Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Budeš prosit - 2. kapitola

24.03.2011 (07:30) • Machy • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 6481×

2. kapitola

Někdo si vedle mě odkašlal. Otevřela jsem oči a dívala jsem se na moc hezkého kluka.

„Promiň, mohl bych? Tohle má být moje sedadlo,“ ukázal na sedadlo vedle mě.

Bylo u okénka.

„Promiň,“ vstala jsem a nechala ho tam sednout.

Posadila jsem se zpátky.

„Jsem Chase,“ představil se mi.

„Bella,“ usmála jsem se na něj.

„Takže kam míříš?“ zeptal se.

„Do Forks. To je kousek od Port Angeles. Bydlím tam,“ vysvětlila jsem mu.

„A já jsem si myslel, že v takovém zapadákově bude nuda,“ zakroutil hlavou.

Podívala jsem se nechápavě.

„Stěhuji se do Forks. Moji rodiče už tam odjeli, ale já jsem ještě byl s pár přáteli z Londýna v Paříži,“ vysvětlil mi.

„Aha, takže ty jsi z Londýna?“ zeptala jsem se.

„Jo. Táta ale získal nějakou práci v Port Angeles a máma bude pracovat ve Forks, takže se museli přestěhovat a já samozřejmě s nimi,“ sdělil mi.

„Aha,“ usmála jsem se.

„To jsou všechny holky ve Forks tak krásné, jako jsi ty?“ zeptal se a při tom mi složil kompliment. Usmála jsem se na něj.

„Za poslední měsíc jsem se hodně změnila. Byla jsem na měsíc v Paříži. Potřebovala jsem už z toho malého města vypadnout. Ve Forks jsem byla tak trochu šedá myška,“ zasmála jsem se tomu.

„Tomu se nechce věřit. Jsi moc krásná. Ty bys nemohla být šedou myškou,“ zakroutil nad tím hlavou.

„Změnila jsem se. Začala jsem se sama o sebe víc starat.“

Přerušil mě hlas letušky, který vyzýval k tomu, abychom se připoutali.

„Tak to určitě chodíš ve Forks na střední,“ konstatoval.

„Ano. Třetí ročník,“ potvrdila jsem.

„Tak to se uvidíme. Budu chodit taky do třeťáku,“ usmál se.

„Vypadáš spíš na čtvrťáka,“ nahlas jsem uvažovala.

„Měl jsem mezi prvákem a druhákem rok pauzu, protože jsem s rodiči hodně cestoval,“ ujasnil mi.

Jen jsem pokývala hlavou.

„Takže, jaké je Forks a místní střední škola?“ zeptal se.

„No, pokud máš tajemství, nikomu ho tam neprozrazuj, protože to budou potom vědět všichni. Ve škole jsou většinou dobří učitelé, ale umějí i podusit. Spolužáci jsou…“ zasmála jsem se. „Prostě spolužáci. Dám ti radu, vyhýbej se Jessice Stanleyové. Hezkým klukům nedá pokoj, ale když budeš odolávat, po chvíli ji to omrzí. Taky je to asi největší drbna na škole.

Některé holky ve škole jsou vážně ujetý. Jsou schopni tě i sledovat. Kluky chtějí podle toho, jak vypadají a jak jsou známí na škole. Kluci nemají rádi, když jim někdo leze do zelí, jestli víš, co tím myslím.

Forks je malé město. Nic moc tam nenajdeš. Jedno malé knihkupectví, kde stejně nemají knihy, co by se někomu hodily, malý obchod s potravinami, obchod se sportovními potřebami, malá venkovská restaurace, nemocnice, policejní stanice, střední škola a hlavně všude les,“ dopověděla jsem.

„Takže zapadákov,“ zhodnotil to.

Zasmála jsem se. „Vlastně jo,“ potvrdila jsem.

„A dá se někde zabavit?“ zeptal se.

„Všichni z Forks jezdí do Port Angeles. Kino, obchody, restaurace, kluby,“ odpověděla jsem.

„Ty už bydlíš dlouho ve Forks?“ zeptal se.

„Rodiče jsou rozvedení. Dřív jsem žila ve Phoenixu s mámou, ale do prváku jsem nastoupila ve Forks a bydlím s tátou,“ zodpověděla jsem jeho otázku.

„Sourozence nemáš?“ zeptal se.

Jen jsem zakroutila hlavou. „A ty?“ odvětila jsem.

„Bratra. Jmenuje se Blake. Je starší. Žije v Londýně,“ odpověděl.

„A tvoji rodiče. Za jakou prací sem přijeli?“ zajímalo mě.

„Máma je lékařka. Bude pracovat v nemocnici a táta právník. A tvoji rodiče?“ zeptal se.

„Máma je malířka, ale znovu se vdala a její manžel hraje baseball, takže hodně cestuje. Táta je ve Forks šerifem,“ představila jsem já své rodiče.

„Táta tě vyzvedne na letišti?“ zeptal se.

„Ne. On neví, že přijedu už dneska,“ zakroutila jsem hlavou.

„Takže tě vyzvedne tvůj přítel?“ zeptal se a čekal na odpověď.

„Nemám přítele a tahle otázka je dost průhledná,“ osočila jsem ho.

„Přiznávám. Zajímalo mě, jestli máš přítele,“ zasmál se. Musela jsem se zasmát s ním. „Chci si v Port Angeles koupit auto, takže kdybys mi ho pomohla vybrat, svezu tě,“ usmál se na mě.

„Pojedu autobusem,“ vysvětlila jsem mu.

„Přece tě nenechám jet autobusem, když máme stejnou cestu,“ zakroutil hlavou a propaloval mě očima.

„Nejsi nějaký násilník, že ne?“ usmála jsem se.

„Myslíš, že bych to přiznal?“ vrátil mi úsměv.

Dál jsme si povídali.

Měla jsem pocit, že za ten let jsem ho poznala úplně celého. Byl moc milý a evidentně jsme si rozuměli.

Když jsme přistáli, vzali jsme si zavazadla a šli jsme vybrat auto. Chtěl, abych mu poradila, ale já mu do toho nechtěla mluvit. Koupil si stříbrné Audi TT a vyjeli jsme směr Forks. Jel docela rychle, takže jsme tam byli za chvíli. Ve Forks jsem ho navedla k našemu domu. Ptal se, jestli nechci v pondělí vyzvednout a vzít do školy. Souhlasila jsem. Nechtělo se mi jet náklaďáčkem, když mám teď jiný styl. Donesl mi zavazadla až ke dveřím a odjel.

Byl vážně milý. Jistě bude chtít ukázat školu a město. Vešla jsem do domu. Charlie bude překvapený, až přijde z práce.

Dnes byla sobota, takže mám ještě čas na odpočinek. Vybalila jsem si věci a šla jsem připravit k večeři. Vzala jsem dolů i krabičku, ve které je dárek pro Charlieho. Viděla jsem tu krabici od pizzy, takže asi Charlie buďto jedl venku, nebo si koupil pizzu. Vyndala jsem z mrazáku rybu a udělala jsem ji s bramborami.

Akorát když jsem končila, přišel domů Charlie.

„Bello, proč jsi nezavolala? Mohl jsem pro tebe přijet na letiště.“ Byl překvapený.

„Chtěla jsem tě překvapit a svezl mě kluk, kterého jsem poznala v letadle,“ řekla jsem.

„Ty jsi jela s úplně cizím klukem?“ hysterčil.

„Není cizí. Celý let jsme si povídali a poznala jsem ho. Stěhuje se sem a bude chodit taky na střední,“ uklidnila jsem ho.

„Vypadá aspoň slušně?“ zeptal se. Asi narážel na to, jestli náhodou nemá nějakou rachotinu a není třeba zarostlý.

„Neboj se. V Port Angeles si koupil pěkné auto a je milý,“ řekla jsem.

„Dobře. Tady to ale krásně voní. Už jsi mi tu chyběla, Bells,“ řekl.

„To jako, že ti chyběla kuchařka a na dceru si zapomněl?“ Přísně jsem se na něj podívala.

Zasmál se tomu. „Ty máš nápady,“ zakroutil nad tím hlavou.

Podala jsem mu krabičku s dárkem.

„Co je to?“ zeptal se.

„Dárek,“ odpověděla jsem.

Otevřel to. Koupila jsem mu hodinky. Ty jeho byly už staré a nové se mu jistě hodí. Nebyly to žádné extra drahé, prostě to byly obyčejné hodinky a k Charliemu se hodily.

„Děkuji ti,“ poděkoval mi.

„Nemáš zač. Doufám, že se ti líbí.“

Začala jsem servírovat na stůl. Charlie si sedl ke stolu.

„Co je ve Forks nového?“ zeptala jsem se a začali jsme jíst.

„Přistěhovali se sem manželé Collinsovi a prý se sem stěhuje s nimi ještě syn,“ sdělil mi.

„To je ten, co mě vezl domů,“ sdělila jsem zase já jemu.

„Tak to bude jistě slušný. Jeho rodiče tak totiž vypadají taky,“ řekl.

„Omluvil jsi mě ve škole?“ zeptala jsem se.

„Ano, i když pořád ještě nevím, proč jsi odjela,“ obnovil ránu.

„Tati,“ povzdechla jsem si. „Prostě jsem potřebovala změnu a přece jsem se vrátila,“ řekla jsem.

„Vypadáš jinak. Změnila ses,“ podíval se na mě.

„Jen jsem se o sebe začala víc starat,“ vysvětlila jsem mu.

„Sluší ti to,“ usmál se. „Nevypadáš už tak bledě,“ dodal a zasmál se.

Když jsme dojedli, chtěla jsem umýt nádobí, ale Charlie mě poslal, ať si jdu odpočinout, že to umyje. Dala jsem si sprchu a šla jsem spát.

Příště Bella půjde do školy. Jak na ni asi ostatní budou reagovat?

Napište mi, prosím, sem nebo do shrnutí, zda mám v této povídce pokračovat. Mám už něco napsané dopředu, ale pokud by o ni nebyl zájem, nepsala bych ji!

1. kapitola | Shrnutí | 3. kapitola

Autor: Machy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Budeš prosit - 2. kapitola: