Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Čarodějky - 9. kapitola

08.07.2010 (18:45) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 5831×

9. kapitola  - Zázrak?

(pohled Nessie) 

Seděla jsem u Belly, když upadla do bezvědomí. Moc jsem se o ni bála a nevěděla jsem proč.

Odběhla jsem tedy za maminkou, až mi vlasy - barvy tak blond, že vypadala až jako zlatá - vlály všude kolem a mé oříškově hnědé oči – po mamince, ještě když byla člověk - se upřely přímo na ni. Nerada jsem mluvila nahlas, a tak jsem se jí zeptala mým zvláštním darem, což byl proud myšlenek.

Ptala jsem se jí, co to je, to že se mi dělá mdlo, když jen pomyslím na to, že by umřela.

„To je přátelství, Nessie. Je zvláštní, že během chvilky, jsi si vypěstovala tak silné přátelství, ale je to tak,“ řekla mi maminka se smutným úsměvem. Pověděla mi to tak tichounce, že to nikdo jiný než já nemohl slyšet, ani s upírskými smysly.

Také jsem se na ni smutně usmála a obrátila se zpět do místnosti.

Něco se dělo.

Takový podivný přístroj, který byl napojený na Bellu, nahlas ale pomalu pípal, až přešel do jednoho plynulého tonu, který nikdy nekončí.

I bez táty jsem věděla, co to znamená, protože už jsem neslyšela její srdce.

Obrovskou rychlostí – tady pro mě obrovskou – jsem vyrazila k Belle.

Dřív, než jsem k ní doběhla, jsem zaslechla nějaký zvuk – křik. Křik tak srdceryvný, že být člověk. Naskakovala by mi zněj husí kůže.

Ohlédla jsem se tedy, co  nebo spíš kdo, ten křik vydává. Spatřila jsem Rose s Alicí v náruči a obě plakaly, ale to nebylo to, co jsem hledala. Pootočila jsem tedy hlavu a konečně jsem zahlédla toho, kdo vydával ten křik. Byl to Edward.

Asi už se vrátili z lovu, došlo mi.

Emmett ho držel za  ruce, držel ho, aby se nedostal k Belle, už to bylo přeci marné.

Ale mě nikdo nedržel. Doběhla jsem až k Belle a vrhla se jí kolem krku.

Sice jsem to už viděla v televizi, nebo teď u Rose a Alice, ale stejně mě to překvapilo. Začala jsem totiž plakat.

Cítila jsem se tak bezmocná a nanicovatá, že jsem z toho byla zoufalá. Ale ta bezmocnost ve mně vyvolala nový pocit.

„Já tě prostě nenechám zemřít!“ zašeptala jsem směrem k Belle a nejednou jsem pocítila teplo. Teplo, které se mi rozlévalo po celém těle, až se nahromadilo v mých rukách.

Najednou jsem prostě věděla, že ji zachráním.

Mé ruce – teď už doopravdy horké – začaly zářit, a já cítila, jak ze mne to teplo uniká.

Neváhala jsem a nastavila ruce k její ráně ne rameni, a ta se začala hojit. Přepadla mě únava, ale cítila jsem, že to dokážu.

„Jaspere!“ zasténala jsem. Potřebovala jsem, aby jí někdo roztrhl košili, abych mohla k její ráně na hrudi. Mohla jsem to udělat klidně sama, ale bála jsem se, že pokud se přestanu soustředit, vyklouzne mi to hřejivé světlo, co hojí, z prstů a Bellu už nezachráním.

Jako na povel byl u mě a když viděl – a že jsem se v tu chvíli bála, aby nebyl první upír, co mu vypadnou oči s důlků - co dokážu, jako kdyby mi mohl číst myšlenky, roztrhl jí košili a ohleduplně se otočil. Zůstal ale u postele, kdybych ještě něco potřebovala.

Nastavila jsem ruce k její ráně na hrudi, a ta se také začala zacelovat.

Do minuty byla zacelená, ale cítila jsem, že to pořád není všechno a nastavila ruce, zhruba v oblasti ledvin, kde se jí už začínala vybarvovat pěkně velká modřina.

Za chvilku byla i modřina pryč, ale já už o sobě nevěděla, padala jsem do zadu. Byla jsem totálně vysílená a poslední, co jsem viděla, bylo, jak mě zachytily dvě silné paže, a pak jsem také ještě viděla bujnou hřívu blond vlasů, než jsem upadla do černoty…

                                               (pohled Belly) 

Tahala mě k sobě jedna velká prázdná černota. Snažila jsem se vzepřít, ale nešlo to. Dopřála jsem si proto tedy poslední pohled na své setry a chtěla jsem naposledy vidět i jeho, ale nebyl tu.

Ta černota mě dohnala a já poslední, co jsem stačila zaregistrovat, byl dlouhý srdceryvný křik…

Byla tady zima. Nic jsem neviděla ani neslyšela. Ta temnota mě ubíjela. Bylo to prostě jedno prázdné velké nic.

Někdy jsem si, ještě když jsem byla živá, představovala, jak to vypadá po smrti, ale takhle jsem si to opravdu nepředstavovala…

Tady by byl člověk schopen na všechno zapomenout a prostě se jen koukat do té tmy.

Tu tmu ale najednou něco narušilo. Bylo to světlo. Bylo tak oslnivé, že jsem se do něj nemohla dívat, ale něco mě k němu táhlo.

Šla jsem k němu, nebo spíše za ním, když v tom se světlo rozestoupilo a já se ocitla na opravdu nádherné louce.

Měla dokonale kulatý tvar a byla posetá nádhernými lučními květinami.

Tak tohle je nebe, došlo mi a já se posadila a poté i natáhla do voňavé trávy.

TADY bylo opravdu nádherně, ta černota byla možná jen cesta k nebi. Nevím a ani jsem nad tím nechtěla uvažovat.

Poslouchala jsem zpěv ptáků a nedaleké zurčení potůčku, když jsem uslyšela i něco jiného.

Tiché kroky. Otevřela jsem oči a nade mou stál nějaký muž. Měl světle hnědé vlasy, zelené oči a na tváři přátelský úsměv. Byl oblečný v normálních kalhotách a košili, ale hrozně mu to slušelo.

Neznala jsem ho.

Sednul si ke mně do trávy a nespustil ze mě pohled.

Už jsem mu chtěla říct, ať toho nechá, ale předběhl mě.

„Víš, že jsi hrozně podobná mojí matce?“ zeptal se ten muž s úsměvem.

„Kdo jste?“ Přešla jsem jeho konstatování a zeptala jsem se ho na to, co mě tížilo nejvíc.

„Jsem tvůj otec, ale nečekal jsem tě tady tak brzo.“ Znovu odpověděl, ale úsměv už mu pohasl.

„Kde, tady?“ Měla jsem spousty otázek, co se týče tohohle místa i jeho.

„V nebi. Jsme už oba mrtví, ale ty ještě máš šanci se zachránit,“ řekl, teď už znovu s úsměvem.

„A kde je maminka?“ Tahle otázka byla asi nejpalčivější.

„Maminka tu se mnou není.“

„Jak to? Je tedy v pekle?“

„Ne, ty mi asi nerozumíš, maminka tu vůbec není, ještě žije.“

„Cože? Nám řekli, že maminka umřela a ty jsi od nás odešel!“ Začala jsem hysterčit.

„Já vím, co vám řekli, ale byla to lež. Teď se pěkně uklidni a já ti to vysvětlím, dobře?“

„Dobře.“

„Takže…“  řekl na úvod a pak začal…

„Byli jsme s vaší matkou hodně mladí, když jsme se dozvěděli, že vás čeká, ale chtěli jsme vás. Věděl jsem o ní, že je čarodějka a vy budete nejspíš také, ale nijak mi to nevadilo.

Jen co ovšem porodila – rodila u nás doma, do nemocnice jsme to nestihli – objevili se u nás démoni. Vaše matka byla zesláblá, takže nás nedovedla ochránit.

Mě ihned zabili a vaší mamince vymazali paměť, vůbec nevěděla o tom, že jsem existoval já, nebo že před chvílí rodila. Poté ji vyhodili na ulici. Jeden démon vzal na sebe moji podobu, dal vás do sirotčince a pak dělal, že jsem vás opustil.

Nevím, co bylo jejich záměrem a proč vás vůbec nechali naživu, ale alespoň zato jsem jim vděčný. Každopádně, vaše maminka žije a ještě dlouho bude, ale nemohu ti říct, kdo to je a kde ji hledat, stejně na to dřív, nebo později přijdeš sama. Ale věř mi, nikdy jste se sestrami nebyly sami. Vždy jsem na vás dohlížel a snažil se vás nějak varovat.“ Zakončil tak svou řeč a já měla co dělat, abych udržela bradu tam, kde měla být.

„Takže to obracení stránek v knize, když jsem nevěděli s kým máme tu čest, anebo ta čarodějnická deska, co nám vždycky napsala co a jak, pokud jsem nevěděli…“  Nechala jsem větu nedopověděnou.

„To všechno jsem dělal já,“ řekl táta a trošku se na mě usmál.

Neváhala jsem a objala ho. On mi obětí oplácel.

„Jen je mi líto, že jsem nemohl poznat i tvoje setry, i když na druhou stranu je dobře, že se sem nedostaly.“ Opět se smutně smál.

„To ano, je dobře, že tu nejsou, i když bych chtěla, aby tě poznaly.“

„To já bych chtěl taky, asi jste mě měly celý život jenom za chlapa, co od vás  utekl, ale není to pravda.“

„Já jim to všechno povím, neboj, tati.“

„Nebojím se. Věřím ti. A taky ti za to moc děkuji, ale teď už by jsi měla jít. Ty se ještě můžeš zachránit. Jdi a opovaž se tu někdy znova objevit dřív, než na to budeš mít věk!“ řekl a opět se smál.

„Jak se odtud dostanu?“ zeptala jsem se ho.

„Jdi na konec louky a tam jsou dveře, projdi jimi a jsi zpátky.“

„Moc ti děkuji, tati. Nikdy jsem si nemyslela, že to řeknu, ale mám tě ráda!“

„Já tebe taky, holčičko a vyřiď to i Alici a Rose, že je mám rád, ano?“

„Vyřídím.“

„A mimochodem, věř Edwardovi, miluje tě a věř mi, nebo ne, je to pro tebe ten pravý, i když je to upír,“ zašeptal ještě směrem ke mě.

Na to jsem jen kývla. Nevěděla jsem, co na to říct, cítila jsem to totiž stejně, i když jsem se na něj zlobila za to, že mi to neřekl dřív, ale byli jsem si vlastně kvit.

Naposledy jsem tedy objala svého tátu a otočila se směrem který mi ukázal.

Opět jsem slyšela ten křik, ale i jiné hlasy.

Ale všechny ty hlasy plakaly a já jsem je prostě nemohla nechat déle trpět.

Předtím jsem si toho nevšimla, ale teď tam byly dveře a byly pootevřené.

Čím jsem jim byla blíž, tím hlasitější ty hlasy byly, takže musely vycházet odtamtud. Přišla jsem až k těm dveřím a tou škvírkou nahlédla dovnitř, ale nebylo tam nic vidět.

Ohlédla jsem se ještě jednou zpátky na tátu, ale nikdo už na loučce nestál.

Otevřela jsem tedy ty dveře na plno a vkročila dovnitř…

               8.díl ; shrnutí ; 10.díl                

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Čarodějky - 9. kapitola: