Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Brána smrti - 24. kapitola

19.02.2011 (12:15) • Stebluska17 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1522×

24. kapitola – Come what may!

Bella zamrkala. Když otevřela oči, nejdříve neviděla nic, ale když si její oči pomalu začaly zvykat na tmu, rozeznala pár obrysů pokoje, ve kterém usnula. Bella se divila, že spala tak málo, protože byla stále noc. Přitom si připadala docela odpočatě.

Když se přehoupla přes první myšlenky, její mozek konečně rozjel všechna kolečka a ona vzpomněla na včerejší den.

Ach, odehrálo se toho tolik!

Mike je ten skutečný vrah, Lauren je mrtvá a Jacob… umírá. Ale to vše ji připadalo, jako zahalené přes bílý závoj, na některých záhybech látky průhledný – tedy na místech, které se týkaly Jacoba. Cítila jen jedinou věc. Něco, co jí tak hřálo na hrudi, tam trochu nalevo od středu.

Edward.

Nemohla uvěřit, že je tady, tedy ve skutečném světě. A jak se sem vlastně dostal? Ani si nemohla být jistá, zda ho vidí ostatní nebo jen ona. Ale ani ten druhý případ by nebyl špatný. Alespoň by ho měla jen pro sebe.

Najednou jí vyvstal na mysl jeho slib. Že na ni tady počká.

Opatrně se posadila na posteli a zašeptala do ticha: „Edwarde, jsi tady?“

Ozval se tichý smích. Její oči si již dostatečně dokázaly poradit s tmou, takže viděla, jak se Edward opatrně posadil na kraj její postele.

„Jsem rád, že už jsi vzhůru. Spala jsi tak dlouho, že jsem byl ochoten věřit, že jsi znovu v komatu.“

Bella se taky usmála, i když ji to trochu vystrašilo. „To by byla velká smůla… Ale vždyť jsem zas tak dlouho nespala, je ještě noc,“ ohradila se.

„Ne, už je noc,“ opravil ji.

Belle to okamžitě došlo. „Já jsem prospala celý den? Panebože, to už museli určitě stačit vyslechnout Mika!“

„Neboj se. Mike si po jistých zraněních na hlavě, které obdržel záhadným způsobem, nic nepamatuje.“

Bella o tom chvíli přemýšlela, ale jak vedle ní byl Edward, její myšlenky se každou chvíli zatoulali k němu. A on tomu ještě napomáhal. Opatrně si vlezl k ní na postel a vzal ji do náručí.

Bella se pokusila na něco zeptat, ale Edwardovi oči ji donutili změnit slova.

„Miluju tě,“ vyznala se.

„Jsi pro mě vším,“ zašeptal do jejího ucha.

„Víš, upřímně,“ začala Bella po krátkém tichu. „Moc jsem tomu nevěřila. Tedy tomu, že mě máš ještě rád.“

„Pročpak?“ Edwarda to očividně pobavilo, ale Bella si myslela, že uvnitř cítí i něco jiného.

„Víš, když jsem se znovu objevila ve svém těle, myslela jsem, že se bolestí zblázním. Chtěla jsem být zase s tebou. A pak jsi mi - tedy byl jsi to ty, ne? - poslal vzkaz, když jsme vyvolávali duchy s Jacobem…“ najednou se jí zlomil hlas. Ucítila slzy v očích, tak se podívala stranou.

Edward si ji přitáhl k sobě. „Je mi to líto.“

„Ty to víš?“

„Jsem, tedy, byl jsem duch, vím všechno.“

„A je ještě…?“ nemohla to dopovědět.

„Neboj, ještě žije.“ Jemně ji pohladil.

Bella se s Jacobem potřebovala vidět. Alespoň ještě jednou.

Ale teď na to nechtěla myslet. Raději změnila téma.

„Možná to bude znít hrubě, ale… Co jsi teď vlastně zač?“ Ta otázka jí přišla velmi neotesaná, ale jiná stylizace jí nenapadla.

Jeho koutek pobaveně vyletěl. Jak může jen takový malý úsměv udělat někoho nádherného ještě krásnějším? Ale pod ním bylo vidět, že usilovně přemýšlí.

„Hodně jsem nad tím přemýšlel mezitím, co jsi spala. Je to zvláštní… Nejsem duch, protože mě vidíš. I ostatní mě vidí. Ale stále jsem téměř ve všem duch. Slabě zářím. Tedy neroznatelně pro lidské oko. Nebije mi srdce.“

Vzal Bellinu ruku a položil si ji na hrudník. Ona si toho všimla už včera, ale rozhodně neprotestovala.

„A taky mi zůstala většina schopností. Mohu se stále přemisťovat pomocí myšlenek - tedy jen na to místo pomyslím a jsem tam.“

Zavřel oči. Bella pochopila, co chce udělat a raději ho zastavila. „Ne, tohle mi ukazovat nemusíš.“

Oči k Bellině radosti zase otevřel. Sklonil se k ní tak blízko, že se její srdce odhodlalo vyhrát závody ve stlačovaní, a zašeptal ji do ucha.  „Nechceš, abych odešel, že?“ řekl trochu samolibě.

Bella připadalo velmi těžké chytit dech. „Ty… ty snad čteš myšlenky,“ vypravila ze sebe, když se od ní odtáhl. Ale ne příliš daleko, stále od ní byl sotva pár centimetrů. Trochu jí to pročistilo hlavu a ona si konečně uvědomila význam automatické věty, kterou vyslovila. „Počkat. Ty doopravdy dokážeš číst myšlenky!“ Tváře ji začaly pálit, protože to, co ji při pohledu na Edwarda napadalo, bylo až příliš soukromé.

Pohladil ji ledovýma rukama po tváři. „Neboj se. Copak si nepamatuješ, jak to bylo minule?“

Bella v paměti příliš dlouho nelovila. Každý rozhovor s Edwardem se jí vryl do paměti.

„Takže ty slyšíš všechny, kromě mě.“

„Přesně tak.“

Belle se neuvěřitelně ulevilo.

„Slyším všechny, tedy lidi. Ovšem s nimi, s duchy již žádné spojení nemám.“

„To je dobře.“

Edward její slova nekomentoval.

Chvíli mlčeli.

„Jak… jak je to možné?“ zašeptala.

Okamžitě věděl, na co naráží. „Nejsem si jist,“ přiznal, „ale ostatním se to asi moc líbit nebude… Jestli to tedy vůbec zjistí. Nemají kontrolu úplně nad všemi. Alespoň ne nad těmi staršími.“

Bellu trochu zamrazilo při slově „ostatní“. Dobře si na ně pamatovala, i když to byly celé věky, co je viděla. Na Ara, který ji tak nenáviděl, nemohla zapomenout.

„Víš, když jsem tam tak stál a díval se, jak se tě ten mizera snažil zabít, tak jsem se cítil neuvěřitelně bezmocně. Nevěděl jsem, jak ti pomoc. Asi jsem… nevím… Možná se mi prostě splnilo přání.“

Belle ta slova nahnala krev do tváří. Bylo to jako ve snu. Doopravdy se jim splnilo to největší přání.

„Já jsem to v té chvíli cítila podobně. Nebála jsem se smrti. Chtěla jsem být jen s tebou. Kdekoliv.“

„Možná se to stalo díky tomu, že jsme na to oba mysleli…“ navrhl Edward.

Bella pokrčila rameny. „Možná… ale není důležité proč. Hlavně, že se to stalo.“

„Máš pravdu,“ přiznal a políbil ji.

Chci být jen s ním, navždy, myslela si Bella. Děj se, co děj!

Carlisle měl noční. Již se dozvěděl, co se stalo včera v noci, a připadalo mu to strašné. Nemohl uvěřit, že by Mike Newton mohl připravit o život dvě nevinné dívky. A dvakrát se pokusil zabít Bellu.

A teď na to doplatil jen otřesem mozku a několika zlomenými žebry. A až se uzdraví, tak se ho ujme policie.

Ovšem ta zranění byla pro Carlisla trochu záhadou. Na té chodbě byla údajně jen Bella, Lauren a Mike.

Lauren nemohla způsobit takové zranění Mikovi, sama dopadla nejhůř. A Bella stejně tak.

Asi se jí na to bude muset zeptat osobně.

Šel tedy za ní. Svým perfektním sluchem slyšel z jejího pokoje hlasy. Takže už musí být vzhůru.

Otevřel dveře. Nemohl uvěřit svým očím, když uviděl, kdo to s Bellou v pokoji je.

Bella by se od Edwarda nikdy neodtrhla. Tedy ne dobrovolně. Ale teď se od sebe odtrhli navzájem, protože oba uslyšeli otvírající se dveře.

„Romantika končí,“ povzdechla si Bella. Ale zároveň se lekla, protože netušila, zda u ní Edward smí být. Nervózně se po něm ohlédla.

Rozsvítilo se světlo. Belle se ulevilo, protože okamžitě poznala doktora. Byl to Carlisle.

Jenže úlevu vystřídal údiv. Bellu překvapilo, že jinak klidný Carlisle, se najednou přeměnil do podoby dokonalé sochy boha v bílém plášti a stetoskopem kolem krku s pohledem upřeným na Edwarda.

Bella nevěřila, že by ho někdy dokázala takhle rozrušit pouhá přítomnost cizího člověka u jejího lůžka.

„Carlisle?“ zavolala potichu Bella.

Ale ve stejnou chvíli se ozval i doktor a nevěřícným hlasem zašeptal: „Edwarde?“

Edward měl chuť dokončit trojúhelník vyslovením Bellina jména, ale byl tolik překvapený, že ten doktor zná jeho jméno, že raději mlčel.

Carlisle se opatrně vydal blíž. Stále měl ten samý překvapený výraz. Nemohl uvěřit, že se s ním ještě někdy setká. Jako by mu osud hrál do karet. Očividně měl nějak napravit to, že tehdy tomu chlapci nedal život. Ale on teď tady stál, téměř po sto letech, jako by byl živý. Pokud to tedy on byl. Ale ty zelené oči! Byly naprosto identické.

„Edward Mason?“ zeptal se pro jistotu.

„Ano, jsem ten chlapec,“ přiznal Edward.

Ta jasná odpověď ho zarazila. Jak to mohl vědět? Ale spíš ho tížilo, že několik let mrtvý chlapec tady teď stojí a vypadá naprosto zdraví. Navíc v přítomnosti Belly.

Edward se usmál. „Je to dlouhý příběh.“

„Já mám čas,“ prohlásil Carlisle.

Předchozí kapitola ------------------------------------------------------------- Následující kapitola

Autor: Stebluska17 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Brána smrti - 24. kapitola: