Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Brána smrti - 5. kapitola

16.09.2010 (13:00) • Stebluska17 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1281×

5. kapitola – Cullenovi

Bella zůstala strnule stát, i když se Arův duch rozplynul.

„Takže týden,“ zamumlala.

„Promiň,“ omluvil se Edward.

„Proč se omlouváš? To jen díky tobě mám alespoň pár dní.“

„Co teď budeš dělat?“ zeptal se.

Chvíli přemýšlela.

„Asi půjdu zjistit, kdo se mě pokusil zabít a pak se uvidí, jestli se vrátím nebo budu pokračovat dál. A teď mám s někým schůzku. S vámi duchy utíká čas o dost rychleji.“

Na Edwardovi bylo vidět, že spolkl otázku S kým máš schůzku?

„To je dost možné. Někteří jsme i několik století staří, takže možná i to může mezi námi ovlivňovat čas. Každý den je jako vteřina,“ povzdechl si.

„Můžu ti položit ještě jednu otázku?“ zeptala se.

„Právě si to udělala,“ usmál se Edward. Ignorovala ho.

„V nemocnici jsem narazila na svého doktora a on mě viděl. Byl první, který to dokázal. Nevíš, čím to mohlo být?“

„To je divné. Nás nikdo nemůže vidět. Až na nějaké výjimky. Vyvolávání duchů doopravdy funguje, tedy v jen v případě, že se dělá správně.“

„Tak já jdu,“ řekla smutně.

„Uvidíme se ještě někdy?“ Jeho hlas byl naplněný stejným smutkem.

„Samozřejmě,“ mrkla na něj.

„Fajn.“

Usmáli se na sebe a Bella raději rychle pomyslela na své tělo v komatu, aby Edward neviděl, jak se červená.

Doktor Cullen stál v Bellině pokoji v nemocnici. Začal být netrpělivý. Bylo to téměř poprvé za posledních tři sta šedesát let. Pohlédl na dveře. Doufal, že sem nikdo nepřijde, protože by mohlo být nápadné, že tu teď je.

Znovu přejel hodinky. Pět minut po deváté. Duchové nejsou příliš dochvilní.

Konečně se objevila vedle svého lůžka. Vypadala stejně jako posledně – vyzařovalo z ní světlo – ale zdála se šťastnější a byla celá červená. Carlisla zajímalo, co se stalo. Bella se podívala na hodiny nad dveřmi. „Omlouvám se. Něco mě trochu zdrželo.“

„To je v pořádku,“ řekl zdvořile Carlisle.

Bella se na něj pozorně podívala. „Takže vy mě doopravdy vidíte?“

„Ano,“ odpověděl. Pak se rozhlédl. Žaluzie sice byly zatažené, ale přesto se necítil izolovaně. „Myslím, že bychom si měli promluvit na vhodnějším místě.“

„Sa – samozřejmě,“ zadrhla se Bella.

Carlisle otevřel dveře a pokynul Belle, aby ho následovala. Věděl, že doma budou mít dost soukromí, ale hlavní důvod byl, že chtěl zjistit, jestli Bellu vidí i ostatní. Rozloučil se ještě s několika doktory a mohli odjet jeho černým mercedesem.

Bella se zastavila kousek před zaparkovaným černým autem, ke kterému měli namířeno. Neměla ponětí, zda bude schopná jet autem. Minimálně nebude schopná otevřít dveře. I když ty by klidně mohla ignorovat a vplout dovnitř skrz. Ale to se jí zase nechtělo dělat před Carlislem. Pořád si nemohla být jistá, jestli mu má věřit.

Ten zpozoroval její zaváhání. „Co se děje?“

Bella chvíli přemýšlela nad odpovědí. „Nejsem schopná se dotýkat hmotných předmětů.“

„Tak to zkusíme,“ řekl Carlisle prostě. Otevřel jí dveře a hodil svou tašku na zadní sedadlo. Přidržel dveře a rozhlédl se po okolí. Pro náhodného pozorovatele to muselo být přirozené, ale ve skutečnosti dával Belle dostatek času, aby se posadila.

Bella byla šťastná, že v autě sedět může. Pořád se ale zdálo, jako by mezi jejím tělem a sedadlem zůstávalo pár milimetrů. Teď trochu zaváhala, jestli v autě zůstane, až se rozjede. Ale když se Carlisle sešlápl plyn, bez problémů se vezla. Bylo to téměř stejně nepříjemné, jako střetnutí s Carlislovým kolegou. I přes to, že ty pocity se tolik lišily. Doktor ji téměř roztrhal. Auto ji popostrkovalo dopředu, z čehož se jí motala hlava.

„Uuu,“ vydechla. „My duchové dáváme přednost jinému způsobu dopravy.“

Carlisle se usmál. „Jakému?“

S odpovědí váhala. Ne proto, že by neznala odpověď, ale nezdálo se jí správné, aby to vyprávěla člověku. Ale intuice jí říkala, že ten muž vedle ní není obyčejný člověk.

„Když pomyslíme na nějaké místo, kde chceme být, tak se tam octneme.“

„Zajímavé.“ Carlisle vypadal doopravdy zaujatě.

„Nechci být nějak dotěrná, pane doktore –“ začala.

„Říkej mi Carlisle.“

„Dobře, ale jak to že mě vidíte?“ vyslovila konečně tu otázku, která jí vrtala celou dobu hlavou.

„Mám jednu teorii,“ prozradil. „Myslím si, že to je tím, že nejsem člověk.“

Bella na sobě nedala znát žádné zneklidnění. I když to nebylo těžké, protože to čekala.

„Myslím si, že tebe nic nadpřirozeného nepřekvapí.“ Krátce se zasmál. „Ve skutečnosti jsem upír.“

Bella už to nevydržela. Zírala na Carlislea. On se na ni taky díval, což ji trochu vylekalo, protože jeli docela slušnou rychlostí. Představila si všechny čtyři Cullenovi děti, které si pamatovala ze školy. Nemohla si k nim přiřadit slovo upír.

„Moje rodina se liší od ostatních. My pijeme krev zvířat.“

Bella se trochu zachvěla, když si uvědomila, co pijí ti ostatní.

„Obecně upíři mají ostré smysly, jsou nesmrtelní, rychlí a silní a někteří mají určitý… talent.“

„Talent?“ podivila se.

„Například moje dcera Alice vidí budoucnost. Takže už určitě ví, že přijedeme.“

Bella byla naprosto ohromená. Kdyby jí tohle řekl tak před dvěma týdny, poslala by ho léčit na psychiatrii. Ale, jak už řekl, teď byla duch. A to vrhalo na její názor na nadpřirozeno zcela nové světlo.

„Tak jsme tady.“

Bella se za celou cestu nepodívala z okna. Teď stáli vedle velkého a krásného domu. Bella si vždy přála bydlet v něčem takovém. Měla ráda místnosti plné světla, které dovnitř vnikalo velkými okny.

Nečekala, až ji Carlisle otevře dveře. Proplula skrz. Doktor se ani netvářil překvapeně. Doufala, že ho příliš neurazila. Kráčeli spolu po schodech na malou terasu. Carlisle sáhl na kliku a otevřel.

Jak Carlisle prorokoval, všichni Cullenovi stáli v půlkruhu a netrpělivě na ně čekali. Bella si je znovu lépe prohlédla. Emmett byl neuvěřitelně obrovský. Jasper na ni působil lehce strašidelně, neměla ponětí proč. Alice působila roztomile, vypadala jako elf z nějaké pohádky. Rosalie byla nádherná, ale na čele se jí vytvořila drobná vráska, jak se mračila. Esmé nikdy neviděla, ale byla stejně krásná jako ostatní.

„Tak tohle je Emmett a Rosalie, Jasper a Alice – ty už asi znáš – a tohle je moje žena Esmé.“ Potom se podíval na ně. „Tohle je Bella Swanová.“

„My víme,“ řekla Alice a usmála se. „Ráda bych tě objala, ale vím, že to nepůjde.“

Bella se nervózně zasmála.

Carlisle přešel z představování na vysvětlování.

„Bella vypadla z okna a teď leží u nás v nemocnici v kómatu. Asi se nějak ,dostala´ ze svého těla, ale to bych si poslechl rád i já.“

Bella trochu znejistěla, že má mluvit. Nakonec se konečně přinutila otevřít pusu a dala se do vyprávění. Řekla téměř všechno, včetně toho, že se má do neděle rozhodnout, ale raději pomlčela o Edwardovi. „Takže se pokusím zjistit, kdo mě chtěl zabít a pak uvidím.“

„No, nemáš to zrovna lehké,“ řekla Esmé.

„Asi ne,“ povzdechla si. „Uvidíme, jak to dopadne, ale chtěla bych vás poprosit, kdyby to dopadlo špatně – vzkažte mým rodičům, že je mám ráda.“

„Samozřejmě,“ řekl Emmett. „Oni nám – au - určitě uvěří.“

Alice ho praštila v půli věty, ale on stejně pokračoval.

„Samozřejmě,“ usmála se Alice na Bellu. „A ohledně tvého případu. Neviděla jsem nic, ale od teď se všichni zapojíme do vyšetřování.“

„Děkuji.“ Bella byla šťastná. Tuhle rodinu znala jen chvilku, ale přirostli jí k srdci. Společně určitě zjistí, co se stalo, a ona buď odejde, nebo se vrátí. Najednou ucítila šílený pocit v hrudi, který jí nesmírně zabolel. Tehdy ještě netušila, co to znamená.

Mika mrzelo, že má s Jessicou jedinou společnou hodinu, tělocvik, při kterém si příliš promluvit nemůžou. Když spolu seděli na obědě u jednoho stolu, vypadalo to blbě. Každý se na ně díval, snažil se vyposlechnout, o čem se baví a po škole se okamžitě rozlítl jako blesk drb, že spolu chodí. Každopádně byl rád, že si k němu Jessica vůbec sedla.

„Tak, co chceš tedy dělat Colombo?“ řekla Jessica a zamrkala na něj. Dneska jí to podle Mika slušelo. Měla a sobě sytě modré tričko s velkým výstřihem, který velmi přitahoval jeho oči i jeho myšlenky.

„Ještě nevím.“ Polkl. „Vlastně… vlastně jsem se tě chtěl zeptat na tvůj názor.“

„Na můj?“ podivila se a udělala na něj oči překvapeného koťátka. Někdo by mohl říct, že to přehání, ovšem určitě ne Mike.

„No, já nemám ani páru, co se mohlo stát.“

„Aha.“ Mikovi se záhada pomalu naprosto vytrácela z hlavy. Teď přemýšlel nad tím, jak to narafičit, aby Jessica přišla k němu domů.

„Stejně tady nemáme moc soukromí.“ Kývl směrem k vedlejšímu stolu, kde se najednou parta holek z jejich ročníku začala bavit o počasí. „Nechceš se stavit večer?“

Jessica se usmála. Její strategie fungovala skvěle. Mike si na případ ani nevzpomněl. Ale pak si povzdechla. Dneska měla její mamka narozeniny a na večer byla naplánovaná rodinná oslava. „Nemůžu, mamka má narozeniny.“

„Škoda,“ řekl Mike. „A já mám zítra baseball. Takže v pátek na tom večírku můžeme něco probrat.“

„Jasně.“ Jessica se rozzářila.

„Super.“ Mike byl nadšený.

Alice si povzdechla. Sledovala rozhovor Mika a Jessicy. Nemohla uvěřit, jak někteří lidé dokážou být tak necitliví. Jejich kamarádku přece někdo vyhodil z okna!

Ale na druhou stranu. Mike, stejně jako oni, chtěl zjistit pravdu. Hledat ji bude. Akorát s Jessicou. A akorát v její podprsence. Tam toho teda najde. Alice nevěděla, jestli se má zahihňat, povzdechnout si nebo se pozvracet.

Raději se myšlenkami vrátila k včerejší noci. S Bellou probraly všechny podezřelé. Mrzelo ji, že nemůže Belle pomoct díky svému zraku. Dokonce ani neviděla, co se stane. V jedné z jejich neurčitých vizí viděla, že Bella vstoupí do svého těla, ale nic víc. Asi se do cesty postavilo nějaké velké rozhodnutí. Takže se alespoň snažili najít pachatele.

Jelikož jako duch Bella nepotřebovala spát, mohly probrat doopravdy všechno. Namalovaly si grafy kdo kde byl a jakou by měl příležitost a motiv. Na seznamu hlavních podezřelých se pohybovalo jen pět jmen. Mike Newton tam zůstal, i když si Bella byla naprosto jistá, že ji nesledoval. Následovala Lauren, protože ji neměla ráda, Jessica ze stejného důvodu. Ale podle Alice ne dostačující. Vlastně žádný z těch motivů jí nepřišel takový, aby se někdo někoho pokusil zabít.

Dneska po škole bylo na plánu zjistit, co ví policie. Třeba něco přehlédli. Jejich plán byl poměrně jednoduchý. Hlavní roli v něm utvořila Rosalie. Musely ji dlouho přemlouvat, ale nakonec ji přesvědčily. Alice viděla, že vše půjde bez problémů.

Pokud by nevyšel předchozí plán, tak mohl vše zachránit páteční večírek uspořádaný Mikem. Viděla, že Cullenovi, sice neochotně, pozve. Připadalo jí to jako výborné místo, kde zjistit pravdu. Jako hodinka Agathy Christie. Všichni podezřelí na jednom místě. Pokud přitlačí, třeba někdo začne mluvit. Sám od sebe se zatím nikdo mluvit nechystal…

Edward Mason stále byl na té krásné louce. Ale nic z té krásy neviděl. Stále myslel na tu dívku. Už když ji viděl poprvé, mu připadala neuvěřitelně okouzlující. Bránit jí před Arem mu připadalo jako to nejmenší. Když tu seděla vedle něj, připadal si nejlíp za posledních devadesát let.

No tak! Prober se! ozval se mu v hlavě slabý hlásek nepříjemně připomínající nějakého generála. Ona ani není duch. Za pár dní zmizí a ty na ni klidně můžeš zapomenout.

Nebo taky ne! odpověděl druhý hlas, když se Bella objevila hned vedle něj.

Předchozí kapitola ------------------------------------------------------ Následující kapitola

Autor: Stebluska17 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Brána smrti - 5. kapitola: