Tohle je úvodní kapitola mojí nové povídky... Příběh vypráví o bytosti, která by se dala nazvat Smrt, osud... Jednou se podívá do městečka Forks, hodlá připravit o život jednu bytost. Příjemné čtení přeje Crystal.
01.01.2010 (10:30) • Crystal • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3534×
Prolog:
Všichni si zaslouží zemřít, dokonce i vy, dokonce i já…
Když mě někdo potká, vždy to znamená jediné a to, že jeho smrt je již velmi blízko a je nevyhnutelná.
Ano, když někam jdu v těsném závěsu za mnou je smrt. Já ji přináším. Já jsem smrt.
Jsem věčná a zároveň jsem se nikdy nenarodila.
Neexistuji, ale přesto jsem tady. Jsem mrtvá, ale žiji. Má moc je neomezená, ale nedokážu nic změnit.
Osud neexistuje… existuji jen a pouze… já.
Oh, ano… mohla bych se stát člověkem, změnit se v něj. Stačilo by jen chtít, ale proč? K čemu je mít city? City, které bolí, proč zažívat tu bolest? K čemu bít srdce?
K čemu by bylo nemít žádnou moc? A pak zestárnout a zemřít? K čemu to všechno, když jsem věčná? Proč mít
hnusnou smradlavou duši a svědomí…
Mohla bych být člověk, ale nejsem. Jsem se svou existencí dokonale spokojena.
Vítám vás v mém světě…
1. kapitola
Než začnu vyprávět svůj příběh měla bych se představit. Jsem Smrt, ale občas používám jméno Isabella. Bylo to jméno mé první objeti, první na kterou si vzpomínám…
Jsem zde, na novém místě. Maličké městečko jménem Forks. Stojím před tím nejdeštivějším místě ve státu Washington. Málo kdo ví, kde městečko vlastně leží… na Olympijském poloostrově, blízko pláže La push.
Jsem tu, stojím zde a další bytost umře.
Bytost, tentokrát to nebude člověk, ale upír. Nikdy jsem je neměla moc v lásce, oni jsou ti, co mi unikli. Ti co unikli své smrti a myslí si, že nade mnou vyhráli, ale oni se mýlí.
Oni mě nedokážou zastavit, jednou svůj osud oddálili a víckrát se jim to nepodaří. Nedovolím jim to, znovu už ne.
Jeden zemře a nebude poslední.
Pomalým krokem a s úsměvem na tváři jsem šla vstříc městečku. Nespěchala jsem, měla jsem věčnost. Přibližovala jsem se víc a víc a pomalu zvyšovala tempo. Nebála jsem se, že mě někdo uvidí, mě vždy vidí pouze má oběť.
Oběť, která se jmenuje Edward Culen.
Tiše jsem si povzdychla… Chudáček, myslel si, že bude žít navždy,ale mýlí se. Protože jediná bytost, která bude žít věčně jsem já.
Přemýšlela jsem, jakou smrt mu připravím, když vezmu v úvahu to, že se živí pouze zvířecí krví, nemusela by smrt být až tak… drastická. Možná by stačilo jen nechat ho zešílet, sám by pak odjel a nechal se zabít Volturiovými.
Vlastně, když jsme u Volturiových, měla bych navštívit Jane. Milá to dívka…
No, ale zpět k Edwardovi.
Už jsem byla na okraji města a pokračovala do jeho středu, nechala jsem se vést jeho životní energií, už jí moc nezbývalo. Byla jsem překvapena kam mě její síla zavedla. Za chvíli jsem se ocitla ve školní jídelně a Edwarda spatřila. Byl docela pěkný… Vysoký, bledá pleť, topazové oči, jak už to u abstinujících upírů bývá.
Právě teď… rozhodla jsem se, nechám ho zešílet. Na jednu stranu to bude, pro mě, zábavné, pro něj bezbolestné, ale náročné na jeho duševní stav, přesně jak to má být. Škoda jen, že se nedokážu nadechnout… Kdybych to dokázala, nadechla bych se.
Rychlým krokem jsem přešla ke stolu mé oběti. Rozhodla jsem se, že ho budu chvíli jen pozorovat a studovat jeho duševní stav. Vypadal docela šťastně.
Musela jsem uznat, že bylo zábavné, vidět upíry jíst lidské jídlo. Chudáčci, vždyť jim to musí chutnat jako… bláto! Tiše jsem si povzdechla, nikdo z nich, dokonce ani Edward mě nemohli slyšet, nedovolila jsem jim to.
Jelikož to měli ještě jednu volnou židli, posadila jsem se a dál sledovala jeho chování, sem tam se podívala i na Jaspera, on taky přijde na řadu, jen si bude muset ještě tři desetiletí počkat.
Všichni Cullenová měli krásný život, ale až moc dlouhý. Někdo by jim ho měl zkrátit.
Pak můj pohled zavadil o Alici, vypadala jako by snila. Málem bych zapomněla, ona vidí budoucnost, právě měla vizi.
„Edwarde, znáš tu dívku?“ zeptala se a poslala mu ji myšlenkou. Chvíli jsem se soustředila, zavřela oči a dlaně přiložila na Aliciny spánky, nemohla to cítit.
Nemohla jsem tomu uvěřit, netušila jsem, že její dar je tak silný. Ona mě viděla.
„Ne, nikdy jsem ji neviděl,“ řekl a dál si pohrával se svým salátem, moc mu nechutnal.
Pár vteřin jsem přemýšlela nad tou vizí a pak se jen samolibě usmála.
„Klapka, kamera, akce!“ zvolala jsem v myšlenkách a tím zahájila svůj plán.
Pomalu jsem přešla k jeho židli, nechala jsem ho, aby slyšel pouze můj hlas.
„Ahoj upíre,“ zašeptala jsem mu do ucha a abych přidala na efektu, hodila jsem mu do toho slabounkou ozvěnu. Viděla jsem jak ztuhnul a překvapeně se podíval mým směrem, škoda, že mě nemohl vidět. Pak se podíval na druhou stranu a k jeho překvapení, zase nic.
Má cenu pokračovat? Napiš svůj názor!
Autor: Crystal (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Budu tvoje smrt - prolog + 1. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!