Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Can't stand it - 1. kapitola

05.02.2012 (16:00) • MartinaBlack • FanFiction na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 2192×

Už jsem se nudila. Emmetovy vtípky už nebyly vtípky, ale někdy pěkně trapné poznámky, Rosalie to už přeháněla s tou výchovou a Alice už to přeháněla s výběrem dalších a dalších kusů oblečení. Máma s tátou prudili. Nemohla jsem si dělat, co jsem chtěla. A chtěla jsem to změnit. Pár středních mám za sebou, ale ještě jsem nikdy nechodila na výšku. Možná bych si mohla jednu udělat. Ale ne dálkově a ani pod dozorem rodičů. Zasedla jsem k počítači a našla jsem si seznam vysokých škol v USA. Tak co tu máme? Různě jsem klikala na odkazy ke školám, ale nic se mi nelíbilo. Až na jednu. Článek mě uhodil do očí. Central Michigan University.

„Tati!“ zakřičela jsem.

„Ne, Nessie,“ odpověděl stručně mezi dveřmi.

„Dobře. Jestli mi to nedovolíte, sbalím si kufry a odletím tam sama. Ty víš, že to dokážu,“ řekla jsem přesvědčivě a jen se koukla ke skříni. Mám dost kufrů? Pár balíčků tisíci dolarovek mi taky zbylo…

„Dobře, dobře! Promluvím s rodinou,“ zabručel. Spokojeně jsem si mlaskla a šla si zjistit, kdy začíná nový semestr.

…

Během půl roku jsem měla zařízené všechno. Vyhrabala jsem nějakou maturitu, která se mi hodila. Jednoduše jsem ji dala k přihlášce a hned mě vzali. Měla jsem výborné známky a mimoškolní aktivity, tak aby ne. Poslali mi srdečný dopis, že se na mě těší. Rodina byla v celku naštvaná, což se mi líbilo. Na konci prázdnin jsem si s pomocí Alice sbalila. A mohlo se vyrazit! Prý mám den na nastěhování. Potom mi začíná škola. Taky se tak stalo. Nějak se mi nebude stýskat, dala jsem všem pusu a vyrazila s Carlislem jako mým otcem a Esmé jako matkou do Michiganu. Krásné to město! Plné sluníčka! Žádný opruz, nic… Pobavilo mě, jak byli oba zahalení jako kukly kvůli zářivému slunci.

…

Přijela jsem před tu obrovskou školu. Všude plno aut, rodičů a nových studentů. Ale viděla jsem tu i ty staré. Dalo se to poznat rychle. V rohu u stromu byli šprti. Na druhém konci nějací velmi zvláštní druhové a jinak všichni normální. Vytáhla jsem si z kufru všechny tašky.

„Zlatíčko, zvládneš to už?“ zeptala se Esmé z auta. Radši nevylézala.

„Jo, jo. Neboj. Zavolám večer, ano? Pozdravuj všechny!“ upozornila jsem ji se smíchem. Bože, svoboda začíná!

„Nessie, ještě ti pomůžu do pokoje. Přeci jenom máš hodně kufrů,“ vzdychl Carlisle a vzal dva do rukou.

„Jasně. Jak chceš,“ pokrčila jsem rameny a vzala další dva. No jo, Alice. V jednom, růžovém, mám jenom spodní prádlo a hygienu. V modrém spodky oblečení. Takže rifle, kraťasy, sukně… V oranžovém mám hořejšky. Ten je největší. Jsou tam totiž i šaty. A v černém jsou boty… Ještě mám velký batoh na zádech, kde mám notebook a jiné potřebné věci. Žiju si docela slušně, když tak přemýšlím!

„Tak ahoj!“ kývla jsem hlavou k autu a pomalu šla za Carlislem. Dělala jsem, že je to šíleně těžké, ale tak co jsem měla dělat. Kdybych tady začala dělat, že kufry unesu na malíčku, asi by si o mně mysleli, že jsem nějaká kulturistka.

…

Slušně jsem zaklepala loktem na dveře mého budoucího pokoje.

„Máš tam jenom jednu holku. Drahý pokoj, víš?“ mrkl na mě Carlisle. Přikývla jsem a zakroutila očima. Otevřela mladá holčina. Měla havraní černé rovné vlasy a zvláštně tyrkysově zbarvené oči.

„Ahoj! Já jsem Roxy. Ty budeš Renesmé, viď?“ usmála se a udělala bublinu ze žvýkačky.

„Jo. Jen Nessie. Těší mě,“ úsměv jsem jí oplatila.

„Pojďte dál,“ pozvala nás. Uvnitř to vonělo po lilijích. Jasně jsem poznala její část pokoje. Už vybavená. Moje byla taky udržovaná, ale ne tak jako její. Na stěnách plakáty skupiny Green Day a Paramore. Super! Rocková holka! Každá jsme měla jednu skříň. Carlisle postavil kufry a jako udýchaně vydechl.

„Tak, bavte se, holky. My pojedeme. Zavolej, až budeš mít čas, ano?“ otočil se na mě s úsměvem.

„Jasně, tati! Pozdravuj! Ahoj!“ mávla jsem a nenápadně ho rukou vyháněla pryč. Dal ruce, že se vzdává, a vycouval z pokoje. Tiše za sebou zavřel. Na chodbě byl veliký ruch. Trochu jsem se zatřásla. Poprvé bez rodiny. To zvládnu!

„Takže, tady je koupelna. Jedna polička je volná. Pro tebe. Jinak máš tam vlastní věšáček na ručník,“ vysvětlila mi a ukázala na bílé dveře, které teď byly používány jako věšák na bundy. Bylo to vedle dveří.

„A jelikož máme dražší pokoj, vedle je obýváček s kuchyňkou,“ zaculila se na mě. „Je to už vybavené, takže se nemusíš bát!“ slyšela jsem její hlas za stěnou našeho obýváku. Šla jsem za ní. Opravdu malá kuchyňka s ohřívačem a malou ledničkou. Pár poliček na jídlo, mikrovlnka a stroj na kafe. Když jsem se otočila, uviděla jsem béžový gauč pro dva lidi a jedno větší křeslo. Naproti tomu byla menší televize.  Gauč a televizi odděloval malý tmavý konferenční stolek. Bylo na něm pár časopisů a ovladač. Místnost od postelí a obýváku nedělily dveře. Byla tam jen vyříznutá zeď. Upravená a z ní jako dveře visely nějaké korálky. Až dolů. Celkový dojem jsem z toho měla dobrý. Bylo tam jedno veliké okno, kterým jsem viděla na zahradu školy. V místnosti s postelemi bylo taky jedno okno, ale bylo z půlky zatažené a menší než tady.

„Tak co? Moc nemluvíš, že?“ ušklíbla se a přišla k poličce v kuchyňce. Otevřela ji a vytáhla balíček brambůrků.

„Jo, jo. Jen jsem příjemně překvapená. Máš to tu moc pěkný,“ říkala jsem rychle a dodala úsměv.

„Chtěla jsi říct my, ne?“ mrkla na mě a nabídla mi brambůrek. Ochotně jsem si vzala.

„Tak nějak. Nemůžu si zvyknout,“ zamumlala jsem a šla zpátky ke kufrům.

„Nedivím se ti. Jsi tu deset minut… Chceš pomoct?“ zeptala se, když přišla za mnou a viděla ty kufry.

„Asi jo,“ přikývla jsem a děkovně se usmála.

„Fajn. Pomůžu ti a potom tě tady s tím seznámím, jo?“ usmála se a shýbla se k prvnímu kufru. Rychle ho otevřela. „Jů! Doufám, že mi něco půjčíš!“ zasmála se při pohledu na moje první triko.

„Jasně že jo!“ souhlasila jsem. „Vidím, že posloucháš rock,“ kývla jsem k plakátům a otevřela skříň.

„No jo… Doufám, že to nevadí,“ znejistěla.

„Ne! Tady si je ráda poslechnu. Ale můj oblíbenec je Never Shout Never, znáš ho?“ zeptala jsem se.

„Em… možná. Je slavný hodně?“ přemýšlela a podávala mi trika. Skládala jsem si je do poliček.

„No… Moc ne. Mám tu notebook, tak ti to ukážu. Musíš slyšet jeho jednu písničku. Jmenuje se Can´t Stand It,“ řekla jsem jí. Rychle přikývla a já věděla, že budeme kamarádky.

Ale nevěděla jsem, jak sakra pravdivý bude text té písničky…

…

Po vybalení a puštění písničky jsme se rozhodly, že mi tady o tom něco řekne. Sedly jsme si na její postel. Opřela jsem se o zeď a poslouchala.

„No, začnu asi mojí minulou spolubydlící. Moc hodná holka. Jmenuje se Michie. Byly jsme vážně dobrý kámošky, až jednou… Teda už od první chvíle se jí začal líbit jeden kluk, patří do party namachrovaných krásných kluků. Říkala jsem jí, že to nemá cenu, ale prostě ho chtěla. Doufám, že taková nejsi,“ podívala se na mě. Zavrtěla jsem hlavou.

„Naproti nám bydlí největší fifleny ze školy. Debbie a spol. Teď tam patří i Michie. Ona mohla mít Embryho, jen když se začne bavit s Debbie. Kvůli tomu se dokonce přistěhovala k nim. Opravdu začala chodit s Embrym a já ztratila kámošku. Víš… Michie po mně vždycky hodí takový smutný pohled. Je mi to líto…. No, to je fuk. Takže pravidlo jedna! Vyhýbej se Debbie. Ona je zlá holka. Nic dobrýho od ní nečekej. Ona chodí s největším krasavcem ze školy, Jacobem. Ale on se k ní hodí. To je další partička, které bych se obloukem vyhnula. Tam patří i Embry. Jacob to jako vede… Nevím… Jacob, Embry, Quil a Jared. Největší machři, na které si nikdy nikdo nedovolí. I profesoři se jich bojí. Oni nejsou až tak zlí. K holkám ani ne, ale Jared taky před rokem zmrzačil jednoho kluka. Málem letěl ze školy, ale peníze to zachránily. Jako vždycky… To jsou asi ty hlavní.

Dále jsou tu šprti. Doufám, že žádnej velkej nejsi!“ přivřela oči. Rychle jsem zavrtěla hlavou.

„Dobře. Tak teda jim se taky vyhýbej. Nedokážou s tebou mluvit jinak než v matematických hádankách. Fakt síla! A další neobvyklá sekta jsou emaři. Docela fajn lidi podle mě. Chodila jsem tam s jedním klukem. Ale nikdo jiný s nimi nechce mít nic společného. Prej jsou divný, což nemůžu popřít, ale stejně mi přijdou fajn!

Poslední skupina jsou tu králové v ježdění na BMX. Víš, co to vůbec je?“ zeptala se mě.

„No, nejspíš takový to divný kolo. Triky se na tom dělají, ne?“ Jen přikývla.

„Jo. Tak tam patříme my. Taky jezdím. Ale ne tak dobře. Všichni nás odsuzují. Že neumíme nic víc než jezdit na tom přitroublým kole. To není pravda! Jsme úplně normální. Jenom ostatní to nevidí a strkají stranou. Neboj, zajdem za klukama, potom… To je asi všechno. Kdyby byly nějaké otázky, řekni,“ usmála se a seskočila z postele. Můj mozek zpracovával informace.

„Aha… Co jdeme dělat teď?“ zeptala jsem se. Pousmála se.

„Co bys chtěla?“ pokrčila rameny. Chvilku jsem přemýšlela.

„Co ti kluci?“ navrhla jsem.

„Ok. Představím tě,“ usmála se a šla ke dveřím. Cupitala jsem za ní. Otevřela a my vyšly na chodbu. „Jo! Důležité upozornění! Nesmíš na večírky až do Vánoc,“ řekla, ale já ji už slyšela jenom vzdáleně. Teď jsem hlavně viděla toho nádhernýho kluka, jak vede partu. Když procházeli, holky po nich házely svůdné pohledy. Ale to mi bylo fuk! Hlavní byl on! Dá se zamilovat na první pohled? Jestli ano, tak se to teď stalo… Najednou se na mě podíval a usmál se na mě. Zrudla jsem. Bože! Ty černé vlasy! On jde ke mně! Bože, to ne! Začaly se mi klepat ruce. Co mu řeknu? Ahoj? Ne! To je blbý! Už jsem ho chtěla pozdravit, když mě přešel a já si uvědomila, že ten úsměv nepatřil mně, ale jisté dámě za mnou.

„Nessie, to je Jacob a jeho parta. Ta holka je Debbie,“ šeptla ke mně Roxy a zatahala mě za ruku, abychom šly pryč. Otočila jsem se zase na něj. Líbal se s Debbie. Nejspíš… Upřeně jsem se dívala na to, jak se líbají. Kdybych tam tak mohla stát já. Jako bych viděla zblízka jeho rty a jazyk proplétající s jejím.

„Hele! Jaku! Další zlomený srdce!“ strčil do něj jeden. Odtáhl se od tý holky a podíval se na mě. A kruci…

„Nebreč, koťátko!“ smál se pořád ten kluk vedle. Jacob se překvapivě přidal. Takže debil… Nic pro mě.

„Ježiši, Nessie!“ zasyčela Roxy a silou mě táhla pryč.

…

Jednou klepla na dveře s číslem 152. Potom otevřela.

„Čau, kluci! Vedu novou duši! To je Nessie,“ představila mě čtveřici kluků. Všichni hned zpozorněli. Cítila jsem, jak trochu rudnu. Přeci jenom cizí kluci…

„Páni!“ vydechl jeden blonďák a nespouštěl ze mě oči. No, jako všichni. Stydlivě jsem k nim mávla. Roxy se zasmála a sedla si na postel. Jak mě tady teď takhle může nechat stát.

„To je anděl!“ vydechl další a já určitě zrudla. Podívala jsem se na Roxy. Nechápavě kroutila hlavou.

„To jsi říkal taky, když jsem přišla já,“ zašklebila se na něj neochotně. Úšklebek jí vrátil.

„Jak že je jmenuješ, vílo?“ ozval se ten blonďák a zvedl se. Pomalu ke mně došel a objal mě okolo pasu. Vedl mě ke gauči.

„Nessie,“ zamumlala jsem. Docela byl hezký a sympatický od pohledu.

„Nessie… Hm… Krásný jméno. Já jsem Matt,“ usmál se a já se posadila.

„Já Josh. Tohle je Criss a Phil,“ představil mi všechny Josh, svalovec s červeně obarvenými vlasy.

„No, ale mně Phile neříkej. Prosím, říkej mi Cheese,“ mrkl na mě. Criss ukázal na jeho hlavu a u jeho spánku udělal dvě kolečka, jako že je hloupý. Zasmála jsem se.

„Dobře,“ přikývla jsem. Matt se posadil vedle mě. Pořád po mně tak pokukoval, až jsem z toho byla celá nesvá.

„Hele, Roxy, jde dneska na tu párty?“ zeptal se jí Matt.

„Ne. Nemůže. Prosím, říďa zase machroval, takže až do Vánoc nemůžou ti nejmladší nikam. Prej aby se uchytili a tak,“ mávla rukou. Pokýval hlavou v nespokojeném souhlasu.

„Fakt magor,“ souhlasil.

„Takže budu sama na pokoji?“ znejistěla jsem.

„Jo. Bojíš se tmy?“ zasmála se. „Neboj, já jsem tam vždycky jenom chvilku. Nic pro mě, víš? Stejně až tam přijdou nejstarší, bude po všem,“ ušklíbla se.

„Super…“ vzdychla jsem si. Do Vánoc žádný vzrůšo! Ach jo!

…

S klukama jsem se seznámila hned. Byli milí. Teda hlavně Matt. Slíbil, že kdyžtak se mnou zůstane na pokoji. Že se koukneme na film. Prý…  Ale já to nevidím na film. No, uvidíme. S Roxy jsme šly zpátky na pokoj někdy kolem poledne. Abychom se najedly. Roxy měla připravenou pizzu. I když to moc nemusím, snědla jsem ji.

Od odpoledne se pořád něco dělo. Pořád přijížděli noví studenti, na chodbě to jenom šustilo. Myslím, že jsem na chvíli usnula. Někdy kolem pátý všechno utichlo. Už nikdo nikde nechodil. Všichni byli na pokojích a připravovali se na párty nebo si upravovali pokoj. Od Roxy jsem se dozvěděla, že na chodbě je nějaký gauč, kam chodí všichni si odpočinout. Vzala jsem si notebook a vykročila tam. Starý otrhaný gauč, ale mně to nevadilo. Sedla jsem si do tureckého sedu a zapnula svůj počítač. Na chodbě bylo jenom pár lidí. Projížděla jsem si zítřejší rozvrh. Nic moc… Nuda. Nějaká holka si sedla naproti mně. Měla knížku. Moc jsem jí nevěnovala pozornost, až do té doby, co přišel jeden z Jacobovy party.

„Ahoj, lásko,“ usmál se na ni a krátce políbil.

„Ahoj.“ Vzal ji do náručí a sedl si na křeslo místo ní. Uvelebila se mu v náručí a četla dál.

„Co to čteš?“ zajímal se.

„Mm… Romeo a Julie. Máme to mít na příští týden, víš?“ zamumlala a odtrhla oči od knížky.

„Aha. Víš, on existuje internet, zlato. Mohla sis jednoduše přečíst obsah a vypsat to,“ začal a té holce se to nelíbilo. Zamračila se.

„Embry, ty víš, že já ráda čtu, tak mi to neber,“ mračila se. Omluvně se usmál. Takže to bude Michie. Aha!

„Promiň, lásko. Nezlob se na mě. Jen jsem myslel, že bychom měli víc času na sebe,“ zkoušel to dál a já viděla, jak jí nenápadně zajel rukou pod triko. Zasmála se.

„Nech toho!“ zašeptala k němu a odstrčila ho. Bože, já chci taky kluka! Jaký to asi je? Určitě fajn… Přitáhla si ho blíž a oni se začali líbat. Očima jsem hypnotizovala notebook, abych se na ně nemusela dívat.

„Hej! Michie!“ zavolal dívčí hlas. Takový ten klasický namyšlený. Viděla jsem, jak si oba ztrápeně vzdychli. Michie se obrátila na tu holku.

„Co je?“ usmála se, ale viděla jsem, jak ten úsměv předstírá.

„Pojď honem! Musíme se připravit!“ jásala.

„Jo, jasně,“ zabručela a vstala. Embry ji chytil za ruku.

„Nemusíš k ní chodit,“ řekl jí. Omluvně se usmála.

„Embry, uvidíme se na párty,“ vykroutila se mu a cupitala k té holce. Ta si odfrkla při pohledu na Embryho. Rychle odcházely. Embry mě uviděl, jak to všechno sleduju, a zasmál se.

„Tak co? Upírek zatoužil po vysoký?“ začal sarkasticky. Vykulila jsem oči a zrudla. Jak upírek? „No, nedělej, že nevíš, o čem mluvím. Jsi upír,“ pokrčil rameny.

„J-j-jak to víš?“ koktala jsem. Nahnul se blíž ke mně.

„Normálně. Jsem vlkodlak, ale pšš!“ zašklebil se. Vykulila jsem oči ještě víc.

„Cože?“ vyjekla jsem, až mi málem všechno popadalo na zem.

„No jo…“ prohodil a frajersky se zpátky opřel.

„Nezabíjejte mě!“ zašeptala jsem. Úplně mi dunělo v hlavě. To není dobrý…

„Děláš si srandu? Zabíjíme upíry, ale ty máš srdce. Vysvětli to,“ pousmál se zvědavě. Polkla jsem.

„No… Porodil mě člověk, ale byla jsem stvořena upírem,“ vysvětlila jsem mu.

„Fuj!“ zašklebil se. Nechápavě jsem se na něj podívala.

„Čau, Embry,“ objevil se vedle nás… Ach ne! Jacob. Zrudla jsem jako rajče. Snad ještě víc.

„Čau.“ Hned se oba podívali na mě.

„Už to víš?“ zeptal se mě ostře Jacob. Koukla jsem na něj.

„Em… No…“

„Jo, ví,“ řekl místo mě Embry.

„Fajn,“ zabručel a tiše zavrčel. Rozhlídl se po chodbě. Zrovna teď tu nikdo nebyl. „Hlídej,“ poručil mu. Jen přikývl a vstal. Jacob ke mně došel a natáhl ke mně ruku. Odložila jsem notebook a vstala. Pořád čekal, až ho chytnu. Nejistě jsem chytla jeho šíleně horkou ruku. Překvapeně povytáhl obočí.

„Není studená,“ řekl Embrymu.

„Co? To je blbost,“ zavrčel.

„No vážně. Teplejší než člověk,“ nechápal.

„To jsem ti mohla říct sama,“ zabručela jsem.

„Ale nikdo se tě na nic neptal,“ šeptl ke mně pevným temným hlasem. Sklopila jsem oči a ani nepípla.

„Jde sem nějaká holka,“ informoval Embry. Jacob zakroutil očima a pustil mě. Uff! Oba dva bez jediného slova odešli. Zůstala jsem tam stát a zírala. Určitě to tady mít lehké nebudu. S vlkodlaky se mluvit nedá.

Autor: MartinaBlack (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Can't stand it - 1. kapitola: