Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Čarodějky II - 7. kapitola

7. kapitola

(pohled Janee)

Seděla jsem na posteli a přemýšlela o včerejšku. Všechno se to tak zkazilo. Pohádali jsme se s tátou, Andy už nikdy neuvidí Embryho, protože máme doživotního zaracha a všichni jsou na nás naštvaní, že jsme bránily ty psy. Neměla jsem daleko k pláči, a to si neumím, no vlastně umím, představit, jak je na tom moje sestřička. Jak ráda bych jí pomohla.

Od té doby, co vlezla do té koupelny, pořád ještě nevylezla. Bála jsem se o ni. Vůbec nic nejedla, stále jen brečela. Sice s Embrym neměli žádný vztah, ale i tak ji to velice vzalo. Několikrát mě napadlo, že bych se k ní přemístila, ale nikdy jsem se k tomu nedostala. Taťka byl z toho celý špatný, ale stále se stál za svým. I když já stále doufala, že si to ještě rozmyslí. Už kvůli ní.

Právě jsem se odhodlávala k tomu, že alespoň zaklepu na dveře koupelny a jestli mě nepošle do háje, budu to považovat za úspěch a důkaz, že je naživu, když se zezdola ozvala příšerná rána. Nadskočila jsem na posteli a rychle vstala. Byly dvě možnosti. Buď se máma pokusila něco uvařit, nebo máme v domě nezvaného hosta. Doufala jsem v tu první variantu.

Andy jsem tedy nechala v koupelně a seběhla po schodech dolů. Nemohla jsem věřit očím, když jsem to uviděla. Knihu stínů jsem měla pročtenou milionkrát, ale na jméno toho démona jsem si nemohla vzpomenout. Zrovna se vrhl po babičce, ale děda ji odhodil na stranu a démon narazil do něj. Děda odletěl přes celou místnost a proletěl oknem ven. Mamka s tetou Alicí a Nessie nebyly doma a Bella by sama nic nezmohla. Byly jsme tu jen my dvě, které měly moc a pokud si správně pamatuju, na něj jsme potřebovaly moc tří.

Babička ležela bezvládně na chodbě. Rozběhla jsem se za tetou, ale démon mě popadl a hodil na babičku. Nečekala jsem a rovnou se přemístila k tetě. Pokusila jsem se ho zastavit, ale moje druhá moc na něj neúčinkovala. Přitáhl si mě k sobě a držel tak pevně, že jsem se ani nemohla přemístit. Dusil mě. Snažila jsem se, aby mě pustil, ale marně.

„Andy, pomoc!"

Zavolala jsem na svou sestřičku pomocí našeho myšlenkového spojení. Ona byla moje jediná naděje. Teta Bella tam jen stála. Nebyla schopna udělat ani krok. Ale stejně by to na něj asi nepůsobilo. Najednou jeho stisk povolil. Nechápala jsem proč, ale viděla jsem nával vzduchu, který se mu nahrnul do obličeje. Andy!

„Tohle jsi neměl dělat.“ Stále ho dusila, ale natáhla po mně ruku. „Jsi v pořádku?“

„Jasně, díky.“ Děkovně jsem se na ni usmála a společně jsme doběhly k tetě, která se konečně vzpamatovala. Všechny jsme se chytly za ruce a začaly s kouzlem. Teda Andy začala, jelikož já ani nevěděla, co je to za démona, ale jakmile už začala s kouzlením, přidaly jsme se taky.
„Duchu vzdušných vírů, tady nemáš sílu. Nezůstaň tu ze svým zlem. Smrt tě s tímto kouzlem vem.“

Démon se rozpadl na prach, do kterého jsem jednu vteřinu zděšeně zírala, než jsem si uvědomila, že jsou tu ještě babička s dědou. Rychle jsem vyrazila na chodbu, pronásledována Andy a tetou. K mé úlevě jsem viděla, že se babička probouzí. I upíra bohužel dokázala skolit pořádná rána od démona. Babička se chvilku zmateně rozkoukávala, než se zeptala na tu věc. „Jste všichni v pořádku? Kde - kde je Carlisle?“

Andy se rozběhla ven a my všichni za ní. Když jsme tam doběhly, Andy seděla u dědy a podepírala mu hlavu. Děda ležel na zemi a těžce dýchal. Byla to pořádná výška, a když to nečekal, muselo to pořádně bolet. Babička za ním doběhla a vyměnila si místo s Andy.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se babička dědy.

Děda se na ni podíval a přikývl. Pak pomalu vstal a šel babičku obejmout. Nakonec objal i nás s tetou a taky se zeptal, zda jsme všechny pohodě. Řekly jsme, že ano, ale teta se stále dívala tak do prázdna.

„Je ti něco?“ zeptala jsem se. Trhla sebou a podívala se na nás.

„Ne nic, jen… Tak mocný démon a po takové době… Už jsem doufala, že budeme mít trochu klidu.“

Ani jsem jí nestihla odpovědět, když jsem uviděla ohnivou kouli, která na nás letěla. Rychle jsem se sehnula a zakřičela: „K zemi!“

Andy mě ihned napodobila, ale teta se skrčila pozdě a koule jí lehce popálila rameno. Chtěla jsem si stoupnout a rozhlédnout se po zdroji té koule, když přilétla další. Tentokrát měla jasný cíl. Mě a Andy. Vyvedlo mě to z míry a Andy zřejmě taky. Nikdy ještě nešli démoni přímo po nás. Andy natáhla ruku před sebe a ohnivou kouli zastavila. Jo, oheň na ni nemůže, když ovládá ty živly. Najednou jsem uslyšela naštvaný řev a další kouli, která okamžitě zasáhla dědu.

„Ne!“ slyšela jsem vykřiknout babičku. Pak už si pořádně ani nepamatuju, co se stalo. Vybavuju si jen to, že čtyři velice rozčílené čarodějky se vrhly na démona nižší kategorie. Zbyl po něm jen prach na koberci. Pak jsme se všechny strašně rychle otočily a vrhly se k dědovi.

Sice ohnivá koule od démona není úplný oheň, ale na upíry působí jako by byl, akorát se nepromění v prach. Děda tam jen ležel a my kolem něj klečely a brečely. Nemohl přece umřít!

(pohled Ashley)

Ta zpráva, která zničila životy nám všem a hlavně babičce, přišla naprosto nečekaně. Prostě se jednou do školy přemístil Leo, nic neřekl, ale vzal mě, brášku a Nicka domů. Tam se všichni tvářili jako na pohřbu a já se začala bát. Co se stalo? Nějaký démon?
Odpověď byla jasná, stačilo se podívat na babičku. Ihned jsem se jí vrhla kolem krku a rozbrečela se. To nemohla být pravda. Dědečkovi se přece nemohlo nic stát, vždyť to byl upír. Byl…

On byl základ celé naší rodiny. To díky němu byli Cullenovi. On byl ten hlavní, který si vždy věděl rady. Bez dědy to prostě nešlo. Nevěřila jsem, že je mrtvý, i když to bylo jasné. Ano, byl mrtvý, ale aspoň nám zůstalo tělo. Aspoň něco má své klady.

Najednou jsem si uvědomila, že tu nejsme všichni. Beth a Janee chyběly.

„Kde je Jan-nee a Bet-th?“ vydala jsem ze sebe přes vzlyky.

„Nahoře, na Beth toho teď bylo moc, co jste byly pryč, dělo se tu spoustu věcí,“ zašeptala maminka. Pomalu jsem přikývla.

Když se něco stalo Beth, Janee musela být s ní. A naopak. Byly to dvojčata jaksepatří. Trochu jsem jim ten vztah záviděla. S Jasonem jsme spolu vycházeli dobře, ale nebyli jsme jako ony. Janee dokonce kvůli Beth nosila čočky, aby byly naprosto nerozlišitelné.

Ze zamyšlenosti mě vytrhla až teta Alice, která si doteď schovávala hlavu v hrudi strejdy Jazze a zároveň objímala Nicka.

„Musíme toho tolik zařídit. Zajít na úřady, zařídit pohřeb, pozvat hosty, vyvolat tátu – “

„To je ono!“ vyjekla teta Rose náhle.

Všichni jsme se na ni zmateně podívali a teta Rose začala vysvětlovat. No vlastně stačilo říct pouhé dvě slova „vyvoláme Carlislea“. V celé místnosti se hned zlepšila nálada a všichni jsme se přesunuli na půdu, abychom vyvolali jak dědu Carlislea, tak dědu Nicolase a já stále doufala, že se k nám přidají i holky.

Jejich máma dostala asi stejný nápad, na chvilku odběhla a vrátila se i s holkama. Beth doopravdy nevypadala moc dobře. Postavila se ale vedle mě a my upřely oči na naše mámy a babičku. Nezasahovaly jsme jim do toho a poslouchaly vyvolávací kouzlo.
„Slyš má slova, slyš mé steny, duchu mrtvý z druhé strany. Zjev se prosím přede mnou, překroč propast bezednou!“

Jako na zavolání – ono to vlastně na zavolání bylo, se před námi objevili oba dědové. Oba úsměv na tváři a děda Carlisle s jogurtem v ruce. Rozběhl se k babičce, ale omylem zakopl o jednu svíčku a třešňový jogurt byl na babiččině svetru.

„Moc se omlouvám, miláčku,“ omluvil se děda babičce a smutně se jí přitom díval do očí. Ta se na něj jen usmála a dlouze ho políbila.

Všichni jsme byli rádi, že je zase vidíme pospolu. A smáli jsme se babiččinu špinavému svetru, ale jen Beth se k nim vydala. Babička s dědou se na ni starostlivě podívali, ale Beth jen objala dědu a koukla se na babiččin svetr.

„Osobní prospěch, kdo se ho bojí, ať je ten svetr, zase jak nový.“ Všichni jsme zalapali po dechu. Věděli jsme, že Beth má na kouzla talent, ale že by si vymýšlela svá vlastní, o tom nikdo nevěděl. Podívala jsem se na babiččin svetřík, který teď byl mnohem krásnější, než když ho vůbec koupila. Beth se na ni jen usmála a přešla zpět k nám.