Po dlouhé době vám přináším další díl! Užijte si ho.
22.02.2010 (21:15) • Crystal • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2650×
Ještě jsem se na chvíli zbavila hmotného těla a pobaveně sledovala, co že jsem to napáchala. Byl to mazec, hlavně teda ten obličej Ara, opravdu zuřil a divím se, že se ovládl a nezbořil celou Volteru. Přece jen… Jane byla jedna z nejvyšších v jeho gardě, její talent byl velice cenný. Ale co, má ještě Aleca, měl by být rád, že jsem mu ho nevzala předčasně.
No… myslím, že se ze mě právě stal nejhledanější upír světa, jen škoda, že mě nikdy nenajdou. Nejsem upír, mě nejde najít.
Ještě jsem se pár vteřin kochala nadávajícím Arem a pak zavřela oči. Pevně jsem sevřela víčka a přenesla se k bytosti, která má zemřít. Na okamžik jsem ztratila pevnou půdu pod nohama a když jsem po chvíli otevřela, stála jsem uprostřed pokoje mé oběti.
Letmo jsem se rozhlédla po jeho pokoji. Od začátku jsem tušila, že vzít si jeho život nebude zrovna jednoduché. On a jeho rodina, oni se lišili od ostatních jich druhu. Už jen kvůli jejich stravování, nezabíjeli lidi, místo nich přežívali pouze z krve zvířat. Oni byli schopni citu a mít přátele… i rodinu. Tohle jiní upíři nedokáží. Jsou tolik jiní. Edward si nezaslouží tak bolestivou smrt jako například Jane, pro něj bych mohla vymyslet něco méně krutého, bezbolestného. Začala jsem se pomalu procházet po jeho pokoji, snažila jsem se pochopit proč to vlastně dělá, proč nechce podlehnout svým instinktům… své existenci. Tohle jsem nedokázala pochopit.
Proboha?! Co to tu vlastně dělám? Já… já… já ho snad lituji, nebo co? A jsem shovívavá! Já nesmím a nechci být shovívavá! Co to se mnou je, to mě to tak vzalo, že mi unikl? Dvě lidské emoce za pár dní, co se to se mnou děje… Tohle nejsem já, já taková nikdy nebyla, nemůžu… Já nemám mít lidské emoce a pocity, nemám nic prožívat. Svou práci mám vykonávat bez emocí, prostě zabít a jít dál. Tak proč je to pro mě tak těžké? To už vážně nejsem normální? Jsem ze sebe tak znechucená, až se mi chce zvracet… Mám štěstí, že nemůžu.
Už jsem vážně nějaká vykolejená, kdo by řekl, že jedno selhání může mít na smrt takový dopad.
Rychle jsem si přiložila konečky prstů na spánky a zavřela oči. Snažila jsem se soustředit a očistit svou mysl od něčeho tak hnusného, smradlavého a tak lidského, jak mohou být pouze emoce a lidské city. O tohle jsem se snažila během jediného dne již podruhé. Jsem tak slabá… Je mi ze mně špatně. Jsem odporná. Asi bych zvracela, už po několikáté, kdybych toho byla schopna. Ale nejsem a doufám, že nikdy nebudu.
Nakonec jsem usoudila, že poznat svou oběť trochu více přece jen neuškodí. Ale nic se nesmí přehánět, stejně jednou chcípn… umře. A já mu s obrovským nadšením ráda pomůžu. Doplatí na to, že mi utekl. Budu jeho smrt a chlapeček by se měl začít bát. Žádné slitování, jeho smrt bude bolestivější, než smrt, kohokoli jiného. Bude to ohromná zábava, už se těším, až uvidím jak jeho oči zhasínají.
Pomalu jsem se procházela po jeho pokoji, bylo téměř úžasné, jak rychle upíři dokázali opravit škody vzniklé mým malým ohýnkem. No, tak malý zas nebyl.
Měl spoustu hudby. Od toho, co se poslouchala v jeho mládí až po současnou hudbu. Ale vypadalo to, že je převážně na klasiku a různé klavírní skladby.
Když jsem prošla středem pokoje, dostala jsem ke stěně, která byla celá prosklená. Tohle se mi líbilo a abych se přiznala, docela jsem mu ji záviděla. Ale někdy mu muselo chybět soukromí. Zkoumala jsem překrásný výhled, když v tom mi hlavou problesk velmi slibný nápad. Mohlo by být opravdu zajímavé a zábavné stát se viditelnou pro všechny členy této rodiny. Ovšem viditelnou neznamená hmotnou, dalo by se to přirovnat k jakési iluzi. A jak jsem chtěla, tak se i stalo. Stačilo před sebou jen letmo máchnout rukou.
Na mé tváři se vytvořil samolibý úsměv a vydala jsem se do obývacího pokoje, ve kterém byli podle mých schopností shromážděni všichni. Tiše jsem prošla chodbou, ke schodům, po kterým jsem sešla dolů. Už se těším, až uvidím jejich obličeje, když mě tam uvidí. Sešla jsem poslední schod a když jsem došlápla na podlahu, dala jsem si pořádně záležet, abych udělala dostatečně silnou ránu, aby mě slyšeli. Rána byla opravdu hlasitá, tím jsem k sobě připoutala pozornost všech přítomných. Můj úsměv se ještě zvětšil.
„Nazdárek, rodinko,“ pozdravila jsem jako slušně vychovaná smrtka a zazubila jsem se na ně.
„Ty jedna…“ vykřikl Edward a upíří rychlostí se na mě vrhl, byl naprosto odhodlaný zabít mě. Jen škoda, že vlastně neexistuji a zabít mě nejde… mohlo by to být zábavné.
Neuhnula jsem ani o centimetr a nechala Edwarda, aby mnou prostě proběhl. Zastavila ho až zeď za mnou, která se na něj po té sesypala.
„Chudáček zeď,“ pípla jsem smutným hláskem s náznakem lítosti.
„Příště, až na mě budeš chtít zaútočit tak řekni předem a já se zhmotním, ok?“ zeptala jsem se s úsměvem.
Autor: Crystal (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Budu tvoje smrt - 6. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!