Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Čarodějky - 26. kapitola

24.09.2010 (15:15) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4307×

26. kapitola – Poslední přípravy

(pohled Edward)

Je sobota, deset hodin večer a já právě držím v náručí svojí usínající snoubenku. Do budoucna ženu, teda doufám. Ano, jen doufám, bojím se, aby přežila, i kdybych měl zemřít já, ona musí žít a naše děti také. Stále je mi proti srsti pouštět jí do boje, ale ona je tak umanutá, že ani já, upír, nemám šanci jí odporovat.

Bella je celá šťastná z toho, že konečně objevila i ty zbývající schopnosti našich dětí, které momentálně může využívat a také je použije během boje. Celý den jsme se na zítřek připravovali. A připravovali jsme i bojiště, kde by jsme mohli mít docela výhodu…

O 12 hodin dříve…

(pohled Carlislea)

Celý týden jsem přihlížel tomu, jak se moje žena, dcera a tři nevlastní dcery – které už stejně beru jako vlastní – dřou a lopotí s přípravou na boj. Snažil jsem se pomáhat, ale mě i mé syny většinou poslaly dělat lektvary, nebo něco podobného…

„Miláčku, nevíš kde máme to koště?“ ptala se mě moje milovaná žena, prohledávajíc při tom kumbál.

„Já nevím… nebylo by ve sklepě? A na co vlastně koště? Chceš uklízet?“ usmála se a v očích jí hrály veselé jiskřičky.

„Ne, jdu se s Nessie učit létat.“

Tím mi vyrazila dech. Obrazně řečeno samozřejmě.

Bál jsem se o ně, nechtěl jsem o ně přijít, a tak jsem ze sebe strhl zástěru, lektvar, nelektvar, stejně se teď musí půl hodiny jen vařit. Vyběhl jsem ven na zahradu a sledoval Alici, která nasedala z boku na koště, něco zašeptala a vznesla se do vzduchu, kde se vznášela pár centimetrů nad zemí a udílela rady Esme a Nessie.

Jak jsem si všiml, nebyl jsem jediný pozorovatel. O stěnu domu se nenuceně opíral Leo a sledoval holky, nebo bych měl říct spíše holku. Sledoval Nessie. Sledoval ji s takovým divným výrazem v očích a mně stále nedocházelo, čemu to mám přisuzovat, nebo co si o tom myslet. Věděl jsem jediné, nelíbilo se mi to. Ano, jsem mu vděčný za to, co pro nás dělá, ale tohle se mi zkrátka nelíbilo…

(pohled Esme)

Kdyby mi někdo před měsícem řekl, že se jednou budu učit létat, asi bych mu zařídila pětihvězdičkový pokoj v blázinci, ale dnes už tomu věřím.

Alice nám s Nessie udílela rady a já se snažila je všechny pochytit. Máme se prý soustředit, ale to už jsem se naučila, tak je tomu u všech kouzel…

Nessie očividně žádné problémy neměla a za chvilku se vznášela i s Alicí ve vzduchu. Mě to moc nešlo a dobrá nálada mě přešla. Nessie mě povzbuzovala, že to zvládnu a že to nic není.

A opravdu! Za chvilku jsem i s nimi seděla na koštěti, ve vzduchu, což byl poněkud divný pocit. Nemohla jsem však posoudit, jestli to bylo také nepohodlné, my upíři se přece cítíme pohodlně vždy a všude.

„Tak a teď nakloňte násadu koštěte nahoru, musíme nabrat trochu výšku, máme domluvený sraz s Bellou, Rose, Šejmusem a Jasperem…“ Podívala se dolů, Leo na ni mrkl a zmizel.

„A teď už taky Leem,“ zasmála se a popohnala koště k vyššímu výkonu, během kterého vystoupala výš. No… muselo se nechat, že to bylo něco jako řídit auto, akorát bez toho auta a silnice pod nohama/kolama.

Nessie následovala Alici a já Nessie. Nebylo to zas tak těžké ovládat, a tak jsem si užívala tu dávku té nespoutanosti, volnosti…

Tady nahoře bylo těžké uvěřit, že existují nějaké povinnosti, starosti, nebo dokonce zlo…

(pohled Nessie)

Létání bylo vážně super, nikdy jsem si nemyslela a ani nedoufala v něco takového. Bohužel být čarodějka má i svoje nevýhody, o čemž svědčí zítřejší boj…

Alice přede mnou prudce klesla a zamířila na louku, kde hodlala přistát. Napodobila jsem ji a za chvilku už jsem stála na zemi s koštětem v ruce.

Rose s Bellou se na mě zubily, Šejmus – jelikož nesnáší výšky – kroutil hlavou nad mým nadšením, Jasper se jen usmál a Leo nasadil masku hráče pokeru, jen se na mě celou tu dobu díval. Nechápala jsem jeho chování, ale nechala jsem to plavat a radši se začala věnovat Belle, která začala rozdávat úkoly…

(pohled Leo)

Sledoval jsem Alici s Esme a Nessie, jak vzlétají. Carlisle si mě měřil protivným pohledem a znovu zaplul do kuchyně. Mrkl jsem na Alici a přemístil se na louku, kde už čekaly holky jen na to, až Esme s Nessie přiletí.

Belle to stále moc slušelo, i když teď už měla docela bříško, vypadala kouzelně a pohyb jí zatím žádné potíže nedělal. Kdysi bych si přál, aby to dítě, co nosí bylo také moje, dnes už je tomu jinak.

Nevím čím, ale ta malá mě hrozně fascinovala. Přímo mě učarovala. Nechápal jsem sám sebe. Jsem dávno mrtvý, přes sto let starý. Když konečně najdu dívku, co bych mohl milovat, odmítne mě a vezme si upíra. No, a teď mě dostane do kolen nějaká malá holka? Čím proboha?

Právě přistávala. Mohl jsem na ní oči nechat, ale tvářil jsem se neutrálně a před Edwardem si chránil myšlenky, kdyby náhodou…

V domě Cullenů, o pár minut déle…

(pohled Edward)

Lítal jsem po půdě sem a tam a hledal to, co mi holky nařídily, aby to bylo rychlejší. Těmi holkami myslím Billie a Lauru (Kit). Jim by hledání různých předmětů trvalo věky, já to mám za chvíli, a tak jim pomáhám. Už jsem jim podal spoustu posvátných a čarovných věcí dobré magie.

Nevěřil bych, jak jsou holky a Esme nepořádné. Ani to po sobě nenajdou a já to pak mám hledat…

(Pohled Billie)

„Edwarde, ještě ten vzácný, z generaci na generaci dědící se prsten, a taky ty krystaly, mělo by jich být šest.“ Pak jsem mu ještě popsala ten prsten i kameny a on se proměnil v pouhou šmouhu pobíhající všude kolem. Sice jsme ještě s holkama nezjistily, k čemu ten prsten slouží, ale mohl by nám být nápomocný. Někdy se pravá podstata věci objeví až v boji, nebo když je člověk v úzkých, což teď jsme.

Přesto jsem však nelitovala svého rozhodnutí pomoct jim. Byly to mé dobré kamarádky, ale já je brala spíš jako sestry. A rodině se pomáhá. Už jen z toho důvodu, že by se nám po ní pak stýskalo. Navíc jsem si jistá, že kdyby byla situace opačná, holky by neváhaly a přišly mi na pomoc.

Laura vedle mě byla celou dobu duchem nepřítomna. Zajímalo by mě, nad čím přemýšlela…

(pohled Laury)

Stála jsem i s Billie a Edwardem na půdě, pořád jsem ale hloubala nad jedním lektvarem, na který znám recept, aniž by byl někde psaný a dokáže zabít jednoho mocného démona, u kterého jsem si byla jistá, že si ho Cole přivede, ale nemohla jsem si vzpomenout na poslední přísadu…

V tom mi to docvaklo a já jenom s rychlým: „Hned se vrátím!“, utíkala dolů. Měla jsem radost, že jsem si konečně vzpomněla. Doběhla jsem až do kuchyně, kde právě stále něco vařil Emmett, celý nadšený, že jsme ho k tomu taky jednou pustily. Ze zahrady sem právě přicházel poněkud rozladěný Carlisle, ale nijak moc jsem to neřešila.

„Emmette! Mám to! Už vím, proč nám nešel uvařit ten lektvar! Zapomněla jsem na jednu přísadu! Musí se tam dát jedno pírko sovy pálené…“

Na louce, zhruba ve stejnou dobu…

(pohled Šejmus)

Právě jsem rozdával holkám prášek štěstí, když na mýtině přistály Esme, Alice a Nessie. Všechny měly z letu radost a zážitek, ale já stejně radši zůstávám při zemi…

Bella se ujala slova.

„Alice vás sem přivedla, aby jste viděly bojiště. Jak vypadá teď a jak zítra.“ Usmála se, ale nikdo ji očividně nechápal. Až na mě, Jaspera a holky, my už jsme o tom věděli. Taky jsem měl vše potřebné na starosti já. Bella protočila oči a dala se do vysvětlovaní.

„Alice měla vizi. Během noci napadne první sníh, ale bude ho dost a vydrží několik dnů. Zakryje nám věci připravené k boji. Už jsme tu na hromady naházeli haldy kamenů a Šejmus vyhloubil díru, do které se zítra naleje voda, aby měla Esme přímý kontakt s živly. Jasper Šejmusovi pomáhal s tím, kde má kopat a s dalším umístěním nástrah. Je to vynikající startég a Šejmus zase vynikají „architekt“, dalo by se říct. Jen jsme vás sem chtěli proto, aby jste se seznámily s terénem.“ Opět se usmála a v očích Esme, Nessie a Lea svitlo pochopení.

(pohled Rose)

Sledovala jsem Jaspera, jak holkám ukazuje, kde a co najdou a kde jsou jaké pasti, které démony sice nezabijí, ale alespoň pozdrží. Šejmus právě zastavil Nessie a podával jí 5 pytlíčků. Jeden s práškem štěstí, pro ni do bitvy, a čtyři s neštěstím pro démony.

Nám dal Šejmus taky po pytlíčku štěstí, ale měl ho málo, na kluky a něj už nevystačí. S chutí bych ho strčila Emmettovi. V poslední době se změnil. K lepšímu. Už to není takový smíšek a posměváček. Dalo by se říct, že dospěl, v což jsem tajně doufala…

Škoda, že až teď…

(pohled Alice)

Prohlížela jsem si bojiště. Tak tohle je to místo, kde zítra určitě mnozí z nás položí životy? Tohle? A za co vlastně? Bude si se mnou chtít Cole promluvit? Dá mi stejnou podmínku jako před lety? Nebo mě bude nenávidět a bude se mi chtít pomstít na rodině a na lásce, pak mě nechá žít dál?

Tolik otázek, ale odpovědi se dozvím až zítra, to už bude pozdě…

(pohled Belly)

Během pár dnů jsem objevila všechny svoje prozatimní schopnosti. Byl to štít, moc uzdravování, levitace a přenášení věcí pomocí myšlenky. Máma, Alice, Rose a Nessie mě během včerejška zhruba naučily, jak je používat, ale ještě mi to moc nešlo. Místo toho je používala moje děťátka. Chránily mě, chudinky. Byla jsem jim za to vděčná…

Právě stojím na bojišti a vysvětluju mámě a Nessie, kde co najdou, když se Leo napřímil.

„Omlouvám se, Laura mě volá.“ A byl pryč.

Opět v domě…

(pohled Emmett)

Byl jsem nadšený, že mě holky taky konečně pustily k lektvarům, jen mě štval ten jeden lektvar, co jsem se v noci pokoušel dát dohromady s Laurou, ale nějak se nám to nepodařilo. Laura byla docela fajn. Milovala vtípky stejně jako já, takže jsem si na konec docela snadno rozuměli.

Rose jsem však miloval stále a milovat také budu. Navždy, to vím.

Najednou do kuchyně přitančila nadšená Laura a spustila.

„Emmette! Mám to! Už vím, proč nám nešel uvařit ten lektvar! Zapomněla jsem na jednu přísadu! Musí se tam dát jedno pírko sovy pálené…“

No bezva. Tak sova pálená? A Kde ji mám jako hledat? To mám lítat po celém lese a hledat sovu pálenou? No, nic jiného mi asi nezbyde…

„Leo!“ zařvala Laura na celý dům.

V okamžiku se tu objevil. Laura ho bleskově obeznámila s naší situací a my vyrazili do muzea v port Angeles, kde mají exemplář sovy Pálené, kterou potřebujeme.

Leo mě popadl za ruku a během chvíle jsem nestál v kuchyni, ale v muzeu, které už bylo naštěstí zavřené, ale stejně hlídané kamerovým systémem. Ještě, že jsem tak rychlý, že to kamery ani nepostřehnou…

(pohled Jaspera)

V noci jsem pracoval se Šejmusem na bojišti a teď už jsem jenom sledoval holky, jak se tady ochomítají a vše vysvětlují Nessie s Esme. Bál jsem se zítřka. Ne, kvůli sobě, ale kvůli Alici. Co když mi ji zabijí? Nejraději bych ji do té bitvy nepouštěl a toho zmetka zabil osobně, ale podle holek bych s ním neměl nejmenší šanci vyhrát…

A to jsem si do nedávna myslel, že jsem – jako upír – nejsilnější bytostí na zemi.

Hodně jsem se mýlil. Na holky už kolem večera padla únava, ale to už se tu objevil i Leo a přenesl Esme a Nessie do domu. Alice a Bella se přenesly s Rose, já popadl na záda Šejmuse a vyrazil směr domov…

Takže lidi, napínání bylo dost a já to vím, takže v příští kapitole se už můžete těšit na boj. Možná mi ale bude trošku dále trvat jí napsat, na bojové scény moc nejsem, každopádně se pokusím a jako prozatimní náhradu sem dávám delší kapitolu s pohledem snad každého, kdo holkám pomáhá. Jestli jsem na někoho zapomněla, tak se omlouvám. Také doufám, že Rosalinými úvahami potěším fanoušky R+E.

Vaše Jane006.

25. díl ; shrnutí ; 27. díl          

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Čarodějky - 26. kapitola: