Kdo pomůže holkám? A jakým způsobem? A proč to odnese zase jenom Emmmett, z jehož pohledu je tato kapitola psaná? To se dozvíte níž...
11.09.2010 (09:00) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4515×
24. kapitola – Merlinova pomoc
(pohled Emmetta)
Na všechny schopnosti už jsem si jakš takš zvykl, ale když nám dneska do domu plného vegetariánských upírů jen tak nakráčela kočka, skočila mi do náruče a rafla mě do nosu, myslel jsem si, že už je ze mě fakt cvok. Nebo že mám halucinace, ale kupodivu bolavý nos nasvědčoval o opaku. Jak mě mohlo bolet kousnutí od kočky? A vůbec, zvířata by se nás měla stranit a ne nás kousat do nosu! Kdo to kdy viděl?! No vlastně, já už jo a dokonce i cítil. Au…
Už jsem chtěl té kočce odpovědět stejnou mincí (malá sváča přece nikomu neuškodí, hlavně ne, takhle drzá), když se přes celý dům ozval hlas Alice.
„Emmettéééééé! Opovaž se to udělat!“
Na to přilítla do obýváku, kočku mi sebrala z náručí a postavila ji na zem, že prý jde Kit pro něco k jídlu. Takže ona tu kočku zná? A co jsem jí udělal, že mě kousla?
No, a pak se ta potvora na mě podívala, vyplázla jazyk, naježila se a najednou přede mnou neseděla kočka, ale žena. Hezká žena, musela být čarodějka. Zazubila se na mě a já na ni jen nevěřícně civěl, až si musela myslet, že jsem retardovaný. Začala se nahlas smát.
Alice přišla do místnosti s miskou smetany, ale když viděla, kdo nám to sedí na koberci, upustila mísu a ta se rozletěla na několik desítek střípků.
„Kit?“
„Neboj, Alice, jsem to já.“
„Jak to? Vždyť ty jsi přece kočka!“
„Ne, nejsem kočka, jsem čarodějka ochraňující začínající čarodějky, jako jste kdysi byly vy. Jsem zvěromág, takže se mi to navíc povedlo, protože jste mě nikdy nepoznaly, jako že nejsem opravdová kočka…
Zaslechla jsem, že potřebujete pomoct, tak jsem tady.“
Pak se někam zdejchly, Alice říkala, že to bude pro holky překvapení. Dala Kit pokoj a nechala ji zatím tam, že si prý promluví později…
Právě sedím na pohovce a hraju s Jazzem karty. Není to moc fér, když s každou kartou, kterou si líznu, cítí moje emoce, ale radši alespoň to, než tu jen sedět a koukat do blba.
Holky furt někde lítají a obzvlášť Rose, Alice si pro ně nachystala na večer „překvápko“, tak teď se stará o to, aby netrpělo hlady, žízní a aby se nenudilo. Belle je pořád špatně a ostatní vaří lektvary, nebo něco podobného. Mě k tomu moc pouštět nechtějí, tak mě vyhnali sem a já přemluvil Jaspera, aby si se mnou aspoň jednou zahrál karty.
Právě jsem bral další kartu, když ze schodů sešla Bella s Esme. Esme se tvářila hrozně šťastně, ale zároveň měla ve tváři strach.
Strach byl teď u nás obvyklý, ale co ta radost?
„Můžete na chvilku všichni sem?“ křikla Bella do domu.
Aha, rodinná porada. Položil jsem karty na stůl a víc se zvrtal do sedačky. Do pěti minut tu byli i Leo s Billie a Šejmusem. Všichni jsme se zvědavě koukli na Bellu a čekali, co se bude dít.
„Víte… já… já… jsem těhotná!“ vykoktala ze sebe Bella.
Vzedmula se vlna nadšení. Každý šel blahopřát a Bella byla najednou obletována jako nějaká bohyně. Já byl taky šťastný, budu strejda.
„Ale to není normální, tak rychle by to Bell nepoznala,“ stál si na svém Carlisle.
„Ano, já vím. Ale pila jsem krev a chutnala mi, navíc už cítím, jak kopou a mám na břiše už trochu vybouleninu… S mamkou si myslíme, že je to jako u lidí. Že když je to rychlejší, budou to dvě děti.“
„Dvojčata?“ žasl Edward, vzal Bellu do náručí a otočil se s ní několikrát dokola.
Chápal jsem ho, taky by se mi líbilo být tátou, ale dítě bych chtěl mít jen s jednou osobou, která o mě bohužel zájem nejeví…
Něco mi ale došlo.
„Nechci nic říkat, ale jak teď budeš bojovat?“ Všichni se zastavili a podívali se na mě. Věděli, že mám pravdu.
„Nebudeš bojovat,“ přikázal Edward.
„To nemůžu! Nemůžu vás v tom nechat!“ hysterčila Bella, ale Edward byl stále proti, neoblomný jako skála.
V tom se ozvala rána, jako výstřel z děla a něco mě odhodilo dozadu. Něco jako tlaková vlna. Všude byla mlha jako při kouzle. Asi už bych si na to měl zvyknout, ale stále to nějak nejde. A navíc, kdo tady vlastně kouzlil? Holky ne, pokud vím…
Mlha zmizela a já vyjeveně zíral na obrovský šutr, který se nám objevil v obýváku a rozbil konferenčí stolek.
Z toho, co jsem si z dějepisu a různých příběhu, mýtů a legend pamatoval, to však nebyl jen tak obyčejný kámen. Čněl z něj totiž meč. Na čepeli, která nebyla zaražena v kameni, byl vyryt nápis.
Stálo tam: Excalibur.
Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Čarodějky - 24. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!