. Od té… té události jsem měla tak divný pocit. Špatný pocit, ale nedovedla jsem si ho nijak vysvětlit, nevěděla jsem, co znamená, ale nelíbilo se mi to. Cítila jsem se divně.

Matt koukal upřeně na silnici před sebou a mě jakoby nevnímal. Zadívala jsem se z okénka a sledovala ubíhající krajinu. Betonové budovy vystřídaly lesy a pole. Projeli jsme pár vesnicemi, byl tu krásný klid.

Do letního domu, nebo sídla, jak říká Matt, jezdím jen jednou ročně a to na slavnost. Letos se mi vůbec nechtělo. Teprve včera jsem si sehnala šaty na ples.

Složila jsem obě zkoušky, takže jsem měla konečně vytoužené volno a včera jsme se s mamkou vydaly na prohlídku obchodů, abychom narazily na něco aspoň trochu normálního, ale aby to vypadalo jako kostým nebo tak nějak.

S výběrem jsem mohla být spokojená. V pytli na šaty jsem si vezla šaty slonovinové barvy, které vypadaly jako oděv řecké bohyně. Byly na jedno rameno, a tam byla ozdobná zlatá spona, kolem pasu trochu nařasené a pak splývaly volně domů, až na zem. Když jsem šla, musela jsem si je přidržovat. Na nohy jsem měla zlaté páskové sandály. Když mě v tom mamka viděla, málem se rozplynula.

Vlasy budu mít vyčesané do drdolu a na očích škrabošku ze zlaté krajky. Sama jsem musela uznat, že to nevypadalo špatně.

Mamka si nakonec koupila taky šaty, k tomu dlouhý plášť a malou hůlku a vypadala jako dobrá víla z Popelky.

Ale to bylo tak všechno, co mohlo stát za to.

Když mě Mathew dneska přijel vyzvednout, cítila jsem vlnu nevole, která se ve mně zvedla, ale potlačila jsem ji. Říkala jsem si, že je to tím, že jsme se nějaký čas neviděli a teď spolu budeme několik dní v kuse. Při té představě jsem se nevědomky otřásla. Proč se tak cítím, co to se mnou krucinál je?

Cama jsem od toho nešťastného odpoledne neviděla. On sám se samozřejmě neozval a já neměla odvahu mu zavolat. Po tom, jak jsem se k němu zachovala. Nezasloužil si to. Byl ke mně tak hodný, milý, přátelský, přímý… a tak bych mohla pokračovat dál a dál.

Jenže, co když by jednou odešel. Co by bylo pak? Zvládla bych další odchod milované osoby? Nemluvím tu o smrti, i když i to se může stát. Mluvím tu o normálním odchodu. Přestane mě mít rád, omrzím se mu, nebo co já vím, co se může stát a on by pak odešel. Jak bych to nesla?

Uvědomila jsem si jednu věc. Sedím v autě s Mattem, svým přítelem, se kterým budu… nejspíš ještě hodně dlouho a přemýšlím tu o jiném, kterého nejspíš už nikdy neuvidím. O klukovi, který mi dokonale zamotal hlavu. Přemýšlím o jeho případném odchodu, který ale nenastane, protože k tomu není důvod, když mezi námi nic není.

Proč je to tak zamotané? Sama se ve vlastních myšlenkách nevyznám.

„Budeš vystupovat?“ přerušil mě otrávený hlas. Zamrkala jsem a udiveně se kolem sebe rozhlédla. Byli jsme na místě.

Napravo ode mě stál velký bílý dům s antickými sloupy. Ach jo, pomyslela jsem si při pohledu na něj a hlavně na osobu, která z něho vyběhla.

Jako vždy elegantní, absolutně bez chybičky, paní Beatrice. Pak jsem se podívala na Matta, netrpělivě podupávajícího u mých otevřených dveří a konečně vyskočila na cestu vysypanou drobnými oblázky.

„Mathewe, drahoušku, tak ráda tě vidím,“ zvolala paní Beatrice teatrálně a Matta objala, aby ho následně políbila na obě tváře, ale opatrně, aby si neponičila make-up.

Pak si mě prohlédla hodnotícím pohledem a řekla bych, že si absolutně proti etiketě, mírně povzdychla.

„Caroline, ráda tě opět vidím,“ přivítala mě poněkud chladně.
„Já vás taky.“ Nechala jsem se taky políbil nepolíbit a šli jsme se ubytovat.

Měli jsme s Mattem společnou ložnici. Do skříně jsem si vybalila těch pár svršků, co jsem si přivezla. Matt šel za svou matkou, aby zjistil, jak pokračují přípravy.

Usoudila jsem, že není kam spěchat a na chvilku se natáhla na sofa pod oknem, které jsem otevřela dokořán, abych si užila čistý venkovský vzduch.

Venku svítilo sluníčko a podle všeho to vypadalo, že víkend bude krásně teplý. Dokázala jsem si představit spoustu jiných zajímavých věcí, které bych mohla v takovém počasí dělat.

Bezděčně jsem si vzpomněla na sen, který se mi zdál o Camovi a mně. Seděli jsme na louce a on… ne dost. Na tohle teď myslet nebudeš. Podobné myšlenky mě akorát rozesmutnily a to jsem si tady na tom místě nemohla dovolit.

Abych zabránila dalším pošetilým vzpomínkám a myšlenkám, sebrala jsem se a šla se podívat, co bych mohla dělat.

Všude po domě pobíhala spousta neznámých lidí. Každý něco nosil, na někoho volal, byl to zmatek. Nějakou chvíli mi zabralo, než jsem našla Matta s jeho matkou.

Byli v pracovně v zadní části domu. Jemně jsem zaklepala na veřeje a na vyzvání vstoupila.

„Caroline, zrovna s matkou mluvím o našich úkolech,“ řekl Matt bez úvodu.
„Proto jsem tady, chtěla jsem se zeptat, jak bych mohla pomoct.“
„Moc práce už nemáme. Najala jsem si perfektní agentura, která dokáže zařídit cokoliv. Určitě ji ještě někdy využiji. Všechno je naplánované do nejmenšího detailu. Možná bys mohla pomoci aranžovat sušené květiny. To by ti mohlo jít,“ pronesla paní Beatrice.

Zaskřípala jsem zuby a spolkla poznámku o tom, že to by mi určitě šlo.

„To je výborný nápad, matko. Caroline si s tím skvěle poradí,“ potvrdil jí Mathew.

Tak mě zavedli do zimní zahrady, kde už tři ženy aranžovaly kytice do váz, mís a podobně. Bylo mi oznámeno, že v pátek a v sobotu přivezou ještě živé květiny, takže těchto nebude moc.

Touto činností jsem strávila asi hodinu. Nebylo to nijak náročné a samozřejmě jsem to zvládla. Matta ani jeho matku jsem už hledat nešla. Raději jsem vyklouzla francouzským oknem na terasu a ztratila se do lesa nedaleko domu.

Bylo příjemné procházet se volnou přírodou, dýchat svěží vzduch, nechat si kůži laskat teplými slunečními paprsky.

Užívala jsem si to, aspoň něco tady. Když už nic, tohle tu měli vážně pěkné… celý dům byl pěkný, ale ta atmosféra… Cítila jsem se tam trochu jako v kleci, pod neustálým dozorem, ať už samotné paní Beatrice, jejího manžela nebo služebnictva. Měla jsem pocit, že mě všichni neustále pozorují a čekají, až udělám nějakou chybu, něco rozbiju, poleju nebo co já vím. Svazovalo mě to.

Aspoň, že tady byl klid. Lehla jsem si do trávy na malé loučce a myslela na jednu osobu, na osobu, na kterou jsem vůbec myslet nechtěla. Ale bylo těžké tomu odolat, když po tom vaše srdce touží.

Nakonec jsem usnula.

Do domu jsem přišla až kolem osmé. Dostala jsem slušně vynadáno, že jsem promeškala večeři a vypadám neupraveně. Mávla jsem nad tím rukou. V pokoji jsem se vysprchovala a šla si rovnou lehnout. Matta jsem nepotkala, nejspíš něco zařizoval.

Následující dva dny jsme se různě míjeli. On trávil čas s matkou a pak i s otcem, který přijel v pátek ráno, aby mohl odpoledne vítat hosty.

Já jsem se držela stranou. Nikdo po mě stejně netoužil. Byla to pekelná nuda, měla jsem spoustu času a neměla co dělat. Chodila jsem aspoň ven a tam si představovala, co všechno jsem mohla dělat doma, s kým jsem mohla být… opět zakázané myšlenky. Jsem nepoučitelná.

V pátek odpoledne nastal obrat k lepšímu. Všechno bylo připravené, pokoje pro hosty nachystané, jídlo navařené, nikde ani smítko prachu. Byla jsem ráda, že přijela i mamka s Lesem. Táta prý dorazí večer nebo zítra ráno, má něco důležitého v práci, jak jinak.

Počasí bylo krásné, takže se patnáct lidí, kteří se dostavili už dnes, rozsadilo po terase a konverzovalo se.

Matt seděl vedle mě, ruku položenou na opěradle mého křesílka a povídal si se starším mužem ve světle modré košili. Neposlouchala jsem je. Tyhle hovory obchodního typu šly mimo mě.

Chvíli jsem koukala, kde co lítá a pak si povídala s mámou. Byla jsem ráda, že je s kým mluvit, protože všechny dámy, které se dostavily, hovořily jen o odpoledních čajích s přítelkyněmi, nových kabelkách od Vittona a kostýmkách od Channelu. Nic pro mě.

Druhý den se pořádal piknik s různou zábavou na veliké zahradě, která patřila k domu. Kostičkované červené a modré deky ležely rozloženy asi dva metry od sebe, bylo jich tu nesčetně. Na každé z nich byl proutěný koš s různými dobrotami.

Hosté posedávali na dekách nebo postávali kolem a povídali si. Bylo tu i pár dětí, které pobíhaly okolo a honily se.

Paní Beatrice si najala jakousi kapelu, která hrála trochu starší hity. Našli se i někteří, co tančili. Atmosféra byla klidná, celkem příjemná. Všichni se dobře bavili a živě diskutovali o nadcházejícím večeru. Maškarní ples tu ještě nebyl.

---

Utáhla jsem stužku masky a podívala se do zrcadla. Vypadalo to dobře.

„Zlatíčko, jsi nádherná,“ rozplývala se mamka, která mi pomáhala s účesem. Sama již měla svůj kostým oblečený. Vypadala pohádkově.
„Není to špatné,“ uznala jsem.
„Vypadáš úžasně. Matt z tebe nebude poct spustit oči.“ Tím jsem si nebyla tak jistá.

Mamka šla pro Lese a já se pomalu vydala dolů, abych mohla po Mattově boku vítat hosty. Sám šel dolů už před půl hodinou, abych se mohla dopřipravit.

Všichni Stevensovi, tedy rodiče a Mathew, stáli u dveří a něco probírali s hospodyní. Sešla jsem po schodech za nimi. Pak Stevens si mě obdivně prohlédl, Matt mi nastavil rámě a paní Beatrice spokojeně kývla hlavou. Nejspíš jsem obstála. To zní hrozně.

Hosté se začali scházet. Většinu jsem jich neznala. Poslušně jsem neustále opakovala: „Dobrý večer.“ Až jsem měla pocit, že už víc nepromluvím.

Nedokážu říct, kolik přišlo lidí, byly jich hromady. Všichni se přesunuli do sálu, kde pánové domu zahájili ples.

Orchestr začal hrát Straussův valčík. První odvážlivci se směle pustili do tance, ostatní korzovali okolo parketu, popíjeli šampaňské, pojídali delikatesy, které roznášeli číšníci na stříbrných tácech a hovořili.

Hodně z návštěvníků si pořídilo masku, u dam se většinou jednalo o plesové šaty, které byly upravené podle potřeby a byly doplněny škraboškou. Pánové zase měli uzpůsobený frak.

Všude to hýřilo barvami a musela jsem uznat, že toto se vážně povedlo.

Zatančila jsem si s Mattem, kterého následně vystřídal táta a Les.

V sále bylo teplo, takže jsem se omluvila, šla si pro šampaňské a chtěla jsem se odebrat na terasu nadýchat se čerstvého vzduchu. Celá zahrada a terasa byly osvětlené lampiony či elektrickými světýlky. V zahradě navíc zurčely malé fontánky.

Pár párů se procházelo po cestičkách vysypaných jemným pískem nebo posedávalo na lavičkách, které byly pořízeny speciálně pro tento večer.

Napadlo mě, že takhle to klidně mohlo vypadat dřív, kdy byly plesy šlechty velkou událostí. Kdy žili princové a princezny a na podobných akcích se namlouvali.

Na terasu přiběhla skupina ukřičených puberťaček a rozebíraly, kterému klukovi to dneska víc sluší, se kterým tančily a podobně.

Popošla jsem do tmavšího rohu, kde byl relativní klid. Usrkla jsem ze skleničky a nechala si jemné bublinky tančit po jazyku. Skleničku jsem postavila na zábradlí, sama se o něj dlaněmi opřela a pozorovala jsem hvězdy zářící na obloze. Bylo jich tolik…

„Ahoj,“ ozvalo se za mnou, až jsem nadskočila, neslyšela jsem nikoho přicházet.

Otočila jsem se a ztuhla.

„Co tady děláš?“ vyjekla jsem. Asi dva kroky přede mnou stál Cam. Moje srdce se při pohledu na něj zbláznilo. Zešílelo radostí z toho, že ho vidí.
„Taky tě rád vidím,“ usmál se jako vždy. Vypadal jako princ z těch dávných dob, o kterých jsem před chvílí přemýšlela. Zelené oči zářily z pod škrabošky a naprosto mě hypnotizovaly.
„Promiň, tak jsem to nemyslela. Ani nevíš, jak ráda tě vidím.“ Druhou větu jsem řekla o poznání tišeji. „Omlouvám se za to, jak jsem utekla. Neměla jsem to dělat. Měli jsme si o tom promluvit…“
„Jsi krásná,“ přerušil mě. Postoupil o krok dopředu a hřbetem ruky mě pohladil po tváři. Sálalo z něj příjemné teplo. Na okamžik jsem zavřela oči.
„Možná bych se měl omluvit za to, co jsem řekl, věděl jsem, jak to s tebou je a přesto jsem ta slova vyslovil. Ale neomluvím se. Měla bys to vědět. Miluju tě,“ prohlásil. Proč to pořád dělá? Proč mi to pořád říká? Ví, že já nemůžu, nemůžu ho milovat.
„Came, to…“
„Nejde,“ doplnil mě. „Já vím, už jsi to říkala. Ale to na mých citech nic nezmění. C, vidím, že nejsi šťastná, prosím, dovol mi udělat tě šťastnou. Chci vidět tvůj úsměv, jiskření v tvých očích. Ani jedno se ve tvé tváři za celý večer neobjevilo.“ Chtěla jsem něco namítnout, ale pokračoval dál, aniž by to zaznamenal. „Nebo kašli na mě, ale ty už se netrap. Nemůžu tě takhle vidět.“
„Já… já,“ nevěděla jsem, co říct.

„Caroline,“ zavolal někdo z domu.
„Musím jít.“ Znovu zbaběle utíkám, ale já si nemůžu pomoct. Cameron se zatvářil tak smutně, ublíženě. Rvalo mi to srdce. Ten veselý, suverénní kluk byl najednou pryč.
„C, máš i jiné možnosti. Nemusíš to dělat,“ zopakoval. Prosebně se na mě díval a já jeho pohled opětovala. Byl stejně prosebný. Prosila jsem, aby toho už nechal, aby mě nechal odejít a už to víc nekomplikoval.
„Caroline!“ Netrpělivé zavolání mého jména se ozvalo blíž. Pohlédla jsem ke dveřím.
„Miluju tě,“ řekl znovu. V očích se mi objevili slzy. Rychle jsem zamrkala, abych je zahnala, ale moc se mi to nepovedlo.
„Promiň, promiň mi to,“ pípla jsem a rychle odešla.

„Tady jsi.“ Matt mě chytil za loket. Neodolala jsem a otočila se. Cam stál ve dveřích na terasu a upíral na nás svůj zrak.
„Co se děje?“ obrátila jsem svou pozornost zase na Mathewa.
„Pojď se mnou?“ řekl jen a zavedl mě ke krbu, kde už stáli jeho rodiče. Pan Stevens cinknul lehce o skleničku, kterou držel v ruce a poprosil přítomné o pozornost.

Nechápala jsem, co to má znamenat, ale na vysvětlení jsem nemusela čekat dlouho.

„Dámy a pánové, velmi děkujeme, že jste dnes večer navštívili náš dům a doufám, že se dobře bavíte. Tento ples není jen tak ledajaký. Můj syn má pro vás překvapení, i když se dalo očekávat, že na tuto událost jednou dojde,“ povídal.

Zmateně jsem skákala pohledem z jednoho na druhého a moje oči zabloudily i k Camovi, který stál pořád na stejném místě. Rychle jsem se podívala jinam.

„Rád bych vám oznámil zasnoubení svého syna s Caroline Hawkinsovou,“ oznámil a mně tím naprosto vyrazil dech. „Prosím, abyste pozvedli své sklenky a připili na zdraví snoubenců.“

Myslím, že tohle mluví samo za sebe, takže to raději nechám bez komentáře.:)

Tak... čekám, pusťte se do mě.:)

11. kapitola     SHRNUTÍ     13. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Caroline - 12. kapitola: