Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Budu tvoje smrt - 3. kapitola

21.01.2010 (11:30) • Crystal • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2709×

„A já si myslela, že to bude sranda… Bude to mnohem těžší, než jsem očekávala,“ řekla jsem už svým, přirozeně chladným hlasem.

„Řekni sbohem upíre,“ zašeptala jsem a po tváři se mi rozlil ten šílený úsměv.

„Protože za par okamžiků tvá existence skončí!“ zavrčela jsem na něj.

„Tohle je hra se smrtí. Můžeš se pokusit vyhrát, pouze pokusit. V této hře můžu vyhrát jedině já,“ řekla jsem chladně a v Edwardově obličeji se objevila směsice různých pocitů. Překvapení, strach...

„Máš třicet vteřin náskok, ale to ti nepomůže…“ řekla jsem stále stejně ledovým hlasem.

„Co jsi zač?“ zeptal se mírně roztřeseným hlasem.

„Smrt jméno mé, dvacet pět vteřin. Už ti nikdo nepomůže, ani tvůj anděl. Ten zemřel roku 1918, v den, kdy jsi mi unikl, ale to už ti víckrát nedovolím,“ řekla jsem a nad prvním vysloveným slovem jsem se usmála.

„Co uděláš? Vezmeš si na mě kosu?“ on se mi snad vysmívá. Kam ten svět spěje, ani ze smrti nemají respekt. Kam jsem se to dostala.

„To jsem nechtěla, je to příliš bolestivé, navíc bych ji ještě musela nabrousit. Ale jestli je té tvé přání, tak nemám námitky,“ řekla jsem a chvilku popřemýšlela. Kosou už jsem dlouho nikoho nezabila a při tom to je tradice.  Pomalu jsem se chtěla zhmotnit, ale v tom mě zarazil.

„To ti budu věřit, upír se nedá zabít kosou,“ řekl posměvačně.

„ Vážně? Jsi si jist? Já bych být tebou nebyla. Patnáct sekund…“ řekla jsem a dál počítala vteřiny.

„Jak ti mám věřit, že nejsi pouhý výplod mé fantazie?“ zeptal se a já nevěřila vlastním uším, očím,  všemu. On ještě ani nevěří, že jsem pravá, měl by utíkat, ne se tu se mnou vybavovat. Měl by se bát. Ale on ne, on si tu sedí a klidně si tu se mnou mluví.

„Nula, N – U- L –A!“ řekla jsem. Už jsem nesnesla to čekání.

„Víš, zabýt upíra je těžké, ale ne tak těžké…“ zašeptala jsem a utichla.

Vyhlédla jsem z okna. Nebe pokrývala tenká vrstva mraků.

Věděla jsem, že nemůžu nechat umřít i zbytek jeho rodiny i když bych to udělala až příliš ochotně. Ale nemůžu. Sice mi unikli, tím si získali druhou šanci, ale datum smrti je stanovené, neporuším jej.

„Jdi pryč z domu, pryč z domu, pryč… “ snažila jsem se všem vsugerovat tuto myšlenku, tedy samozřejmě kromě mé oběti. Po chvilce se vyprázdnil celý dům, až na Edwarda, tomu jsem to nemohla dovolit.

Nechala jsem Edwarda v místnosti, kterou jsem předem zabezpečila proti jeho útěku. Upíři jsou silná, ale já jsem silnější. Rychlým krokem jsem se přemístila za dům.

Na to, co se chystám udělat, jsem se musela zhmotnit, jinak bych na to nebyla dost silná. Musela jsem se stát hmotnou a viditelnou všem. Setinu vteřiny jsem se soustředila a nechala se zviditelnit. Podívala jsem se před sebe, v prosklené stěně jsem uviděla svůj odraz… Rozcuchané černé vlasy mi padaly na ramena, kontrastovaly se světlou pletí, stejně jako černé oblečení a ank z černého kovu, který mi vysel na krku.

Pak jsem pohlédla dovnitř domu a zahleděla se do jeho topazových oči. Lehce jsem se pousmála a pohlédla k nebi, ke kterému jsem posléze natáhla ruce a začala soustředit svou energii. Cítila jsem, že čas smrti se nemilosrdně blíží a můj úsměv se ještě více rozzářil.

Viděla jsem mraky, které se shromažďovaly nad domem, bylo jich více a více. Ozval se jeden hrom a hned a ním další. Zavřela jsem oči a přesně v ten moment do stromu vedle mě uhodil blesk, nemusela jsem tomu ani pomáhat a rozhořel se oheň. Poté se strom rozštípl na dva kusy a jeden hořící kus dopad na jejich dům, ve kterém byl uvězněný Edward.

Přešla jsem blíže k ohni, už jsem byla jen metr od něj a sledovala to překrásné představení. Edward neměl šanci, protože oheň je smrtící zbraň a to nejen pro lidi.

„Doufám, že se ti peklo bude líbit,“ zašeptala jsem směrem k ohni, věděla jsem, že mě uslyší.

Už mu nezbývalo moc času, byla to jen otázka času, než jeho tělo pohltí plameny a jej opustí život. Do té doby se jen soustředit, aby mé snažení nepřišlo na zmar.

„Edwarde!“ zakřičela vedle mě ta mrňavá upírka.

„Je pozdě, jeho čas nadešel,“ zašeptala jsem.

„Proboha! Co tu děláš?! Tak blízko ohně! Ublížíš si, pojď pryč!“  uslyšela jsem vedle ucha pisklavý hlásek a něčí ruka mě tahala pryč.

„Ne!“ zasyčela jsem na Alici a nechala oheň ještě se rozšířit.

„Ty to nechápeš?! Umřeš, jestli hned nezmizíš,“ křikla a stále mě tahala za ruku. Nereagovala jsem a dál se snažila soustředit.

„Jak myslíš, nechám tu zemřít člověka,“ řekla a čapla mě za paži, chtěla mě odtáhnout pryč a to jsem nesměla dovolit.

Obrovskou rychlostí jsem se otočila a vyškubla se jí. Jednu ruku jsem namířila k domu, abych mohla ovládat oheň a proces s Edwardem ukončit. Druhou ruku jsem natáhla k Alici a něčím, co lidé nazývají telekineze jsem ji odmrštila k lesu a dál se soustředila na oheň.

O několik vteřin později do mě narazil další upír, tentokrát Emmett. Já ztratila kontrolu a oheň rychle mizel. Chtěla jsem vstát a použít svou moc, ale ten hromotluk mě přitiskl k zemi.

„Nééé!“ zakřičela jsem, když jsem uviděla Edwarda vyběhnout z domu, sice byl trochu ožehnutý, ale žil! To není možné, nemohl mi utéct. Nikdo mi ještě neutekl, tohle není pravda!

„Slez ze mě obludo!“ křikla jsem k Emmettovi, který mě stále držel na zemi.

„Co jsi zač?“ ptal se.

„Sedmdesát let, osmdesát dva dní, šestnáct minut, třináct sekund... A ani o vteřinu víc,“ sykla jsem k němu.

„Co?“ zeptal se zmateně.

„Vyřiď Edwardovi, že to nenechám jen tak, vrátím se pro něj. Velmi brzy…“ řekla jsem a zbavila se svého hmotného těla.

 << Shrnutí >>

Autor: Crystal (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Budu tvoje smrt - 3. kapitola: