Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Carlisle - 7. kapitola ♦ Paříž

05.11.2010 (21:30) • Kimberly • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1877×

Kapitola sedmá

Paříž

Jak jsem slíbil, tak jsem udělal, v šest hodin večer jsem i s Isabell nasedal do soukromého tryskáče, směr Paříž.

„Tys nelhal. Tohle je doopravdy soukromý tryskáč a my doopravdy letíme do Paříže!“

„Ty sis myslela, že lžu?“

„Jenom maličkou chvilku, ale za to se ti moc omlouvám,“ pronesla a umlčela mě polibkem.

„Řekla jsem ti už, že tě miluju?“

„Možná.“

„Lháři.“

„Mrško.“

„Miluju tě.“

„Já tebe víc!“

„Pane, za dvacet minut budeme přistávat,“ ohlásila mi jedna ze stevardek.

„Děkuji za upozornění. Přistání povoleno?“

„Ano. Budete si něco ještě přát?“

„Ne.“

„Za jak dlouho poletíme nazpět?“

„To momentálně netuším, ale máte zarezervované apartmá v Intercontinental hottelier.“

„Jste štědrý.“

„Ale ne, je mou povinností se o Vás postarat,“ řekl jsem a ona odešla.

Obrátil jsem svou pozornost zpět k Is, která si celou dobu hrála s mojí košilí.

„To se ti tak nelíbí, nebo co?“

„No bez ní jsi hezčí,“ odpověděla zamyšleně. Poté pokračovala: „Půjdeme nakupovat?“

„Samozřejmě.“

„Miluju tě.“

„Já tebe více!“

„Ne a ne!“

„Přistání proběhne během pěti minut. Přejeme příjemný pobyt v Paříži a děkujeme, že jste si k cestování vybrali nás,“ ozval se kapitánův hlas z amplionu.

Kouknul jsem se na Is, která ze mě slezla, což bylo divné. Sedla si do sedačky vedle mě a začala se pásat. Udělal jsem tedy to samé.

Pilot měl pravdu, za necelých pět minut už jsme vystupovali z letadla a ruku v ruce jsme si to štrádovali k přistavené limuzíně.

„Limuzína? Tryskáč? Paříž? Kde na tohle všechno bereš?“

„To víš, kdo umí, umí,“ řekl jsem a otevřel jsem jí dveře do limuzíny, když nastoupila, nastoupil jsem z druhé strany i já.

„Kam to bude, monsieur?“

„Nákupní čtvrť. Dáma si přeje nakupovat. Vysadíte nás tam a pojedete do hotelu, tam budete čekat na pageru, dokud se neozvu. Si?“

„Si, monsieur.“

Řidič zatáhl okénko a rozjel se do centra Paříže, do čtvrti bohatých a vlivných.

„Jak se ti tady líbí?“ zeptal jsem se Isabell, vykukující z okna.

„Je tady nádherně, v Paříži jsem nikdy nebyla,“ řekla a začala mě líbat.

Posadil jsem si ji na klín a nechal jsem se jejími rty unášet. Nebyl v tom chtíč po sexu, bylo to zkrátka jen vášnivé líbání, které sex nahrazovalo tisíckrát i milionkrát více a lépe. Vydrželi bychom to celou dobu, celý den, ale někdo si odkašlal.

„Si?“ pronesl jsem nevrle.

„Jsme tady.“

„Děkuji.“ Vystoupil a pomohl jsem Is.

„Au plaisir.“

„Au plaisir,“ řekl jsem také a limuzína odjela.

„Kam chceš jít nejdříve?“

„Gucci,“ pronesla zasněně, ale to už jsme si to mašírovali ke Guccimu.

Po třech hodinách příšerného mučení nakupováním jsme zas seděli v limuzíně, která nás vezla k hotelu. Is si koupila spoustu věcí, některé se mi strašně líbily, hlavně ty, které jsme vybírali v oddělení prádla.

Nevadilo mi, že nakoupila věci za půl milionu, bylo mi to jedno, čím více nových oblečků, tím více vděku. Měl jsem to krásně vymyšlené. Zítra ráno, až se probudí, ji vezmu na jachtu na moře a večeře na Eiffelovce. Skvělý plán.

„O čem přemýšlíš?“

„O zítřku.“

„Neprozradíš mi, co budeme dělat?“

„Pojedeme na jachtu.“

„Miluju vodu.“

„Já vím.“

„Kdysi jsem chtěla být modelka a nafotit kalendář na jachtě.“

„Já vím.“

„Tys?“

„Ano. Proč jinak myslíš, že bychom dneska strávili tři hodiny nakupováním?“

„Ty ze mě uděláš modelku?“

„Ano.“

„Bože, to je můj největší sen, už od mala!“

„Já vím.“

„Jsi ten nejlepší přítel na světě.“

„Možná.“

„Ne možná, doopravdy.“

„Nevím.“

„Ale já ano!“

„To se musí nějak dokázat.“

„Já ti to dokážu.“

„Jakpak?“

„Budeš v sedmém nebi.“

„Proč bych tam měl být?“

„Umučím tě!“

„To už tady bylo!“

„Tentokrát doopravdy!“

„Čím?“

„Slovy!“

„Těžko!“

„Jsi ten nejhorší milenec na světě.“

„To bych o tom něco snad musel vědět, ne?“¨

„Jsi parchant.“

„A dále?“

„V posteli nic neumíš!“

„Co ještě? Strašně mě totiž mučíš!“

„Jsi blbec.“

„Prosím?“

„Jsi blbec!“

„Aha, to jsi mě teda uklidnila!“

„No a?“

„No a teď umučím já tebe!“

„Ne!“

„Ale ano!“

„Prosím!“

„Nepros, stejně ti to nepomůže!“ vrhnul jsem se na ni. Lochtal jsem ji, že se otřásal celý hotel.

„Prosím!“

„Odvolej to!“

„Ne!“

„Tvé rozhodnutí!“ začal jsem ji lochtat na břiše.

„Odvolávám!“

„Co?“

„Nejsi blbec!“

„A?“

„Jsi nejlepší milenec na světě!“

„A?“

„Nech toho prosím!“

„Dobře!“ přestal jsem ji lochtat a hladově jsem se přisál na její rty, kterých jsem najednou neměl dost. Bylo to jako v autě. Bylo to vášnivé, ale vymizel pocit chtíče, bylo to lepší než sex.

Ráno, než se Is probudila, jsem zavolal limuzínu a pokojovou službu. Služba nám donesla snídani a řidič limuzíny naložil všechno oblečení do auta.

„Dobré ráno lásko, fotografové čekají,“ řekl jsem Is.

„Co bude k snídani?“

„No, tohle?“

„Co třeba ty?“

„Nemáme čas, zlatíčko.“

„Hm!“ zamručela, ale otevřela oči a na rty se jí vkradl úsměv, pro který bych vraždil.

„To vypadá krásně!“

„Nemáš se nijak malovat, ani nějaké podobné kravinky, oni si tě vystajlují sami,“

„Dobrá, ale aby se mě nelekli.“

„Jsi krásná, neboj.“ Líbnul jsem ji na tvář a ona se pustila do jídla.

Za dvě a půl hodiny jsme seděli na člunu, který nás dovezl k jachtě.

„Fotit se bude na pláži a na jachtě, ve vodě nebo na skalách, uvidíš,“ řekl jsem jí a ona se jen usmála.

„Ta je veliká.“

„Mám i větší, ale na focení je tahle hezčí.“

„Děkuji.“

„Nemáš zač.“

„Ale mám.“ Políbila mě a já ji její náruživý polibek opětoval. Vyrušilo nás až odkašlání.

„Palo!“

„Carlisle! Tohle musí být ta modelka, krásná, máš vkus.“

„Díky, ale mám spíše jen štěstí.“ Zasmáli jsme se společně.

„Isabell tohle je Palo, dneska se postará o moji malou princezničku. Vše co sis koupila mu dej, on to seskládá do nejrůznějších modelů, poté tě k tomu nalíčí a najde správná místa. Uvidíš. A nakonec máme pro tebe překvapení. Otázky?“

„Ne,“ odpověděla mi a otočila se k Palovi.

„Těší mě.“

„Potěšení na mé straně.“ Sjel ji tím pohledem: „Chci tě, baby.“

„Palo, ta je zadaná,“ pronesl jsem trošku výhružněji.

„Neboj, Carlisle, vždyť mě znáš, jsem teplej jako pletený ponožky od mojí babičky.“

„Jasně.“

„Tak jdeme na to,“ pronesl, Palo a odvedl Is do kajuty, pro její bezpečí jsem šel s nimi. Nechávat člověka samotného s vlkodlakem, není zrovna nejlepší nápad.

Palo je vlkodlak, kdysi ho jeden z lykanů kousnul a on se proměnil, ale upíři mu nevadí, podle jeho názoru je to tím, že je teplej, ale jestli myslí teplotou kůže nebo sexuálním zaměřením.

O osm hodin později jsme byli konečně hotovi.

„Škoda jen, že začalo pršet a museli jsme to vyfotit vevnitř, jako promo ateliérové fotky,“ postěžovala si Is, která se těšila na fotky z jachty a zatím má samé s bílým pozadím.

„Nejen náhodou jsi na všech těch fotkách krásná. Vypadáš jako bohyně,“ povzbudivě jsem se na ni usmál.

„Moc mi lichotíš.“

„Ale ne, mám pravdu.“

„Kdy budou?“

„Dneska večer, hned po večeři na Eiffelovce.“

„Děkuji.“

„Nemáš zač, a tady je malé překvápko.“ Podal jsem ji krabici s šaty, které si prohlížela v obchodě, ale nakonec mě nenechala jí je koupit, prý byly moc drahé, kecy.

„Oh, to jsou ty šaty, které jsem si prohlížela!“ vypískla radostí, poté zvážněla.

„Říkala jsem ti, abys mi je nekupoval!“

„Snad se zlobíš?“

„Maličko.“

„Spravily by to boty?“

„Možná.“

„Tady.“

„Bože!“

„Díky.“

„Nemyslela jsem tebe, ale taky vypadáš jako Bůh. Nevěřila bych, že je něco takového možné. Ne, není to možné, ne kdekoliv, kdykoliv a s kýmkoli, jen s tebou. Miluju tě!“

„Já tebe taky.“ Náruživě jsem ji políbil. Líbali jsme se celou cestu až do hotelu.

Za necelou hodinu máme být na Eiffelovce, máme ji rezervovanou tři hodiny, protože je to slavnostní večer, konečně jí řeknu své tajemství.

„Jsme tady, krásko,“ otevřel jsem její dveře a pomohl jsem jí ven.

„Merci.“

„Po francouzsku?!“

„Snad po italsku?“

„Co třeba po anglicku?“

„Co třeba neverbálně?“

„Monsieur, výtah čeká.“

„Merci.“ Nastoupili jsme a mířili nahoru ke hvězdám.

„To je nádhera,“ vydechla Is užasle. „Nikdy jsme nic krásnějšího neviděla.“

„Já ano, tebe.“

„Bože.“

„Dík. Bylo to na mě, že?“ tím jsem rozesmál ji i sebe.

„Tentokrát ano, monsieur,“ vydechla mezi polibkem. Jen jsem se usmál.

„Mohu Vám nabídnout rámě, má drahá?“

„Kde? Aha to budu asi já!“ Tiše se zasmála a poté přijala mé nabízené rámě. „Zajisté.“

Došli jsme ke stolu, kde jsem ji odsunul židli.

„Merci.“

„Nemáš zač.“ Chtěl jsem ještě něco říci, když v tom přišel číšník.

„Copak si dáte, monsieur?“ optal se, pokývl jsem na Is.

„Já bych si dala víno a prosila bych ústřice.“

„Já nic.“

„Dobrá. Hned to bude.“ Odešel.

„Nebudeš jíst?“

„Ne, nejdříve bych ti chtěl něco říct.“

„Ať mi řekneš cokoli, nezmění to moje city k tobě, nikdy.“

„Věřím ti, Isabell, a také tě moc miluji, takže je načase, aby ses o mě dozvěděla pravdu. Nechci ti lhát a nikdy jsem nechtěl. Netušil jsem, že se do tebe takto zamiluji, ale stalo se a já za to děkuji bohu. Isabell, prosím nekřič a nezlekni se, jsem upír.“