Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Budeš prosit - 29. kapitola

21.03.2012 (17:00) • Machy • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 2255×

29. kapitola

Jake na mě jen překvapeně zůstal zírat.

„Já…“ snažila jsem se něco říct, ale nenapadalo mě nic, co by bylo v téhle situaci vhodné.

„Jakeu, já… promiň. Nechtěla jsem…“ nedokončila jsem ani pořádně větu a to, co jsem řekla, vůbec nedávalo smysl.

Panovalo dlouhé ticho.

„Měl bych jít,“ řekl po chvíli Jacob a najednou se rozeběhl pryč.

„Jakeu,“ zakřičela jsem za ním ještě, ale ani se neohlédl.

Neměla jsem s tím vůbec začínat. Vůbec jsem mu neměla jako novinku oznamovat svůj vztah s Edwardem. Pravdou ale je, že by se to stejně nakonec dozvěděl. Je lepší, že se to dozvěděl ode mě, než kdyby to slyšel od nějakých drben. Mohla jsem mu to ale říct trochu šetrněji a nevytahovat to, jak spolu s Edwardem trávíme čas. Tohle se mi tedy vážně nepovedlo.

Nejdřív jsem se chtěla vydat za Jakem a ještě mu to vysvětlit a nějak si s ním promluvit. Nakonec jsem si ale řekla, že bude lepší, když mu dám chvíli čas a nechám ho, aby se nejprve trochu uklidnil. Určitě potřebuje trochu prostoru po zjištění, že jeho nejlepší kamarádka si začala, podle něj, s největším sukničkářem ve Forks.

Pomalu jsem se vydala zpátky k jejich domu, kde jsem měla zaparkované auto. Nasedla jsem do něj a vyrazila domů. Celou cestu jsem nad tím musela přemýšlet. Vůbec bych se nedivila, kdybych přehlídla nějakou tu zatáčku a skončila někde ve stromu. Jak můžu být tak hloupá? Proč jsem tak blbá, že přímo před ním vykvákám, jaký vedu sexuální život? Musela jsem se asi vážně zbláznit, anebo jsem se nechala spíš unést, protože mě nebavilo poslouchat, co dřív dělal Edward.

Když jsem přijela domů, táta tam ještě nebyl. Nechtělo se mi dnes vařit, a tak jsem jen vyndala z mrazáku vdolky, které jsem jednou udělala a nechala jsem je rozmrznout. Stačí, když si na ně pak Charlie dá jen trochu zakysané smetany nebo jogurtu a má hotovou večeři. Nemám náladu na vaření. Odebrala jsem se do svého pokoje a tam jsem se převlékla do oblečení na doma. Jen jsem si lehla na postel a nic jsem nedělala. Musím to s Jakem nějak napravit. Nemůžu o něj přijít, je to můj nejlepší kamarád. Nemůžu ho ztratit. I kdybych před ním měla každý den klečet na kolenou a prosit ho, aby se mnou nepřerušoval kontakt, musím to nějak urovnat. Vůbec jsem si to neuvědomila, ale začaly mi po obličeji pomalu téct slzy.

Vůbec jsem se je nesnažila zastavit. Stejně by to nemělo smysl. Jen tekly a já ležela a čas ubíhal. Venku se světlo měnilo v tmu a nastal večer. Táta ještě ani nepřijel, ale já jsem si s tím hlavu nelámala. Nedokázala jsem si lámat hlavu už s ničím jiným, jen a prostě s Jacobem.

„Bello,“ uslyšela jsem hlas od okna, ale myslela jsem, že se mi to jen zdálo.

„Bello,“ ozvalo se znovu a ucítila jsem ruku na svém rameni. Věděla jsem, že je to Edward, ale nedokázala jsem se na něj podívat. Nechtěla jsem, aby mě viděl takhle – se slzami v očích, zlomenou a smutnou. Edward si ale klekl vedle postele přímo k mé hlavě, takže měl výborný výhled přímo na mou tvář. Ta jeho se zkřivila.

„Co se stalo?“ zeptal se a pohladil mě rukou po vlasech.

„Nic,“ zachraptěla jsem a zakroutila hlavou.

Edward si sedl na mou postel a gestem mi naznačil, abych se šoupla. Udělala jsem to tedy a Edward si lehl vedle mě. Přitáhl si mě na svou hruď a pevně mě objal.

„Co se stalo, Bello? Řekni mi to. Ubíjí mě vidět tě takhle smutnou,“ požádal mě.

Jen jsem zakroutila hlavou.

„Můžeš mi říct cokoliv,“ přesvědčoval mě dál.

„Nechci o tom mluvit,“ šeptla jsem, ale vím, že mě slyšel.

„Pokud ti někdo ublížil, řekni mi to, prosím,“ řekl.

Neodpovídala jsem. Nevím, co bych dalšího mohla říct. Jediné, co vím, je to, že mu nechci říct, že jsme se s Jakem pohádali a navíc to bylo kvůli tomu, že Jakeovi není po chuti náš vztah.

„Pokud mi to nechceš říct, tak nemusíš, ale kdyby ti někdo ublížil, musíš mi to říct, ano?“ žádal mě s naléhavostí v hlase.

„Dobře,“ souhlasila jsem. Ještě pevněji jsem se k němu přitiskla a semkla víčka k sobě.

„Zůstaň tu, prosím, se mnou. Teď tě potřebuji víc, než kdy jindy,“ požádala jsem ho.

„Budu tu s tebou, jak dlouho budeš chtít. Vždycky, když budeš potřebovat, budu tu pro tebe. Pamatuj si to,“ řekl mi.

„Děkuji ti. To, že jsi při mně, pro mě moc znamená. Miluji tě,“ řekla jsem a dál jsem zůstávala ležet na jeho hrudi.

„Taky tě miluji, Bello,“ řekl.

„Tak, jako nikoho jiného,“ oznámil mi ještě.

Už jsem mu neodpověděla. Začaly se mi klížit oči, a tak nebylo divu, když jsem je nakonec zavřela a usnula.

Probudila jsem se a v pokoji panovalo ticho a tma. Cítila jsem ale, že Edward leží stále pode mnou. Je tu se mnou, a to pro mě je to nejdůležitější.

„Bello?“ oslovil mě a pohladil po vlasech. Jistě, poznal, že jsem už vzhůru.

„Kolik je hodin?“ napadlo mě se zeptat.

„Deset,“ řekl jen.

Sedla jsem si na posteli a povzdechla si. Pak jsem vstala a došla jsem až ke skříni, ze které jsem si vzala pyžamo.

„Já se dojdu teď osprchovat,“ oznámila jsem mu.

Edward přišel až ke mně, objal mě kolem pasu a přitiskl k sobě.

„Jdi klidně domů. Nejsem dnes dobrá společnost,“ nabádala jsem ho.

„Ne, já tu zůstanu, pokud ti to tedy nevadí. Nenechám tě tu samotnou v tomhle stavu. Trhá mi srdce vidět tě, jak trpíš. Prosím, nebuď už smutná. Když jsi smutná ty, jsem smutný i já. Nevím, proč jsi tak nešťastná, ale přál bych si to vědět, protože bych ti alespoň pak mohl nějak pomoct,“ říkal a dal mi pusu do vlasů.

„Jsem ráda, že jsi tady. Miluji tě, víš to?“ zeptala jsem se.

„A já tebe. Nebuď tam dlouho, ano? Měla bys jít brzy spát,“ žádal mě.

Jen jsem přikývla a pak už jsem se vykroutila z jeho objetí a zamířila do koupelny. Tam jsem se zavřela.

Doufala jsem, že mi horká voda udělá dobře a taky to tak bylo, ale nějak extra velká změna to nebyla. Mrzelo mě, že mě takhle vidí Edward, ale byla jsem ráda, že je u mě. Sama bych to totiž asi nezvládla. Pro někoho by možná bylo nepochopitelné, že se tolik trápím kvůli hádce s Jacobem, ale Jake je můj nejlepší kamarád, a je pro mě moc důležitý.

Když jsem vylezla ze sprchy, oblékla jsem si pyžamo a vrátila se zpátky do pokoje. Edward tam na mě čekal, a tak jsem si spolu s ním lehla do postele a po chvíli jsem v jeho objetí opět usnula.

Pomalu jsem otevírala oči, protože v pokoji už bylo slabé světlo a nechtěla jsem, aby moje oči zažily šok. Měla jsem jednu ruku položenou na Edwardově rameni a právě tou rukou jsem ho pohladila po paži. Pak jsem se opřela loktem o postel a podívala se na něj.

„Už je ti lépe?“ zeptal se.

Pokusila jsem se o úsměv, ale asi se mi moc nepovedl.

„Ani ne,“ řekla jsem nakonec, protože jsem věděla, že opak by mi neuvěřil.

Jemně jsem přitiskla své rty k těm jeho a na chvíli zapomněla na svět okolo.

„Mnohem lepší,“ zašeptala jsem, když jsem se kvůli nedostatku kyslíku musela odtrhnout.

„Mohla jsi ještě klidně chvíli spát,“ oznámil mi.

„Už se mi nechce,“ zakroutila jsem hlavou.

„Dojdu domů pro auto a pak pro tebe přijedu, ano?“ zeptal se.

„Dobře,“ přikývla jsem.

Vstala jsem z postele a Edward se mnou. Přistoupil ke mně a dal mi ruku na krk. Pak mě lehce políbil na čelo.

„Brzy se uvidíme, lásko.“ Pousmál se. Pak přistoupil k oknu a byl pryč.

Provedla jsem ranní hygienu a udělala si culík. Jemně jsem se nalíčila a oblékla se. Pak jsem si ještě vzala svoji tašku přes rameno a zamířila jsem po schodech dolů do kuchyně. Měla jsem žízeň, takže jsem se napila vody a pak jsem se i nasnídala. Napadlo mě, že bych mohla zkusit zavolat Jakeovi, a tak jsem si vzala do ruky mobil a vytočila jeho číslo. Párkrát to zazvonilo a pak se ozvalo:

„Ahoj, tady Jake. Nechte mi vzkaz.“

Přemýšlela jsem, jestli to mám položit, nebo mu mám alespoň touto formou něco říct. Nakonec jsem zvolila tu druhou možnost.

„Ahoj, to jsem já. Mrzí mě, jak to dopadlo, protože jsem vážně nechtěla, abychom se pohádali. Myslím, že bychom si o tom ještě měli promluvit, tak mohl bys mi zavolat, prosím? Já… budu čekat. Měj se,“ řekla jsem nakonec.

Bože, co jsem to tam kecala? Tenhle vzkaz byl příšerný. Taky jsem ze sebe mohla dostat něco rozumnějšího a hlavně jsem se nemusela tak zasekávat. No nic, jen doufám, že mi zavolá. Najednou jsem uslyšela klepání na dveře, a tak jsem šla otevřít. Za dveřmi stál Edward. Lehce jsem se na něj usmála.

„Jen si vezmu tašku a můžeme jít,“ oznámila jsem mu.

Vzala jsem si z kuchyně tašku, kterou jsem měla položenou na židli, a vyšla jsem ven. Edward na mě čekal u dveří. Je na mě tak milý, a tak si zaslouží políbení. Po našem polibku jsem zamkla dveře a spolu jsme nasedli do Edwardova auta. Ten pak nastartoval a vyjeli jsme. Směr byl jasný - škola. U školy jsme byli coby dup a Edward už spěchal, aby mi otevřel dveře. Já ale začala hrabat ve své tašce, protože jsem si asi zapomněla svou učebnici trigonometrie.

„Co hledáš?“ zeptal se Edward, když mi otvíral, již zmiňované, dveře.

„Asi jsem nechala doma trigonometrii,“ povzdechla jsem si.

„Můžu ti učebnici půjčit, mám ji ve skříňce,“ navrhl.

„To bys byl zlatej, díky.“

Pak už jsme se vydali spolu do školy. Zastavili jsme se u jeho skříňky pro tu trigonometrii a pak jsme pokračovali na vyučování. Chtěla jsem být sama, a tak jsem Edwardovi oznámila, že se uvidíme až na obědě. Nesouhlasil, protože mě nechtěl nechávat samotnou a smutnou, ale po mém naléhání nakonec povolil.

Vím, že tahle kapitola není tak dlouhá, ale tou příští Vám to snad vynahradím. Dočkáte se totiž něčeho nečekaného. Nechtěla jsem onu událost rozdělovat tak, že bych část dala sem a zbytek do další kapitoly, takže zkrátka budete muset počkat. Doufám, že se Vám tahle kapitola alespoň trochu líbila a neunudila Vás k smrti. Já s ní tedy spokojená nejsem.

Budu ráda za každý váš typ, jak tuhle povídku zlepšit a za vaše připomínky. Díky Machy :).

28. kapitola | Shrnutí | 30. kapitola

Autor: Machy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Budeš prosit - 29. kapitola: