Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Budu tvoje smrt - 5. kapitola

11.02.2010 (17:45) • Crystal • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2706×

„Dobrý večer Giano, můžu mluvit s Jane?“ zeptala jsem se vysokým hlasem, muselo být opravdu lehké splést si mě s upírem. Zkoumavě si mě změřila pohledem a pak se usmála.

„Omlouvám se, ale zrovna… ehm, večeří. Může chvilku počkat? Nebude to trvat dlouho,“ řekla a pokývla ke křeslu.

„Samozřejmě, přeci nebudu rušit, že?“ řekla jsem když jsem uslyšela několik srdceryvných výkřiků, který se ozývaly z hlavního sálu. Vůbec jsem netoužila být u jejich smrtí, vidět tolik andělů pohromadě… Jen z toho pomyšlení se mi dělá šoufl. Když je jen jeden, je to překrásné, ale tolik najednou a všude to zářivé bíle světlo… Fuj. Ladným krokem jsem přešla ke křeslu a posadila se, pak jsem si hodila nohu přes nohu a nehnutě čekala dokud neustanou výkřiky. Netrvalo to příliš dlouho a vlastně se ani nedivím… Kolik lidí tam vlastně přivedli? Podle energie to vypadalo tak na třicet a členů gardy, kteří právě, jak řekla Giana večeřeli, bylo tak dvacet pět. Trvalo to opravdu jen pár minut, maximálně pět. Potom Giana vstala od recepce a před obrovské dveře a jak si z poslední návštěvy pamatuji, tak to byla do chodby, ze které se vchází do hlavního sálu.

„Ahoj ňamko,“ zašeptal k ní tiše Felix, který se tu takřka zjevil. Chudák holka, divím se, že z těchto příchodů ještě nedostala infarkt… No, zatím.

„Nech toho, já ti taky neříkám Drákulo,“ sykla k němu tiše, zřejmě doufala, že to neuslyším.

„Jasně… ňamko,“ zašeptal ještě a Giana jen protočila oči. Tomu jsem se tiše zasmála a oba už mi opět věnovali pozornost.

„Koukám, že máte skvělé vztahy,“ podotkla jsem s potlačovaný m smíchem. Oba se jen pousmáli a pak promluvila Giana.

„Tohle je Felix, dovede vás do hlavního sálu, tam už Jane najdete,“ řekla a opět se posadila k recepci.

„Těší mě,“ řekl a nabídl mi rámě, které jsem ochotně přijala. V mém nitru jsem se dusila smíchem, že ani jeden z nich nepoznal, že já upír opravdu nejsem a nepřijela jsem na  pouhý přátelský pokec. V jeho doprovodu jsem prošla chodbou, několikrát jsme odbočili a já nedokázala pochopit, jak se zde dokáží vyznat a neztratit se. No jo, holt upíří paměť.

Po dvou minutách jsme se zastavili před masivními dveřmi, za kterými byl hlavní sál. Ovšem to jediné, co mě zajímalo, byla již velmi slabá energie upírky, která má za pár okamžiků zemřít. Felix otevřel dveře a oba jsme vešli dovnitř, já pokračovala doprostřed sálu, ale on se zastavil již u vchodu.

„Co pro tebe můžeme udělat, drahoušku?“ řekl Aro… tak za tohle oslovení mu jednou udělám něco velmi krutého a tak bolestivého, že to žádný upír světa nezažil.

„Přišla jsem za Jane, jsem její dlouholetá kamarádka a již jsme se dlouho neviděly,“ řekla jsem vysokým hlasem a Aro se lehce zamračil. Bylo mi jasné, co mu nesedí. Nikdy mě neviděl ve vzpomínkách Jane. Po setině vteřiny se s tázavým výrazem podíval na Jane.

„Opravdu ji znáš?“ zeptal se a přivřel oči.

„Ano, můj pane. Bellu znám již dlouho,“ začala jsem jí našeptávat v myšlenkách.

„Ano, můj pane. Bellu znám již dlouho,“ řekla ledovým hlasem. Já své schopnosti tak zbožňuji.

„Ještě jsem neměl to potěší, Bello. Dovolíš?“ zeptal se tím až příliš sladkým hlasem a natáhl ke mně ruku. Neměla jsem nejmenší důvod mu ji nepodat, dokázala jsem si před jeho darem ochránit mysl. Navíc, kdybych to neudělala, vypadala bych až příliš podezřele.

Udělala jsem pár rozvážných kroků a s úsměvem na rtech jsem vložila svou ruko do té jeho.

Ihned si ji přitáhl k sobě a zavřel oči, po několika vteřinách je otevřel.

„Nic nevidím,“ řekl a podíval se na mě s přimhouřenýma očima, jen jsem se tomu usmála.

„Je mi líto Aro, jsem štít a své myšlenky si chci nechat jen pro sebe,“ řekla jsem.

„Štít? To je fascinující. Zajímalo by mě, jestli jsi imunní vůči všem našim schopnostem,“ řekla naprosto zaujatě.

„Jsem… Mohla bych již mluvit s Jane?“ vrátila jsem se zpět k původnímu tématu.

„Ano, Jane tě zavede to její komnaty,“ našeptávala jsem mu myšlenkou, nechtěla jsem to již déle prodlužovat.

„Ano, Jane tě zavede to její komnaty,“ řekl a po chvíli a kývl na Jane, na znamení, že můžeme jít. Lehce jsem se uklonila a odcházela k dveřím, teda spíše vratům a Jane mě následovala. Sotva jsme vyšly ze sálu objala jsem ji. Byla jsem skvělá herečka, kdybych nebyla Smrt, možná bych se tím mohla živit.

„Ani netušíš, jak jsem šťastná, že tě po těch letech vidím,“ zašeptala jsem a Jane neměla tušení, že to myslím opravdu velice vážně.

„Já taky, Bells,“ našeptávala jsem.

„Já taky, Bells,“ řekla, když jsem se odtáhla.

„Veď mě,“ řekla jsem a usmála se na ni. Jane upíří rychlostí probíhala uličky a já ji následovala. Opravdu jsem netušila, že je to tu tak… velké je slabé slovo, tohle bylo obrovské. Ještě jsme několikrát zabočily a pak se konečně zastavily před honosně vyhlížejícími dveřmi. Jen co jsme vešly dovnitř, chystala jsem stáhnout svou moc… Když mě tak bavilo, dělat si z lidí a upírů své osobní loutky.

„Chovej se tu jako doma,“ našeptala jsem jí.

„Chovej se tu jako doma,“ řekla a rozmáchla se rukou po své komnatě. Kdyby jen věděla, jak to vypadá a jak se u sebe doma chovám.

„Ok,“ zašeptala jsem a stáhla z ní mou moc, přesně v ten moment se na mě otočila s hloubavým výrazem v očích.

„Moment, kdo jsi?“ zeptala se mě a já mezi tím přetáhla přes pokoj jeden z mnoha svých štítů a tím zařídila, aby nás nikdo neslyšel.

„Ale copak, Jane? Ty si mě nepamatuješ?“ zeptala jsem se naoko dotčeně.

„A měla bych, nikdy jsem tě neviděla a rozhodně nejsi moje kamarádka!“ křikla na mě.

„Ale Jane, pomůžu ti. Jistě si pamatuješ na svůj lidský život, že? Tenkrát, jak tebe a Aleca chtěli upálit za čarodějnictví. Tehdy na té hranici, viděla jsi mě stát v davu, slyšela jsi mě, když jsem křičela, aby vás upálili,“  řekla jsem a usmála se na ni. Tohle bude zábava. Tohle ji zřejmě hodně rozzuřilo a vrhla se po mě. Ovšem s mou mocí nepočítala. Rychle jsem před sebe dala ruku a zabránila ji v pohybu. Bylo to, jakoby narazila do neviditelné stěny – velice směšné.

„Nejsi upír, nenadechuješ se, abys mohla mluvit. Co jsi zač?“ sykla po mě a já se usmála.

„To jjá jsem způsobila, že vás chtěli upálit. Vyvolala jsem v nich… něco jako davovou hysterii. Bylo to velice zábavné, ovšem jen do doby, než tam přišli ti Arovi poskoci, kteří si říkají garda,“ poslední vetu jsem řekla s odporem, to kvůli nim mi unikli. Jane na mě nechápavě zírala.

„Milá zlatá. Já jsem tvoje smrt,“ řekla jsem a já nedokázala pochopit, jak mohou být někteří upíři nechápaví.

„Prostě tě zabiju,“ vysvětlovala jsem polopatě a v ten moment spustila v hurónský smích.

To jsou dneska lidi, já jí řeknu, že ji chci zabít a ona se mi vysměje. To kdysi stačilo, abych se navlékla do toho hnusného černého hadru, sebrala sedlákovi kosu, aby prosili mě na kolenou, ale teď… Kam ten svět spěje.

„Já se sem nepřišla bavit,“ zašeptala jsem a začala svou práci.

„Co takhle uhořet zaživa? To by se ti mohlo líbit, protože v tvém lidském životě jsi o tento drahocenný zážitek bohužel přišla,“ navrhla jsem jí a v ruce si vytvořila plamen oranžového ohně.

„Tak si říkám, že trocha hysterie taky neuškodí,“ přemýšlela jsem nahlas a zdálo se mi to jako velmi dobrý nápad. Rukou jsem se rozmáchla po místnosti a tím vytvořila pouhou iluzi ohně, který pokrýval vše. Jane ovšem netušila, že je to iluze, jelikož byla opravdu velmi dokonalá a vyzařovala teplo. Zdá se, že Jane konečně uvěřila a opravdu se z ní stávala pravá hysterka. Křičela, prosila a slibovala mi hory doly a to jen kvůli jedné iluzi.

„Ne,“ řekla jsem jen a plamen, který jsem stále příjmala v rukou nechala přeskočit na její oblečení. Janein křik ještě zesílil, ale já jen zakroutila hlavou.

„Sbohem,“ zašeptala jsem k ní, když plamen z oblečení přeskočil na její kamenné tělo.No jo, upíři jsou prostě až příliš hořlaví. Po pár minutách sledování jejího zmítajícího se těla křik ustal a dusivý dým naplnil místnost.

Stáhla jsem svou iluzi i štít. Jediné co jim po mé návštěvě zbude, byla trocha popelu, který ležel na zemi. Na mé tváři se rozlil samolibý úsměv nad dobře odvedenou prací a já se mohla vrátit do Forks, kde na mě čekal závažnější případ. Uh… už přemýšlím, jako bych byla nějaký doktor, měla bych si od lidské společnosti dát dovolenou… Sakra, už zase.

 << Shrnutí >>

Autor: Crystal (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Budu tvoje smrt - 5. kapitola: