Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Budeš prosit - 24. kapitola

27.05.2011 (09:45) • Machy • FanFiction na pokračování • komentováno 20× • zobrazeno 3345×

24. kapitola

Pohled Belly:

Musím vypadnout. Vím, že před tím zase chci utéct, ale tentokrát už je to definitivní. Nemůžu zůstat dál ve Forks. Ve svém pokoji jsem si zapnula ten pomalý počítač, co tam mám. Hledala jsem školu, střední školu v Jacksonvillu. Přestěhuji se zase zpátky k mamce. Bude to tak nejlepší. Říkala, že se jí po mně stýská, a tak bude snad ráda. Mrzí mě, že tu nechám Charlieho samotného, ale stejně bych za rok odešla na vysokou.

Našla jsem nějakou střední v Jacksonvillu. Na fotkách vypadala dobře. Vytiskla jsem si k tomu všechny materiály. Nechtěla jsem to řešit hned, a tak jsem si lehla na postel a konečně dala průchod svým emocím. Rozplakala jsem se.

Proč jsem se do něj musela zamilovat? Proč zrovna do něho? Do největšího sukničkáře, jakého znám. Do kluka, kterému jde jen o sex. Do upíra. Do nadpozemsky krásného upíra Edwarda Cullena. Proč? Jak jsem to mohla dopustit? Měla jsem ho nenávidět a ne ho milovat. Z tolika pláče jsem nakonec usnula.

Když jsem se vzbudila, bylo pět hodin ráno. Měla jsem vlasy nalepené na obličeji. Byly naschlé na mé tváři, kde mi ještě před spánkem tekly slzy. Vstala jsem a šla jsem se osprchovat. Při té příležitosti jsem si i umyla vlasy. Nechtělo se mi je fénovat, a tak jsem si je jen osušila ručníkem. Oblékla jsem si pak jen domácí oblečení.

Snažila jsem se učit, ale moc mi to nešlo. Doufám, že jsem si alespoň něco narvala do hlavy.

V pondělí ráno jsem se snad klepala strachy. Nechtěla jsem ho vidět. Nedokážu se na něj ani podívat. Už když si ho vybavím v myšlenkách, je mi k pláči. Dneska jsem použila trochu make upu, protože jsem měla kruhy pod očima.

S hrůzou jsem vyjela do školy a poté i vešla do té budovy, kde mě štěstí rozhodně nečeká. Chase už byl ve škole, ale vyhýbal se mi. Modlila jsem se, abych nepotkala nikoho z Cullenových. Dařilo se mi to skoro celé dopoledne, ale o jedné přestávce se to zlomilo. Hrabala jsem se v batohu, který jsem si dnes vzala, a hledala jsem jeden sešit. Bylo to samozřejmě při chůzi. Zatočila jsem za roh a narazila do zdi. Teda myslela jsem si, že je to zeď. Rozhodně by to bylo lepší než Jasper. Batoh mi spadl na zem a vypadlo z něj i pár věcí. Jasper se pro to okamžitě sehnul a zvedl mi věci. Zadíval se ale na materiály, co jsem si vytiskla ke střední škole v Jacksonvillu.

„Co je to?“ zeptal se.

Vzala jsem si to od něj i s batohem.

„Nic, Jaspere. Nemusí tě to zajímat,“ řekla jsem mu a obešla ho.

Pokračovala jsem v cestě. O polední pauze jsem seděla v jídelně s hlavou zabořenou do učebnice biologie. Seděla jsem tam už nějakou tu chvíli.

„Nevadí, když si sednu?“ zatrylkovala Alice.

Ani nečekala na odpověď a rovnou si sedla. Zavřela jsem učebnici a podívala jsem se na ni.

„Proč chceš odjet?“ zeptala se rovnou.

„Jasper mluvil, co? Není to tvoje věc. Starej se o sebe a mě nech na pokoji. Promiň, ale nechci už s vaší rodinou nic mít. Mrzí mě to. Jsi vážně super, ale už to nedokážu,“ řekla jsem a vstala. „A o tamtom se, prosím, nikomu nezmiňuj,“ požádala jsem ji ještě a odešla jsem na mou noční můru. Na biologii.

Edward už tam seděl. Sklopila jsem hlavu k zemi a vůbec jsem se na něj nedívala. Po hodině jsem ihned zase odešla. Už se mnou určitě nechce nic mít, takže mi dal pokoj a já jsem ráda, protože bych nezvládla, kdyby se se mnou chtěl ještě bavit. Nevím, co bych dělala.

O čtyři dny později

Pohled Edwarda:

„Edwarde, budu ti to opakovat, dokud to neuděláš. Miluješ ji, tak s ní buď,“ křičela na mě už zase Alice.

„Nezničím jí život,“ odporoval jsem jí.

„Ničíš jí ho tím, že s ní nejsi. Je z ní troska. Chce odjet, je rozhodnutá, ale ještě o tom ani nemluvila s rodiči. Edwarde, je nešťastná.“ Alice mi hrála na city.

„Vzpamatuje se z toho, ale nikdy bych si neodpustil, kdyby se jí něco stalo kvůli tomu, že jsme upíři. Už do toho přestaň rýt, Alice,“ zakřičel jsem na ni a vyskočil z okna.

Utekl jsem. Proběhl jsem se po lese a trochu si zalovil, ale nedokázal jsem se vůbec koncentrovat. Musel jsem za Bellou. Musel jsem ji vidět. Zamířil jsem k jejímu domu. Byla už tma, takže mě nikdo nemohl vidět. Přímo u jejího okna byl strom, na který jsem vyskočil, takže jsem měl výborný výhled.

Bella ležela schoulená na posteli a plakala. Slzy jí stékaly po obličeji a Bella se je ani nesnažila zastavit. Po chvíli začala pravidelně oddechovat. Usnula. Stále jsem seděl na stromě. Seděl jsem tam pár hodin. Celou dobu jsem ji pozoroval. Ve spánku sebou šila a měla neklidné spaní. Vykřikla a probudila se.

Srdce jí tlouklo jako splašené. Vstala a odešla do koupelny. Alice měla pravdu. Je to jen moje vina. Jen kvůli mně je nešťastná. Udělám to. Řeknu jí pravdu. Zariskuji a Bella se rozhodne sama, co chce dál. Seskočil jsem ze stromu a utíkal jsem domů. Skočil jsem do svého pokoje a okamžitě se mi kolem krku pověsila Alice.

„Konečně jsi dostal rozum,“ křičela a smála se mi do ucha.

„Alice, nech toho,“ napomenul jsem ji a vyhodil jsem ji ze dveří.

„Hele,“ zanadávala za nimi.

Šel jsem do koupelny a vysprchoval jsem se. Poté jsem se normálně oblékl a čekal, až bude vhodný čas, abych vyrazil. Rozhodl jsem se, že poběžím. Bude to rychlejší. Vyrazil jsem kolem desáté ráno. Byla sobota. Nepozorovaně jsem skočil do jejího pokoje oknem. Bella tam nebyla. Slyšel jsem, jak zrovna dole zavírá ledničku. Byla doma sama. Pomalu vycházela po schodech. Pak přešla ke dveřím a otevřela je. Zarazila se, že stojím v jejím pokoji, a divila se. Ani se jí nedivím.

„Co tady děláš?“ řekla pro lidské ucho dost tiše, ale já to slyšel dobře.

„Neodjížděj, prosím,“ požádal jsem ji rovnou.

„Proč ne? Nic mě tu nedrží. Nemám důvod tu zůstávat,“ vyjmenovávala důvody a kroutila při tom hlavou.

Přistoupil jsem k ní blíže.

„Měla jsi pravdu. Miluji tě,“ vyslovil jsem.

Zůstala na mě překvapeně zírat.

„Prosím, že ještě není pozdě?“ ptal jsem se.

„Čekala jsem tak dlouho.“ Podívala se do země. „Proč jsi mi to neřekl dřív?“ zeptala se.

„Nechtěl jsem tě ohrozit. Jsem upír. Když jsem viděl, jak se trápíš, jak se oba trápíme, musel jsem s tím už něco udělat. Navíc Alice do mě pořád ryla,“ řekl jsem.

Přišla ke mně taky trochu blíž.

„Čekala jsem tak dlouho, a když jsi to teď konečně vyslovil,“ odmlčela se a usmála.

Přišla ke mně ještě blíž a stoupla si na špičky. Přitiskla své rty k těm mým. Vůbec jsem to nečekal, a tak jsem se ani nezapojil. Bella se poodtáhla.

„Už tě to nenechám odvolat,“ řekla a znovu mě políbila.

Tentokrát jsem své rty přinutil k pohybu.

„Miluji tě,“ povedlo se mi říct mezi polibky.

Belle došel dech, a tak se odtáhla.

„Taky tě miluji, ale teď musíš jít,“ nakázala mi.

„Co, proč?“ posmutněle jsem se zeptal.

„Podívej se, jak vypadám. Vypadám příšerně a musím se dát trochu dohromady. Určitě se brzy uvidíme,“ řekla a vyhodila mě za dveře svého pokoje. „Ven trefíš,“ řekla a zavřela mi před nosem.

„Vypadáš nádherně,“ řekl jsem jí přes dveře.

Odpovědi se mi nedostalo, ale byl jsem si jist, že mě slyšela.

Vydal jsem se tedy domů. Alice byla štěstím bez sebe, že to vyšlo. Když jsem se jí konečně zbavil a mohl jsem zamířit k sobě do pokoje, přemýšlel jsem nad Bellou. Musím něco udělat, nějak ji překvapit a dokázat jí svou lásku. Ale jak? A tak jsem začal přemýšlet, až jsem přišel na nápad.

23. kapitola | Shrnutí | 25. kapitola

Autor: Machy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Budeš prosit - 24. kapitola: