Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Can't stand it - 10. kapitola

21.02.2012 (13:15) • MartinaBlack • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 2468×

„Jaku,“ vydechla jsem. Vrhl se ke mně a objal mě. Zatočil se mnou ve vzduchu.

„Chyběla jsi mi!“ zašeptal mi do ucha.

„Ty mně taky, ale…“ řekla jsem pomalu.

„Jo, já vím. Pořád jsi naštvaná,“ zasmál se.

„No, už ani ne. Ale pamatuješ na můj příkaz?“ zvedla jsem varovně prst. „Porušil jsi ho!“

„Ehm… Že ti nemám volat?“ zeptal se pomalu.

„Jo,“ zavrčela jsem.

„Promiň,“ posmutněl, ale vzápětí se usmál.

Zakoulela jsem očima a něžně se svými rty dotkla těch jeho. Polibek mi ochotně opětoval a rukou se probíral mými vlasy. Já měla ruce položené kolem jeho boků a zajížděla jsem rukama pod jeho tričko.

„Nessie…“ zašeptal. Zhluboka jsem se nadechla a trochu ho odstrčila. Nechápavě se na mě podíval.

„Musím jít…“ zamumlala jsem a zvedla ze země svoje tašky. Vytrhl mi je.

„Odnesu ti to,“ řekl nesouhlasně a usmál se.

„To není nutné, Jaku,“ odpověděla jsem, ale šla jsem poslušně za ním. Došli jsme do patra a já zaklepala na náš pokoj.

„Nessie!“ vykřikla Roxy, otevírajíc dveře.

„Roxy!“ vrhla jsem se jí do náruče. Chvilku jsme poskakovaly v objetí a pak jsem se odklonila. Zděsila jsem se.

„Roxy, co se stalo?“ zalapala jsem po dechu, když jsem viděla, jak vypadá. Plakala - a asi hodně dlouho.

„Když jsem přijela domů, čekala tam na mě máma se zprávou, že babička umřela,“ popotáhla Roxy.

„To je mi líto!“ zašeptala jsem a znovu ji objala. Jake, který stále stál za mnou, ji pohladil po vlasech a protáhl se dovnitř s mými taškami.

Chvilku mi vzlykala do vlasů, a pak se odtáhla.

„Už byla stará… A měla rakovinu,“ fňukla. „Byl pohřeb…“

„Zlato! To bude dobrý,“ zašeptala jsem a chytla ji za obě ruce. Pousmála se.

„A co jsi dělala ty?“ zeptala se a pustila mě, aby se mohla vysmrkat a utřít oči.

„Nic moc, od rodiny jsem se docela odcizila…“ zamumlala jsem.

„Jak to?“ podivila se.

„Už jsou mi prostě všichni cizí…“ řekla jsem. Z tónu mého hlasu muselo být jasné, že tohle téma je uzavřené. Najednou do místnosti přišel Quil. Beze slova popadl Roxy do náruče a políbil ji. Rozpačitě jsem kolem nich prošla a sedla si vedle Jaka, který se rozvaloval na gauči a trochu hypnotizovaně zíral do zdi. Asi přemýšlel.

„Copak?“ zeptala jsem se potichu. Dával si s odpovědí načas, zavřel oči a zhluboka se nadechl.

„Pak ti to řeknu. Je to trochu trapný…“ uchechtl se a ušklíbl.

„Jak trapný?“ podivila jsem se.

„Zdál se mi o nás takovej sen… Hele, nevyptávej se!“ zasmál se. „Všechno se dozvíš,“ řekl a pohladil mě po stehně.

Trochu mi naskočila husí kůže. Pořád mezi námi bylo takové elektrické napětí, touha… Nevím, k čemu bych to přirovnala.

Quil a Roxy se přesunuli na sedačku vedle nás a Roxy si lehla hlavou na jeho hruď. Já se zavrtala k Jacobovi a všichni jsme sledovali nějaký film, co zrovna běžel v televizi.

Ztratila jsem pojem o čase a asi jsem i na chvíli usnula. Jacobovy horké doteky mě uklidňovaly.

Na chvíli jsem se probrala, když jsem cítila, že mě přenáší do mojí postele. Dal mi pusu na čelo a já zase upadla do říše snů.

…

Ráno jsem se probrala hodně pozdě. Chvíli jsem zívala a ležela, ale pak jsem se vyhrabala z postele a oblekla si mikinu. Šla jsem do obýváku za Roxy.

„Dobrý ráno,“ usmála se na mě. Evidentně měla lepší náladu než včera.

„Brý…“ zívla jsem.

„Hádej co?“ řekla tajemně.

„Ehm…?“ zamručela jsem. Hlava mi unaveně padala na stůl.

„Říďa dovolil silvestrovskou párty!“ vykřikla.

„On je Silvestr?“ zeptala jsem se hloupě.

„Ne, Velikonoce,“ rýpla do mě.

Obě jsme se zasmály a pak začaly uvažovat, co si vezmeme na sebe a tak. Kolem poledne za námi přišli kluci a my se skvěle bavily.

K večeru jsme byly oblečené. Roxy na sobě měla stříbrné minišaty bez ramínek a vypadala naprosto fantasticky. Já měla podobné, ale ve zlaté barvě. Vlasy jsem měla klasicky rozpuštěné, ale tentokrát vyžehlené a rovné. Vypadala jsem úplně jinak než obvykle.

Vyšly jsme společně z pokoje a vydaly se směrem k sálu. Hlasitě tam hrála hudba a my se proplétaly davem tančících těl. Došly jsme ke stolu, u kterého seděl Embry s Quilem a o něčem mluvili.

„Ahoj,“ pozdravila jsem se. Musela jsem přeřvávat hudbu. Roxy místo pozdravu políbila Quila a odvlekla ho na parket. Já si sedla na jeho místo a pustila se do řeči s Embrym.

Po chvíli došla Michie a já je nechtěla vyrušovat, tak jsem se pomalu zvedla a odešla jsem do rohu místnosti. Trochu jsem si dělala starosti o Jacoba. Ještě jsem nezapomněla, jak dopadla poslední párty. Zuřivě jsem se oklepala. Kdyby tahle skončila taky tak, rozbiju mu hubu, rozhodla jsem se.

Rozbolela mě hlava z toho všeho hluku tady a vyšla jsem na chodbu. Bylo tam chladněji a postávalo tam pár lidí. Vytáhla jsem z malé taštičky mobil a vytočila Jacobovo číslo.

„Kde jsi?“ spustila jsem na něj, když to zvedl.

„U sebe v pokoji,“ řekl prostě.

„A neměli jsme tady sraz?“ zeptala jsem se klidně.

„Víš, nějak se mi nechtělo. Co kdybys ty přišla sem?“ zeptal se naoko ledabyle. V jeho tónu bylo něco až znepokojivě pobaveného a… chtivého. Zrudla jsem.

„Tak… Dobře… Počkej tak patnáct minutek,“ vydechla jsem. Ukončila jsem hovor a pořádně zhluboka se nadechla. Ach ne, ono se to dneska stane, uvědomila jsem si. Zachvěla jsem se.

Vletěla jsem rychle do sálu a hledala Roxy. Každou chvíli do mě nějaký tančící šilenec narazil, ale já je jen odstrkovala lokty. Konečně jsem ji našla, seděla u stolu se všemi vlky a smála se něčemu.

„Roxy, musím s tebou mluvit,“ vyhrkla jsem trochu hystericky. Sakra, holka, uklidni se!

„Jdu, jdu…“ řekla a zvedla se. Popadla jsem ji za ruku a společně jsme se prodraly k východu. Zatáhla jsem ji do jedné chodby a zhluboka dýchala.

„Co se stalo, kriste?“ zasmála se.

„No… Jacob je u sebe v pokoji, chce, abych za ním přišla, a je jasné, co chce dělat…“ řekla jsem šílenou rychlostí.

„Ok, a chceš?“ zeptala se.

„No… Já nevím… Jsem úplně mimo,“ zaúpěla jsem zoufale.

„Tak počkat. Nechceš mi snad tvrdit, že jsi to nikdy nedělala,“ podívala se na mě podezřívavě.

Hodila jsem po ní výmluvným pohledem.

„Děláš si... srandu?“ vyhrkla. Zakrývala jsem jí pusu, ať ztichne.

„Nech toho, moji rodiče mě drželi zkrátka…“ řekla jsem ukřivděně.

„To je vidět…“ zasmála se. „Já začala v patnácti,“ dodala jen tak mimochodem.

„No, a mně je teď osmnáct a chci od tebe radu,“ naštvala jsem se.

„Promiň, promiň…“ usmála se omluvně.

„V pohodě,“ řekla jsem.

„Tak jo. Jdi za ním a neboj se, bude to v pohodě! Je vidět, že Jake se změnil, bude hodnej,“ řekla útěšně.

„Fajn,“ řekla jsem. Stále jsem nemohla jaksi popadnout dech. Roxy mě objala a pohladila ve vlasech.

„Klid… Bude to v pohodě,“ zašeptala mi.

„Tak já jdu,“ řekla jsem a odtáhla se.

„Dobře, nezapomeň na ochranu!“

„Neboj.“

„Tak čau!“ usmála se na mě a odkráčela. Zůstala jsem na chodbě sama. Až jsem se vzpamatovala, vyběhla jsem rychle schody do nejvyššího patra a zůstala stát před Jacobovým pokojem.

Na dveřích byla ponožka. Bože… Bože!

Sebrala jsem odvahu a zaklepala na dveře.

Jacob otevřel. Měl na sobě jen džíny a vypadal… Ach bože.

„Ahoj,“ usmál se a gestem mě pozval dovnitř.

Vešla jsem a váhavě se rozhlížela po pokoji. Vypadalo to tam normálně jako v kterýkoliv jiný den, ale atmosféra byla šílená.

„Takže…“ řekl jake.

„Co?“ vykoktala jsem.

„Asi víš, proč jsme tady, že?“ zeptal se s tázavým výrazem ve tváři.

„No… Jo,“ řekla jsem. Pořád jsem se mu nedokázala podívat do očí.

Pomalu ke mně došel a položil ruku na mou tvář. Zachvěla jsem se. Zvedl mi hlavu a vynutil si tím střetnutí našich očí. Jeho pohled byl něžný a já cítila tu lásku, která v něm byla. Jemně se ke mně přiklonil a něžně mě políbil. Jeho rty byly měkké a prostě dokonalé. Jednu ruku měl pořád položenou na mém obličeji, tou druhou mě ale hladil ve vlasech a na zádech.

„Zlatíčko, víš, že ti to moc sluší?“ zeptal se s úsměvem, když malinko odtáhl rty.

„Snažila jsem se,“ zašeptala jsem a znovu se vrhla na jeho rty. On mi polibky oplácel divoce a vášnivě a já potichu zasténala. Zvedl mi nohy a obmotal si je kolem pasu.

Odnesl mě do pokoje s postelemi a na jednu mě položil. Byl ke mně přikloněný a dál mě nenasytně líbal.

Obmotala jsem svoje ruce kolem jeho krku a stáhla ho k sobě na postel. A pak už nic nebylo důležité. Nic. Moje minulost, přítomnost, budoucnost, mí přátelé, rodina… V té chvíli existoval jenom on a já a nic víc. Navždy.

Autor: MartinaBlack (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Can't stand it - 10. kapitola: