Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cambiare la vita 10. kapitola

20.05.2010 (20:00) • toffee123 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1371×

10. kapitola – Víkendová zábava

Právě jsme seděli v obýváku a dohadovali se, co podnikneme. Alice chtěla, jak jinak, na nákupy. Emmett s Jacobem zase chtěli jít hrát fotbal. Edward s Jasperem zase navrhovali výlet do Port Angeles. Takže nakonec rozhodnutí zůstalo na mě a Rose. Nakonec jsme s Rose vymysleli takový kompromis.

„Tak dobře. Uděláme to takhle. Pojedeme do Port Angeles do parku. Tam si uděláme piknik a zahrajeme si i ten fotbal. A až se setmí, půjdeme se podívat i do obchoďáku. Mají tam do desíti, ne?“ oznámila jsem naše rozhodnutí.

Všichni byli spokojení. S holkama jsem šla připravit věci potřebné na piknik. Kluci zase balili věci potřebné na venkovní hry. Nakonec jsme museli vzít tři auta, protože se Alice bála, že by neměla kam dát nákupy. Jacob jel s Emmem a Rose v jeepu. Jasper vzal své auto a jel s Alice. Edward vzal své stříbrné Volvo a já jela s ním. Vybaveni vším potřebným i nepotřebným, jsme vyrazili za zábavou.

Dorazili jsme do parku, počasí bylo kupodivu příjemné. Slunce nesvítilo, ale přesto bylo celkem teplo. Našli jsme si hezké místečko. Natáhli jsme deky a já se uvelebila Edwardovi v klíně. Chvíli jsme jen všichni seděli a užívali si příjemného počasí.

„Tak co, lidi? Jdeme si něco zahrát ne?“ zeptal se nadšeně Emmett.

„Jen běžte, já pro bezpečnost všech raději budu jen sledovat hru,“ řekla jsem s úsměvem.

„Ale no tak, ségra. Já myslím, že těch pár ran přežijeme,“ přemlouval mě Emm.

„Vy možná ano, ale já bych mohla přijít k nějakýmu úrazu. Nehodlám strávit sobotu na pohotovosti,“ řekla jsem vážně.

„Běžte, já tu zůstanu s Bells. Budu jí dělat společnost,“ řekl Edward.

„Jen jdi taky, Edwarde. Já se budu dívat z deky. Mě to vážně nevadí,“ přesvědčovala jsem ho.

Chvíli váhal, ale nakonec šel taky. Přidala se k nim i Rose a Alice. Byla zábava je pozorovat. Kluci se báli, aby holkám nic neudělali, ale holky jim dávali pěkně zabrat. Opět jsem připsala další položku na seznam důkazů. Dokonce i Jacob mi přišel mnohem uvolněnější. S Rose se neustále pošťuchovali a s Alice si docela padli do oka. No, kdo by taky neměl rád Alice. Akorát k Edwardovi se choval neustále rezervovaně a Edward také nebyl zrovna moc přátelský.

Asi po hodině už jsem měla dřevěný zadek. Rozhodla jsem se, že se půjdu projít po parku. Procházela jsem se a užívala si krásné přírody. Najednou se přede mnou objevil nějaký kluk. Nevšímala jsem si ho a šla dál, ale on mi bohužel zastoupil cestu. Chtěla jsem ho obejít, ale najednou se tu objevil další kluk. Opět se mě zmocnil ten známý pocit, který jsem měla vždy, když jsem se dostala do průšvihu.

„Ale, ale, copak to tu máme za pěknou kočičku?“ zeptal se ten tmavovlasý se slizkým úsměvem.

„Teda, kotě. Co ty tady tak sama? To nemáš nikoho, kdo by tě ochraňoval? To já bych tě samotnou nenechal. Nikdy nevíš, koho potkáš,“ začal ten druhý.

„Tak za prvé, nejsem žádné kotě. A za druhé, tu nejsem sama. Kousek odtud je přítel s rodinou, takže jestli dovolíte, ráda bych prošla,“ snažila jsem se o klidný tón.

„Ale tady jsi sama. Žádného přítele nebo rodinu tu nevidím, takže co kdybychom si trošku pošpásovali?“ Chytil mě ten tmavovlasý za ruku.

Než jsem stihla zareagovat, tak se za mnou ozval povědomí hlas. Jindy by se mi při zvuku toho hlasu udělalo špatně, ale teď jsem byla vděčná. A ještě víc mě překvapilo, co ten hlas říkal.

„Tak hele, pánové. Koukejte jí pustit, nebo si nepřejte vidět, co s vámi udělám!“ řekl Mike tvrdým hlasem.

„Hele, chlapeček si myslí, že je nějakej drsnej. Já ti ukážu, co s tebou uděláme,“ řekl ten, co mě držel.

Pustil mojí ruku a mířil si to rovnou k Mikovi. Ten druhý mu byl hned v závěsu. Nevěděla jsem, co mám dělat. Mohla jsem utéct, ale to bych tu nechala Mika napospas těm dvoum. Ať se mezi námi stalo tenkrát cokoliv, tak teď mi pomohl a já ho tu nemůžu nechat. Ještě chvíli jsem vyděšeně stála a dívala se, jak Mike dostal první ránu. Po tomhle jsem se vzpamatovala a začala křičet o pomoc.

Mike už ležel na zemi, když přiběhl Emmett, Edward, Jasper a Jacob. Holky doběhly hned za nimi. Emm s Edwardem chytli jednoho a Jacob s Jasperem toho druhého. Ti kluci dostali pár ran a pak utekli, jako psi se staženým ocasem. Já okamžitě přiskočila k Mikovi a pomáhala mu na nohy.

„Ségra, co se tu stalo? Celou dobu jsi byla na dece a najednou jsi byla pryč. Šli jsme tě hledat a zaslechli, jak křičíš!“ přispěchal ke mně Jasper.

„Trošku jsem se nudila a tak jsem se šla projít. Najednou jsem narazila na ty dva kluky. Začali mě obtěžovat. Ten jeden už mě držel, když přišel Mike a postavil se jim,“ vysvětlila jsem jim celkem klidně.

„Ti zmetci tě obtěžovali? Měl jsem jim ty huby rozbít pořádně!“ zahřměl Emmett naštvaným hlasem a rozhlížel se, jestli nejsou ještě někde poblíž.

„Takže ti nic neudělali, lásko? Vážně jsi v pořádku?“ ptal se mě starostlivě Edward a už mě drtil v náručí.

„Jo, jsem v pohodě. Jenom díky Mikovi,“ odpověděla jsem po pravdě.

„Asi bychom ti měli poděkovat. Nebýt tebe mohlo to dopadnout mnohem hůř,“ řekl vděčně Jasper Mikovi.

„Vlastně jsem vás tady hledal. Chtěl jsem mluvit s Bellou,“ zahuhlal Mike přes kapesník, který si držel u nosu.

„A co jí chceš?“ řekl uštěpačně Emmett.

„No, vlastně jsem chtěl mluvit s vámi třemi. O samotě,“ řekl Mike a podíval se na mě a mé bratry.

„Tak my počkáme na dece. Pak přijďte. Musíme ještě stihnout i ty nákupy,“ zašvitořila Alice a chytla Edwarda, kterému se ode mě nechtělo.

Když odešli a zůstali jsme tam jen mi čtyři, bylo cítit napětí. Já měla strach, co Mike chce. Emmett byl ještě nabuzený z těch kluků a Mikovi taky neodpustil. Mike byl zjevně nervózní a nevěděl, jak začít. A Jazz? No, vlastně se tvářil všelijak. Někdy jsem si vážně myslela, že dokáže vycítit emoce.

„Tak, co se děje Miku?“ zeptala jsem se.

„Nevím, jak začít. Asi bude nejlepší, když začnu od začátku,“ začal nervózně Mike.

„Nejdřív bych se vám chtěl omluvit za to, co se stalo ve Phoenixu. Choval jsem se jako idiot. Já vím, že to bude znít jako chabá výmluva, ale tak trošku za to všechno mohl táta. On je dost panovačný a lidi bere jenom jako hračky. Asi za ta léta, co jsem u něj bydlel, jsem začal být jako on. Tenkrát, když mě Bella odmítla, to byla pro mě urážka. Nějak jsem to prostě nedokázal skousnout. No a tak jsem udělal to, co jsem udělal. Nejsem na to nijak hrdý. V tom obchoďáku jsem prostě měl nějaký zkrat. Mluvil jsem o tom s mámou a vše jí přiznal. Nebyla na mě zrovna moc hrdá. Ani se jí nedivím. Po tom rozhovoru jsem si uvědomil, že jsem začal být opravdu jako můj otec,“ Mike se odmlčel.

Bylo na něm vidět, že mu je to vše dost nepříjemné. Já jsem popravdě taky nechtěla vzpomínat, ale chápala jsem, že nám to chce vysvětlit. Konečně jsem začala chápat jeho chování. On nebyl vždy takový. Když jsme se jen kamarádili, tak byl milý a zábavný. Pak se to bohužel vše zkomplikovalo.

„Najednou jsem měl jasno. Jasno v tom, co musím udělat. Co je správné. Nechci být jako otec. Proto bych se vám všem rád omluvil a poprosil o odpuštění. Vím, že mi neodpustíte tak snadno, ale pokud je to jen trošku možný…“ skončil se svou řečí Mike.

Já i moji bratři jsme o jeho slovech přemýšleli. Vlastně jsem mu svým způsobem už dávno odpustila a teď, když jsem znala důvod jeho chování. Ano já mu odpustím. Podívala jsem se na bratry. Jazz vypadal, že taky Mikovi už odpustil, i když ne asi úplně. Emmett se stále tvářil trošku zatvrzele. Přeci jen je to horká hlava.

„Miku, já myslím, že bychom na to všechno měli zapomenout. Alespoň já bych ráda zapomněla,“ řekla jsem opatrně.

„Souhlasím s Bellou. Taky na to chci zapomenout. Ale varuju tě. Ještě jednou se něco podobného stane a pak už za sebe neručím,“ řekl Jazz odměřeně, ale vážně.

„Miku, jestli ještě někdy na mojí sestřičku sáhneš, nebo se na ní jen křivě podíváš, tak ti zmaluju ten tvůj obličej k nepoznání. Ale taky jsem pro to, hodit za hlavu. Jen pamatuj na má slova!“ řekl Emm svým hlasem vzbuzujícím respekt.

„Přísahám, že už se nic podobného nikdy nebude opakovat. Naopak bych to rád vše odčinil. Takže pokud by Belle někdo někdy chtěl nějak ublížit, počítejte s mojí pomocí,“ řekl Mike s vděčností.

„Tak, co kdybychom tedy šli zpátky? Už na nás čekají. A navíc nás čeká nakupovací maratón s Alice. Miku, nechceš se přidat?“ zeptala jsem se nevinně Mika.

Ten s radostí přikývl. Kluci si vyměnili zděšené pohledy. Ještě se pořádně nevzpamatovali z minulých nákupů. Ale když Mike souhlasil, že půjde s námi, objevil se jim na tváři škodolibý úsměv. A mě po chvilce taky. Přeci jen ho maličko vytrestáme.

Nákupy byly nakonec docela legrace. Především díky Mikovi a Jakovi. Přeci jen oni Alice neznali. Všichni jsme poslušně zapluli do kabinek a zkoušeli. Jen Mike s Jakem se trošku zdráhali. Bohužel, proti Alice neměli šanci. Nakonec jim nakoupila celý nový šatník. My ostatní jsme dopadli lépe, protože jsme jeden maratón absolvovali nedávno.

Vysmátí a ověšení taškami jsme vyrazili domů. Mike se s námi rozloučil už na parkovišti před obchoďákem. Byl tam svým autem. Ploužil se k autu a přísahal, že zítra se ani nepohne. A tohle obchodní centrum nechce do smrti vidět. Dorazili jsme k nám a se smíchem vstoupili do domu. V obýváku jsme se ovšem všichni naráz zarazili…

Autor: toffee123 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cambiare la vita 10. kapitola: