Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Čarodějky - 7. kapitola

05.07.2010 (07:00) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5026×

7. kapitola – Odtažitost

(pohled Alice)

Opravdu jsem jančila a já to vím, když on byl Jasper tak klidný a ještě k tomu  by si klidně odešel!

Najednou mi to došlo, je to přeci upír, ne? Třeba nemá tak dobré sebeovládání, jako  jeho tatínek. Ale tomu jsem byla alespoň vděčná, že se snaží udělat pro záchranu Belly, co se dá, i když moc nadějí nemá a navíc, je to pro něj nepřítel.

„Čarodějky?“ Zeptal se Edward s hrůzou v hlase.

Že by se bál? Taky by měl proč, napadlo mě a taky trochu uspokojilo, že mi nejsme ty, které se tady bojí. On ovšem nevypadal, že se bojí o sebe, nebo o svoji rodinu. O koho tedy se mohl ještě bát? Že by o Bellu? Potom, co se právě dozvěděl, že je čarodějka? Ne to je pitomost!

Zahnala jsem obdobné myšlenky a jenom přikývla.

To už to ale nevydržel Emmett.

„Čarodějky? Tý jo! My si ale umíme vybrat ženský!“ řekl se širokým úsměvem a uznale pískl.

Ani jeden z jeho bratrů to nijak nekomentoval a ani my ne. Protože, sice nevím jak Rose a Bella, ale já rozhodně žádná jejich ženská nebudu!

Když jsem zhodnotila, jak vzali tu novinku, musela jsem říct, že podle toho, jak vypadali, to vzali celkem dobře.

Emmett tím byl nehorázně pobaven, Jasper, no… Ten si mě uznale prohlížel, až jsem měla pocit, jako kdybych stála pod rentgenem a Edward, ten vypadal, že je pořád v šoku.

Ani jsem to nestihla zaregistrovat a Edward už tam nestál. V tom klaply dveře od hlavního vchodu.

Jistě, na co si teď hrát na lidi, když obě strany ví, na čem jsou, ne?

Jasper chtěl něco říct, ale nedala jsem mu, tu možnost. Proletěla jsem kolem něj, a když říkám proletěla, tak to myslím doslova a prošla dovnitř do jejich domu.

Když se mohou předvádět oni, tak proč my ne? Ta levitace je velmi dobrá schopnost.

Co jsem ale viděla vevnitř, mě zarazilo. Edward držel Bellu za ruku a jeho oči byly pološílené strachem. Také jsem si všimla, že tu nikde není Carlisle. Aha, proto sem tak vlítnul, věděl že už skončil, slyšel ho.

Jediné, co se dalo upírům závidět, byli ty jejich bystřejší smysly.

Sedla jsem si naproti  Edwardovi a vzala ji za druhou ruku.

Někdo mi položil ruku na rameno, podle teploty to musela být jedině Rose. Ani jsem se neohlédla a na místo toho ze zeptala.

„Bude v pořádku?“

Ze schodů se přiřítil upírskou rychlostí Carlisle. No jistě, musel všechno slyšet, napadlo mě.

„Její stav je prozatím stabilizovaný, nicméně velmi vážný. Naštěstí nebyly zasaženy žádné pro život důležité orgány, ale ta ztráta velkého množství krve mě trápí. Bude mít hodně štěstí, pokud přežije dnešní noc,“ zakončil svou řeč a odehnal nás od ní, že prý potřebuje klid a nabrat sílu.

Moje naděje se zhroutila a já cítila, jak pomalu upadám v nevědomí. Poslední, co jsem cítila, bylo to, že mě chytli těsně před nárazem na zem, jedny studené a pevné paže…

(pohled Jasper)

Zaraženě jsem zíral na Alici, když kolem mě proletěla, ale opravdu proletěla! Asi bude hodně nadaná, napadlo mě.

Belly mi bylo opravdu líto, měl jsem ji moc rád. Víc mě ale trápilo to, jak to teď bude mezi mnou a Alicí. Moc dobře jsem si uvědomoval, že pokud Bella nepřežije, už nikdy mě nebude chtít vidět, což bych chápal, ale nesnesl… Až teď jsem si to plně uvědomil. Miluji ji.

Carlisle nás odtud vyhnal, za což jsem byl jedině rád, protože emoce všech se ještě zhoršily, když ji uviděli. Venku to je přeci jen trochu lepší, protože když nevidíme toho, o koho si děláme starosti, začne se v nás alespoň trochu probouzet naděje…

Sotva jsme vyšli ven, viděl jsem, jak Alice padá k zemi. Než stačila spadnout úplně, zachytil jsem ji. Začal jsem se oni bát. Co když je ten démon nějak začaroval ještě dřív, než ho stačily zničit a projeví se to až po chvíli?

Nelenil jsem a utíkal za Carlislem. Ihned byl u ní a začal ji vyšetřovat. Celou tu dobu jsem ji držel za ruku a naproti mně stála Rose, která ji držela za druhou ruku a vypadala, že se co nejdřív taky sesype.

„Emmette, přines židli pro Rose!“ poručil jsem.

Jakmile ji Emmett spatřil, byl tu i se židlí a nabízel Rose, aby si sedla. Rose to nijak nekomentovala, ale židli přijala a se zmučeným výrazem se dívala na svoji sestru.

Bylo vidět, jak je nervozní. Neustále se rozhlížela kolem a hledala známky blížícího se nebezpečí. Nedivil jsem se jí, vždyť byla v domě plném upírů!

Snažil jsem se jí uklidnit, ale byla tak vynervovaná, že na ni má moc prostě nefungovala. Tak jsem na to musel postaru.

„My vám neublížíme,“ řekl jsem uklidňujícím hlasem.

Nejistě se na mě pousmála a konstatovala.

„Máte jinou barvu očí.“ A nechala větu odeznít. Tu větu pronesla bez jakéhokoliv zájmu v hlase.

Teď se pro změnu ozval Emmett.

„To je asi tím, že pijeme jinou krev,“ řekl s úsměvem. Stále jsem nechápal kde se v něm bere tolik naděje, že jim to s Rose i po tomto incidentu vyjde.

„Jinou? Jak jinou?“ zeptala se, teď už docela zvědavá.

„Zvířecí,“ řekl jsem prostě a nechal ji o tom uvažovat.

Najednou se Carlisle narovnal se smutným  úsměvem na tváři.

„Žádná stopa po nějaké kletbě, viděli jsem to všechno moc černě. Prostě toho na ni bylo moc a omdlela. Za pár minut by se snad měla vzbudit. Může to ale také trvat pár hodin,“ oznámil nám a mě spadl veliký kámen ze srdce. Pokud tedy ne ono samo, vždyť je taky z kamene, ne?

Pak se obrátil k Rose.

„Vím, že ti asi nebude moc příjemné, být tady, ale stejně se musím zeptat. Pojedeš k sobě domů nebo přespíš tady u nás? Bella se dřív, jak ráno neprobudí a Alice možná také ne,“ zakončil svou řeč a čekal na Rosaliinu odpověď.

„Pokud tu budou muset zůstat mé setry, tak já také,“ řekla, ale bylo vidět, že už se nebojí, asi dospěla k názoru, že jí opravdu neublížíme.

„Výborně. Emmette, jdi Rose ukázat její pokoj a ty, Jaspere, odnes Alici, taky do jednoho z pokojů,“ nařídil nám Carlisle.

Emmett šel tedy ukázat Rose její pokoj, ale ona nebyla příliš nadšená, že to má být právě Emm, kdo ji provede po domě.

Opatrně jsem vzal Alici do náruče a donesl ji až do jednoho volného pokoje pro hosty.

Sice jsem byl zoufalý, že se Alice pořád ještě neprobrala, ale užíval jsem si ten pocit, být jí nablízku, moct ji držet v náručí. Měl jsem takové tušení, že se mi to hned tak znovu nepodaří, pokud vůbec ano.

Zůstal jsem s ní v tom pokoji až do rána a držel ji za ruku. Asi v sedm hodin ráno jsem vstal a šel jí udělat snídani, přece jenom, nějaké jídlo jsme tu měli, kvůli divadélku na lidi.

Moc jsem vařit neuměl, ale hemenex jsem ještě svedl. Vše jsem dal na tác a šel pomalu k ní do pokoje. Když jsem vkročil, byla už vzhůru a koukala, co tu asi dělám.

Nakonec se porozhlédla a zjistila že není u sebe doma.

„Kde to jsem a kde jsou mé sestry?“ zeptala se zděšěně.

„Jsi u nás doma a tvé sestry jsou tu také. Včera jsi omdlela, tak jsem tě sem odnesl, aby jsi se pořádně vyspala. Rose je v pořádku a k Belle  mohu říct jen to, že je naživu, ale není při vědomí. Než k ní půjdeš, měla by si se nasnídat, celý den jsi nic nejedla,“ zakončil jsem svou dlouhou řeč.

Pořád na mě nedůvěřivě koukala.

„Odkdy mají upíři doma jídlo?“ zeptala se sarkasticky.

„Od té doby, co mají návštěvy,“ odpověděl jsem jí s úsměvem a položil jí tác s jídlem na postel.

„Tak, teď se najez a pak můžeš přijít dolů za Bellou. A ještě něco, koupelna, to jsou ty dveře napravo, a kdyby si se chtěla převléct, tak by něco mělo být v té skříni támhle u stěny,“ řekl jsem a ukázal na ni, než jsem vykročil ze dveří a štrádoval si to dolů.

Pořád mě trápil ten její podezíravý a ledový pohled…

                   6.díl ; shrnutí ; 8.díl                 

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Čarodějky - 7. kapitola: