Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Caroline - 10. kapitola

05.12.2010 (21:15) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3602×

10. kapitola

Odhodlaně jsem zatahala za mosazné držátko staromódního zvonku a čekala, až mi někdo otevře.

Byla neděle a já ji musela trávit takovou nepříjemností jako je návštěva paní Beatrice. Matt nám domluvil schůzku kvůli blížící se slavnosti. Prý bych se o to měla zajímat co nejvíce, abych věděla, co a jak, až ji jednou budu organizovat sama.

S Mattem to teď bylo dobré, ba i víc. Choval se naprosto skvěle. Dva dny po naší hádce přišel, donesl mi kytici rudých růží a vzal mě na večeři. Brala jsem to jako jeho omluvu, asi mu došlo, že já sama nepřijdu a věděla jsem, že ničeho lepšího se od něho nedočkám. O té hádce ani jeden z nás nemluvil a nejspíš to bylo dobře.

Ten týden Mathew neodjel na kolej, ale zůstal ve městě a nepřetržitě se mi věnoval. Byli jsme v divadle, na výstavě. Bylo to skoro jako na začátku našeho vztahu. Matt se zdál jako vyměněný. Měla jsem špatné svědomí, kvůli odpoledni s Camem, kdy jsem se nechala jen tak objímat a líbat, ale už jsem to změnit nemohla a rozhodla jsem se na to přinejmenším zapomenout.

O Camovu společnost jsem však přijít nechtěla, takže když mě pozval na kávu, ráda jsem přijala, ale před jakýmikoliv něžnostmi jsem uhýbala. Jasně jsem si vybavila jeho překvapení, když ke mně přišel, udělal krok ke mně a sklonil hlavu, já udělala naopak krok zpět a hlavu odvrátila.

Okamžitě nasadil svou obvyklou veselou masku a dělal, jakože se nic nestalo. Na Matta se neptal a já tomu byla ráda, nechtělo se mi vysvětlovat, jak to teď mezi námi je. Navíc jsem se bála, že když mu to přiznám, ztratím ho. Rozhodne se, že se mnou nebude ztrácet čas a odejde za jinou. Bylo to ode mě sobecké, ale nemohla jsem si pomoct.

„Dobrý den slečno, paní už vás očekává. Je v růžovém salonku,“ oznámila mi Matylda, hospodyně Stevensonových. Poděkovala jsem jí a zamířila do salonku.

Jejich dům byl obrovský a byl ukázkou přepychu a okázalosti. Na obojí si Beatrice potrpěla. Chtěla jen to nejlepší, a vzhledem k příjmům svého muže, to taky dostala. Byla tu spousta starožitností, o které by se muzea jistě prala. Vše bylo zařízeno v tlumených barvách a zařízeno do nejmenšího detailu. Pečlivě utřený prach, vyluxované koberce, vyleštěná zrcadla, to vše svědčilo o tom, že kdo tu žije.

Paní Beatrice seděla v růžovém salónku v čalouněném křesílku, kotníky měla přikřížené, na sobě perfektně padnoucí béžový kostýmek, nejspíš od Channela a způsobně popíjela čaj z jemného a nejspíš hodně drahého porcelánu.

„A, Caroline,“ zvolala, když mě zpozorovala mezi dveřmi.
„Dobrý den, paní Beatrice,“ pozdravila jsem a stejně jako ona naznačila polibek na tvář.
„Posaď se, prosím,“ vyzvala mě a počkala, až to udělám. „Dáš si čaj?“ zeptala se. Jen jsem kývla hlavou a ona hned zavolala Matyldu.

„Jak se ti daří, drahá?“
„Dobře, děkuji za optání,“ odvětila jsem krátce. Neměla jsem jí moc co vykládat.

Beatrice po mě přejížděla pohledem, od světlých lodiček po šaty s kabátkem a drdůlek na hlavě. Znervózňovalo mě to, čekala jsem, kdy začne mít své obvyklé připomínky.

Z rentgenového pohledu ji vytrhla Matylda, která přinesla čaj. Naservírovala mi ho, zeptala se, zda máme ještě nějaká přání, a když jsme odmítly, tiše odešla pryč.

„Caroline, doufám, že ti Mathew říkal, že letos bude ples tematický. Maškarní je nyní v módě, bude to skvělé. Předpokládám, že naše slavnost bude událostí roku. Myslela jsem, že bychom mohli udělat ples pod širým nebem, použili bychom lampiony, fontány, světýlka a podobně, bude to nádhera,“ rozplývala se a po nadechnutí pokračovala: „Samozřejmě, že záleží na počasí, ale pokud to vyjde, bude to nádhera, úplně to vidím…“

Ani jednou nepočkala, až odpovím. V tomhle byl Matt po ní. Povídala, povídala a povídala. Vůbec nevím, co jsem tam dělala. Beatrice mi vykládala o svých představách, co všechno už zařídila, co kde bude a podobně, ale ani jednou se nezmínila, co bych mohla udělat já. Myslela jsem, že kvůli tomu jsem tam byla.

V zápalu nadšení ze slavnosti ani nedošlo na kritiku mojí osoby. Aspoň nějaké pozitivum.

Domů jsem šla unavená, zahlcená informacemi. Těšila jsem se na klid v bytě. Venku lilo jako z konve, lidé běhali s deštníky a snažili se rychle někde schovat. Dokonce se i ochladilo. Brr, takové počasí nemám ráda.

Přeběhla jsem tu krátkou vzdálenost mezi dveřmi a autem a i za tu kratičkou cestu, jsem promokla skrz na skrz. Zapnula jsem si topení, abych rychleji uschnula, ale při vystupování jsem si uvědomila zbytečnost svého počínání. Protože, ač jsem maličko uschnula, při cestě k domu jsem zmokla znovu.

Těšila jsem se, až se převléknu do suchého, uvařím si horký čaj a možná si pustím nějaký film. A tak přečkám tohle hrozné počasí. Matt odjel opět do školy, takže nehrozilo, že bych někam šla.

Jen co za mnou zapadly dveře bytu, kýchla jsem. Paráda. Shodila jsem ze sebe mokré oblečení, vlezla jsem si pod proud horké vody, abych zahřála prokřehlé tělo.

Na pohovce v obýváku jsem se zamotala do deky, v ruce pořádný hrnek čaje, ze kterého se ještě kouřilo, a zapnula jsem si film. Bohužel jsem se na něj nedodívala, protože jsem usnula. To se mi většinou nestává.

Vzbudila jsem se uprostřed noci. Bolelo mě celé tělo a z nosu mi teklo jako z kohoutku. Oblečení se na mě nepříjemně lepilo, jak jsem byla zpocená. Neměla jsem sílu se přesunout do postele, takže jsem se s námahou natáhla pro krabičku kapesníků a asi deset jich posmrkala. Položila jsem se na záda a znovu usnula.

Ráno to bylo ještě horší. K tomu všemu se přidala i bolest v krku. Tentokrát jsem se donutila dojít do ložnice, vzít si pyžamo a nějaký prášek a zalezla jsem si do postele.

Probudila mě žízeň a bolest hlavy. S přemáháním jsem otevřela oči, do kterých mě bodalo ostré světlo z venku. Na vaření čaje jsem neměla sílu, musela jsem vzít za vděk vodou z kohoutku. Podle hodin v kuchyni bylo půl druhé. Byla jsem zpocená jak myš, takže jsem si vyměnila pyžamo a znovu si lehla do postele.

Nebývala jsem nemocná často, vlastně jsem nebyla nemocná už hodně dlouho, ale doufala jsem, že to co nejdřív vyležím. Čekaly mě zkoušky a práce a na tohle prostě nebyl čas.

Z přemítání mě vytrhlo klepání a následné zvonění zvonku u dveří. Čtyři? Ani jsem si nevšimla, že bych usnula.

Myslela jsem, že budu dotyčného ignorovat, ale ať to byl kdokoliv, nedal se.

„No jo,“ zamručela jsem, protože každé promluvení bolelo. Jen těžko jsem polykala. Oblékla jsem si župan, shrnula vlasy z obličeje a šourala se ke dveřím.

Otevřela jsem dveře a zamžourala do jasného světla chodby.

„No ty vypadáš,“ řekl Cam.
„Díky,“ ušklíbla jsem se. Zvedl ruku a zkušeně mi ji přiložil na čelo.
„Máš teplotu,“ oznámil mi, jako bych si toho sama nevšimla. „Byla jsi u doktora?“
„Ne, to nic není, jen to vyležím.“
„C, celá hoříš,“ starostlivě se na mě díval. Pak se mu zablesklo v očích a než jsem si uvědomila, co dělá, popadl mě do náruče, nohou za sebou zabouchl dveře a nesl mě do ložnice. Pořádně mě zahrabal do peřin, koukaly mi jen oči.
„Kde máš lékárničku?“ Očima jsem ukázala ke koupelně, Cam v ní zmizel a za chvílí se vrátil s platíčkem bílých prášků a teploměrem. Prášky položil na skříňku u dveří, teploměr mi strčil do podpaží a odešel do kuchyně, odkud se za chvíli ozývaly zvuky vařící vody. Netrvalo dlouho a nesl velký hrnek s kouřící tekutinou.

Cestou vzal prášky a přisedl si na kraj postele.

„Na,“ řekl a podával mi dvě pilulky, „tyhle jsou na chřipku nejlepší, ale stejně si myslím, že bys měla jet k doktorovi, nevypadáš vůbec dobře.“
„To už jsi říkal,“ zašklebila jsem se a prášky poslušně polkla.
„Ještě ti udělám něco na ten krk a taky by neškodil studený zábal na sražení teploty.“ Se zamračeným pohledem sledoval teploměr.
„Jsi doktor nebo co?“ U něj bych se ani nedivila.
„Ne, ale děda je a táta teď taky,“ odpověděl.
„Táta teď taky?“ podivila jsem se. „A co dělá jinak?“
„Nic, oba jsou prostě doktoři. Zkus spát, tak se tělo nejrychleji uzdraví,“ radil mi a opět šikovně zamluvil mou otázku.

Víčka se mi sama zavírala, ale já nechtěla usnout. Připadala jsem si hloupě, když on tu seděl, teď v křesle pod oknem, nedaleko postele, upřeně mě pozoroval a já…

„Můžeš klidně jít, díky za všechno.“
„Nenene, žádný takový, mě se jen tak nezbavíš, budu tu s tebou, dokud ti nebude líp, nebo dokud tě nedokopu k doktorovi.“ Při slově doktor jsem se ušklíbla, takže si domyslel, že tam nejspíš nepůjdu.

Doktory nemám ráda, a jak to u nich vždycky smrdí, dělá se mi z toho špatně, proto jsem je navštěvovala, až když se nedalo nic jiného dělat.

„Ale Came, ještě to ode mě chytneš. Díky, že ses zastavil, já už to zvládnu sama,“ přesvědčovala jsem ho a hlasitě se vysmrkala.
„Jasně, já vím, ale máš smůlu. Nesmíš z postele, takže nemáš jak mě vyhnat. A teď spi a nepřemáhej to,“ poradil mi. Chtěla jsem dál protestovat, ale zvedl se a položil mi ukazováček přes ústa. Jeho rty se lehce dotkly mého čela a já tedy zavřela oči a usnula.

Zdál se mi krásný sen, byla jsem sice nemocná, ale Cameron byl u mě a staral se. Vařil mi čaj, dával prášky a kdykoliv jsem otevřela oči, tam byl. Připadal mi jako anděl, který na mě má dohlížet.

„Jsi vzhůru?“ zaslechla jsem hlas. Protáhla jsem se, až mi luplo v zádech a otočila se.

Na druhé půlce postele ležel Cam a bedlivě si mě prohlížel. On to nebyl sen? Opět mi sáhl na čelo a zdál se docela spokojený.

„Je ti líp?“ zeptal se. Jen jsem kývla. V krku jsem stále měla struhadlo a nos ucpaný, ale zřetelně jsem cítila úlevu v celém těle, ani hlava už mě nebolela.

Pořád se na mě díval s obavami, jako by mi z čela rostl roh nebo tak něco. Chtěla jsem se zeptat, co se děje, ale nedokázala jsem ze sebe vypravit ani slovo, nedokázala jsem se podívat jinam, nedokázala jsem nic. Civěla jsem na něj, na jeho dokonalý obličej, který se zdál ještě krásnější, než kdy dřív. Husté vlasy s bronzovým nádechem mě k sobě skoro volaly.

„C, jsi v pohodě?“ staral se.
„Hmm.“ Byla veškerá moje reakce.
„Dojdu ti udělat čaj a tohle sněz.“ Do ruky mi vrazil bílou misku s jakýmsi blafem, dost to smrdělo a vážně jsem neměla v úmyslu to jíst, ale Cameron mi to do krku narval skoro násilím. Prý mi to pomůže od bolení krku. To jsem teda zvědavá.

Byl zase podvečer, nevím, jaký den, ale telefon se ozval jako vždycky. Matt. Vůbec jsem neměla chuť to brát, ale vyřvával tak hlasitě, že jsem hovor rychle zvedla.

„Ahoj Caroline.“
„Matte.“
„Právě jsem mluvil s mámou, říkala, že jste se domluvily na slavnosti. Je to úžasné viď?“ radoval se jako malé dítě. Byla jsem ráda, že je Cam v kuchyni a hovor neslyší, i když to zvonění by nepřeslechl ani hluchý.
„Jo, je to skvělý,“ řekla jsem. Bolest v krku opravdu trochu pominula, nevím, jestli za to mohl ten Camův blaf, nebo něco jiného, ale byla jsem ráda. Já říkala, že nemusím k doktorovi.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se. Možná ho zarazil můj huhňavý hlas.
„Trochu jsem nastydla, nic to není.“
„Byla jsi u doktora?“ Proč si všichni myslí, že bych měla k doktorovi?
„Nebyla a ani nepůjdu, bude to dobré,“ odmávla jsem to. „Matte, už budu končit, půjdu si lehnout. Měj se hezky,“ rozloučila jsem se.
„Ahoj.“

Zvedla jsem se a šla se podívat, co dělá Cam.

Překvapeně jsem zůstala stát ve dveřích a sledovala ho, jak pobíhá po kuchyni a zručně se ohání vařečkou. Na sporáku něco bublalo a Cameron se usmál.

„Doufám, že máš hlad, bude to dobrota.“
„Ani ne,“ řekla jsem popravdě.
„To je jedno, stejně musíš jíst. Jdi si lehnout. Za chvíli ti to přinesu,“ sliboval.

Rozhodla jsem se, že si dám sprchu, neustálé pocení nebylo moc příjemné. Vzala jsem si čisté pyžamo, peřiny nechala trochu provětrat a sama si sedla v županu na křeslo.

„Už se to nese,“ zvolal Cam a vcházel do dveří s talířem polévky. Vonělo to úžasně, to se musí nechat, a i když jsem si to nemyslela, dostala jsem hlad.
„Jak to, že neležíš?“ spustil hned, jak mě viděl. „Ať už jsi zpátky,“ hnal mě. Vyplázla jsem na něj jazyk, ale poslechla.

Polštáře jsem si narovnala pod záda a nechala si naservírovat polévku. Byl to vývar, horký, ale výborný.

„Kde ses naučil tak dobře vařit?“ ptala jsem se s plnou pusou.
„Babička je výborná kuchařka a máma ostatně docela taky.“
„To je ta babička, pro kterou jsi kupoval tu sošku?“ vyzvídala jsem.
„Ano.“
„A patří k ní ten dědeček doktor?“ Byla jsem ráda, že mi konečně aspoň trochu začal odpovídat na otázky a doufala jsem, že mi ještě dovolí se na něco málo zeptat.
„Jo,“ odpověděl stručně.
„A jsou to rodiče tvé mámy nebo táty?“
„Táty. Jaké to je?“

A byl konec. Zase obrátil řeč jinam a tím utnul příval mých otázek. Ale dozvěděla jsem se aspoň něco, sice to nebylo moc, ale u Camerona jsem byla ráda za jakékoliv odpovědi.

Jelikož je takhle kapitolka taková výroční, bude s věnováním a to všem, kteří tuto povídku čtou a pravidelně komentují. Jmenovitě jsou to tito: rosemery, Brigita, Mattie, FailleDraco, Scherry, Lenka326, Evík, SaDiablo, MaiQa, Jula, Natty, simi1918, Danca95, MirushQka a LadyLilianne. Vám všem moc děkuju za podporu, bez ní by tahle povídka nebyla.:)

9. kapitola     SHRNUTÍ     11. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Caroline - 10. kapitola: