Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Can't stand it - 4. kapitola

08.02.2012 (14:00) • MartinaBlack • FanFiction na pokračování • komentováno 18× • zobrazeno 1722×

„Nessie,“ začala Roxy. „Víš, věci se mají takhle. Stalo se to před prázdninami. Byla párty na oslavu konce roku a já se malinko opila. Když říkám malinko, myslím trochu víc.

Quil přišel ke mně a začal mě balit. Za chvíli jsme se začali líbat… Řekl mi, že mě už dlouho tajně miluje a že mě chce. V tomhle stavu jsem tomu věřila a za chvilku jsme byli u něho v pokoji.

Myslím, že ti nemusím vysvětlovat, co bylo pak.

Nad ránem jsem se probudila a utekla k sobě. Ten den se mělo odjíždět na letní prázdniny domů a bylo pár autobusů, které rozvážely studenty do jednotlivých velkých měst.

Už jsem málem nastoupila do autobusu do Detroitu, ale Quil, který jel do Seattlu, mě zastavil.

Řekl mi, že to, co se stalo v noci, nemám nikomu říkat, a že mi přes léto určitě napíše mail.

Pak jsem odjela. První týden jsme si psali, ale postupně mi přestal odpovídat.

Myslela jsem, že prostě odjel na dovolenou a nemá po ruce internet. Zkoušela jsem mu volat, ale měl vypnutý mobil. Pak jsem se na to vykašlala. Říkala jsem si, že se to nějak vyřeší. Ale pak jsem se ke konci srpna vrátila do školy a on tam byl taky. Dělal, jako že mě nezná. Ani mě nepozdravil.

Potřebuješ vědět, proč je nenávidím?“ dovyprávěla tím hořkým tónem.

Nevěřícně jsem se na ni podívala. Takže Quil udělal takovou prasárnu?

„Roxy! Moc mě to mrzí! Nemůžu uvěřit, jakej je to debil. Všichni jsou!“ zavrčela jsem.

„Já vím. Byla to největší chyba mého života. Ale zvládla jsem to. A teď jsi tu ty a já nechci, aby ses stala obětí Jacoba Blacka.“

„Já vím. A nestanu se, on mě nenávidí,“ ujistila jsem ji. Jen se uchechtla.

„To asi neznáš jeho životní motto,“ zahořkle se usmála.

„Jaké životní motto?“ nechápala jsem.

„Nenávist je vášnivý cit,“ zacitovala Roxy rádoby namachrovaným hlasem. Úplně jsem ho slyšela.

….

Můj vysokoškolský život se zdál být dobrý. Ve škole jsem problémy neměla, vybrala jsem si dobrý obor, našla jsem si spoustu přátel, párkrát si vyšla s Mattem (samozřejmě jsem to s ním ukončila), přežila jsem první zkoušky a měla jsem úžasnou nejlepší kamarádku. Všechno se zdálo býti fajn, když nepočítám to sobecké, zákeřné, pitomé, ale tak zatraceně sexy stvoření v podobě Jacoba Blacka.

Nevynechal ani jedinou příležitost k tomu, aby mi znepříjemnil život. Ať už to bylo podkopávání nohou, přiblblé poznámky nebo posměšky, vždycky mě každý jeho čin a slova zraňovaly.

Občas jsem se přistihla, že se na něj prostě dívám jak imbecil. Ach jo, proč ti nejkrásnější kluci jsou vždycky taková paka?

No, jak říkám, můj život byl klidný a zábavný.

Byl listopad a venku se začalo ochlazovat. No, nevadí, já jsem na zimu zvyklá. Ale taky jsem si mohla vybrat výšku někde v Kalifornii, že…

Jedno ráno bylo obzvlášť chladivé a nám se porouchal v pokoji radiátor. Takže žádné teplo.

Byla sobota a my s Roxy celé promrzlé ještě v pyžamech stály v ředitelně.

„Je mi líto, dámy, ale topení ve vašem pokoji bude opravené nejmíň za týden,“ řekl.

„Cože? A kde zatím budeme?“ řekla otráveně Roxy.

Myslela jsem, že nám dají volný pokoj. Myslela jsem, že nás pošlou na týden domů. Myslela jsem, že nás nastěhují do koupelny. Všechno by bylo lepší než to, co řekl ředitel.

„Budete bydlet s Debbie a Michie,“ oznámil.

„Cože?“ zakřičela Roxy.

„Slečno Jonesová, s kým mluvíte?“ zamračil se ředitel.

„Pardon… já jen, že…“ zamumlala Roxy, ale při pohledu na říďu jí to sklaplo. Já jen tiše umírala v pozadí.

…

„To. Snad. Nemůže. Myslet. Vážně!“ zuřila Roxy. „Víš, co tohle znamená? Debbie a Michie nonstop. A víš, co znamená Debbie a Michie nonstop? Quil, Jacob, Jared, Embry a to jejich zasr... – pardon, pitomé chování!“ křičela Roxy naštvaně, když jsme si v našem zamrzlém pokoji balily věci.

„No tak, Roxy, uklidni se. Tohle přece nejsi ty. Klidná a vždycky nad věcí,“ přemlouvala jsem ji marně.

„Fajn. Jsem v klidu.“

No, moc v klidu mi nepřipadala. Povzdechla jsem si. Asi přece jenom budu spát na záchodcích.

Vyšly jsme z našeho milovaného pokoje a zabouchly za sebou dveře. Přešly jsme chodbu k Michie a Debbie.

Zaklepala jsem směle na dveře a otevřel ředitel, který mezitím holkám vysvětloval okolnosti.

Ty dvě se na nás šklebily, jako kdybychom páchly, nebo co.

„Ahoj,“ pozdravila jsem je. Chodím na tuhle školu už měsíc a snažím se jim vyhýbat, jak mi poradila Roxy, a zatím se mi to vedlo. Dokud jsem s nimi nebyla donucena bydlet!

„No nazdar,“ zahrčela Michie skrze zuby. Jacobova holka Debbie se ani neobtěžovala se otočit od počítače.

„No dobře, vy už se nějak poskládáte, spát budete na rozkládací pohovce,“ řekl ředitel Green a ukázal na velký gauč. Pak odešel. V pokoji se rozhostilo nepříjemné ticho.

Najednou se Debbie zvedla od pracovního stolu a chůzí modelky ke mně přešla.

„Takže. Ty malá zrzavá potvoro a ty druhá, hezky mě poslouchejte!“ zasyčela na nás.

„Pravidlo číslo jedna. Nebudete tu překážet, pravidlo číslo dvě – dotknete se našich věcí a letíte pryč, pravidlo číslo tři – nebudete dělat oči na naše kluky! To platí obzvlášť pro tebe, červená hlavo, rozumíš? Jacob je můj!“ vrčela mi přímo do obličeje. Bože, co na ní ten kluk vidí?

„Dobře,“ zamumlala Roxy, aby se vyhla nějaké zbytečné hádce. A to jsem si o ní myslela, že je statečnější.

„A teď mě poslouchej ty, ty nádhero! Mně je ten tvůj hezounek úplně ukradený, má v mozku nasráno stejně jako ty, tvoje věci mě naprosto nezajímají, jsou tak odporné, že bych se jich ani malíčkem nedotkla, a neboj se, budeme tu tak tiše, že ani nebudete vnímat naši přítomnost,“ odsekávala jsem jí. Asi jsem ukázala svoji zlou tvář, protože všechny, včetně Roxy, na mě koukaly opravdu překvapeně.

No dobře, moc na to nevypadám. Já, malá - sto padesát centimetrů, vážící sotva jak desetileté dítě a s kudrlinkami až po pás jsem působila jak nějaká jemná víla z pohádky. Ale to já nejsem.

Tentokrát jsem se překonala. Debbie zmlkla a ukázala nám, kam si můžeme vyložit věci. Pak zamkla lednici a svoji skříň a pak vypadla pryč. Zůstaly jsme tu jen já, Roxy a Michie, Roxyina bývalá kamarádka. Omylem se setkaly pohledy a celkově to byl trapas.

Povzdechla jsem si a začala si vyndávat oblečení do skříňky. Roxy mě napodobila. Michie odešla do místnosti s postelemi a Roxy ke mně hodila výmluvný pohled.

„Já vím, ale je to jen na pár dnů, klid!“ zašeptala jsem.

Nikdy jsem si nemyslela, že zrovna já budu ta, co uklidňuje. Asi jsem se změnila. Celý život jsem dělala to, co po mně chtěli rodiče a teď jsem dostala jedinečnou šanci být konečně sama sebou.

Když jsme vybalily všechny naše věci, zapnula jsem svůj notebook a pustila jsem Simpsonovi, aby se nám malinko zlepšila nálada. Docela to pomohlo a i když tohle celé byl děs a horor, dalo se to přežít.

Pomalu bylo polednen a tak jsme se vydaly do bufetu s bagetami na nějaký oběd.

Potkaly jsme tam Crisse a Cheese. Criss se políbil na uvítanou s Roxy, zmínila jsem, že to dali dohromady?

Sedla jsem si vedle Cheese a začali jsme se bavit o nějaké eseji, co byla za úkol.

Pak řeč přešla k našemu novému ubytování.

„Nechápu, proč vás nemohli dát k nám,“ řekl Cheese.

„Jsi blbej? Od čeho je rozdělení na dívčí koleje a na chlapecké koleje? To už tu rovnou mohli vybudovat bordel,“ odsekla mu Roxy.

„Dobře, dobře, klid, Roxano,“ řekl uraženě Cheese.

„Neříkej mi tak!“ naštvala se Roxy.

„Jmenuješ se tak.“

„Jo, ale víš, že to nesnáším.“

„No, ale mě to nezajímá,“ ušklíbl se Cheese.

„Můžete toho nechat?“ okřikl je Criss.

Přestala jsem sledovat jejich hádku a přemýšlela jsem o večeru. Debbie určitě pozve je. Vlky.

A co potom? Nepřežiju být s ním v jedné místnosti. Pokud by mi řekl ještě nějakou urážku, vážně bych se rozbrečela.

„Nessie? Jsi tady, haló!“ zamával mi před očima rukou Cheese.

„Co? Jo, promiňte, přemýšlela jsem,“ omluvila jsem svoji nepříčetnost.

Roxy na mě tajně vrhla chápavý pohled. Jenom my víme, jak to všechno je.

Celé odpoledne jsme strávily u kluků na pokoji. V devět večer ale museli všichni být neprodleně zase na svých kolejích, a tak jsme s Roxy potupně kráčely směrem k peklu.

Zastavily jsme před dveřmi.

„Připravená?“ zašeptala jsem.

„Připravená,“ odvětila odhodlaně Roxy.

Otevřely jsme dveře.

Autor: MartinaBlack (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Can't stand it - 4. kapitola: