Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Budeš prosit - 33. kapitola

14.08.2012 (11:45) • Machy • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 2755×

33. kapitola

Ráno jsem se probouzela svěží a odpočatá. Dotancovala jsem až do koupelny, kde jsem si vyčistila zuby, učesala se a jen lehce nalíčila. Vrátila jsem se do pokoje, oblékla si sytě červené tílko, k tomu světlé džíny, červené conversky a doplnila jsem to opět taškou přes rameno. Na krku jsem samozřejmě měla ještě stále připnutý ten řetízek od Edwarda. Štěstí, že mi ho včera ta můra nepoškodila. Asi bych ji za to zaškrtila. Celý můj dnešní outfit jsem doplnila ještě jednoduchým náramkem se srdíčkem. Pak už jsem seskákala schody, nasnídala se cereáliemi, které jsem si zalila mlékem, a vyrazila mým starouškem Chevym ke škole.

Když jsem přijela ke škole, bylo deset minut po půl osmé, takže první hodina měla začínat za dvacet minut, a už jsem viděla Emmettův stříbrný Jeep, ale Edwardovo Volvo tu nebylo. Vzala jsem si z auta věci a vystoupila z auta. Emmett na mě mávl, ať jdu za ním, a tak jsem šla.

„Ahóóój!“ zaječel přes celé parkoviště.

„Ahoj, všichni,“ pozdravila jsem, protože tam kromě Emmetta byla i Rosalie s Alice.

„Ahojky, Bello,“ zašvitořila Alice a objala mě.

Rosalie se jen lehce pousmála a mávla na mě rukou. Nemáme spolu zrovna nejvřelejší vztah. Nejsme nějak velké kamarádky, ale není mezi námi ani nepřátelství. Prostě se jen pozdravíme, sem tam prohodíme pár slov a jdeme si po svých. Ale nestěžuji si.

„Emmette, měl by ses naučit ztlumit trochu svůj hlas. Jsem sice člověk, ale nejsem hluchá, takže nemusíš řvát přes celé parkoviště. Rozuměli jsme si?“ mluvila jsem na něj jak na idiota.

„Ty s tím naděláš.“ Protočil oči.

„Bello, že pojedeme dnes na nákupy, prosím, prosím, prosím,“ začala Alice. Ale ne, už zase.

„Alice, vážně ne. Dneska už něco mám a na nákupy se mi vážně nechce,“ odmítla jsem.

„Ale Bello,“ zesmutněla a začala na mě dělat oči.

„Co vůbec budeš dělat?“ zapojil se Emmett.

„Budu pracovat na svém školním trestu,“ odpověděla jsem poslušně.

„Jo, zlobivá holka,“ zasmála se mi ta veselá kopa.

Nevšímala jsem si jeho hloupé poznámky a promluvila na Alici.

„Můžeme jet jindy, ano?“ přesvědčovala jsem ji.

„No… tak dobře,“ svolila nakonec.

„Kde máš vůbec Jaspera?“ zeptala jsem se Alice, protože obvykle byl s ní.

„Za chvíli přijede s Edwardem,“ odpověděla mi.

„Bello, nevěděl jsem, že se ráda pereš,“ začal si ze mě Emmett zase utahovat.

„Co jsem taky mohla čekat, že?“ Protočila jsem oči.

„Možná bych se tě měl začít bát. Doufám, že od tebe nemám očekávat pravý hák,“ pokračoval dál ve svých vtipech a já ho ignorovala.

„Už vím, co ti dám, až budeš mít narozeniny – boxerské rukavice,“ přihodil další perličku.

„Víš co? Vlastně jsem docela uražený. Včera jsi řekla, že bys po mně nevyjela,“ řekl a zatvářil se bolestně.

„Měl bys být polichocen, že jsem včera řekla, že by se měla od tebe učit vtipy. Řekla jsem, že jsi vtipný. Včera to bylo v dobrém slova smyslu. Dneska jsi na zabití. Myslím, že by ses měl vrátit na původní úroveň. Tahle ti totiž nesvědčí,“ vysvětlila jsem mu.

„Vážně mě urážíš,“ předstíraně smutnil.

„Rosalie, mohla bys ho utěšit? Začíná se z něj stávat citlivka,“ požádala jsem ji.

„On to přežije. Pokud ne, tak se najde snad jiný ňouma,“ prohodila a nevšímala si ho.

Emmett se na ni otočil.

„Rosinko, ty bys mě vyměnila? Co bych si bez tebe počal?“ začal u Rosalie škemrat a já se spolu s Alice mohla prorvat smíchy.

„To nemá cenu. Bella se kvůli Edwardovi pere a ty bys pro mě ani nehnula prstem.“

To jsem radši nechala bez komentáře.

Vedle Alice se objevil Jasper, a tak jsem se už chystala, že se otočím, abych se podívala po Edwardovi, ale předběhla mě slova, která mi byla šeptána do ucha.

„Ahoj, lásko.“

Edward si mě otočil k sobě a rychle jsme se na sebe rty vrhli. Ruce jsem umístila jako vždy za jeho krkem a on si je dal kolem mého pasu. Naše rty se vzájemně uspokojovaly a vynahrazovaly si čas, kdy nemohly být spolu.

„Chyběla jsi mi,“ zašeptal, když jsme se od sebe kousek poodtáhli.

„To i ty mně. Moje postel byla nějak moc prázdná,“ vrátila jsem mu šeptem.

Edward se jen pousmál a znovu mě začal líbat.

„Možná byste měli zpomalit,“ skočila nám do toho Alice a odtáhla nás od sebe.

„Správně, je čas na výuku,“ pronesla Emmett vážným tónem a už si to štrádoval s Rosalie po boku ke škole. I já jsem si uvědomila, že už je docela dost hodin a všichni bychom měli jít na své hodiny.

„Uvidíme se,“ řekla jsem Edwardovi po polibku, který jsem ještě dostala přes Alice.

„Najdu si tě,“ řekl nahlas, abych ho slyšela, když už jsem byla pár kroků od něj.

Po cestě na hodinu jsem ještě potkala pana Bannera, a tak jsem se s ním rovnou dohodla na odpoledne. Pak jsem si pospíšila na svou hodinu politických věd, kterou jsem stihla bez problému. I když už školní rok skoro končil, pan Jefferson se stále snažil mluvit co nejzajímavěji, i když už jeho přednáška skoro nikoho nezajímala. Kupodivu ale hodina uběhla docela rychle a já ani netrávila čas odpočítáváním toho zbývajícího. Sbalila jsem si pak věci a vyrazila do jiné učebny. Měla jsem mít matematiku, při které sedím s Chasem. Možná bych si s ním konečně mohla promluvit.

Když jsem vešla do třídy, Chase už tam seděl, a tak jsem využila situace a vysvětlila mu, jak se věci mají. Za všechno jsem se omluvila. Poděkovala jsem mu za včerejší pomoc s Jessicou a spoustu dalších věcí, které pro mě za dobu, co je ve Forks, udělal a rozcházeli jsme se jako dobří přátelé. Když jsme po hodině vycházeli ze dveří, domluvili jsme se, že bychom si zase mohli někdy vyrazit, samozřejmě jako přátelé, a na rozloučenou jsme se objali. S drobným úsměvem jsem hleděla, jak odchází a jeho záda mi mizí z dohledu. Pak jsem se chystala odejít opačným směrem, ale když jsem se otočila, narazila jsem do skály, tedy do Edwarda.

„Bože. Jsi jako duch,“ zaklela jsem.

„Vy se spolu zase bavíte?“ zeptal se.

„Jo. Usmířili jsme se,“ řekla jsem nadšeně.

Edward jen koukal a nic neříkal.

„Co je? Jsme přátelé, tak co je na tom špatného?“ zeptala jsem se.

„To, že jste přátelé, kteří spolu skončili v posteli,“ řekl trochu naštvaně.

„Ano, něco mezi námi bylo, ale skončilo to dřív, než to začalo,“ vysvětlila jsem mu.

„Pro něj to neskončilo,“ řekl tvrdým hlasem.

„Nechápu, o co ti jde. Víš co? Tohle nebudu poslouchat,“ ukončila jsem naši debatu a obešla ho.

Myslela jsem, že půjdu do třídy na další hodinu, ale zastavily mě ruce, které mě přitiskly ke zdi, a tělo, které se ke mně přitisklo. Edwardovy rty najednou byly na mých a dobývaly se dovnitř.

„Promiň, prosím. Já jen děsně šílím, když vím, že každý kluk by si to se mnou chtěl vyměnit,“ řekl mi naléhavě, když jsme se odtrhli.

„K žárlivosti nemáš důvod. Na mě nečekají zástupy kluků a kdyby, tak ani pak bys nemusel žárlit. Už jsem ti dokázala, co k tobě cítím, a pouto mezi námi je silnější než fronta nápadníků,“ snažila jsem se mu vysvětlit.

„Já vím, ale ty netušíš, jak je těžké poslouchat neutichající oplzlé myšlenky kluků, kteří by tě chtěli do postele,“ odporoval mi.

„Ale vím, jaké to je pozorovat holky, které slintají při každém tvém pohybu,“ namítla jsem.

„Miluji tě,“ řekl a políbil mě.

Teď jsem si to už dokázala pořádně užít a nemyslet na nic jiného.

„Měli byste toho nechat. Pohoršujete tu mládež,“ řekl právě procházející Jasper s Alice po boku.

„Stále by někdo poučoval,“ zamumlala jsem, ale od Edwarda se odtrhla.

„Už musím na další hodinu,“ oznámila jsem mu.

„Dobře, ale ještě jednu pusu,“ zaprosil.

Dala jsem mu jen opravdu malou pusinku a pak jsem se zdekovala, aby mě náhodou ještě víc nezdržel.

Na obědě jsme se miliskovali údajně tolik, že Emmett napodoboval zvuk zvracení, aby nás od sebe dostal. Stejně se mu to ale nepovedlo na dlouho, protože jsme hned byli zase nalepení na sobě. Po mé poslední hodině mě doprovodil k biologii a pak jsme se rozloučili. S panem Bannerem nebylo tak špatné pracovat. Přírodní vědy miloval a spoustu toho znal, takže jsem se dozvěděla i pár zajímavých věcí. Šlo nám to celkem od ruky, a tak jsme byli už v šest hotovi. Myslela jsem, že to bude tak na dvakrát, na třikrát, ale po dnešku už je mému trestu konec, za což jsem moc ráda.

Když jsem šla k autu, napadlo mě, že bych mohla zkusit zajet za Jakem a ještě se mu omluvit. Musím zkusit vše, co bude možné, abychom se zase usmířili. Nasedla jsem do auta a jela do La Push. Zastavila jsem u domu Blacků a vystoupila z auta. Klepala jsem na dveře, ale nikdo neotvíral. Říkala jsem si, že nejspíš nejsou doma, ale ještě jsem se zkusila podívat do garáže, kde Jake trávil plno svého volného času. Nebyl tam, ale když jsem se vracela zpátky k autu, všimla jsem si, jak někdo vchází do jejich domu zadními dveřmi, a tak jsem zkusila štěstí a znovu zaklepala. Přišel mi otevřít kluk, který byl ale zároveň i nebyl mým nejlepším kamarádem. Byl to Jake, ale vypadal úplně jinak. Jeho jindy dlouhé vlasy byly pryč a nahradil je krátký sestřih. Měl na sobě jen ustřižené džínové kraťasy ke kolenům, takže jsem mohla vidět jeho najednou vypracovanější svaly na břiše a rukou. Kromě svalů zdobilo jeho ruku i tetování. Celý vypadal úplně jinak.

„Ty ses zbavil vlasů? A máš tetování?“ zeptala jsem se zaraženě.

„Co tady děláš, Bello?“ zeptal se.

„Chtěla jsem tě vidět a omluvit se ti. Chtěla jsem si promluvit a bála jsem se, jestli se ti něco nestalo,“ oznámila jsem mu.

„Děláš, jako kdybys to nevěděla,“ řekl naštvaně.

„Co bych měla vědět?“ Byla jsem zmatená.

„Myslel jsem, že ti to tvůj dokonalý přítel poví,“ odfrkl si.

„Co by Edward o tobě mohl vědět?“ nechápala jsem.

„Nemůžu o tom mluvit, Bello. Měla bys jít,“ řekl odměřeně.

„Edward o tom může mluvit a ty ne? O co tady jde? Neodejdu, dokud mi to nevysvětlíš,“ pověděla jsem.

„Měla jsi mi říct, že to o Cullenových, co jsem ti vyprávěl v té historce, je pravda,“ vyčinil mi.

„Co myslíš?“

„Bello, nemusíš předstírat, že nevíš, o co jde. Vím, co jsou,“ sdělil mi.

„Jak to?“ zeptala jsem se.

„To je právě to, co ti nemůžu říct. Jediné, co ti můžu povědět, je to, že vím o upírech,“ řekl.

„Co se ti stalo? Proč taková změna?“ poukázala jsem na jeho vzhled.

„Nemůžu o tom mluvit,“ odpověděl mi.

„Proč ne?“ nechápala jsem to.

„Nemůžu ti to vysvětlovat,“ řekl trochu hlasitěji.

„Jak už jsem jednou řekla, tak neodejdu, dokud se nedozvím, co se s tebou děje,“ stála jsem si za svým.

„Dobře,“ povzdechl si a vyšel ze dveří, které za sebou zavřel.

„Pojď se mnou,“ požádal mě a společně jsme vyšli pryč od jejich domu. Netrvalo dlouho a zastavili jsme se u domu, který jsem neznala a nevím, kdo tam bydlel. Jake mě požádal, abych počkala venku, a vešel dovnitř. Po pravdě jsem to moc nechápala, ale utěšovala mě šance na to, že se dozvím, co se s Jakem stalo. Trvalo snad věčnost, než konečně vyšel ze dveří ve společnosti Embryho, o kterém jsem si myslela, že už se s ním nevídá, protože to minule Jake říkal, ale asi jsem se zmýlila. S Embrym jsem se pozdravila a pak mě pozvali dovnitř, kde byli ještě další kluci a jedna dívka, která měla na pravé straně obličeje zjizvenou tvář. Jacob ke mně přistoupil a promluvil na mě:

„Bello, tohle je Sam, Emily, Paul a Jared,“ představil mi je.

„To je Bella Swanová,“ představil zase jim mě.

Všimla jsem si, že si jsou všichni kluci dost podobní. Měli vypracované postavy, krátce střižené vlasy a na pravém rameni tetování. Připadalo mi, jako kdyby tvořili všichni dohromady skupinu, kterou něco spojuje. Skoro jako nějaký gang.

Jen jsem na ně pokývala hlavou a byla z celé téhle situace dost zmatená. Slova se ujal ten nejstarší a nejvyšší. Sam.

„Jake nám řekl, že chodíš s Cullenem,“ oznámil mi.

Jen jsem nepatrně přikývla.

„Asi víš, co jsou zač,“ podotkl.

Nic jsem neřekla, a tak pokračoval.

„Jacob říkal, že ti už před nějakým časem vyprávěl jednu historku, a chce, abys o něm věděla pravdu. Nejdřív se mi to nelíbilo, ale víš o upírech, takže naše tajemství u tebe bude snad v bezpečí. Nesmíš to nikomu prozradit,“ rozkázal a já na to kývla.

„V té historce se říkalo, že Quileuté jsou potomci vlků a je to pravda,“ pokračoval.

„Po dosažení určitého věku se chlapci, kteří zdědili tento gen po svých předcích, přemění ve vlka. Stane se z nich měnič,“ oznámil mi.

„To. Jako. Vážně?“ usekávala jsem slova.

Podívala jsem se na Jakea, který místo odpovědi jen přikývl.

„Co mě na tomhle světě ještě překvapí? Nakonec se ukáže, že v lese žije Sněhurka a sedm trpaslíků.“ Zakroutila jsem nad tím hlavou a mé poznámce se kluci zasmáli. Všichni kromě Jakea se Samem.

Nastala chvíle mlčení, kterou nakonec přerušil Jacob.

„Pojď, Bello. Měla bys jít na vzduch a já ti můžu všechno vysvětlit,“ navrhl mi a Sam na něj kývl. Asi mu dával povolení.

Jen jsem beze slova vyšla ze dveří a Jake mě hned dohonil. Šli jsme k pláži.

„Takže vlkodlak, hmm?“ přerušila jsem ticho.

„Jo, pokud vím,“ zněla jeho odpověď.

„Kdy se to stalo?“ zeptala jsem se.

„Večer v ten den, co jsme se pohádali,“ odpověděl mi.

„Muselo to pro tebe být těžké,“ konstatovala jsem.

„Cítil jsem se divně a když se to stalo, nechápal jsem, co se děje. Pak v mojí hlavě začaly být slyšet hlasy. Myslel jsem, že jsem se zbláznil,“ kroutil nad tím hlavou.

„Hlasy?“ zeptala jsem se.

„Jo. Když se proměníme, slyšíme navzájem své myšlenky. Je to jako způsob komunikace, ale je to i dost otravné, protože všichni vědí, na co myslíš a nemůžeš mít žádné tajemství,“ vysvětlil mi.

„Ta smlouva mezi vámi a Cullenovými je vážně pravdivá, že ano?“ zeptala jsem se opatrně.

„Jo,“ potvrdil mi.

„A když jsi říkal, že se divíš, že mi o tom Edward neřekl, on věděl, že ses proměnil?“ zeptala jsem se, protože to mě moc zajímalo.

„Jo. Viděli jsme se na hranici, kterou máme stanovenou mezi jejich a naším územím,“ vysvětlil mi.

„Zajímá mě, jestli se mezi námi tím, že ses proměnil, něco mění. Chci říct, jsme pořád přátelé, že ano?“ zeptala jsem se ho.

„Jasně, že jsme. Jinak to ani nejde.“ Usmál se na mě.

Úsměv jsem mu oplatila a objali jsme se.

„Jsi tak horký,“ poznamenala jsem a zkrabatilo se mi obočí.

„Jo. To je taky součástí. Máme vyšší teplotu než normální lidé,“ řekl.

„A Sam je něco jako váš vůdce?“ zeptala jsem se, protože jsem si už všimla toho, že za ně mluví.

„Jo. Sam je alfa naší smečky. Musíme vždycky plnit jeho příkazy. Nemáme na výběr,“ ujasnil.

Jake mi toho pak ještě spoustu navyprávěl. Zajímalo mě všechno, co se vlků týká. Zjistila jsem tak totiž hodně věcí o Jakeovi. Dozvěděla jsem se i to, že když se třeba hodně rozzlobí, mohou se zničehonic bez varování proměnit. Tak přišla Emily k těm jizvám. Stála moc blízko, když se Sam proměnil. Stále si to prý vyčítá a cítí se provinile.

Když se začalo pomalu stmívat, Jake mě doprovodil k autu, rozloučili jsme se a já jsem odjela domů. Po příchodu do mého pokoje mi zazvonil mobil. Na displeji blikalo jasné jméno – Alice. No super. Mám jí vynadat, nebo mám dělat, že se nic neděje? Zvedla jsem to.

„Alice,“ oslovila jsem ji.

„Ahoj, Bello. Víš, volám ti kvůli tomu, jestli bychom zítra nemohly jet na ty nákupy. V sobotu je ten večírek a měly bychom si na něj něco pořídit.“

Co jsem mohla čekat? Ta volá vždy jen kvůli nakupování.

„Alice, ne. Vážně nemám náladu na nakupování,“ pověděla jsem zčásti otráveně a zčásti naštvaně.

„Co se stalo? Zlobíš se na mě?“ zeptala se.

A já myslela, že ona ví vždy všechno.

„Ne, jen mám špatnou náladu. Mohla bys vyřídit Edwardovi, aby dneska nechodil? Díky a měj se,“ rychle jsem pověděla a zavěsila.

Ještě jí tak budu vyprávět, že jsem na jejího bratra šíleně naštvaná, protože mi neřekl pravdu o mém nejlepším kamarádovi. Vlastně na Alice jsem asi taky naštvaná, protože ona to určitě taky věděla.

Přestala jsem nad tím přemýšlet a šla udělat sobě a tátovi večeři.

„Omlouvám se, že jsem na tebe tak vyjela,“ řekla jsem mu, když jsme začali jíst.

„Taky se ti omlouvám. Jen nechci, aby ti zlomil srdce a ty byla pak nešťastná,“ vysvětlil mi.

„Já vím, ale o to se nemusíš bát. Vím, co dělám, a nepovede se mu ublížit mi, to mi můžeš věřit,“ ubezpečila jsem ho.

„Dobře, ale kdyby něco, obrať se na mě. Víš přece, že jsem šerif,“ řekl.

„Jo. Občas je fajn mít za tátu policajta,“ říkala jsem mu s cukajícími koutky.

Když jsme dovečeřeli, umyla jsem nádobí a vrátila se zpátky do pokoje. Pořádně jsem zavřela okno i na kličku, aby se sem Edward nedostal, kdyby náhodou nebral ohled na můj vzkaz. Šla jsem se pak umýt a obléct se do noční košilky.

Pak jsem se ale lekla, když jsem uslyšela zvuk vycházející od okna. Ohlédla jsem se tam a viděla za ním Edwarda, jak ťuká do okna. Chtěl, abych mu ho otevřela. Nemohla jsem to udělat, protože bych nejspíš asi vybuchla, a to by nechtěl vidět.

„Jdi pryč,“ řekla jsem mu přes okno.

„Otevři,“ byla jeho odpověď.

Věděla jsem, že ho takhle patrně neodeženu, a tak jsem si řekla, že ho tam nechám a nebudu si ho všímat. Proto jsem zatáhla závěsy, takže jsem nemohla vidět, jestli tam stále ještě je, nebo už odešel. Mělo to i další výhodu – on neviděl dovnitř. Stále mě ale mohl slyšet. Zazvonil mi mobil. Byl to samozřejmě Edward.

„Prosím,“ povzdechla jsem si.

„Chci být sama,“ řekla jsem do mobilu.

„Co jsem udělal?“ zeptal se s bolestí v hlase.

„Prosím,“ zašeptala jsem a položila telefon.

Nevím, co pak udělal. Nechtěla jsem zkoušet, jestli ho náhodou neuvidím stále za tím závěsem, protože nevím, co bych udělala, pokud by tam byl, a nevím ani to, co bych udělala, kdyby tam nebyl. Možná bych byla nakonec zklamaná, že už tu není, a pak bych se na sebe musela naštvat. Zkrátka nic nevím. Nevím, co budu dělat zítra, až ho uvidím ve škole. Nevím, co budu dělat, pokud mě bude chtít ráno vyzvednout. Ani nevím, co bych měla udělat, co bych mu měla říct a jak reagovat na fakt, že mi prostě neřekl pravdu. Nevím ani to, kdy se mi nakonec podařilo usnout, protože jsem přestala kontrolovat čas, když jsem dvě hodiny nemohla pořádně zabrat.

Co bude následovat? Pište své názory.

Další kapitolu přidám zítra (pátek) a pak bude bohužel dlouhá pauza, protože jedu na dovolenou a nebudu mít přístup k internetu. Vrátím se až poslední srpnový týden, ale pak hned přidám další kapitoly. Alespoň malou útěchou pro vás  může být, že příští kapitolu napíšu dlouhou.

Tuhle kapitolu bych chtěla věnovat všem, kteří mi u minulé kapitoly nechali nějaký komentář nebo třeba jen smajlíka. Moc mě to potěšilo a počet zobrazení mi udělal ještě větší radost.

Autor: Machy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Budeš prosit - 33. kapitola: