Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Carlie? Ne, jmenuji se Renesmé - 10. kapitola

26.01.2012 (10:00) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 18× • zobrazeno 2658×

Bella

Prošla jsem kolem něj a nevěnovala mu ani pohled. On to však nemínil vzdát a jeho nestydatá ruka se dotkla mého pozadí. Otočila jsem se na něj a než stihl cokoliv udělat, napnula jsem svůj štít a odmrštila ho několik metrů od mé rodiny. Vztekle se zvedl a s nenávistí v očích ke mně natahoval ruku. Chtěla jsem se bránit, ale Edward mi nedal šanci k boji. Přiběhl k němu, rukou ho zastavil a hleděl do jeho tmavých očí. Než se stihl rozpoutat opravdový boj, raději jsem přiběhla ke svému manželovi, položila mu ruku na záda a donutila ho podívat se mi do očí.

„Nech ho, nestojí ti za to,“ řekla jsem a modlila se, aby ho pustil. Kdyby Demetriho napadl, gardisté by ho bránili a všichni bychom byli v ohrožení. Jestli chceme zachránit Rose s Emmettem, musíme být v plné síle. Děkovala jsem bohu, když ho Edward pustil a vrátil se ke své rodině.

„Aro bude mít radost, až vás uvidí. Vždycky si přál vás všechny zabít, teď bude mít možnost,“ zasmál se Demetri a měřil si nás pobaveným pohledem. Raději jsem přidala do kroku a pospíchala směrem k sálu, kde trávili vládci čas. Za sebou jsem slyšela kroky mé rodiny a já se začala opravdu bát. Věděla jsem, že nás chce Aro zabít, ale teď jsem měla opravdu strach, že se to stane. Hrdlo se mi stáhlo a myslela jsem na to, co by se stalo, kdybychom se nevrátili domů. O Carlie by se postaral Jacob a za pár desítek let by na nás zapomněla. Byla by se svou spřízněnou duší a čekal ji šťastný život. Kdybych teď opustila svět, byla bych spokojená. Vrátila jsem se domů, viděla svou dceru a přesvědčila se, že je šťastná.

„Bello,“ zvolal Felix, když jsme se zastavili před sálem. Otočila jsem hlavu a spatřila ho, jak k nám pospíchá. Když byl u mě, stiskl mě v náruči a podíval se na zbytek mé rodiny. Zmateně nás pozoroval a hlavou se mu určitě honily ty nejhorší myšlenky.

„Co tu děláte? Aro má, co chtěl, opusťte hrad, dokud můžete,“ řekl a zatarasil nám cestu do sálu. Smutně jsem se na něj usmála a pohladila ho po tváři.

„Felixi, my tam musíme. Nenecháme své sourozence zemřít. Když se to stane, rádi se obětujeme,“ šeptla jsem a udělala krok vpřed. Neustoupil, pořád stál na místě a nesouhlasně si mě měřil.

„Půjdu tam tak jako tak, prosím, ustup,“ poprosila jsem ho a podívala se mu do očí. Dala jsem do svého pohledu vše. Zoufalství, starost, smíření a smutek. Hleděl na mě, ale pořád stál na místě.

„Odpusť,“ vydechla jsem a natáhla štít. Když se dotkl jeho těla, odrazil ho a on odletěl pár metrů od místa, kde stál. Přešla jsem ke dveřím do sálu a zhluboka se nadechla. Vrazila jsem do dřeva, které mi bránilo v cestě, a vstoupila tam, kde mě čeká smrt. Všechny pohledy se stočily na naši šestičlennou skupinku a místnost utichla. Pomalu jsem přešla k trůnům, a když jsem stála tam, kde jsem chtěla, chytila jsem svého manžela za ruku a pevně ji stiskla. Podívala jsem se do Arových překvapených očí a usmála se.

„Řekl jsem vám, abyste se nevraceli,“ zahřměl a zvedl se ze svého trůnu. Udělal pár kroků směrem k nám a každému se podíval do očí. Když zahlédl moji dlaň v té Edwardově, ušklíbl se, vyrval moji dlaň z našeho pevného sevření a zavřel oči. Bral si všechny mé myšlenky a vzpomínky. Viděl Jacoba, Renesmé a všechno ostatní. Když moji ruku pustil, tvářil se ještě víc překvapeně.

„Měnič?“ šeptal a za jeho zády se ozvalo vrčení. Caius, jak jinak. Vlci ho při jedné misi málem zabili a od té doby se jich bojí, jako čert kříže.

„Pokud jsem to dobře pochopil, přijeli jste pro své sourozence,“ pověděl a přecházel z jednoho místa na druhé. Zamyšleně si mnul bradu a usmíval se.

„Víte, od chvíle, kdy jsem poznal Carlislea, jsem si přál, aby se stal dalším vládcem. Když ale odešel a stvořil si rodinu, zatoužil jsem po něčem jiném,“ vyprávěl a já tiše zavrčela. Bylo mi jasné, co tak moc chce.

„Toužil jsem po vaší smrti. Jeden každý z vás měl zemřít a nejlépe mou rukou,“ pokračoval a poťouchle se usmíval. Zastavil se, otočil svou olivově bílou tvář k nám a pohlédl do očí Esmé, která se pevně držela svého muže. Pohled mu oplácela, ale bylo na ní vidět, že se bojí.

„Ach, sladká Esmé,“ zacukroval a mezi prsty sevřel pramen jejích karamelových vlasů. Carlisle ji chtěl bránit, ale než stihl cokoliv udělat, padl v křečích na zem. Pohledem jsem vyhledala Jane a chtěla ji zneškodnit, ale najednou všechno zmizelo a já se octla ve tmě. Zmateně jsem se rozhlížela kolem sebe, ale jediné, co jsem viděla, byla tma. Hustá a studená tma, která mi nedovolila cokoliv udělat. Bránila jsem se proti ní, ale nemělo to cenu. Nechala jsem ji, aby mě pohltila a dusila jsem se. Nepotřebovala jsem k životu vzduch, ale měla jsem pocit, jako bych se dusila. Hrdlo se mi stáhlo a před očima se mi objevil obličej mé dcery. Myslela jsem na ni a cítila, jak tma ustupuje. Vzpomínala jsem na její objetí a konečně jsem znovu začala vnímat. Rozhlédla jsem se kolem sebe a viděla členy své rodiny uvězněné několika gardisty. Každému jsem věnovala pohled plný strachu a bolesti a podívala se do Arových očí. Chtěla jsem něco říct, ale dveře sálu se rozrazily a já spatřila své sourozence. Emmett držel Rose za ruku, a když nás spatřili, překvapeně vydechli.

„Na tohle jsem čekal nekonečně dlouho,“ vzdychl spokojeně Aro. Přešla jsem ke svému manželovi, chytila ho za ruku a postavila se těm, kteří nás zabijí. Mohli jsme se bránit, ale nemělo to cenu. Jenom v sálu bylo několik desítek gardistů, kteří by nás svými dary během pár vteřin zneškodnili.

„Felixi, začni,“ poručil a přešel ke svému trůnu. Smutně jsem se usmála na svého jediného přítele na tomto hrozném místě a už teď mu odpustila to, co musel udělat. Od života jsem čekala hodně, ale to, co jsem prožila, všechno předčilo. Vzala jsem si muže, který mě miloval. Chránil mě, pomáhal mi se všemi nástrahami, které mi život připravil, a byl mým nejlepším přítelem. Porodila jsem dceru, která je krásnější než všechny šperky světa. Pohled do jejích očí mě naprosto okouzlil a já děkovala bohu, že jsem měla možnost ji ještě jednou spatřit. Stáhla jsem svůj štít a podívala se do Edwardových očí. Ukázala jsem mu všechno. První pohled do jeho očí, náš první polibek a mnoho dalšího. U svatební cesty jsem se zastavila a znovu prožívala naši první společnou noc. V jeho tváři se objevila radost a spokojenost.

Miluji tě, poslala jsem mu v myšlenkách a usmála se. Tu samou větu zašeptal mým směrem a také se usmál. Podívala jsem se na Felixe, který si stoupl přede mne, a pohladila ho po tváři. V jeho očích se objevilo odhodlání a zhluboka se nadechl. Otočil se na svého vládce a promluvil.

„Pokud je chceš zabít, zabij i mě,“ řekl a já zalapala po dechu. Uslyšela jsem divoké zavrčení a než jsem se nadála, stál u nás Aro a Felixe si měřil nenávistným pohledem.

„Co jsi to řekl?“ zeptal se a jeho oči ztmavly.

„Pokud zemřou, půjdu s nimi,“ zopakoval a v sále nastalo hrobové ticho. Nikdo ani nedutal, všichni čekali na reakci svého vládce.

„Jak si přeješ,“ prskl a otočil se k němu zády. Podívala jsem se na něj a viděla, že je spokojený sám se sebou. Pohlédl se mi do očí a usmál se. Pomalu přešel k nám a připojil se k naší skupince. Zhluboka jsem se nadechla a připravovala se na to, co přijde. Čekala jsem, že povolá někoho jiného, aby splnil jeho rozkazy, ale než stihl cokoliv udělat, další z mnoha gardistů se přidal k naší skupince. Překvapeně jsem hleděla na nově příchozího a v místě, kde mi kdysi bilo srdce, mě příjemně zahřálo. Aro zavrčel a zvedl se ze svého trůnu.

„Ještě někdo se přidá na stranu Cullenových?“ zahřměl a rozhlédl se po sále. Z levé části k nám přešla část gardistů a zprava k nám přešla celá skupina upírů. Překvapeně jsem na ně hleděla a nebyla schopna slova. Podívala jsem se směrem k trůnům a dolní čelistí jsem utírala podlahu. Pomalu k nám kráčel Marcus a svůj plášť nechal ležet na svém trůnu. Připojil se k naší rodině a podíval se do očí svého bratra.

„Marcusi,“ zašeptal překvapeně a všichni v sále na něj pohlédli. Nastala situace, které se bál víc než ohně. Byl oslabený a zranitelný.

„Zabte je,“ rozkázal a zbytek jeho armády na nás zaútočil. Neměla jsem strach. Byla nás přesila a zbytek upírů Arovy armády padal k zemi. Všude kolem mě se bojovalo a na zemi ležely kusy těl mrtvých upírů. Felix z kapsy vytáhl zapalovač a každý kus zapálil. Cítila jsem štiplavý kouř a spokojeně se usmála. Když bylo po boji, všechny tváře se stočily na Ara. Vyděšeně seděl na svém trůnu a pozoroval tu spoušť. Dva upíři, kteří se přidali na naši stranu, vyběhli z naší skupinky a popadli Ara a Caiuse. Drželi je pevně a nedovolili jim se pohnout. Aro se podíval na Emmetta a vítězně se usmál. V rohu sálu ležela Jane a než kdokoliv stihl ji zneškodnit, použila svou moc a upír, který držel Ara, padl v bolestných křečích na zem. Aro měl volnou cestu a vyběhl k mému bratrovi. Chytil ho pod krkem a spokojeně na nás pohlédl.

„Možná jste vyhráli, ale já mám něco cennějšího, než je váš život,“ křikl a zasmál se. Vyděšeně jsem pozorovala scénu před sebou a modlila se, aby mu neublížil.

„Váš bratr mi slíbil, že nikdy neopustí gardu. To přání mu milerád splním,“ zasmál se a stisk kolem jeho krku zesílil. Pohlédl na Rosalii a smutně se usmál.

„Miluji tě,“ zašeptal a Aro mu odtrhl hlavu od těla. Než stihl kdokoliv zareagovat, hodil na zbytek jeho těla zapalovač, který vytáhl z kapsy. Pozorovala jsem, jak padá na jeho tělo a konečně se probrala. Vyběhla jsem k němu a chtěla zapalovač chytit, ale bylo pozdě. Jeho tělo vzplálo a sál naplnil Rosaliin zoufalý křik.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Carlie? Ne, jmenuji se Renesmé - 10. kapitola: