Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Carlie? Ne, jmenuji se Renesmé - 2. kapitola

12.12.2011 (20:00) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 4001×

Rosalie

Věděla jsem, že to jednou přijde. Zamiluje se a odejde. Přijdu o ni a už ji nikdy neuvidím. Odstěhuje se a zapomene na nás.

„Rosalie, omlouvám se,“ řekl mi Jacob a upoutal tak mou pozornost. Až teprve teď se ve mně vzedmula vlna vzteku. Ne na Jacoba, ale na Bellu s Edwardem. To oni by teď měli být na mém místě a řešit, co dál. To oni by měli svou dceru seznámit s tím, jak se chovat k chlapci, do kterého se zamilovala.

„Jacobe, musím ti něco říct,“ svěřila jsem se mu a on se na mě zvědavě podíval. Carlie seděla dole v obýváku, takže nás nemohla slyšet.

„Carlie není moje dcera. Stala jsem se její matkou, když Bella s Edwardem odešli. Prostě šli na lov a už se nevrátili. Od té doby je pro nás Carlie Cullenová. Její pravé jméno je Renesmé Carlie Cullenová, ale od té události jsme jí tak nikdy neřekli. Milujeme ji a nepřejeme si, aby se dozvěděla pravdu,“ řekla jsem a doufala, že mě pochopí. Tvářil se překvapeně, ale když si náš rozhovor přehrál znovu, uznale si mě měřil.

„Oni odešli a nechali ji tu? Páni, to jsem od nich nečekal. Máš moje uznání, bloncko,“ řekl a já na malou chvilku pomyslela na to, že jsem opravdu dobrý člověk. Pomohla jsem malému dítěti, které opustili rodiče.

„Jacobe, slib mi, že se o ni postaráš. Slib mi, že bude šťastná a nikdy se nedozví, kdo jsou její opravdoví rodiče,“ poprosila jsem ho a upřel na něj svůj prosebný pohled. Chvíli mi ho oplácel, ale nakonec sklopil hlavu.

„Nikdy bych neudělal nic, co by ji bolelo a trápilo. Slibuji,“ řekl a já ho s úsměvem objala. Nevnímala jsem jeho pach a to, že je můj úhlavní nepřítel, prostě jsem ho jen spokojeně objala.

„Hele, pusť mě. Jdu za Carlie,“ řekl mi a já ho s úsměvem na tváři pustila a nechala ho jít. Dívala jsem se za ním a přála si, aby to takhle bylo navždy. Já, Emmett, Carlie a její láska.

„Rose, jsi úžasná. Čekal jsem, že ho zakousneš, ale to, že ho obejmeš a dáš mu naši dceru, jsem teda nečekal,“ zašeptal Emmett, který se objevil ve dveřích.

„Jediné, co chci, je, aby byla šťastná. Když to bude s ním, nevadí mi to,“ přiznala jsem a nechala se od něj obejmout. Nadechla jsem se jeho vůně a všechno to na mě padlo. Zase.

Viděla jsem obličeje svých sourozenců a vzpomínala na dny strávené s nimi. Byli tak zamilovaní a spokojení. Tak proč odcházeli?

„Pojď dolů, ostatní si tam povídají,“ vyzval mě a vzal mě do náruče. Chtěla jsem se mu vysmeknout, ale jeho výraz plný štěstí a lásky mě donutil zůstat tam, kde jsem byla. Sešli jsme ze schodů, ale nikdo si nás nevšiml. Všichni byli zabraní do rozhovoru s Jacobem, takže nic kolem sebe nevnímali. Sedla jsem se ke své dceři a pozorovala její výraz, když se dívala na Jacoba.

„Se smečkou jsem se už dlouho neviděl, ale prý se mají dobře. Emily a Samovi se narodil syn, Harry. Dokonce jsem zaslechl, že se Leah otiskla a čeká dítě. Dlouho jsem se tu neukázal, takže se toho hodně změnilo. Dokonce jsem přišel na to, že Bellin dům už nestojí,“ vyprávěl nám a pak se odmlčel. Došlo mu, co řekl. Vyděšeně jsem se podívala na Carlie, která nás poslouchala a v jejích očích viděla zájem.

„Kdo je Bella?“ zeptala se a já zavřela oči. Měla jsem před sebou dvě situace. Buď jí řeknu, kdo doopravdy je a ona uteče, nebo jí budu lhát. Ani jedno se mi nelíbilo, ale musela jsem něco říct.

„Bella je jedna moje stará kamarádka. Odstěhovala se a už jsem ji nikdy neviděl,“ vysvětlil Jacob a já otevřela oči. Seděl celý ztuhlý a hleděl na mě. Vděčně jsem se na něj usmála a raději šla do kuchyně. Z lednice jsem vzala vše potřebné na přípravu špaget a dala se do práce. Sice jsem to ještě moc neuměla, ale už jsem přišla na to, kolik soli a jiného koření smím použít. Míchala jsem cibulku, krájela rajčata a snažila se nemyslet na ni. Na mou sestru.

„Mami,“ uslyšela jsem ode dveří a otočila se. Má dcera tam stála, ruce kolem trupu a červeň ve tváři. Vylekaně jsem jídlo nechala jídlem a pospíchala k ní. Položila jsem jí ruku na čelo, ale ona uhnula a sedla si a židli.

„Nic mi není, nemusíš mě prohlížet. Jen jsem zmatená,“ přiznala a já si sedla naproti ní.

„Tak mi pověz, co se děje, a já se ti pokusím pomoct,“ navrhla jsem a ona se na mě vděčně podívala. Podložila si hlavu rukama a zadívala se někam za mě.

„Co je vlastně ten Jacob zač?“ Usmála jsem se a vrátila se zpátky ke sporáku.

„Je to jeden náš starý známý. Když jsi byla malá, vyprávěla jsem ti o vlcích a o tom, jak s nimi máme dohodu. V té době ještě platila, ale pak jsme odjeli a smlouva padla. Od té doby jsme se neviděli. Jacob je jeden z mnoha členů kmene,“ vyprávěla jsem jí a u toho se snažila uvařit špagety tak, aby z nich nebyla jen nechutná slepenice.

„Tak proto mi trochu smrdí,“ zašeptala a já se zasmála.

„Miláčku, on smrdí nám všem. Zvykli jsme si na to, ale tvůj roztomilý nosík ho cítil až dnes,“ povídala jsem dál a zadívala se z okna. Ach, kde jsou ty časy.

„Promiň, že se ptám, ale zajímá mě to. Když Jacob řekl jméno Bella, otřásla ses a zavřela jsi oči. Proč?“ Po té otázce jsem málem upustila vařečku. Všimla si toho.

„Bella je jedna moje stará kamarádka. Dlouho jsem ji neviděla a stýská se mi po ní,“ přiznala jsem a sklopila zrak na své ruce. Lžu jí. Lžu vlastní dceři.

„Dobře. Můžu mít ještě jednu otázku?“ zeptala se a přistoupila ke mně. Vypnula sporák, slila špagety a zamíchala s omáčkou. Překvapeně jsem ji pozorovala a marně vzpomínala na to, kdy se učila vařit. Nikdo z nás ji to nenaučil.

„Ano,“ odpověděla jsem a čekala, s čím přijde.

„Jak člověk pozná, že je zamilovaný?“ Sedla jsem si na židli a hlavu si položila na ledovou desku stolu.

„Na to musíš přijít sama. U každého je to jiné,“ řekla jsem a zavřela oči. Vzpomínala jsem na chvíli, kdy jsem Emmetta uviděla poprvé, a musela jsem se usmát. Ten výraz v jeho dokonalé tváři mě naprosto očaroval.

„Mmmm, tady to ale voní,“ řekl Jacob, který se objevil ve dveřích, a zhluboka se nadechl. Zvedla jsem se, vyndala dva talíře a nandala jim pořádnou porci špaget s omáčkou. Oba se usadili ke stolu a nervózně se ošívali. Když se dali do jídla, zamyšleně jsem je pozorovala a přemýšlela, jak dlouho to bude trvat, Jak dlouho tu s námi zůstane, než se rozhodne s ním odejít? Podle pohledů, kterými na sebe hleděli, mi bylo jasné, že jsou oba okouzleni. Jacob otiskem a Carlie pocity, které v ní vyvolával.

„Takže ty se vážně měníš ve vlka?“ zeptala se potichu má dcera a Jacob se usmál.

„Ano, opravdu,“ odpověděl a ústa vytáhl do veselého úsměvu. Slyšela jsem, jak se její srdce na chvilku zastavilo a nakonec se rozběhlo několikanásobnou rychlostí. Zasmála jsem se a raději opustila místnost.

Carlie

Seděla jsem naproti němu a poslouchala, jak mluví o vlcích. Se zájmem jsem ho poslouchala a natáčela si vlasy na prst. Znala jsem ho teprve několik hodin, ale byla jsem okouzlena. Jeho dokonalá tvář, tmavé oči a svalnatá hruď mě dostávaly do kolen.

„Nechtěla by ses jít projít? Dole v La Push je krásná pláž,“ navrhl a já radostí málem nadskakovala.

„Ano, půjdu ráda,“ odpověděla jsem, vzala talíře a vložila je do dřezu. Naposledy jsem se na něj usmála a běžela do svého pokoje, abych se převlékla. Shodila jsem ze sebe oblečení, které jsem měla na sobě, a vlezla do šatny plné oblečení. Vytáhla jsem tmavé džíny, fialový svetr a botasky stejné barvy. Když jsem byla oblečená, vzala jsem si do ruky černou koženou bundu a seběhla do obýváku, kde už na mě čekal. Rozloučila jsem se s našimi a natěšeně vyběhla z domu. Snažila jsem se neusmívat, ale musela jsem to vzdát. Úsměv na tváři mi vydržel celou cestu.

„Páni,“ vydechla jsem, když jsme došli na místo. Všude bylo plno kamínků, vody a naplaveného dříví. Každá věc zvlášť vypadala špinavě a nezajímavě, ale dohromady tvořily dokonalý celek, který mě uchvátil. Unešeně jsem pozorovala rozbouřené moře a nevnímal nic kolem. Byla jsem duchem nepřítomná, takže jsem vypískla, když mě někdo chytil kolem pasu. Dotyčný se zasmál a já se k němu nakonec přidala. Jeho teplé ruce mě držely kolem pasu a hlavu měl položenou na mém rameni. Jiné dívce by to možná vadilo, ale já byla spokojená. Nevím proč, ale cítila jsem se s ním v bezpečí a milovaná.

„Jacobe, proč se třeseš?“ zeptala jsem se po chvíli, když jsem ucítila vibrace jeho těla. Otočila jsem hlavu na stranu a viděla, jak ode mě couvá. Třásl se a tiše vrčel směrem k lesu. Zmateně jsem se podívala ke stromům a zahlédla postavu zahalenou v černé kápi, jak nás pozoruje. Vyděšeně jsem se podívala na Jacoba, ale místo něj jsem uviděla hnědého vlka. Stoupl si přede mne a chtěl mě chránit. Upír v černé kápi se usmál a uvedl ke mně ruku.

„Renesmé,“ řekl a usmál se.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Carlie? Ne, jmenuji se Renesmé - 2. kapitola: