Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Budu tvoje smrt - Epilog

23.03.2010 (15:00) • Crystal • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 3101×

Pohled nikoho:

Mnoho let uteklo od doby, kdy v jednom deštivém městečku zemřela neobyčejná rodina. Tolik předlouhých let, tolik se událo, tolik věcí se změnilo, tolik lidí opustilo tento svět…

Dost dlouhá doba, pro změnu názoru, pro změnu bytí a života…

Za několik minut již bude svítat a úzkými uličkami se plížila bytost, která rozdávala smrt.

Už byla skoro u svého cíle, už zbývalo jí jen pár metrů k malému rodinnému domku, ve kterém se nacházely dvě bytosti. Bytost ještě zvýšila své tempo a ladně vyskočila na střechu. Dopadla velice tiše a pak nakoukla do okna podkrovního pokojíku, které patřil pětileté holčičce. Byla tam, ležela na posteli a s baterkou v ruce si listovala obrázkovou knížkou, nemohla usnout.

Bytost se chvilku kochala pohledem na dítě, které bylo čisté, bez jediného hříchu… Málokdy se najde někdo takový, tito lidé jsou vzácní. Bytost tiše zaťukala na okno a mírně se usmívala.

Dívenka vzhlédla a posvítila si k oknu. A když uviděla onu bytost, nebála se, nikdy se ničeho a nikoho nebála… neměla to v genech a to byl její problém, možná, kdyby začala alespoň křičet, ale ona jen seskočila ze své postýlky a drobnými krůčky došla až k oknu.

„Ahoj, kdopak jsi?“ zeptala se tím krásným dětským hláskem, když pootevřela oknu.

„Ty musíš být Esme Rosalie Swan, tolik jsem o tobě slyšela,“ řekla bytost, ale na položenou otázku neodpověděla a jen se na malou Esme usmála.

„Ty se znáš s maminkou? Mám ti ji zavolat?“ ptala se se stejně milým úsměvem.

„No, ona neví, že tady jsem. Má to být pro ni překvapení. Počkáme až se vzbudí, ano?“

„Tak jo,“ odvětila jí holčička a ani jí nenapadlo, že by mohla být zlá, že by jí mohla chtít ublížit.

„Esme, nechceš jít za mnou na střechu? Za chvilku bude východ slunce a můžu ti vyprávět pohádku,“ zeptala se jí milým hlasem a udělala psí oči. Věděla, že na holčičku nemůže použít svou schopnost, aby ji přesvědčila, byla proti nim chráněná, tuto schopnost zdědila po své matce.

„Ale já nesmím na střechu. Maminka mi říkala, že bych mohla spadnout,“ namítla.

„Já bych tě přeci nenechala spadnout, pojď, bude to zábava,“ zaprosila a natáhla  ní ruku, kterou holčička po chvilce přemýšlení s přikývnutím přijala a s její pomocí vylezla z okna.

Obě se posadily a opřely se o krémovou zeď domečku.

„Tak já začnu s tou pohádkou ano?“  zeptala se a holčička s radostí přikývla.

„Kdysi v jednom deštivém městečku žila rodina. Bylo jich sedm a byli neobyčejní. Krásou se jim žádný člověk nemohl vyrovnat, byli velmi rychlí a silní, za sluníčka nikdy nevycházeli z domu. Nebyli jako ostatní lidé, ač se jim velmi podobali. Kdyby chtěli, mohli by jim ublížit, ale oni to nikdy neudělali. lišili se od ostatních jejich druhu, od upírů,“ bytost se na vteřinku odmlčela a sledovala obličej dívenky. Nebála se, příběh se jí začínal líbit.

„Většina upírů pila lidskou krev, ale oni ne. Nechtěli zabíjet lidi, připadalo jim to příliš kruté.

Oni našli způsob, jak se nasytit, aniž by museli ublížit člověku. Pili krev zvířat. Díky tomu mohli chodit mezi lidi, aniž by jim ublížili. Někteří z nich chodili do školy a jiní pracovali. Byla to pozoruhodná rodina… Ale pak se stalo, co by nikdo z nich nečekal,“ opět se podívala na dívenku, která byla zaujata příběhem a čekala, co se tam stalo.

„Byl to krásný den, ale narušil ho příchod bytosti, které se každý, kdo ji potkal, se bál. Ona přinášela smrt, ona byla Andělem smrti. Každý měl stanovený osud, každý měl datum, kdy měl opustit tento svět. A tentokrát se blížilo datum smrti toho nejkrásnějšího z nich. Byl opravdu krásný, oči barvy tekutého zlata, bledá pleť a bronzové vlasy. Edward, tak znělo jeho jméno.“

„Zabila ho?“ zeptala se dívenka. Bylo zajímavé, že dokáže s tak milým tónem v hlase mluvit o smrti.

„První se o to pokusila. Rozpoutala bouřku, uhodil blesk, který rozštípl strom a ten začal hořet. Postupně od něj chytil dům. Edward téměř uhořel, nebýt jeho sestřičky, která ho zachránila,“ dívenka se usmála a bytost pokračovala.

„Smrt ze svého nezdaru byla velice zklamaná, nedokázala se s tím vyrovnat. Neměla duši a proto se nedokázala vyrovnat s lidskými emocemi a to hlavně se vztekem. Nechápala, co se to s ní stalo, myslela si, že je slabá, když mu nedokázala vzít život. Byla ze sebe znechucená.

To se jí ještě nikdy nestalo…

Dva dny jen seděla na louce a snažila se s tím vyrovnat, ale marně. Když už si myslela, že to zvládla, vydala se opět za tou rodinou. Byla tak odhodlaná ho zabít…“ řekla opět se na chvilku kochala pohledem na holčičku, která byla fascinována příběhem. Bylo jí líto smrti, že se takto cítila, že se jí to nepodařilo… Samozřejmě, že byla na její straně…

„A zabila ho?“ zeptala se s jiskřičkami v očích holčička.

„Když přišla do domu rodiny, první sis nimi jen hrála jako s hračkou. Dělala jim naschvály a bavila se tím. Ale když už jí to bavit přestalo, vylákala Edwarda, aby s ní šel do lesa, nemohl odmítnout, ovládala ho svou mocí a on šel s ní. Ale jeho rodina ji chtěla zastavit, nechtěli, aby zemřel, dělali vše, ale marně. Smrt s Edwardem odešla na malou, ale překrásnou louku. Už se ho chystala zabít, ale zase se tam objevila ta rodina. Prosili ji, ať to nedělá. Ale Smrt už to chtěla skončit, díky své moci zažehla oheň a ten postupně pohltil jejich těla. Zemřeli…“ na dívenčině tváři se objevil úsměv.

„A jak to bylo dál, co se s ní stalo?“ ptala se dychtivě. Bytost byla nadšená jejím chováním, tohle nečekala.

„Smrt si myslela, že už je vše v pořádku, že všichni, kteří jí působili takové trápení, kteří v ní probouzeli lidské emoce jsou již mrtví a vše je v pořádku. Ale mýlila se. Ona se nikdy nepřenesla přes své selhání, přes to, co díky nim cítila. Začínala být zoufalá, dokonce se v ní probudilo i svědomí. Později pochopila, že rodina, která tohle dokázala, že museli být výjimeční, že si nezasloužili smrt, kterou jim dala. Že měli žít a ona jim to nedovolila. Moc trpěla, trpěla a užírala se mnoho let. Byla na dně, protože neměla duši, nedokázala se s takovým nátlakem vyrovnat. Ničilo jí to. A jediné východisko, jak se s tím vyrovnat, byla získat duši. Věděla, co pro to musí udělat, že se musí stát lidskou bytostí, ale ona nechtěla, protože lidi nenáviděla. Považovala je za odpad, zabíjela je. Ale to co jí ničilo bylo silnější, ještě několik let s tím bojovala, ale už na to neměla sílu. A pak se změnila, přiměla své srdce bít, aby jí do  žil vehnalo krev, aby  se z ní stala lidská bytost.“ Zakončila své vyprávění a dívenka s vykulenýma očima koukala kamsi do dálky a pak zatleskala.

„Ty bylo moc pěkné, povíš mí další?“ žadonila a prosebně jí pohlédla do černých očí.

„Maminka už asi bude vzhůru, možná jindy… Možná v mém světě mrtvých,“ zasmála se bytost a pozorovala dívenku, která náhle ztuhla. Na svůj věk byla velmi chytrá a z této věty poznala, co je ona bytost zač.

„Ale no tak, maličká. Přece by ses nebála smrti. Smrt se ti bude líbit, je to jako usnout a už se neprobudit… Neboj, bolet to bude jen chviličku,“ opět se zasmála a holčička byla ztuhlá strachy, prvně ve svém životě.

„Teď je načase říct sbohem.“

Přesně v ten okamžik, kdy to bytost dořekla, vstala a udělala několik kroků k dívence, která instinktivně couvla. Další krok, ještě jeden a holčička už byla nebezpečně na okraji střechy, ale to nevěděla. Poslední krok, poslední couvnutí, poslední nádech, poslední zoufalý výkřik se žádostí o pomoc. Bytost přešla k okraji a shlédla dolů na chodník. Leželo tam bezvládné tělíčko a vedle něj anděl zářící jasným světlem.

„Za zradu tvé matky,“ zašeptala a rychle se otočila, tohle nebyl poslední život, který má dnes vzít. Pomalým krokem došla k oknu a sedla se na parapet. O vteřinu později do pokojíku vběhla žena, která uslyšela zoufalou prosbu od její dcerky.

„Esme? Co se stalo Esme?“ křikla zoufale, ještě se ani nestačila rozhlédnout, teď myslela jen na ni.

„Ahoj…“ zašeptla bytost, která jí vzala dceru.

„Ty? Co tu děláš? Kde je Esme?“ křičela po ní, ještě se nevzpamatovala, nedala si věci do souslastí. Bytost je protočila oči ve smyslu co asi…

„Pane Bože! Ne, řekni mi, že jsi to neudělala. Byla to moje dcera!“ řvala po ní.

„No jasně, teď se tu vymlouvej na Boha…“

„Esme, kde je?“ zeptala se zoufala a bytost pohodila očima k okraji střechy.

Žena na nic nečekala a jak nejrychleji dovedla, prolezla oknem a běžela na okraj střechy.

„Esme, moje Esme,“ šeptala zoufale, když uviděla bezvládné tělíčko své dcery ležet na zemi.

„Snad bys jí neoplakávala, jsi Smrt,“ řekla bytost jako by nic.

„Já už nejsem Smrt, jsem člověk. Jmenuji se Isabella Marie Swan,“ šeptala.

„A to ti zase nakukal kdo? Ano,možná, že ti bije srdce, ale nemáš duši, tam uvnitř stále zůstáváš Smrtí. Je to tvůj osud, toho se nedá jen tak zbavit. Stejně bys jí dříve nebo později zabila sama, jen jsem ti ušetřila práci,“ řekla naprosto klidně bytost.

„Jak něco takového můžeš říct, byla to moje dcera, milovala jsem ji,“ šeptala téměř nesrozumitelně přes všechny ty slzy.

„No, já ani nevím. Možná je to tím, že nemám duši, svědomí, emoce a podobné nesmyly.“

„Esme,“ zašeptala opět tichounce.

„Vzala jsi mi všechno, co jsem měla. Ona byla moje vše, můj život,“ šeptala plačíc k bytosti.

„Svůj život ještě máš,“ nabádala ji bytost.

„S tím jdi k čertu!“ okřikla ji.

„Esme, nemůžu tě nechat samotnou. Nemůžu, za chvilku budu u tebe,“ šeptala dál.

Na tváři bytosti se objevil úsměv.

Ženy se postavila na okraj střechy.

„Už jsem skoro u tebe,“ zašeptala a podívala se nenávsitně na Smrt.

„Chceš mou duši? Tak si ji vezmi!" křikla po ní a udělala krok do prázdna.
„Ty přeci nemáš duši, ale tvůj život si vezmu velmi ráda," zasmála se Smrt a sledovala tělo ženy, které po setině vteřiny dopadlo vedle své dcery, okamžitě byla mrtvá… zlomila si vaz. Ležela tam s úsměvem na rtech…

„Vítej ve Tvém světe,“ ozvalo se tiché šeptání do větru.

Chtěla bych Vám všem moc a moc poděkovat za Vaši trpělivost při nepříliš častém přidávání dílů. Za Vaše komentáře, kterými jste mě vždy nesmírně potěšili a dodali mi tím sílu a chuť psát. Nikdy bych to nedokázala nebýt Vás a jen Vás. Děkuji... Crystal

<< Shrnutí

Autor: Crystal (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Budu tvoje smrt - Epilog: